Historie, kterou nás neučili...

[lasib]

Keď je Biden debil, a nevie kde sa vztyčuje zástava padlým D-Day, tak všetci musia spravať dezorientovane ..
https://x.com/apocalypseos/status/1798981670135369932
Keď sa veterán D-Day stretne s vnukom vojaka Červenej armády

[modrak]

Palo satko - obchod je pekná vec, ale má to jednu zásadnú chybu. Aby niekto urobil výmenu, potrebuješ protihodnotu. A čím dlhší je reťazec, tím musí byť väčšia. Takže dovoz medi, cínu atď. k Volge, to už musí byť poriadna protihodnota. Ovčie mlieko to asi nebude. Nehovoriac o tom, že voziť suroviny na spracovanie k Volge od Dunaja, je neekonomické. To radšej budem voziť hotové výrobky. Nehovoriac o tom, že na Kaukaze je jej dosť, Majkopčania ju spracovali už od roku 4000 p.n.l. Takže ak mám niečo "pod nosom", nebudem to voziť zo Srbska alebo Cypru. Takže Kaukaz je zdroj surovín, technológii a civilizácie ako takej. Tu pochytili aj základy štátnej správy. No a čo sa týka DNA, tam by som bol veľmi, veľmi opatrní. V podstate nevieme, čo to R1abc znamená. Možno iba aký prd mali vtedajší ľudia. A už vôbec nič nevypovedá o tom, že kočovníci putovali za meďou. Za tou putovali obchodníci, nie kmene bojovníkov. Vskutku sú dôkazy, dokonca písomné, keď Árijské, konkrétne menované, kmene putovali relatívne rýchlim tempom hore dole sever-juh, východ západ a naopak, ale s meďou to nemalo nič spoločné. Teda malo, ale meď a iné kovy ako forma bohatstva. Šli jednoducho za lepším.

[Kolja]

Keď je Biden debil, a nevie kde sa vztyčuje zástava padlým D-Day, tak všetci musia spravať dezorientovane ..

I kdyby udělal sebevětší kokotinu, oni se musí opičit. První zareagoval ten škaredej chlap v ženském ohozu. Zřejmě loutkovodič toho malého mužíka vedle.

[palo satko]

Modrak, širenie metalurgie medi
pokec.

