Historie, kterou nás neučili...

[Hektor]

Nemá niekto túto sériu knih?
https://books.google.sk/books/about/Ope ... edir_esc=y

edit: oprava linku

[palo satko]

Ten odkaz nefunguje dobre

[Alchymista]

https://svobodny-svet.cz/pravdiva-dezin ... -300-lety/
Pravdivá dezinformace je nejnebezpečnější, říkali před 300 lety

S. SPURNÝ

Soudní spor, který vešel do historie pod jménem obžalovaného tiskaře Johna Zengera, je jednou z nejdůležitějších událostí, která formovala americký názor na svobodu slova. Nabízí zajímavé historické paralely.

Soud proběhl před téměř 300 lety, v roce 1735 v New Yorku. John Zenger byl německý imigrant, který provozoval v New Yorku tiskárnu. Obžalován byl za to, že ve svých novinách The New York Weekly publikoval články kritické k tehdejšímu guvernérovi Williamu Cosbymu, koloniálnímu správci jmenovanému samotným anglickým králem.

Arogantní guvernér
Podle historiků byl William Cosby nejarogantnější ze všech královských guvernérů, kteří spravovali tehdejších 13 britských kolonií na území dnešních USA. Ihned po svém příjezdu do Ameriky se dožadoval, aby mu předchozí guvernér odevzdal půl svého platu. Když odmítl, dal ho k soudu. Předseda soudního tribunálu se Williamu Cosbymu postavil, ale ten ho za to odvolal a jmenoval soudce nové.

Noviny The New York Weekly Johna Zengera otiskly řadu článků, které kritizovaly Williama Cosbyho a naznačovaly, že guvernér je tyran. Guvernér se snažil pohnat Johna Zengera k odpovědnosti. Žádal tehdejší koloniální správu, aby ho obžalovala. Ta odmítla. Soudy nižší instance se od procesu také distancovaly.

Podjatý tribunál
Jediný soudní tribunál, který byl ochoten Johna Zengera obžalovat, byl ten, který jmenoval guvernér sám a v jehož čele stál guvernérovi věrný soudce DeLancey. Právní zástupci Johna Zengera tvrdili, že tribunál je nelegální a podjatý. Soudce DeLancey jim sebral licenci k výkonu právnické profese za pohrdání soudem. Obhajobou byl pověřen mladý nezkušený právník jmenovaný soudem.

John Zenger šel do vězení. Soudce DeLancey si byl tak jistý výsledkem procesu, že nezasahoval do výběru poroty, která byla vybrána zcela nestranně. Proces začal v srpnu roku 1735.

John Zenger byl za svoje články obviněn z šíření protistátních pomluv. Podle obžaloby měl tisknout falešné, zlomyslné, pobuřující a skandální pomluvy.

Pravda není polehčující okolnost
Tehdejší koloniální správa v Americe se řídila britskými právními zvyklostmi. Podle nich stačilo obžalobě před porotou prokázat, že John Zenger skutečně vytiskl pobuřující články. To bylo rozhodnutí v pravomoci poroty. Rozhodnutí, zda byly články pomlouvačné, bylo v kompetenci soudce.

Podle britských právních zvyklostí byl pomlouvačný jakýkoli článek, který haněl anglickou církev nebo kritizoval vládu a její zákony. Pravdivost pobuřujícího článku nebyla polehčující okolnost. Pravdivý článek byl dokonce hodnocen jako výrazně nebezpečnější než nepravdivé pomluvy, neboť pravdě mohli lidé snáze uvěřit.

Pravdivost informací otištěných v článcích v The New York Weekly nemusela být podle tehdejší praxe zkoumána.

Pravda horší než lež?
V procesu nastal nečekaný obrat, když se z auditoria vynořil Andrew Hamilton, nejznámější právník v amerických koloniích, a ujal se obhajoby Johna Zengera. Prohlásil, že pokud obžaloba prokáže, že články byly nepravdivé, uzná obhajoba, že došlo k pomluvě.

Soudce DeLancey prohlásil, že to je proti pravidlům, neboť o pravdivosti rozhoduje soud, ne porota. Andrew Hamilton se nenechal odradit. Obrátil se na porotu s tvrzením, že to je ona, která musí rozhodnout, zda jsou články pravdivé. „Máme věřit tomu, že pravda je větším hříchem než lež? Když bude o pravdě rozhodovat soudce sám, je porota k ničemu.”

Happy End
Soudce DeLancey dal porotě znovu pokyn, aby pouze posoudila, kdo ty články tiskl. Dvanáctičlenná porota po krátké diskuzi oznámila svůj verdikt. Ignorovala pokyn soudce a rozhodla, že je John Zenger nevinen. Podle historiků přivítali lidé v auditoriu výrok poroty s velkou radostí. John Zenger opustil vězení následující den.

Rozhodnutí poroty v procesu Johna Zengera označil jeden z autorů americké ústavy za „drahokam americké svobody a jitřenku na svobodném nebi, která změnila Ameriku”.

Pozn. autora: Poučení, které si z toho současná společnost bere, je, že pravdivou dezinformaci je nutné opravdu pečlivě cenzurovat.

[Polite]

Hákový kríž bol v ZSSR obľúbeným symbolom až do roku 1933. Začiatkom 30. rokov sa jej používanie začalo obmedzovať, pretože sa stala symbolom fašistických strán.

