Že jestřábí frakce budou v Europarlamentu leccos zkoušet, se dalo dost čekat a i to, že k tomu zkusí využít současných diplomatických šarvátek a rozkolů kvůli Xinjiangu, vždyť ty možná právě proto rozpoutaly. Nicméně zájmy evropského businessu tím budou poškozeny a tomu se to určitě vůbec nelíbí. Také by bylo dost divné, kdyby tak informovaní a uvážliví lidé jako kapitáni průmyslu, na báje o útlaku lidských práv v Xinjiangu v prezentované podobě nepohlížely jako na dost chabě vymyšlené báchorky. V poslední době zatím politika EU probíhala podle zásady, že teatrální kousky se sice přehrávají, ale business běží přes politikářské komedie dál. Ukázalo se to např. na nedávných hrátkách s údajně nešikovně otráveným Navalným za účelem zamezit projektu Severní proud 2. Jenže ač psi štěkali, karavana táhla dál a projekt plynovodu pokračuje. Kdyby tomu mělo být jinak, přestala by EU být společností svobodného trhu a přeměnila by se na jakousi ideologickou despocii.
Ale rádoby ideologičtí despotové bojující za ty „posvátné hodnoty,“ které se doma a ve spřátelených režimech moc dodržovat nemusí, a v parlamentní debatě takovou ideologickou despocii nastolit zkoušeli a řečnili jako francouzský europoslanec Emmanuel Maurel, který kázal: „Chceme-li jednou provždy ukázat, že EU není jen supermarket, nýbrž že má principy, tak musíme přijít s hmatatelnými činy, a to znamená, že musíme tu investiční dohodu odmítnout.“
Německá poslankyně a místopředsedkyně europarlamentní Sub-komise lidských práv Hannah Neumann kázala: „Ten režim svévolně pálí výstražné výstřely mířící proti naší svobodě projevu, naší svobodě výzkumu a naším právům jakožto poslanců.“
Čínské sankce ale nebyly na svobodu projevu. Byly odvetou proti sankcím na čínské subjekty. Možná by ty hororové povídačky o Xinjiangu měla Čína spíše podporovat, protože není lepšího způsobu jak znemožnit ty, co je říkají, než jim to umožnit.
Hannah Neumann však pokračovala: „Lidská práva se musí vyřešit předtím, než se přistoupí k investiční dohodě.“ Také se zaříkala: „Nejsem ochotna dovolit, aby nějaká cizí země diktovala, jak mám dělat svoji práci.“ Zřejmě by ale chtěla, diktovat, jak mají dělat svoji práci činitelé v jiných zemích – jako Čína.
Předseda čínské delegace Europarlamentu německý zelený poslance Reinhard Bütikofer, sám postižený čínskými sankcemi, řečnil, že nebudou-li sankce uvalené na Europarlament zrušeny, „je Investiční dohoda EU-Čína (CAI), pokud jde o Europarlament hluboce zmrazena.“
„Těmi sankcemi dosáhla Čína nových výšin agresivních mocenských nároků,“ vyhlásil. Proti-sankce proti uplatňování agresivních mocenských nároků Bruselu jsou podle něj asi vzpourou vazala proti svému právoplatnému pánovi – tedy vrcholem agrese.
Že tyto snahy ideologů nejsou zaměřeny jen proti Číně, ale i proti prozatímní převaze trhu nad ideology se pak ukázalo v následující výzvě k ochranářství a k vyřazení vlastních business hráčů ze hry: „Místo toho vyvineme tlak na využití nových instrumentů k lepší ochraně své ekonomiky proti nekalým čínským praktikám, ať jde o přístup k veřejným zakázkám, boj proti ilegálním dotacím nebo produktům využívajícím nucenou práci.“
Belgická poslankyně Maria Arena parlament zaříkávala: „Když v tomto parlamentu nelze projednávat prodemokratická práva v Hong Kongu nebo na Taiwanu, tak v tomto parlamentu nemáme o čem diskutovat.“
Ovšem o potřebě tuto dohodu ratifikovat se shodl čínský prezident Xi Jinping při nedávných videokonferencích s německou kancléřkou Angelou Merkel i s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Také vůdci EU businessu si o tom velice rozuměli s čínským premiérem Li Keqiangem 20. dubna v Čínsko-evropském centru v Chengdu.
Podle Politico pak při šesté virtuální německo-čínské mezivládní konzultaci řekl Li německé kancléřce Angele Merkel, že Německo by se mělo zaměřit na obchod a ne na čínské vnitřní záležitosti.
Ovšem přes námitky ideologů tuto smlouvu prosazuje jak německá kancléřka Merkel, tak francouzský prezident Macron a samozřejmě představitelé evropského businessu a pro-tržní síly. V obou těchto zemích i jinde v Evropě si business investiční spolupráci s Čínou pochvaluje a silně z ní profituje. A tak tento zápas mezi svobodným evropským trhem a ideology, kteří zdejší business chtěli dirigovat a přidělovat mu právo dělat podnikatelská rozhodnutí na globálním trhu jen jako feudální privilegium, dále pokračuje.
Strana Merkelové, která byla dosud určitým garantem tržní svobody, je v Německu ale na ústupu a v podzimních volbách lze čekat, že utrpí velké ztráty zejména vůči straně Zelených, u kterých je nastolení nadvlády ideologů nad trhem základní programovou prioritou. A ti by také chtěli státní dirigismus využívat k nucení businessu, aby se i ke své škodě účastnil jejich mocenských a ideologických her.
„Obchod je mocnou pákou pro obhajobu a posílení lidských práv a základních demokratických hodnot,“ uvedli ve svém nedávném prohlášení. „Bohužel německou vládou na konci loňského roku uspěchaně odsouhlasená investiční dohoda EU-Čína je právě s tímto cílem v rozporu.“
V boji mezi businessem a nadvládou ideologických dirigistů předvádějícím se zejména na postojích k ekonomické spolupráci s Čínou se však útoky dirigistů stupňují. 24. dubna odsoudila EU agresi Číny v Jihočínském moři. Tj. asi jako by se Evropa dopouštěla agrese v průlivu La Manche.
Také předsedkyně Evropské komise von der Leyen ve zprávě uvedla, že mezi EU a Čínou jsou základní odlišnosti v ekonomických systémech (asi, že Čína je kapitalističtější), správě globalizace (Čína získává globálně asi moc partnerů), demokracii a v lidských právech a v jednání se třetími zeměmi (Čína se do nich na rozdíl od Západu nevměšuje), a že to se musí dát v dohledné době do pořádku a ne to zamést pod koberec.“
Zůstane tedy EU svobodnou tržní ekonomikou nebo podlehne ideologickému dirigismu?