Historické rozšírenie metalurgie medi v Eurázii. Na tejto mape sú zobrazené miesta najstarších regionálnych centier tavenia medených rúd - podľa dostupných archeologických výskumov najstaršej metalurgie (Černych, 1966, 1992, 2012; Sunčugašev, 1975; Žuravlev, 1977; Sergejev, 1981; Prakaš a Tripathi, 1986; Rybakov, 1987; Kon'kova, 1989; Thiel, 1989; Mishra, 1994; Reedy, 1997; Kiriushin, 2002; Tylecote, 2002; Nguyen, 1986; Baipakov a Taimagambetov, 2006; Simukhin, 2006; Yanin, 2006; Ciarla, 2007; Hauptmann, 2007; Kaniuth, 2007; Park a Gordon, 2007; Subbotina, 2008; Herva a kol. , 2009; Roberts et al. 2009; White a Hamilton, 2009; Radivojeví c et al. 2010; Erb-Satullo, 2011; Higham et al. 2011; Wan, 2011; Potts, 2012; O'Brien, 2014; Garner, 2015; Gelegdorj, 2015; Mei et al. 2015; Hung a Chao, 2016; Huo, 2016; Tripathi, 2018). Cesty a časová os jej šírenia naznačujú šírenie kovových JH spolu s novou homofonickou tradíciou hudby JH. Časová os je vyznačená farebným kódovaním kruhov - ikon, ktoré označujú polohu hutníckych lokalít: čím tmavšie - tým staršie. Epicentrum metalurgie je v súčasnom Turecku a Iraku, hoci súbežné nezávislé centrum mohlo existovať v kultúre Vinca, na Balkáne, v Belovode (Radivojeví c et al., 2010). Ďalšie nezávislé centrum vzniklo vo Fennoskandii (Herva et al., 2009) a v susednej Karélii (Žuravlev, 1977). Hutníctvo medi sa rozšírilo z Balkánu na Ukrajinu, pričom sa tam rozdvojilo, pričom jedna vetva smerovala do severovýchodných lesných zón Ruska (až po Ural), zatiaľ čo druhá sa pohybovala na juhovýchod cez stepný pás až do Zabajkalska a Mongolska. Tam sa trasa opäť rozdvojila: na sever do Jakutska a na juh do Primorska. Druhá vlna z epicentra dosiahla Irán a rozvetvila sa do 3 smerov: k údoliam rieky Indus, Himaláji a Strednej Ázii, cez Turkménsko, Uzbekistan a Kazachstan na ujgurské územia po trase, ktorá sa neskôr stala známou ako Hodvábna cesta (Kuzmina, 2008). Okolo Lop Noru sa táto vetva stretla s výbežkom trasy Stepného pásu a pokračovala cez dnešnú Čínu do jej severných a južných kráľovstiev. Južná vetva nakoniec zasiahla Indočínu a potom smerovala do Indonézie a na tichomorské ostrovy. Celá táto oblasť, Mandžusko a Japonsko boli posledné, kde sa rozvinula metalurgia - nie skôr ako v stredoveku. Ak sa teda pre volžsko-uralskú oblasť rámové JH vyvíjali spoločne s kovovými JH, pre kultúry na východnom konci Eurázie prišli lúčové JH zo Západu a vytvorili vlastnú osobitnú niku, odlišnú od už etablovaných rámových JH kultúr. Tradícia lukovitých JH sa musela vyvíjať dlho - keďže kovové artefakty boli pre miestne obyvateľstvo dostupnejšie. Ďalšou oblasťou, kde rámové a lučebné JH tvoria odlišné kultúrne tradície, je rozsiahla oblasť od juhovýchodnej Indočíny po Papuu-Novú Guineu. Dve zóny, kde kovové JH v tvare luku museli prenikať súčasne s organickými JH v tvare rámu, kde mohli mať obe rovnaké alebo podobné formy používania, sú Himaláje - pohorie Pamír - Tian-Šan a oblasť Yunnan - Myanmar.

Translated with DeepL.com (free version)

[modrak]

A čo z nej vyplýva ? Nositeľmi pokroku - bronzu a medi, boli roľníci z Anatólie, ktorý sa usadzovali na Balkáne a nie Árijské kmene. Tie boli 2000 rokov pozadu.

[palo satko]

Inač ked sme bavili o tych "dobrakoch" z juhoruskych stepi, ich susedia z ruskej lesostepi sa nastahovali aj do Česka.

Zdroj: https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.abi6941

[Kolja]

Ty mapky jsou zvláštní- Čechy, bez Moravy.

[zmiri]

No čechy jsou území bez moravy.

[Kolja]

Nechápeme se? Samotné Čechy. Ta mapa má znamenat co?

[palo satko]

Vzorky DNA sú z Čiech. Poskytli ich z vykopávok v Česku. Nič iné.

[Dragon]

Vzorky DNA sú z Čiech. Poskytli ich z vykopávok v Česku. Nič iné.

Přesně tak, podívejte se do Přílohy (v AJ, pdf). Netuším, zda i na Moravě existují archeologické artefakty z doby bronzové, ale dle popisu bylo do studie zahrnuto 45 míst z území Čech, odkud byly poskytnuty analýzy schopné kosterní pozůstatky. Proč nebyla zahrnuta Morava je na dotazování se autorů studie, nikoliv na hádání se zde na blogu.

[martanus]

Jednání mezi Římem a Konstantinopolí o sférách vlivu v jižní Itálii a o řadě teologických otázek skončila 16. července 1054 v Konstantinopoli neúspěchem. Vyslanec papeže Lva IX Humbert položil na oltář katedrály svaté Sofie papežskou bulu s anatémou konstantinopolskému patriarchovi michalu Kirulariovi. Patriarcha na oplátku proklel vyslance a všechny členy jeho delegace. Křesťanská církev se rozdělila na dvě větve: katolickou a pravoslavnou.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

https://t.me/c/1692017017/6225

[martanus]

V roce 1913 žili ve Vídni Hitler, Stalin, Trockij, Franz Josef a Sigmund Freud.