[palo satko]

Mapa nalezov rimskych minci.

[Alchymista]

http://www.regionalninovinky.cz/zpravy/ ... ina-hasek/
V září 1938 se začala stahovat mračna, připomíná Hašek
22. září 2023

„Letos si připomínáme, bohužel zatím bez většího zájmu medií, politiků i veřejnosti, už 85.výročí dramatických a pro náš stát a národ tragických událostí září 1938," píše ve svém ohlédnutí do historie advokát a bývalý jihomoravský hejtman Michal Hašek.

„V září 1938 se začala stahovat mračna nad Československem. 12. září 1938 Adolf Hitler v Norimberku ve svém plamenném proslovu útočil na Československo, což podnítilo povstání v pohraničí, které si vyžádalo hned první padlé. Od té doby do zániku republiky byly na denním pořádku boje s povstalci z řad českých Němců, které si vyžádaly padlé a zraněné na obou stranách. Od 13. září postupně 22 okresů přešlo do režimu stanného práva. Stanné právo bylo vyhlášeno ve všech okresech v Krušných horách, chomutovský nevyjímaje.

Už 12. září armáda reagovala a v 17 hodin vyhlásila rozkaz 5050, což znamenalo vyhlášení pohotovosti na útvarech. Mužstvo tak mělo zakázáno opouštět kasárna. Během dne se začala velitelství pěších útvarů přesouvat do míst, kde měla podle nástupního plánu svá bojová postavení. Dne 13. září v 23 hodin na to armáda reagovala vyhlášením hesla Domobrana, Tatry neprovádět. To vedlo k přípravě přesunu jednotek do obranných pozic nejen na hranicích, ale i ve vnitrozemí. K večeru dosáhla armáda stavu 357 600 mužů. Ráno 17. září se dělostřelectvo začalo přesouvat do vyčkávacích prostorů pro rychlé nasazení v případě útoku. V 16:30 téhož dne bylo vyhlášeno heslo Tatry, což znamenalo povolání 1. ročníku I. zálohy. Celkový počet ozbrojených sil tak dosáhl čísla 501 100, tedy skoro poloviny plánované mobilizované armády.


Tentýž den byla v Německu povolena výstavba sudetoněmeckých dobrovolnických sborů Sudetendeutsches Freikorps. Dne 22. září v 10 hodin byla vyhlášena Ostraha hranic O ve formě hesel Orlík – objekty na hranicích neadjustujte (neničte) a vzápětí zajištění hranic heslem, Orlík-Z – objekty na hranicích neadjustujte.
Tato situace netrvala dlouho, na základě mezinárodní politické situace se konalo večer 23. září zasedání vlády, které vyústilo ve 22:15 hodin k vyhlášení mobilizace československé branné moci. Mobilizace se vedla podle nástupního plánu VII. Hlavním velitelem mobilizované armády se stal arm. gen. L. Krejčí. Již 25. září se změnil dosavadní nástupní plán na nový plán VII varianta XIII, tedy přesunutí některých jednotek do prostoru 1. armády a tím pádem posílení obrany Čech. Nástup záložníků byl velmi rychlý, začali nastupovat hned po zveřejnění mobilizační vyhlášky. Armáda se po přechodu na mobilizované stavy skládala ze čtyř armád s 37 divizemi, čtyřmi rychlými divizemi s celkovým počtem 1 128 110 vojáků ve zbrani. Ve výzbroji měla armáda mimo jiné cca 38 000 lehkých a těžkých kulometů, 2 300 děl, 350 tanků a 1 000 letadel (z toho jen třetina bojových). Podle plánu měla Čechy bránit 1. armáda, která měla pomalu ustupovat na Moravu a spojit se s tam umístěnými jednotkami. Společně se měly bránit na Českomoravské vrchovině co nejdéle.

Později se měly stáhnout spořádaně na moravsko-slovenské pomezí a tam čekat na pomoc spojenců. Morálka našich vojáků byla veliká a byli odhodláni se bránit proti útoku ze strany Německa. Díky dlouholetým přípravám byla naše armáda velmi dobře vybavena. Do dokonalosti však chybělo velmi mnoho, což si uvědomovali i samotní nejvyšší velitelé armády.

Konkrétně k dnešku se váže výročí mohutné protivládní demonstrace u tehdejšího parlamentu (Rudolfinum), která protestovala proti rozhodnutí vlády vydat pohraničí Německu. Vedla k pádu vlády, jmenování armádního generála Jana Syrového novým premiérem pro uklidnění davů a jako symbolu odhodlání bránit republiku," zakončil své ohlédnutí do historie na svém facebookovém profilu Michal Hašek.

[palo satko]

Rozširenie Indoeuropanov z ruskych stepí

[bacil]

Jakože z Ukrajiny?

[kenavf]

▲No jasne, na začiatku všetkého bol "praukrajinec".(praotec Čech a praotec Lech a im podobní praotci boli len hoaxy a putinova propaganda)

[Alchymista]

Hlavne stepná oblasť Volga a Don, Dneper až Dnester je viacmenej západný okraj areálu, rieka a pohorie Ural východný okraj, severné predhorie Kaukazu tvorí južný okraj areálu.

nevylievajte s vaničkou aj dieťa.

na štúdium https://sk.wikipedia.org/wiki/Jamov%C3%A1_kult%C3%BAra

[false_flag]

Zajimave je, že mistni říkají.. Peršane / bílí/ jsou naši. Indove / bílí z horni kasty/ jsou naši a Číňané/ bílé kmeny ano i takove tam jsou/ jsou naši/. Přišli od nás..
Jestli odtud co rika mapka nebo vic ze severo vychodu to bych neresil. Průniky informací jsou stejné..
Ale ničení archeologickych nalezů jistou skupinou xo je u moci na západě nepovažuji za náhodu. Co kdyby se ukazalo ze nejsou tak privilegovani..

