https://www.topky.sk/cl/13/2171391/FOTO ... 00-mrtvychNajväčší biologický útok v histórii USA: Spáchalo ho hnutie hippies! Viac ako 700 mŕtvych
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)Simon Petľura je zaradený do panteónu hrdinov modernej Ukrajiny ako symbol niekdajších pokusov o získanie nezávislosti, deň jeho smrti označujú ukrajinské televízne kanály smútočnou sviečkou v rohu obrazovky. Oficiálna propaganda nemá tendenciu zachádzať do detailov života a smrti národného hrdinu.
Hlavný ataman armády a námorníctva, šéf Direktória Ukrajinskej ľudovej republiky (UNR) zomrel ďaleko od svojej vlasti - v Latinskej štvrti v Paríži, kde žil v exile a skrýval sa pod falošným menom. Dňa 25. mája 1926 ho na rohu Boulevard Saint-Michel a ulice Racine zavolali. Otočil sa. Ozvali sa výstrely...
Strelec sa nepokúsil o útek, odhodil zbraň a pokojne počkal na políciu. Ukázalo sa, že Petliurovým vrahom bol básnik, bojovník francúzskej cudzineckej légie, anarchista a rodák z Besarábie Samuel Švarcburd. Francúzsky súd ho následne v plnom rozsahu oslobodil.
"Celý výkvet francúzskej a svetovej kultúry vystúpil na obranu Švarcburga: filozof Henri Bergson, spisovatelia Romain Rolland a Henri Barbusse, maliar Marc Chagall, fyzici Albert Einstein a Paul Langevin, spisovateľ Maxim Gorkij a politik Alexander Kerenskij. Obhajoval ho budúci gaullista, slávny advokát Henri Torres," píše autor portálu Ukraina.ru Mykola Podkopajev.
Vysvetľuje: "Dôvod, prečo spoločnosť podporovala skôr vraha ako zavraždeného, bol jednoduchý: Švarcburd pomstil členov svojej rodiny (...), ktorí zahynuli pri pogromoch petržalských vojakov.
Kto ležal na parížskom chodníku? Tam ležal Simon Petliura, ktorého priezvisko, ako poznamenáva bádateľ Eugen Antoniuk, "sa stalo príslovečným menom, symbolizujúcim nenapodobiteľnú zmes boja za ukrajinskú národnú ideu a banditizmu".
Semjon (Šimon) Petľura sa narodil v roku 1879 v rodine poltavského malomeštiaka. Študoval v teologickom seminári, z ktorého ho vylúčili za účasť v revolučnom hnutí. Vstúpil do Ukrajinskej revolučnej strany (RUP), pracoval ako účtovník, učiteľ v jednej zo staníc na Kubáni a učil na škole v Jekaterinodare.
Za výrobu protivládnych proklamácií strávil nejaký čas vo väzbe. Po emigrácii vo Ľvove sa po návrate do Ruska pridal k sociálnym demokratom (USDLP), usadil sa v Kyjeve, spolupracoval s kyjevskými a ľvovskými novinami a časopismi.
Po vypuknutí prvej svetovej vojny Petliura vydal manifest, ktorý bol radikálne proruský. Autor manifestu sa zamestnal ako splnomocnený zástupca Všeruského zväzu Zemstvos na západnom fronte.
Ako poznamenáva Antoniuk, to umožnilo Petljurovi nadviazať potrebné kontakty - "Zemgor bol príťažlivým miestom pre celú opozíciu a mnohí 'zemguráci' boli aktívnymi účastníkmi februárového prevratu.
Ukázalo sa, že Petliura vo februárových dňoch akoby zastupoval ukrajinských frontových vojakov, hoci sám v armáde neslúžil. Nasledoval rýchly kariérny postup, ako to v časoch politických prevratov býva.
Podrobnosti tu vynecháme, spomenieme len, že za hejtmana Skoropadského strávil Petliura istý čas v Lukjanovskom väzení, odkiaľ ho na žiadosť nemeckého velenia prepustili.
Nasledovalo protihitmanovské povstanie; Petliura sa ako minister vojny dostal do direktória, ktorému neskôr šéfoval.