Muže, kteří měli změnit svět, dělilo jen několik kilometrů - kdyby cestovatel v čase chtěl, mohl by se ke všem z nich dostat pěšky.

https://t.me/vexiistorii/7545

[martanus]

Zajímavý seriál o IIWW
A protože dnes je výročí Barbarosy tak díl o ní. Jdou zapnout titulky

Operace Barbarossa - konec nacistické a sovětské aliance - 2. světová válka - 27. června 1941

Zde je český transkript

https://videacesky.cz/video/druha-sveto ... barbarossa

Německá armáda zahájila svým útokem na Sovětský svaz největší ofenzívu v historii. Britové mění velitele blízkovýchodního válčiště a čínští nacionalisté a komunisté možná začnou více spolupracovat.
A jestli toho chcete o druhé světové válce vědět více, prozkoumejte web Druhá světová a sledujte facebookovou stránku Druhá světová válka.
Pokud nechcete čekat půl roku a chcete vědět, jak se v roce 1941 německá invaze vyvine, podívejte se na video Východní fronta #1 – 1941 a navazující video Východní fronta #2 – Zimní protiútok.

A nyní několik málo informací o přípravě Barbarossy a německých jednotkách na začátku tažení, které Indy ve svých epizodách nezmínil (nebo je zmínil ve speciálních epizodách, které zde nepřekládám) a které díky mé maličkosti už najdete i na české Wikipedii na stránce Operace Barbarossa. Příjemné počtení ;-).

[Alchymista]

https://casopisargument.cz/58025

Česká kultura během nacistického protektorátu (1. část)

Nový dvojdílný seriál historika Jiřího Malínského se věnuje tématu české kultury během nacistické okupace českých zemí v letech 1938-1945. Dnešní díl se věnuje východiskům okupační politiky ve vztahu k české kultuře.

Východiska nacistické okupační politiky

O utrpení a utlačování – skutečném i domnělém – během komunistického období se napsalo a ještě napíše – mnohé; zejména pro devadesátá léta minulého století bylo charakteristické „zanedbávání“ vnitřní periodizace této éry a jaksi se obcházely skutečnosti Druhé republiky a protektorátu Čechy a Morava. Ve většině publikací a prezentací převládají obraty o perzekuci, kolaborování, germanizačních ostnech, ale také se objevuje ne rezignace, ale nedostatek bližších údajů o české druhoodbojové rezistenci a jejích formách i úrovně, které nacistická perzekuce dosáhla a následků, které to pro válečné ročníky znamenalo do mírových let.

Východiskem dalších poznámek a údajů je již dnes sice překonaná, ale stále přínosná kniha předlistopadových statí historika dr. Jiřího Doležala (1925–1991) Česká kultura za protektorátu / Školství, písemnictví, kinematografie (1996), která stojí na pomezí současnické, stále tak trochu poválečné reflexe a věcného uchopení problémů druhého odboje a české protektorátní veřejnosti; to všechno má svůj přesah i do komunistického období a v relativně velkém rezonančním efektu také do polistopadové současnosti. Kniha je o to pozoruhodnější, že na jejích částech Doležal pracoval několik desetiletí a musel přitom překonávat hned několik vnitřních hodnotových bariér daných jeho vkotvením do poúnorové ideologie i normalizačním postihem. Jeho generační druh profesor Jan Křen (1930–2021) zachytil tyto rysy Doležalovy životní cesty v esejisticky pojatém úvodu.