[Skeptik]

Je potřeba si ale uvědomit, že mapka zobrazuje jen určitou, malou, část migrace lidského druhu. Konkrétně pak "lidu jámové kultury".

Lid jámové kultury pravděpodobně vzešel z míšení dvou rozdílných populací, z nichž silnější složkou byli východoevropští lovci a sběrači, kteří pocházeli buď přímo ze sibiřské kultury Maľta-Bureť, nebo jí geneticky blízce příbuzné. Druhou složkou byla některá blízkovýchodní populace [1], v úvahu přicházejí buď lovci a sběrači z oblasti Kavkazu, [2] nebo chalkolitická populace v oblasti dnešního Íránu. [3] Jejich kultura byla materiálně velmi podobná altajské kultuře Afanasevo a geneticky jsou tyto dvě populace prakticky nerozeznatelné.
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1 ... A1_kultura

Takových migračních vln ale byly desítky ... a vůbec to neznamená, že tito lidé osídlovali "prázdný prostor". Naopak, mísili se s původním obyvatelstvem.
Narážky, že tajemný "někdo" ze západu "ničí archeologické nálezy" jsou pouze směšné.

Pokud jde o směr základního šíření druhů Homo Sapiens, tak to ukazuje následující mapka:

[false_flag]

Narazky ze bekdo nici archeologicke pamatky nejsou směšné.
Vzdy financovány USA.. Ničení niceni pamatek. Vy jste na ta videa zapomeli? Vyhazovani do vzduchu? Vseho co neslo pod ruku a neslo ukrast? A takovych lokalnich konfliktu mezete najit jak geograficky tak v case. A xiste nahodou ty skupiny vzdyck financovali ti kteří pro zjednoduseni rikame anglosasove.
Takze staci se ohlednout trochu dozadu.. i tady na AK a vzpomenout si.
Paleni knih ma take velkou tredici.. vubec v ničení všeho co by narusilo vyjimecnost rimske říše jejich predchudcu a jejich nasledovatelu je setrvalý stav po tisice let.

[Dragon]

Koptové poničili egyptské chrámy, a dnes tam stojí zase mešity... tedy ne doslova, ale je vidět, že hned dvě následující kultury se na původní podepsaly dost škaredě. A v Alžíru jsem zase viděla rozebrané antické stavby na použití ve vesnických chatrčích... kdo by šel kam límat kámen, když támhle toho leží dost.

[Dragon]

A na další zamyšlení - Jeruzalém.... zničení Chrámu Římany, dnes tam stojí Dome od the Rock.

[zmiri]

Ničení památek má prostý jednoduchý důvod, který platí od pradávna. Pokud chcete ovládnout nějaké území, musíte zničit místní kulturu. A nahradit ji svojí. Nemá cenu hledat nějaké spiknutí u normálních postupů osvědčených po tisíciletích...

[Hektor]

Vid strhávanie sôch po 89 a ešte viac po 14 kedy sa vymazáva celá “konkurenčná kultúra”.
A potom archeológovia sa budú čudovať že v Euchalifáte niesu žiadne stopy po kultúrach východu. Iba po rope, plyne a surovinách. A nepojde im to do hlavy.

[palo satko]

Ta mapa je založena na genetike a jazykoch. To, že realne existuje je vysledkom hlavne archeologickeho vyskumu v Rusku a množstva genetickych udajov z neboštikov, ktorych vykopali. Vela genetickych sprav je vytvorenych medzinarodnym timom, presnejšie zostavovatelia spravy uvadzaju aj archeologov a genetikov za spoluautorov. Pre zapadnych vedcov je Rusko zlata bana lebo tamojšie vyskumy boli robene profesionalne a tiež tamojšie prostredie dokaže zachovat genetiku v kostiach a zuboch.
Zakladnym faktom, ktory je teraz prijimany ako hotova vec, je to, že Indoeuropanom pri expanzii pomohlo použitie kona a jednoducheho voza.Kona domestikovali v juhoruskych stepiach. Okrem dopravy, mäsa a podstatnej vyhody v boji, sa važne predpoklada že prave kôn bol prenašačom prveho smrtelneho kmena Yersinia pestis t.j. moru.
Podla všetkeho dobitie Europy hodne pripominalo dobitie Amerik. Mor zdecimoval populaciu a prichodzi vyhubili mužov.

[Alchymista]

https://www.czechfreepress.cz/rusko/za- ... smrti.html

Za co byl Lomonosov odsouzen k smrti?

Málokdo ví, že Michail Lomonosov byl odsouzen k trestu smrti oběšením a rok čekal ve vězení na vykonání rozsudku, dokud nepřišla carská milosti.

Kdo měl zájem na štvanici na velkého Rusa, zabavení jeho vědecké knihovny a jejím ukrytí a především na zničení jeho mnohých rukopisů, na nichž pracoval v průběhu celého svého života?