Podľa historikov mal Petliura na vrchole moci k dispozícii až desať divízií kozákov a strelcov, pričom všetky sa volali Petliura podľa mena svojho vojenského vodcu.
Okrem vojenských akcií sa Petliuriáni neštítili ani pogromov. Samozrejme, neboli jediní - "vyznamenali" sa aj bieli, zelení a červení.
Podľa výpočtov židovského bádateľa Nachuma Gergelya však práve "Petljurova armáda" bola zodpovedná za maximálny počet pogromov (40 %) počas občianskej vojny.
Sociológ, ktorý bol v rokoch 1918-20 členom Výboru pre pomoc obetiam pogromov a jeho zástupcom v Spoločnosti Červeného kríža, vychádzal pri svojich výpočtoch z výpovedí očitých svedkov, ako aj z novinových správ.
Pogrom, ktorý petljurovci uskutočnili v Proskurove, definuje novinár Dmitrij Hubin ako "prvý prípad cieleného vyhladzovania "netitulárneho" obyvateľstva v záujme budovania "ukrajinskej Ukrajiny".
Na základe archívnych dokumentov opisuje, ako kozáci vstupovali do domov Židov a vraždili ich "bez rozdielu veku a pohlavia. V tom istom čase pogromisti podrezali pravoslávneho kňaza Klimenta Vasilieviča Kačurovského, ktorý sa snažil zastaviť krviprelievanie (podarilo sa mu ukryť židovské deti).
Podľa osobitnej komisie Červeného kríža bolo počas pogromov zabitých najmenej 50 000 Židov rôzneho pohlavia a veku, niektorí výskumníci uvádzajú číslo 100 000.
Teraz sa na Ukrajine táto štatistika spochybňuje a naznačuje sa, že Židov mohli zabíjať niektoré "nepravidelné formácie", ktoré neboli podriadené Petliurovi. Známa je však Petliurova odpoveď na žiadosť židovských organizácií, aby použil silu a zastavil pogromy: "Nehádajte sa s mojou armádou.
V júni 1920 Červená armáda konečne obsadila Kyjev a Petliura, ktorý si nalepil fúzy, aby ho nikto nepoznal, utiekol do Poľska, potom do Budapešti, Viedne, Ženevy a nakoniec do Paríža.
Na záver uvedieme Schwarzburdove slová, ktoré odzneli na súde: "On (Petliura. - pozn. red.) bol najvyššou autoritou a pogromy podporoval, povoľoval a pozeral sa na ne cez prsty. A on za ne nesie hlavnú zodpovednosť."
Po oslobodení odišiel Švarcburd do Južnej Afriky, kde v roku 1938 vo veku 51 rokov zomrel. V Izraeli je uznávaným národným hrdinom a sú po ňom pomenované ulice. A na Ukrajine je Simon Petľura zaradený na zoznam národných hrdinov.
Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů.
Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“!
Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace?
Mladá generace pražské jaro radostně prožívala
Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů.
Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků?
Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně…
Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky
„Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš.
O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války.
Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.)
Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize!
V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu?
Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit.
S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu.
Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy?
Nerozhodný a nespolehlivý Saša
V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“!
Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“
S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry.
V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové.
Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.)
Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod.
Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“.
Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali.
Na scénu vstupuje Husák
„Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy!
Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident.
Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem.
Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“
Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil.
Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka.
Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“
Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ!
Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl
Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů.
Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi.
Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987.
Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa.
Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?)
Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA.
V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“
Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO.
Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!
1. září 1951, prorazil československou železnou oponu rychlík z Prahy do Aše a převezl 110 cestujících do západního Německa.
Před 70 lety, 11. září 1951, prorazil československou železnou oponu rychlík z Prahy do Aše a převezl 110 cestujících do západního Německa. Vlak číslo 3717, později nazvaný "vlak svobody", odjel ve 14:12 z Chebu do Aše, kde ovšem nezastavil, přerazil dřevěnou závoru a přejel státní hranici. Útěk zorganizovali strojvůdce Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truksa a lékař Jaroslav Švec. Do Československa se poté vrátilo 77 ze 110 cestujících, kteří o plánovaném útěku nevěděli. Úspěšná akce několika odpůrců komunistického režimu vedla posléze ke zrušení trati Cheb-Aš-Hof. Trať byla obnovena v prosinci 2015.