Nacistické úsilí se mimo jiné soustřeďovalo na maximální znehodnocování obnovené české kultury, jak se konstituovala zhruba během prvních dvou třetin předminulého století a posléze, dosahujíc v zásadě úrovně světově vkotveného národního celku, začala dospívat od emancipace kulturní a hospodářské i k politickému zrovnoprávnění. Chorobné jasno se objevovalo i v nacistickém pohledu. V Neurathových a Frankových materiálech se začala prosazovat optika „počeštěných Němců“ podložená i závěry nacistické rasistické pseudovědy, podle kterých zhruba 65–70 % Čechů splňovalo kritéria pro začlenění mezi „nordické nadlidi“ jako součásti vládnoucího árijského národa (Herrenvolk). Kdo naopak rasově propadl, byli z podstatné části sudetizovaní čeští Němci.

Důvod, proč tento přístup sdíleli i Hitler a Heydrich, byl obdobně pragmatický: rychlé vyklízení někdejšího českého jazykového území by Německo s ohledem na své válečné záměry i následně se rozvíjející válečný konflikt nebylo s to zaplnit. Svou váhu měla i síla českého, zejména zbrojního průmyslu a tiše uznávaná vysoká kvalita české pracovní síly i relativní váha její početnosti (pověst o zlatých českých rukou, vzniklá v kapitalistické transformaci XIX. století, byla alespoň zčásti opřena o každodenní skutečnost). Proto také Karl Herrmann Frank tvrdil, že Češi se musí podřídit zájmům Berlína a oprostit se od údajných „dějinných lží, legionářských ideologií a od vlivu Paříže, Londýna, svých vystěhovalých, se Židy spřežených fantastů.“

Tyto procesy měly probíhat co nejpokojněji; proto také Hitlerův ustavující okupační výnos z 16. března 1939 svěřil protektorátní Eliášově vládě řízení českého kulturního života. Od samého počátku ovšem tyto působnosti podléhaly dohledu protektorátního úřadu (ÚŘP) řízeného Hitlerem jmenovaným říšským protektorem. To podléhalo i strohé direktivě: „kulturní autonomii nesmíme rozumět i jako úplné nedbání hlavních zásad platných pro tvorbu německou.“ Reinhard Heydrich k tomu na podzim 1941 dodával, že je „snazší převést Čecha do německé kulturní oblasti na poli kulturním“ a nikoliv náhodou k tomu zamýšlel užít také sport a tělovýchovu a rovněž získat vliv na mládež a děti.

Pokud se něco z rámce, vytčeného nacistickými okupanty, vychylovalo, disponovala okupační moc odstupňovanými formami perzekuce, které sahaly od administrativních postihů přes přímé zásahy gestapa či sicherheitsdienstu až po fyzickou likvidaci napadených buď na popravištích, nebo při výsleších a v posledku v koncentračních táborech nebo trestních jednotkách. Zvláštní pozornost soustředili nacisté na inteligenci jako základní zdroj odmítání jejich totalitní ideologie a hájení kontinuity demokratických zásad prvorepublikového Československa. Tato cesta začala podzimními událostmi z přelomu října a listopadu 1939, jejichž součástí bylo uzavření českých vysokých škol a deportace stovek vysokoškoláků do nacistických koncentračních táborů. Dnes se i oficiálně u nás připouští vznik studentského globálního svátku Mezinárodního dne studentstva 17. listopadu, který se narodil ve studentském vysokoškolském prostředí exilového benešovského prozatímního státního zřízení na počátku čtyřicátých let minulého století. Připomíná ho i pražská ulice 17. listopadu, která vede kolem Rudolfina mezi staroměstskými náměstími dnes Palachovým a manželů Curieových.

Tyto proměny měly i zřetelný vnějškový ráz. Byly odstraňovány pomníky prvorepublikových i historických československých celebrit: Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše, Milana Rastislava Štefánika, prvolegionářů, Palackého a dalších významných symbolů vzkříšeného národa. S odstraňováním národních symbolů tušil český vzdělanec i hrozící kulturní destrukci zejména mravní. Bylo nutné soustředit všechny síly na uchování holých základů češství. Je otevřenou otázkou, jak by tento vývoj pokračoval v případě dalších nacistických úspěchů. Ustavení antifašistické koalice Spojených národů l. ledna 1942 a zlomová léta 1941–1943, vytlačení Afrikakorpsu ze severní Afriky a Italů z východní Afriky, vylodění západních spojenců v Itálii, porážky wehrmacht u Moskvy, Stalingradu, Kurska nejen zlomily dosavadní průběh války a vedly nacisty k nástupu různě strukturovaných tzv. totálních mobilizací a postupně i k existenčním bojům o holé uchování a přežití Hitlerova režimu. To všechno odvracelo a podlamovalo hlavní směr germanizačních tlaků. Pro Berlín se za této situace hlavním cílem stalo uchování práceschopné české pracovní síly pracující podobně jako ostatní znásilněná Evropa pro německou válečnou mašinérii.
Písemnictví