M. V. Lomonosov byl pronásledován kvůli svému nesouhlasu s německými vědci, kteří v 18. století byli páteří Akademie věd.

Za vlády carevny Anny Ivanovny z Evropy do Ruska směřoval proud cizinců. Těmito "dobrodinci" ruského národa, kteří přicházeli od roku 1725, kdy byla založena Ruská akademie, až do roku 1841, byly zrekonstruovány základy ruské historie.

Rusky sice mluvili velmi špatně, ale zato se velmi rychle stali odborníky na ruské dějiny a zcela zaplnili historické oddělení ruské akademie. Byli to:

Kohl Johann Peter (1725), Johann Eberhard Fischer (1732), Adolf Bernhard Cramer (1732), Lotter Johann Georg (1733), Peter Ludwig le Roy (1735), Moerling Georg (1736), Johann Friedrich Brehme (1737), Tauber Johann Caspar (1738), Christian Crusius Gottfried (1740) Karl Friedrich Moderach (1749) Stritter Johann Gotthilf (1779) Hackmann Johann Friedrich(1782), Johann Heinrich von Busse (1795), Jean-François Vauvilliers (1798) Julius Heinrich Klaproth (1804), Carl Theodor Неrmann Melchior (1805), Iohann Philipp Krug (1805) Аugust Сhristian Lehrberg (1807), Heinrich Karl Ernst Köhler (1817), Christian Martin Joachim Frähn (1818), Christian Friedrich Gräfe (1820), Isaak Jakob Schmidt (1829), Andreas Johan Sjögren (1829), François Bernard Charmoy (1832), Heinrich Leberecht Fleischer (1835), Robert Lenz (1835), Marie-Félicité Brosset (1837), Johannes Albrecht Bernhard Dorn (1839). V závorce je rok vstupu cizince do Ruské akademie.

Ideologové Vatikánu obrátili oči k Rusku. Bez zbytečného hluku se na počátku XVIII. století do této země vydávají i budoucí tvůrci ruské "historie", kteří se později stali akademiky: G. F. Miller, A. L. Schlözer, G. Z. Bayer a dorazilo i mnoho dalších. V podobě římských „polotovarů“ měli po kapsách „normanskou teorii“, mýtus o feudální fragmentaci „Starověké Rusi“, vznik ruské kultury roku 988 n. l. a další nesmysly. Tito zahraniční vědci fakticky ve svých výzkumech dokázali, že východní Slované ve stoletích IX. - X. byli naprostými divochy, které z temnoty nevědomosti zachránila varjažská knížata. Právě Gottlieb Siegfried Bayer předložil normanskou teorii o formování ruského státu. Podle ní hrstka Normanů, kteří přišli do Ruska, za pár let změnila zaostalou zemi na mocný stát.

Lomonosov vedl nesmiřitelný boj proti falšování ruské historie a ocitl se v samém středu tohoto boje. V letech 1749 - 1750 vystoupil proti historickým názorům Millera a Bayera, stejně tak jako proti "normanské teorii" o formování Ruska, kterou Němci hlásali. Zkritizoval Millerovu disertaci "O původu jména a lidu Ruska", stejně jako Bayerovy práce na ruských dějinách.

Lomonosov byl vůbec často se zahraničními kolegy, kteří pracovali v Akademii věd, ve sporu. Bývá citována jeho známá věta: "Jaké hnusné svinstvo vrší v ruských starožitnostech tenhle dobytek!“ Uvádí se, že tato věta byla určena pro Schlözera, který "tvořil" ruskou "historii".

M. Lomonosova přitom podpořili mnozí ruští vědci. Člen Akademie věd, vynikající ruský konstruktér A. K. Nartov podal senátu stížnost na dominanci cizinců v ruské akademické vědě. K Nartovově stížnosti se připojili i ruští studenti, překladatelé a úředníci a také astronom Dělil. Podepsali ji i I. Gorlický, D. Grekov, M. Kovrin, V. Nosov, A. Poljakov a P. Šiškarjev.

Smysl a cíl jejich stížnosti byl jasný - transformace Akademie věd na ruskou NEJEN PODLE NÁZVU. V čele komise vytvořené senátem pro vyšetření tohoto obvinění byl kníže Jusupov. Komise nakonec zhodnotila žalobu A. K. Nartova, I. V. Gorlického. D. Grekova, P. Šiškarjeva, V. Nosova, A. Poljakova, M. Kovrina, Lebeděva a dalších jako "vzpouru chátry", která se postavila proti nadřízeným.
Ruští vědci, kteří podali stížnost senátu, napsali: „Dokázali jsme obvinění v prvních osmi bodech a dokážeme i ve zbývajících třiceti, pokud získáme přístup ke spisům.“ Ale ... za "tvrdohlavost" a "urážku komise" byli zatčeni. Někteří z nich (I. V. Gorlitsky, A. Poljakov a další) BYLI ZAKOVÁNI DO POUT A PŘIPNUTI NA ŘETĚZ. Tak zůstali asi dva roky, ale nedokázali je přinutit, aby se vzdali svědectví. Konečné rozhodnutí komise bylo vskutku monstrózní: němečtí vědci Schumacher a Taubert byli vyznamenáni, zatímco GORLICKÝ BYL POPRAVEN, GREKOV, POLJAKOV A NOSOV POTRESTÁNI BIČOVÁNÍM A POSLÁNI NA SIBIŘ, POPOV, ŠIŠKARJEV A DALŠÍ ZŮSTALI VE VĚZENÍ AŽ DO ROZHODNUTÍ BUDOUCÍHO ŘEDITELE AKADEMIE.