Vlak svobody vzbudil tři roky po komunistickém puči v roce 1948 senzaci: fotografie se dostaly na přední stránky západních novin a časopisů. Spisovatel Pavel Tigrid tehdy psal o události, která mediálně oběhla svět.
Organizátoři útěku zajistili, aby výhybka na nádraží v Aši byla přesměrována do Německa, a vlakem tam pak v plné rychlosti projeli se všemi cestujícími. Vlak zastavil půl kilometru za hranicí a asi po hodině se znovu rozjel. Velitel Pohraniční stráže Ludvík Hlavačka v noci z 11. na 12. září 1951 svým nadřízeným poslal několik dálnopisů: "Hlásím, že ve vlaku číslo 3717, který měl pravidelný příjezd do Aše ve 14.55 a přejel státní hranici v 15.04 h, bylo asi 110 osob. Souprava byla vypravena z Chebu do Aše. Strojvůdce Konvalinka a výpravčí Truksa po cestě třikrát něco opravovali na brzdách. Když se souprava blížila ke stanici Aš, Truksa namířil na topiče Kalabzu pistoli a nařídil mu lehnout k zemi. Poté přidal páru. Na území Bavorska, 500 metrů za státní hranicí, byl vlak očekáván jeepem, v němž seděli dva civilisté, kteří se s Truksou a Konvalinkou přivítali česky. Vlak zůstal na místě hodinu, načež ho odvezli do Selbu. Skupina asi dvaceti lidí, která drží pohromadě, chce zůstat v Bavorsku stejně jako strojvůdce, který vlak řídil. Celá záležitost byla předem dobře organisována."
Bezpečnostní aparát socialistického Československa událost překvapila. Okamžitě bylo zahájeno pátrání nazvané "akce Selb". Vyšetřování přejezdu vlaku 3717 pak vedlo k odhalení rozsáhlé odbojové činnosti lidí, již měli vazbu nejen na výpravčího Truksu či strojvedoucího Konvalinku. "Celkem bylo v akci Selb rozpracováno 171 osob, z nichž bylo 70 realizováno," uvádí se v posledním, osmém svazku vyšetřovacího spisu. Následuje výčet 70 odsouzených.
Málokomu věnuje Tomáš Garrigue Masaryk ve svých reminiscencích tolik místa jako právě Emanuelu Voskovi, krycím jménem Viktor, emigrantovi z Kutné Hory. Vyučený kameník a podnikatel intelektuálně nezlobil, rakouský režim rád neměl a TGM mu důvěřoval. Ovládal kumšt mystifikace a nevzrušovalo ho, že bylo možné si skutečnost snadno ověřit například četbou novin.
Masaryk cestoval s britským pasem a v britském zájmu pod jménem Thomas George Marsden. Československou bondovku vyprávěl ve své knize Světová revoluce, jak říkal válce. Co vynechal, byla válečná propaganda, s níž dával šířit v anglosaském světě lži o tom, že Rakušané popravují stovky a tisíce Čechů, aby dostal na svou stranu veřejné mínění. Masarykův spolupracovník Emanuel Voska nakukal americkým novinářům, že v Praze, Plzni, Táboře a jinde vypuklo povstání a že rakouská vláda nařídila popravu mimo jiné „sl. Alice Mazaryk a mnoho dalších členů prominentních českých rodin“.
A kdo byli ti „naši“? „Pan Voska provedl jednotnou organisaci naší české žurnalistiky v Americe…“ prozrazoval TGM, „zároveň pak navázal intimní styky s americkou žurnalistikou a velmi brzy s americkou vládou samou.“ Voska byl tedy ten, který Masarykovy nápady realizoval. K tomu sháněl peníze, vybíral od Čechoameričanů na „revoluci“ a „organisoval celou soustavu vyzvědačství“.
Více o jeho osudu se dozvíte v knize Velcí Češi 1918 historika a novináře Josefa Landergotta, která vyšla v Edici Echo. Objednat si ji můžete zde.