Síť perzekuce české kultury, v prvním období protektorátu poměrně – vzato z nacistického hlediska řídká a chaotická – , začala nabývat na pevnějším, soustavnějším tvaru po Heydrichově nástupu do Prahy na podzim 1941. Goebbelsovské plameny nahradila polygrafická stoupa. Seznam prohibit vlastně nacisté nikdy zcela neuzavřeli. V Úřadu říšského protektora (ÚŘP) vznikla nejprve Skupina pro kulturně politické záležitosti (Gruppe Kulturpolitische Angelegenheiten), která se další byrokratizací vyvinula do kulturně politického oddělení (Abteilung–Kulturpolitik). Bylo to klíčové místo nacistické cenzury ve vnitřním Česku, které sledovalo nejen válečně determinovaný kulturní ruch v jeho jazykově českém i německém vyvedení. Vydávalo pokyny, směrnice i příkazy navazujícím protektorátním místům a ve vybraných případech sahalo k jejich přímému řízení. V Československé (České) tiskové kanceláři i Československém (Českém) rozhlase, ústředním elektronickém médiu doby, tak byly zřízeny nacistické pracovní štáby.

První seznam prohibit měli nacisté díky německočeským soukmenovcům (Volksgenossen) k dispozici záhy po 15. březnu 1939; zahrnoval 744 položek. Jeho další redakce z podzimu 1940 Seznam škodlivé a nežádoucí literatury v Protektorátu Čechy a Morava (Liste des schädlichen und unerwünschten Schrifttums im Protektorat Böhmen und Mähren) zahrnoval jména 1352 zakázaných autorů s 1894 tituly a mimoto skupinu 615 zvláště zavrženíhodných jmen. Jeho dodatek z 30. dubna 1941 obsahoval jména 21 těch pro nacisty nejzavrženějších autorů se 184 tituly. Nacisté se zdaleka neomezovali „pouze“ na české autory; svou pozornost věnovali i dílům anglických, francouzských, ruských a amerických autorů. Antifašistická koalice Spojených národů tu nalezla svůj svým velmi specifickým způsobem harmonický obraz. V letech 1941–1942 bylo zabaveno 1 850 000 výtisků knih, v roce 1943 211 000, v roce 1944 38 000. Zcela zakázána byla produkce osmi nakladatelství.

Česká rezistence působila i tady. Pohotovost a nápaditost kulturních pracovníků, v tomto případě nakladatelských redaktorů, typografů, knihovníků zaznamenala řadu i mimořádně cenných úspěchů (např. záchranou Masarykovy knihovny a zřejmě i archivu) . I nacisté totiž do značné míry sdíleli potřebu vlastní badatelské základny. V těchto propleteninách vznikaly nepominutelné díry v jejich systému, dalo-li se o něm vůbec mluvit v postupně se stupňujících válečných zmatcích.
Živá kultura