Lomonosov formálně mezi těmi, kdo podali žalobu na Schumachera, nebyl, ale veškeré jeho chování v průběhu vyšetřování naznačuje, že Miller se sotva mýlil, když tvrdil: „Pan kolega Lomonosov byl jedním z těch, kdo podával žalobu na pana poradce Schumachera a způsobil tím vytvoření vyšetřovací komise.“ Daleko od pravdy nebyl ani Lamanský, který řekl, že prohlášení Nartova bylo napsáno z velké části Lomonosovem. V době práce komise Lomonosov aktivně Nartova podporoval… A právě to způsobilo bouřlivé střety s nejhorlivějšími přisluhovači Schumachera – Wintsgamem, Truscotem a Millerem.

Přisadil si i synod pravoslavné církve, který velkého ruského vědce obvinil, že ve svých rukopisech šíří antiklerikální myšlenky, což je podle článků 18 a 149 Vojenského řádu Petra I. trestný čin, za nějž se stanoví trest smrti. Zástupci duchovenstva následně požadovali upálení Lomonosova. Taková krutost byla, zdá se, způsobena příliš velkým úspěchem volnomyšlenkářských a proticírkevních děl Lomonosova, což svědčilo o výrazném oslabení autority církve mezi lidmi. Archimandrit D. Sečenov – zpovědník carevny Jelizavety Petrovny - byl vážně znepokojen pádem víry, oslabením zájmu o církev a náboženství v ruské společnosti. Je příznačné, že to byl právě archimandrit Dmitry Sečenov, kdo ve svém pamfletu na Lomonosova požadoval upálení vědce.

Komise prohlásila, že Lomonosov "za opakované projevy neúcty, nečestné a trestuhodné činy jak ve vztahu k akademii, tak ke komisi I K NĚMECKÉ ZEMI BY MĚL BÝT POTRESTÁN TRESTEM SMRTI nebo v krajním případě BIČOVÁNÍM A ZBAVENÍM PRÁV A MAJETKU. Rozkazem carevny Jelizavety Petrovny byl Michail Lomonosov sice v těchto bodech uznán vinným, ale od trestu byl osvobozen. Jeho plat však byl snížen na polovinu a musel se "za své drzosti omluvit profesorům".

Gerard Friedrich Miller sám složil posměšné "pokání", které byl Lomonosov povinen veřejně vyslovit a podepsat. A Michail Vasilijevič, aby mohl pokračovat ve svém vědeckém výzkumu, byl nucen opustit své názory. Ale německé profesory to neuklidnilo. Ve snaze o odstranění Lomonosova a jeho stoupenců z akademie pokračovali i nadále.

Okolo roku 1751 začal Lomonosov pracovat na "Starověké ruské historii". Snažil se vyvrátit teze Bayera a Millera o "velké temnotě nevědomosti" údajně vládnoucí ve staré Rusi. Zvláštní důraz je v této práci kladen na první část - "O Rusku před Rurikem", kde je vyloženo učení o etnogenezi národů východní Evropy a především slovanské Rusi. Lomonosov poukázal na nepřetržitý pohyb Slovanů z východu na západ.

A tak se němečtí profesoři historie rozhodli odstranit Lomonosova i jeho příznivce z akademie. Tato "vědecká činnost" se však musela rozvinout nejen v Rusku, protože Lomonosov byl vědcem světové proslulosti. I v zahraničí byl dobře známý. Bylo tedy vynaloženo veškeré úsilí, aby byl před světovou vědeckou komunitou kompromitován, k čemuž byly použity nejrůznější prostředky. Všichni se snažili zlehčit význam Lomonosovových prací nejen v oblasti historie, ale i v přírodních vědách, kde byla jeho autorita velmi vysoká. Lomonosov byl totiž členem několika zahraničních akademií – například Švédské akademie od roku 1756 nebo Boloňské akademie od roku 1764.

V Německu Miller inspiroval projevy proti objevům Lomonosova a požadoval jeho vyřazení z Akademie. To se tehdy nestalo. Avšak oponentům Lomonosova se podařilo získat jmenování AKADEMIKEM PRO RUSKOU HISTORII Schlözera. Ten nazýval Lomonosova hrubiánským ignorantem, který nezná nic než své kroniky. Jak vidíme, Lomonosov byl obviněn ze ZNALOSTI RUSKÝCH LETOPISU!

