Někdy náhoda osvětluje historii.
Minulý týden se objevila zpráva, že samozvaný demokratický socialista Zohran Mamdani zvítězil v primárkách demokratického starosty v New Yorku, hlavním městě globálních financí, právě ve chvíli, kdy premiér Komunistické strany Číny Li Čchiang zrovna prováděl svůj projev na letním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu v čínském Tchien-ťinu. Delegáti sdíleli svou nedůvěru ne nad tím, co slyšeli z pódia, ale z druhého konce světa.
Ačkoliv se vyhýbali jakékoli zmínce o Americe, pisatelé Liových projevů zasadili jeho text jak na pozadí dnešního globálního chaosu, tak na pozadí finanční krize z roku 2008. Když se před 17 lety na pozvání Pekingu poprvé sešel letní Davos, světem otřásly dramatické zprávy z New Yorku. Wall Street se hroutil. Jak se krize rozvíjela, Čína náhle převzala novou roli bodu globální stability.
V důsledku toho po roce 2010 se svět nenávratně naklonil k východu. Dnes je těžké ubránit se dojmu, že se přiklání stále více na stranu Číny.
Kontrast mezi nepokoji v Americe Donalda Trumpa a náladou klidného pokroku, kterou vyzařuje Peking, je pozoruhodný jak stylem, tak obsahem.
Čínský premiér Li Čchiang se ve svém projevu na letním zasedání WEF v Davosu : https://d0mypznafm30mf.archive.is/wVZvn ... 0986e.avif
Jak Komunistická strana Číny, tak americký politický establishment obvykle hovoří o osudech svých národů vzletnými slovy. Ale zatímco Li klidně trval na logice dějin a neúprosném procesu globalizace, citoval údaje o růstu na desetinná čárku a přerušil svůj tok, aby objasnil měnové jednotky, v nichž uváděl rekordní čínský export, americká politika je ve stavu deliria.
Zatímco Trump odsoudil Mamdaniho jako "100% komunistického šílence", strážci centristického zdravého rozumu šli ještě dál, když jeden demokratický panjandrum prohlásil, že politika zmrazení nájmů na rok u přibližně milionu regulovaných bytů v New Yorku je jen o málo lepší než bombardování.
Člověk se nemůže ubránit otázce, jak by se na toto srovnání dívali obyvatelé Teheránu, Gazy nebo Tel-Avivu. Mezitím debata v Kongresu o Trumpově podpisovém "velkém, krásném zákonu" probíhá v tónech, které jsou ještě více baterické. Pro Stephena Millera, Trumpova nohsleda a nacionalistického poradce, jsou miliardy navíc pro ICE otázkou přežití západní civilizace.
Co se týče Číny, ta nepochybně čelí značným makroekonomickým výzvám. Růst se zpomalil a nezaměstnanost mladých lidí je dvouciferná. V letech 2020-21 Peking záměrně zastavil nejdramatičtější proces urbanizace a akumulace soukromého majetku v historii, čímž dále snížil zásluhy svých nejnafouklejších soukromých developerů. Není překvapením, že následný propad cen nemovitostí vyvolal trvalou kocovinu. Pozoruhodné však je, že na rozdíl od Evropy a USA v roce 2008 se to neproměnilo v systémovou krizi. Pokud se roční tempo růstu Číny ustálí na úrovni kolem 5 %, bude to muset být považováno za nejúspěšnější měkké přistání v historii hospodářské politiky. Pokud je zapotřebí dalších stimulů, dalo by se očekávat, že politický proces v Pekingu bude pracný, ale jeho výsledkem bude srozumitelný výsledek
Naproti tomu mluvit o tvorbě politiky ve Washingtonu jako o procesu znamená oddávat se eufemismům. Když jsou mluvčí Bílého domu konfrontováni s makroekonomickými důsledky "velkého, krásného zákona", neobtěžují se zasahovat do statistických záznamů nebo si pohrávat s modely.
Kontrast je ostrý. Na čínské straně technokratický, shora řízený
manažerialismus, který má uspokojit každého centristu toužícího po 90. letech. V USA je politika jako post-pravdivá reality TV.
Pouhé líčení těchto kontrastů se může zdát jako cvičení v karikatuře. Ale, jak poznamenal Li, někdy se historie rýmuje podivným způsobem. A když je jeho tón pronikavý a disonantní a "Alligator Alcatraz" se vydává za imigrační politiku, měli bychom být dostatečně upřímní, abychom čelili faktům.
https://www.ft.com/content/96cb64bd-398 ... 020e9bf452
S Putinem jsme nepokročili