Obzvláštní pozornosti nacistických uchvatitelů se těšil zejména hraný film. Ovládnutí filmové výroby a distribuce bylo zvláště vábivé i pro goebbelsovskou „babelsberskou“ německou kinematografii. Na konci třicátých let rozvinutá kapacita českého filmového průmyslu byla s to zvládnout 120 filmů ročně (Barrandov, Košíře, Radlice, Zlín). V červenci 1939 pod konjukturální záminkou židovské povahy kapitálu barrandovských ateliérů byly tyto největší provozy českého (československého) filmového průmyslu převedeny do německého vlastnictví. Postupně se tak v německých rukou podařilo převést 75 % jejích kapacit. Svírací krunýř doplnilo opět poznenáhlu ovládnutí filmové cenzury, kterou do té doby vykonávalo ministerstvo vnitra. Rozhodnutím ÚŘP byla v září 1939 ustavena filmová zkušební komise (Filmprüfstelle) a podobně cenzorní ráz mělo i formálně dvojjazyčné Českomoravské filmové ústředí zřízené v únoru 1941 a kontrolované kulturním oddělením ÚŘP. Prováděly se „české“ úpravy filmových týdeníků, postihující od září 1939 zmínky o předválečných československých spojencích, k řadě škrtů docházelo i v hraných filmech. V letech 1939–1941 bylo zakázáno 1703 starších i novějších filmových děl, z toho 994 tvořily hrané filmy.

Podobně postižena byla i česká Thálie. Ve městech s německými divadly byla ta česká perzekvována nejrůznějším způsobem. Ve většinově českých Českých Budějovicích (německočeská menšina tu tvořila zhruba pětinu obyvatelstva) bylo české divadlo zcela zrušeno r. 1942. V případě nezbytí se často hrálo v náhradních prostorách; mj. ve výstavních síních, přednáškových sálech či filmových prostorách. V letech 1939–1940 21 českých divadel odehrálo 8055 představení, v letech 1940–1941 27 českých divadel nabídlo svým divákům 11 146 představení. I tady fungoval obdobný povolovací mechanismus jako v případě kinematografie: činnost protektorátních povolovacích míst byla sledována ÚŘP. V létě a na podzim 1941 bylo zakázáno uvádění her ruských a sovětských autorů a mimoto bylo znemožněno přibližování dramatického díla Williama Shakespeara a George Bernarda Shawa; totéž se vztahovalo citelně i na dramata německých klasiků typu Schillerova Wilhelma Tella. Obdobně byla postižena i hudba. Zběsile z ní byli s ohledem na své často obtížně prokazovatelné mlhavé židovství vykazováni nežádoucí interpreti i autoři; zcela zakázáno bylo 473 hudebnin (tento dostupný údaj pochází z r. 1943). A i tady se projevovala zřejmá účelovost podřízená konjukturálně momentálním potřebám hitlerovské kulturní politiky. (Zvlášť zajímavé bylo sledování a normování synkop v jazzu – hudbě „rasově méněcenných“ amerických černochů – , jak je ve svém povídkovém souboru Sedmiramenný svícen zachytil spisovatel Josef Škvorecký.)

Neméně citlivou oblastí bylo školství. Snaha ovládnout vzdělávání mladé generace byla podstatná pro nacistické protižidovské, proticikánské (protiromské) a germanizační snahy. Projevovaly se zvyšováním hodinových dotací pro výuku němčiny, skrytými i otevřenými postupy proti české jazykové výuce, dějinám české státnosti i snahou – postupně v průběhu války sílící – co nejrychleji dostat mládež do výroby a dalších pomocných manuálních prací. Likvidovaly se nepohodlné prvorepublikové učebnice, cenzurovaly jejich texty a sahalo se pod různými záminkami i k restrikčním reorganizacím školské sítě na všech jejích stupních obecnými školami počínaje a gymnázii konče. Tyto trendy zasahovaly i sport a tělovýchovu. Po rozpuštění Sokola (duben 1941) a Orla (1941, 1942) zůstaly Dělnické tělocvičné jednoty; jejich činnost však byla nacisty všemožně sledována a jakékoliv vlastenecké a demokratické prvky v jejich vzdělavatelské činnosti byly v zárodku potlačovány. Politickou – nacizační – funkci mělo Kuratorium pro výchovu mládeže založené ministrem Emanuelem Moravcem (1893–1945) z popudu válečného zločince Reinharda Heydricha (1904–1942) 28. května 1942; jeho germanizační antidemokratické aktivity postihly zhruba polovinu mladé české protektorátní generace.