Navzdor protestům Lomonosova Kateřina II. jmenovala Schlözera akademikem. TAKŽE NEJENŽE SE MU DOSTALO MOŽNOSTI NEKONTROLOVANĚ POUŽÍVAT VŠECHNY DOKUMENTY V AKADEMII, ALE TAKÉ MĚL PRÁVO VYŽÁDAT SI I TY, KTERÉ POVAŽOVAL ZA NEZBYTNÉ, Z CARSKÝCH KNIHOVEN A DALŠÍCH INSTITUCÍ. Schlözer také získal právo předkládat svou práci přímo Kateřině... V seznamech zanechaných Lomonosovem „k zapamatování“ a "pro případ náhodného zmizení" jsou jadrně popsané pocity hněvu a hořkosti způsobené tímto rozhodnutím: „Nic není ušetřeno. Vše je přístupné potřeštěnému Schlözerovi. V ruské knihovně pro něj není více tajemství.“

Miller a jeho spolupracovníci zcela ovládali nejen univerzitu v Petrohradě, ale i gymnázia připravující budoucí vysokoškolské studenty. Ta byla vedena Millerem, Bayerem a Fisherem. V gymnáziu učitelé neovládali ruský jazyk... a jejich žáci němčinu. Veškerá výuka tedy probíhala výlučně latinsky... Za třicet let (1726 - 1755) gymnázia nepřipravila jedinou osobu pro přijetí na vysokou školu. Z toho byl pak vyvozen následující závěr: bylo konstatováno, že „jedinou cestou je přijímat studenty z Německa, protože ruské připravit k dalšímu studiu není možné“.

Tento boj pokračoval po celý život Lomonosova. Díky jeho úsilí se v akademii přece jen objevilo několik ruských akademiků a asistentů. Nicméně v roce 1763 na základě udání Tauberta, Millera, Shtelina, Epinusse a dalších imperátorka Ruska Kateřina II. DOKONCE ÚPLNĚ LOMONOSOVA Z AKADEMIE PROPUSTILA. Brzy však byl příkaz k jeho propuštění zrušen. Důvodem byla velká popularita Lomonosova v Rusku a uznání jeho zásluh zahraničními akademiemi. Nicméně Lomonosov byl alespoň odstraněn z vedení geografického oddělení a místo něj byl jmenován Miller. Zároveň dokonce došlo k pokusu PŘEDAT SCHLEÖZEROVI ZABEZPEČENÍ LOMONOSOVOVÝCH MATERIÁLŮ V OBLASTI JAZYKA A HISTORIE.

Tento poslední fakt byl velmi výmluvný. Pokud už za života Lomonosova byly podniknuty pokusy o získání jeho archivu o ruských dějinách, pak jaký mohl tento unikátní soubor materiálů čekat osud po Lomonosově smrti? Jak se tedy dalo očekávat, když Lomonosov v dubnu roku 1765 nečekaně zemřel, BYL JEHO ARCHÍV Z PŘÍKAZU KATEŘINY II. ZABAVEN. HNED NÁSLEDUJÍCÍHO DNE PO JEHO SMRTI BYLA VĚDCOVA KNIHOVNA A VŠECHNY PÍSEMNOSTI Z PŘÍKAZU IMPERÁTORKY ZAPEČETĚNY G. ORLOVEM, KTERÝ JE PŘESTĚHOVAL DO SVÉHO PALÁCE A POTÉ ZMIZELY BEZE STOPY“. Uchoval se Taubertův dopis adresovaný Millerovi. V něm netají svou radost z oznámení smrti Lomonosova a dodává: "...druhý den po Lomonosově smrti hrabě Orlov přikázal zapečetit jeho kancelář. Není pochyb o tom, že se tam musí nacházet písemnosti, které by se neměly dostat do nesprávných rukou“.

I sama smrt Michaila Lomonosova byla nečekaná a tajemná a kolovaly pověsti o jeho zinscenované otravě. Je zřejmé, že to, co se nepodařilo uskutečnit veřejně, dokončili jeho početní nepřátelé v skrytu a potají.

Tak se "tvůrci ruských dějin" - Miller a Schlözer - dostali k archivu Lomonosova. A ten bezprostředně potom zmizel. PO SEDMI LETECH PRŮTAHŮ byla nakonec publikována - samozřejmě pod plnou kontrolou Millera a Schlözera - práce Lomonosova o ruské historii. Ale jen první díl, navíc s největší pravděpodobností přepsaný Millerem správným směrem. Ostatní díly prostě zmizely. Tak se stalo, že práce Lomonosova o historii, které dnes máme k dispozici, se zvláštním a překvapujícím způsobem podobají Millerovu pohledu na historii. Až není jasné, proč se tedy vlastně Lomonosov tolik let s Millerem úporně hádal. Proč obviňoval Millera z falšování ruských dějin, když s ním ve své zveřejněné „Historii“ tak poslušně SOUHLASÍ ve všech ohledech? Důsledně souhlasí!

Millerem publikovaný Lomonosovův koncept dějin Ruska je psán jakoby přes kopírák a prakticky ničím se neliší od millerovské varianty Ruské historie. A to se týká i dalšího ruského historika – Tatiščeva, jehož dílo Miller rovněž vydal až po autorově smrti. Karamazin téměř doslova přepsal Millera, i když i jeho texty byly po jeho smrti nejednou přepracovány. Jedna z posledních takových reedicí proběhla v roce 1917, kdy z jeho textů byla odstraněna všechna svědectví o varjažském jhu. Je zřejmé, že se tak nová politická moc snažila vyhladit nespokojenost lidí z nadvlády cizinců v bolševické vládě.

POD JMÉNEM LOMONOSOVA TEDY BYLO VYTIŠTĚNO NĚCO, CO ON NIKDY NENAPSAL. Umíme si představit, s jak velkým potěšením Miller pravděpodobně PŘEPSAL po autorově smrti první část jeho díla. Nebo to řekněme jinak - "pečlivě ji připravil k tisku". Zbytek byl pak zničen. Téměř jistě tam bylo obrovské množství zajímavých a zásadních informací o dávné minulosti našich národů. Něco takového, co ani Miller, Schlözer, ani jiní "ruští historici" nemohou zveřejnit v tisku.