Dvě desítky let ovlivňoval tuzemský svět podnikání a financí. Právník Jaroslav Preiss mluvil do politiky a všeho možného, miloval krásné věci, ale snob to nebyl.
Politika národní potřebuje rovněž banky národní. Teprve s národním kapitálem a národně uvědomělými kapitalisty stává se národ skutečně autonomním. Bankéř Preiss to asi takhle nikdy neřekl, ale konal.
V letech 1917 až 1938 byl vrchním ředitelem Živnostenské banky, která měla v české ekonomice rozhodující vliv a vlastnila takřka polovinu tehdejšího československého průmyslu. V řadě velkých firem předsedal správním radám, řídil nejdůležitější podnikatelské svazy.
Po Adolfu Schwarzenbergovi byl nejbohatším z Čechů. Miloval umění, byl jeho velkým sběratelem, hlavně knih. Nebylo významnějšího kulturního počinu ve státě, který by finančně nepodpořil. Na politiku se dávat nechtěl. K čemu také: udržoval kontakty se všemi veličinami hlavních partají i s hradní skupinou, které dohromady vytvářely iluzi demokratických poměrů a státní stability. Masaryka zval na zabijačky a sloužil mu jako osobní bankéř. Když potřeboval TGM peníze například na dovolenou, poslal kancléře Šámala, aby to s Preissem vyřídil.
Masaryk byl vůbec pěkné kvítko, jak vyplývá z jeho pokryteckých slov zachycených Karlem Čapkem: „Peníze nemám rád, nebyly mně nikdy cílem, jen prostředkem… Dnes se mi na mém postavení snad nejvíc líbí, že s sebou nemusím nosit žádné peníze… nevím ani, jak naše peníze vypadají.“ Za povšimnutí ovšem stojí, že roku 1923 podělil rodinu a Beneše dohromady více než deseti miliony korun a rozdával i jindy. Zdroje, zjevně z činnosti jeho válečné, zůstaly ovšem tajemné.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nystadská ... mínky_míruV rámci dohody muselo Švédsko:
postoupit Rusku: Estonsko, Livonii, Ingermanland, Vyborg a okolní kraje, jižní část okresu Kexholm, kromě toho ostrovy Øsel, Dagø a Moon,
..
Na oplátku muselo Rusko:
vrátit Švédsku okupovaná území Finska,
zaplatit válečné škody až do výše 2 milionů stříbrných tolarů (Ефимок),
..
King Frederick I of Sweden formally recognized the transfer of Estonia, Livonia, Ingria, and Southeast Finland (Kexholmslän and part of Karelian Isthmus) to Russia in exchange for two million silver thaler, while Russia returned the bulk of Finland to Swedish rule.[1][2]
https://en.wikipedia.org/wiki/Treaty_of_NystadŠvédsky kráľ Frederick I. formálne uznal presun Estónska, Livónska, Ingrie a juhovýchodného Fínska (Kexholmslän a časť Karelského Isthmu) do Ruska výmenou za dva milióny toliarov striebra, pričom Rusko vrátilo väčšinu Fínska pod švédsku nadvládu. [1 ] [2]
Vitaz po vojne nikdy neplati reparacie. Rusko si tou sumou zabezpecilo, ze Svedsko o tie uzemia uz vojnu viest nebude.kenavf píše: ↑22 zář 2021, 13:44Ten nákup sa dá interpretovať aj inak.
česká wiki versus angl wikiV rámci dohody muselo Švédsko:
postoupit Rusku: Estonsko, Livonii, Ingermanland, Vyborg a okolní kraje, jižní část okresu Kexholm, kromě toho ostrovy Øsel, Dagø a Moon,
..
Na oplátku muselo Rusko:
vrátit Švédsku okupovaná území Finska,
zaplatit válečné škody až do výše 2 milionů stříbrných tolarů (Ефимок)
"A teraz babo raď".
Je to nákup alebo vyrovnanie?
P.S. SSSR obsadilo len územia ktoré boli kedysi súčasťou Carského Ruska a so stratou ktorého mali problémy už od 20tych rokov. Takže "oslobodili svoje bývalé územia".