Západní vědci se stále ještě drží normanské teorie. A pokud si uvědomíme, že za kritiku Millera byl Lomonosov odsouzen k smrti oběšením a dlouhý čas strávil ve vězení čekáním na vykonání rozsudku, je jasné, že o falšování ruských dějin se zajímali na nejvyšších místech ruského státu. Ruské dějiny napsali cizinci, o které si pro tento účel speciálně napsal car Peter I. do Evropy. A už v době Kateřiny se nejdůležitějším „kronikářem“ stal Miller, který se proslavil tím, že pod rouškou carského diplomu cestoval po ruských klášterech a ničil všechny dochované starověké historické dokumenty.

A tento německý historik Miller - autor "mistrovského díla" ruských dějin - nám říká, že Ivan IV. pocházel z rodu Rurikovců. Po této důmyslné operaci už pro Millera nebylo nic složitého přerušený rod Rurikovců s jejich neexistující historií začlenit do dějin Ruska. Přesněji vyškrtnout historii ruského carství a nahradit ji historií Kyjevského knížectví a pak učinit prohlášení, že Kyjev je matkou ruských měst (i když Kyjev by podle zákonů ruského jazyka musel být otcem). Rurikovci nikdy nebyli ruskými cary, protože takový carský rod nikdy neexistoval. Byl tam jen jakýsi neurozený dobyvatel Rurik, který se snažil posadit na ruský trůn, ale byl zabit Svjatopolkem Jaropolkovičem. Falšování ruské historie okamžitě udeří do očí při čtení "ruských" "kronik". Udivuje množství jmen knížat, kteří vládli na různých místech Ruska, která jsou nám předkládána jako centra Ruska. Pokud se například nějaký kníže Černigova nebo Novgorodu ocitl na ruském trůně, měla by tu být v dynastii nějaká kontinuita. A to není, takže se jedná buď o mystifikaci, nebo o dobyvatele, který ovládl ruský trůn.

Překroucená a zmrzačená historie Ruska, dokonce i přes vrstvy vícenásobných millerovských podvodů, křičí o dominanci cizinců. Dějiny Ruska, stejně jako dějiny veškerého lidstva byly vymyšleny výše uvedenými "historickými odborníky". Byli to nejen odborníci na falšování příběhů, ale i specialisté na výrobu a padělání letopisů.

Objevuje se stále více faktů, že historie Ruska, a nejen jeho, byla úmyslně zkreslena. Nachází se mnoho důkazů o vysoké kultuře a gramotnosti našich předků ve starověku. Našli jsme dopisy napsané na březové kůře hlaholicí (naší rodnou abecedou a ne nám přinesenou azbukou), dopisy napsané obyčejnými rolníky (viz článek Proč se kůry z břízy staly senzací?). Ale proč se to všechno tak úporně skrývá? Známe podrobnou historii naší země až od vlády Rurikovců a co bylo předtím, je téměř neznámo. Proč se to dělá a pro koho je to výhodné - to je to, nač se musíme ptát!

I nyní v našich školách a institucích vysokoškolského vzdělávání studují žáci a studenti dějiny Ruska z učebnic, většinou napsaných za peníze transatlantického patrona George Sorose. A jak známo, "kdo platí, ten poroučí!"

autor: V. I. Žiglov

zdroj:
http://www.kramola.info/vesti/letopisi- ... tnoj-kazni

https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2 ... B4u6c#more

+ BONUS ---------------------------

Michail Vasiljevič Lomonosov (rusky Михаил Васильевич Ломоносов, 8. listopadujul./ 19. listopadu 1711greg. Mišaninská (dnes Lomonosovo) – 4. dubnajul./ 15. dubna 1765greg. Petrohrad) byl ruský polyhistor – chemik, fyzik, kromě toho také filozof a básník, historik, teoretik a experimentátor v mnoha dalších oborech.

Byl iniciátorem založení univerzity v Moskvě, která na jeho počest byla později nazvána Lomonosovova univerzita. Mezi jeho vědecké úspěchy lze zařadit formulaci obecného zákona zachování hmotnosti a pohybu z roku 1748, o rok dříve přišel s myšlenkou, že podstatou tepla je pohyb malých částeček. Jeho všestrannost dokazuje také vydání 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horatia a Senecy.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Michail_Lomonosov

[Alchymista]

https://www.infovojna.bz/article/video- ... eho-naroda

VIDEO: Svätý Václav – patrón českého národa (dokumentárny film z cyklu Utajené příběhy českých dějin & iný príbeh o svätom Václavovi)

Jedna z najvýznamnejších postáv dejín českého štátu svätý Václav bol najstarším synom kniežaťa z rodu Přemyslovcov Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry. Bratský národ v Českej republike si dňa 28. septembra pripomenul jeho sviatok, ktorý je zároveň štátnym sviatkom.

Štátny sviatok Deň českej štátnosti, ktorý pripadá na 28. september, je súčasne dňom sviatku svätého Václava, patróna Čiech a Moravy. V tento deň sa totiž pripomína zavraždenie kniežaťa Václava, ktorý sa stal symbolom českej štátnosti.

Štátnym sviatkom je 28. september od roku 2000, kedy Poslanecká snemovňa Parlamentu Českej republiky schválila príslušný návrh parlamentného Výboru pre vedu, vzdelávanie, kultúru, mládež a telovýchovu. Zákon č. 245/2000 Zb. nadobudol účinnosť 9. augusta 2000.

Jedna z najvýznamnejších postáv dejín českého štátu svätý Václav bol najstarším synom kniežaťa z rodu Přemyslovcov Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry. Narodil sa na začiatku 10. storočia - najčastejšie sa spomína rok 907, ale uvádza sa aj rok 903. Dôležitú úlohu v jeho živote zohrala babička, svätá Ľudmila, ktorá sa výrazne podieľala na jeho výchove. Na kniežací stolec nastúpil pravdepodobne v roku 924. Bol vzorom kresťanského panovníka a výrazne prispel k šíreniu kresťanstva v Čechách - založil chrám svätého Víta, hlavný kostol kniežactva.

Od roku 929, kedy kniežaťa Václava porazili saské vojská kráľa Henricha I., platil síce nemeckému panovníkovi tribút, ale moc si uchoval a zaslúžil sa o zachovanie suverenity českého štátu.

Predovšetkým Václavova zahraničná orientácia a mocenské ambície jeho mladšieho brata Boleslava I. stáli za jeho úkladnou vraždou v Starej Boleslavi. Na tomto starobylom českom pútnickom mieste bol knieža Václav svojim ctižiadostivým bratom a jeho pomocníkmi 28. septembra 935 (ani v tomto prípade nie sú pramene jednotné a niektoré uvádzajú rok 929) zavraždený. Tak hovorí oficiálna história.

Neskôr to bol práve knieža Boleslav I., ktorý dal preniesť bratove telo zo Starej Boleslavi do pražského chrámu sv. Víta, čím podľa vtedajších platných predstáv previedol akt kanonizácie.

Po smrti sa začal po celej krajine i za jej hranicami šíriť kult panovníka svätého Václava. Svätováclavská tradícia zohrala v českých dejinách dôležitú úlohu. Už od konca 10. storočia sa knieža Václav prezentoval ako svätec a ochranca národa. Veľkou mierou k tomu neskôr prispel aj český kráľ Karol IV. svojim dielom Nová história o sv. Václavovi, mučeníkovi a českom vojvodovi.

K významným objektom, ktoré pripomínajú pamiatku českého patróna patrí jazdecká socha sv. Václava na Václavskom námestí v Prahe, socha svätého Václava na Karlovom moste, socha svätého Václava na Vyšehrade či bazilika svätého Václava v Starej Boleslavi. V tomto starobylom meste sa každý rok koná v deň sviatku svätého Václava - 28. septembra - tradičná Národná svätováclavská púť a podobizeň sv. Václava na koni je tiež vyobrazená na dvadsaťkorunovej minci.
Dokument Svätý Václav – patrón českého národa

Dokument televizní stanice Prima Zoom se zabývá osobností knížete Václava, různými historickými výklady jeho činů a vývojem tisícileté tradice, která ho obklopuje. Připomíná propast věků, která nás dělí od Václavova reálného života, ale také hodnoty a problémy, které mají i dnes stejnou platnost jako před deseti stoletími.

Otevírá otázky vyplývající ze skromných pramenů:

• Jaká byla politická atmosféra Václavovy doby?

• Jaké kulturní poměry vládly? Byl kníže ženat a měl potomky?

• Opravdu ho zavraždil bratr Boleslav, který později inicioval jeho uctívání jako světce?

• A hrála ve Václavově životní, náboženské a politické orientaci hlavní roli spíše západní racionalita, nebo východní intuice?

• Podle některých badatelů chtěl v Praze založit slovanské arcibiskupství, nebyl tedy skutečným motivem jeho zavraždění odpor německých kněží vůči tomuto záměru?

Pořad také objasňuje roli úcty ke svatým v raně středověké společnosti obecně a přeměnu knížete Václava v symbol české státnosti a ideál věčného panovníka, který po staletí doprovází naši kulturu.

Podíváme se rovněž na osud svatováclavské tradice ve dvacátém století, zejména falzifikaci této tradice německými nacisty – výklad sv. Václava jako patrona poddanství, nacistické vyznamenání „Svatováclavské orlice“ pro české kolaboranty a další příklady.

Svatováclavská tradice, vyjádřená heslem „Své si braň, cizí nežádej!“ zůstává i ve třetím tisíciletí výrazem kontinuity a perspektivy českých dějin.

Viac vo videu:

Svatý Václav - jiný příběh

• Kde je originál sochy Svatého Václava?

• Jak byl skutečně zavražděn Svatý Václav?

• Co bylo důvodem "občanské války"?

• Jak vnímáme symbol Svatého Václava?

• Kolik měl Svatý Václav sourozenců?

• Co se ví o jeho sestrách?

• Jak by měla vypadat národní oslava Sv. Václava?

• Proč si národ vybral Svatého Václava za svého patrona?

• Jaký je odkaz Svatého Václava pro dnešní dobu i budoucnost?

JUDr. Miroslav Houška - advokát, historik, průvodce a autor knihy Svatý Václav - Jiný příběh v rozhovoru pro Inovace Republiky: