Do konce roku 2133 bylo některým zkušenějším znalcům historie nade vše jasné, že „rámanský boom“ vede lidstvo přímo ke katastrofě. Příšerná varování o blížící se ekonomické sebezáhubě světa pozvolna nabývala převahy nad nadšeným křikem milionů, které se teprve nedávno prodraly na společenském žebříčku mezi střední a horní vrstvy. Byla to doba, kdy návrhy na vyrovnání rozpočtů a omezení úvěrů ve všech oblastech hospodaření nebral nikdo na vědomí. Namísto toho se většina tvořivého úsilí vyplýtvala na objevování nových a dalších způsobů, jež by poskytly více kupní síly nejširším vrstvám populace, která si nedokázala říct už ani „počkej“, natož pak „ne“.
Na celosvětové burze s akciemi to začalo skřípat v lednu roku 2134, což byla předzvěst blížícího se krachu. Pro většinu lidí, jak na celé Zemi, tak v koloniích roztroušených po Sluneční soustavě, byla pouhá představa něčeho takového nad možnosti jejich chápání. Konec konců, vždyť světová ekonomika více jak devět let prožívala období růstu, který měl v posledních dvou letech takové tempo, které prostě uplynulých dvě stě let nemělo obdoby. Světoví pohlaváři se bezostyšně holedbali tím, že konečně nalezli mechanizmus, který navždy odstraní recese v kapitalistických ekonomikách. A lidé jim ochotně věřili – až do začátku května roku 2134.
Během prvních měsíců tohoto roku začaly akcie na celosvětových burzách nezadržitelně klesat. Nejprve pomalu, později v obrovských skocích. Mnoho lidí v té době věřilo na komety, což posledních dva tisíce let nebyl trend nijak neobvyklý, a nacházeli jistou souvislost mezi problémy na burzách a návratem Halleyovy komety. Poprvé ji bylo možno spatřit v březnu a byla mnohem jasnější, než kdokoli očekával. Vědci se opět mohli celé týdny předhánět v teoriích, čím byl tento neobvyklý úkaz vyvolán. Když se pak vlasatice koncem března přehoupla za perihélium a v půlce dubna začala být viditelná na noční obloze, její obrovský ohon dominoval nebesům.
Hvězdné úkazy brzy zatlačila do pozadí dominující světová ekonomická krize. 1. května roku 2134 oznámily tři největší mezinárodní banky insolventnost vinou neuvážených investic. Vlastníci cenných papírů se prostřednictvím více než miliardy domácích terminálů snažili rychle zbavit svých zásob. Komunikační zatížení Světové informační sítě bylo obrovské. Její počítačový systém byl soustavně přetěžován daleko za únosnou mez původně předpokládané kapacity. Docházelo ke zpomalení přenosu dat, což jednotlivé transakce pozdrželo nejprve o minuty, později však o celé hodiny. To ještě více vyhrotilo rostoucí paniku.
Do konce týdne byly jasné dvě věci – že dobrá polovina akcií na celém světě ztratila jakoukoli hodnotu a že mnoho jejich držitelů, malých i velkých bez rozdílu, kterým až dosud přinášely pouze zisk, se ocitlo doslova a do písmene na mizině. Na počítačových displejích dvaceti procent domácností celého světa, kde se jindy objevovaly pouze zprávy o stavu bankovních kont a informace o automatických převodech finančních zisků, zlověstně blikala oznámení o bankrotu.
Ve skutečnosti však byla celá situace ještě horší. Do těchto počítačů se fakticky dostalo pouze malé procento zpráv o veškerých uskutečněných transakcích, protože celá síť byla zahlcena množstvím informací, které nikdo předtím nemohl předvídat. Celosvětový finanční systém se dostal do stavu, který je počítačovou hantýrkou označován za „cycle slip“. Miliardy a miliardy informačních přenosů menšího významu byly „odloženy“, zatímco zprávy významnějšího charakteru byly počítačovou sítí předkládány jako první.
Následkem těchto zdržení v přenosu dat byla skutečnost, že většina jednotlivých elektronicky řízených bankovních kont nebyla vedena celé hodiny, mnohdy i dny, takže nedocházelo k vyúčtování ztrát z klesajících akcií. Jakmile si jednotliví investoři uvědomili, co se vůbec děje, snažili se šíleným tempem prodat vše, co jim na kontech ještě zbylo, aby to stihli dřív, než počítače uskuteční veškeré transakce. Než vládám a finančním institucím došlo, co se děje, a než učinily opatření mající za cíl zabránit této zběsilé aktivitě, bylo příliš pozdě. Celý finanční systém se zhroutil.
Déle než tři týdny byl elektronický finanční řídící systém ovládající veškeré peněžní transakce nepřístupný. Nikdo nevěděl, kolik peněz vlastně má, jelikož placení v hotovosti bylo výsadou dob minulých. Pouze podivíni a sběratelé měli doma bankovky, kterými mohli pokrýt tak týdenní nákup pro domácnost. Lidé ze zoufalství začali uskutečňovat výměnný obchod. Mnoha lidem umožnily přežít půjčky založené na přátelství a osobních známostech. Nikdo netušil, že to je teprve pouhý začátek strádání. Pokaždé, když mezinárodní řídící organizace pověřená dozorem nad mezinárodním finančním systémem oznámila, že se pokusí síť znovu zprovoznit, a žádala lidi, aby do ní nevstupovali s výjimkou „zvláště naléhavých případů“, téměř nikdo se nemínil řídit jejími prosbami. Miliony dotazů opět zaplavily celý systém a počítačová sít znovu zkolabovala.
Tohle všechno se dělo pouhé dva týdny předtím, než se vědci celého světa shodli na zdůvodnění neobvyklé záře Halleyovy komety. Musely však uplynout další čtyři měsíce, než se lidé mohli opět spolehnout na správnost údajů poskytovaných Světovou informační sítí. Cena, kterou lidská společnost za tento nevýslovný chaos musela zaplatit, byla obrovská. Než se podařilo obnovit normální chod elektronické ekonomické činnosti, začal se svět řítit dolů po strmé finanční spirále, která narazila na své dno až po dvanácti dlouhých letech. Přes padesát let trvalo, než se hrubému celosvětovému důchodu opět podařilo dosáhnout hodnot před Krachem z roku 2134.
PO KRACHU
Panuje jednomyslná shoda názorů, že Velký chaos změnil lidskou civilizaci od základů v každém směru. Imunní nezůstala žádná součást společnosti. Katalyzátorem v případě elativně rychlého zhroucení existující společenské infrastruktury byl rozpad trhu a následná krize celosvětového finančního systému. Avšak tyto události by samy o sobě nedokázaly uvrhnout svět do období nebývalé deprese. To, co následovalo po počátečním krachu, bychom klidně mohli nazvat komedií plnou omylů, kdyby v důsledku špatného plánováni nebylo zmařeno tolik lidských životů. Neschopní političtí pohlaváři na celém světě vznikající ekonomické problémy zpočátku buď ignorovali, nebo popírali. V období, kdy propukly následky těchto chyb, zase reagovali přehnaně ukvapenými sériemi individuálních opatření, která byla, bud matoucí, nebo rozporuplná. Nakonec, když se celosvětová krize rozrostla a prohloubila v plné míře, zvedli jenom ruce nad hlavu a vzdali to. Pokusy koordinovat řešení v mezinárodním měřítku byly předem odsouzeny k nezdaru rostoucí snahou každého nezávislého státu reagovat na potřeby jeho voličstva.
Při zpětném pohledu bylo zřejmé, že internacionalizace světa, ke které došlo v průběhu jedenadvacátého století, byla narušena přinejmenším v jednom významném bodě. Ačkoli se mnoho činností – jako spoje, obchod, doprava (včetně vesmírné), regulace měn, zajišťování míru, výměna informací a ochrana životního prostředí, abychom se zmínili alespoň o těch nedůležitějších – vpravdě proměnilo na mezinárodní (dokonce meziplanetární, bereme-li v úvahu vesmírné kolonie), nebylo možno udržet je při životě v patřičném rozsahu. Většina smluv, na jejichž základě byly tyto mezinárodní instituce založeny, obsahovala dovětky, které jednotlivým národům dovolovaly od těchto smluv odstoupit v relativně krátkých výpovědních lhůtách, pokud prováděná politika již dále neodpovídala zájmům té či oné země. Krátce a prostě řečeno, každý z národů zúčastněných na vytvoření mezinárodních společenství měl jednostranné právo zrušit v něm svoji účast, kdykoli se přestal ztotožňovat s činností celé skupiny.
Léta předcházející setkání s první rámanskou lodí, tedy do počátku třicátých let dvaadvacátého století, byla obdobím obdivuhodně stabilním a perspektivním. Poté, co se svět zotavil z ničivého důsledku střetu s úlomkem komety poblíž Padovy v Itálii roku 2077, následovalo celé půlstoletí ekonomického růstu. Životní podmínky obyvatel se zlepšily ve většině zemí, pokud nepočítáme několik relativně krátkých a nepříliš závažných ekonomických recesí. Místní války a nepokoje sice čas od času vypukaly především mezi národy na nižším stupni vývoje civilizace, ale společné úsilí celosvětových mírových sil vždy tyto problémy úspěšně vyřešilo ještě dříve, než stačily přerůst do závažnějších rozměrů. Stabilitu nově konstituovaných mezinárodních mechanizmů však neprověřily žádné hlubší krize.
Po setkání s Rámou I. došlo téměř vzápětí k rychlým změnám v základních vládních aparátech. Ze všeho nejdříve byly převedeny dotace na provoz Excaliburu a dalších rozsáhlých projektů podmíněných objevením Rámy na jiné programy. Od roku 2132 se ozývalo hlasité volání po snížení daní, aby se tak do rukou jednotlivců dostalo více peněz. Výsledkem byl drasticky snížený rozpočet pro zcela nezbytné služby. Do konce roku 2133 už většina novějších mezinárodních institucí začala trpět nedostatkem pracovníků a následkem toho přestala plnit svůj účel. Krach na celosvětovém trhu se tedy uskutečnil v prostředí, kde již stejně v myslích veškeré populace vzrůstala pochybnost o smyslu celé sítě mezinárodních organizací. V narůstajícím finančním chaosu jednotlivé národy celkem bez okolků přestaly přispívat finančními prostředky do fondů celosvětových organizací. Ty by snad byly schopny příliv zkázy zarazit, kdyby nebyly řízeny krátkozrakými politickými předáky.
Hrůzy Velkého chaosu byly zaznamenány v tisícovkách dějepisných textů. Nejbolestivějším problémem prvních dvou let byla rekordní nezaměstnanost a obrovské množství bankrotů jak jednotlivců, tak i společností. Tyto veskrze finanční problémy se ovšem zdály bezvýznamné v porovnání s prudkým nárůstem řady bezdomovců a hladovějících. Ve veřejných parcích všech velkých měst vyrostla do zimy let 2136-37 početná stanová a krabicová městečka. Všechny vlády vyvinuly obrovské aktivity ve snaze postarat se o tyto lidi, hlavně nezaměstnané a bezdomovce.
Ekonomika se však neuzdravovala, a tak i stanová městečka zůstávala stát a stala se trvalým rysem vzhledu všech velkoměst. Představovala bující vředy společnosti, které vytvářely světy samy pro sebe s vlastní strukturou, činnostmi a zájmy diametrálně odlišnými od struktury hostitelských měst, na nichž parazitovaly. Jak běžel čas a tyto stanové komunity se měnily na kotle beznadějně vřícího zoufalství, hrozily tyto nové enklávy uprostřed velkoměst, že dozrají k výbuchu, který by zničil samotné základy společnosti. Přes veškerou úzkost způsobenou tímto trvale hrozícím Damoklovým mečem velkoměstské anarchie přežil svět krutě mrazivou zimu let 2137-38 a základní osnova moderní civilizace zůstala víceméně netknuta.
Počátkem roku 2138 soustředila na sebe pozornost světa Itálie, tedy spíše mladý novic františkánského řádu Michael Balatresi, který se později proslavil jako sv. Michael ze Sieny. Události kolem tohoto muže byly předzvěstí rozpadu celé společnosti. Michael v sobě ztělesňoval nevídanou kombinaci geniality ducha a politického umu. Tento polyglot s mocným kouzlem osobnosti vládl neomylným citem, který mu umožňoval odhadnout, pro co právě nastal ten pravý čas. Zdánlivě z neznáma se na jevišti dějin objevil v Toskánsku a sděloval lidstvu vášnivé poselství víry, jež lahodilo srdcím mnoha vyděšených a tápajících občanů. Počet jeho stoupenců se šířil geometrickou řadou bez ohledu na státní hranice. Michael se tak velmi rychle stal potenciální hrozbou všech oficiálních vůdců nejrozmanitějších hnutí celého světa, neboť neochvějně volal po kolektivní zodpovědnosti za veškerá příkoří skličující lidstvo. Když byl za příšerných okolností v červnu roku 2138 umučen, zdálo se, že pohasla poslední jiskřička optimismu celého lidstva. Civilizovaný svět, který byl po mnoho posledních měsíců držen pohromadě tušením naděje a tenkou nitkou tradice, se naráz zhroutil do prachu. Ty čtyři roky od 2138 do 2142 nepředstavovaly období, které by člověk toužil prožít ještě jednou. Litanie nářků na lidské bědy nebrala téměř konce. Všude panoval hlad, nemoci a bezvládí. Vypuklo tolik menších válek a revolucí, že je ani nebylo možno zaevidovat. Došlo téměř k úplnému krachu všech základních institucí moderní civilizace. Následkem toho se život všech lidí na celém světě změnil na čirou fantasmagorii, ovšem s výjimkou těch několika málo jedinců, kteří se mohli stáhnout do svých dobře hájených skrýší. Všechno jakoby den ze dne ztratilo svůj řád a bylo postavené na hlavu. Pokusy o nápravu iniciované některými skupinami občanů se nemohly prosadit, protože nedokázaly přijít na jiná řešení, než úzce lokální, zatímco problémy byly celosvětové.
Velký chaos neušetřil ani kolonie lidí ve vesmíru a způsobil náhlý konec této hrdinné kapitoly v dějinách lidského bádání. Jak se na mateřské planetě šířila ekonomická zkáza, proměnily se kolonie neschopné samotné existence bez pravidelného přísunu peněz, zásob a personálu, naráz v zapomenuté vyděděnce Země. Následkem toho se téměř polovina jejich obyvatel začala počínaje rokem 2140 vracet domů. Životní podmínky v jejich dosavadních domovech totiž upadaly natolik, že tito lidé raději riskovali potíže spojené s opětovným přivykáním na zemskou přitažlivost a také s příšernou chudobu, v níž svět beznadějně tonul, než by žili, či pravděpodobněji umírali ve vesmírných koloniích. Tento migrační proces vyvrcholil v letech 2141 a 2142, což byly roky charakterizované totálním rozpadem umělých ekosystémů těchto kolonií a počátkem zkázonosného nedostatku náhradních dílů celé flotily robotů, na nichž závisela existence nových osad.
A tak v roce 2143 zůstalo na Měsíci a Marsu jen velmi málo těch nehouževnatějších kolonistů. Spojení mezi Zemí a koloniemi bylo značně nespolehlivé. S vesmírnými koloniemi dokonce nebylo možno udržovat ani řádné rádiové spojení. Organizace spojených planet (OSP) přestala prakticky existovat už před dvěma roky. Žádné celosvětové fórum se nepokoušelo vyřešit palčivé problémy lidstva, trvalo to ještě plných pět let, než vznikla Rada vlád. Zbývající dvě kolonie statečně, ale marně bojovaly o přežití.
V následujícím roce 2144 se uskutečnil poslední významný let do kosmu s lidskou posádkou. Jednalo se o záchranou výpravu vedenou Mexičankou Benitou Garciovou. S pomocí rakety téměř sesmolené na koleně z vyřazených součástek se slečně Garciové a její tříčlenné posádce spíše zázrakem podařilo dosáhnout letové dráhy nefunkční obří lodi James Martin, posledního meziplanetárního přepravního prostředku, a zachránit dvacet čtyři lidí z celkového počtu stovky žen a dětí, které se vracely na Zem z Marsu. Pro každého vesmírného historika představuje záchrana cestujících z lodi James Martin smutný konec jedné éry. V průběhu následujícího půl roku lidé opustili postupně i zbývající vesmírné stanice a ze Země na její oběžnou dráhu nevzlétl jediný člověk po dobu téměř čtyřiceti let.
V roce 2145 se světu bojujícímu o vlastní přežití konečně podařilo opět uvědomit si význam některých mezinárodních organizací zanedbaných či rozpadlých na počátku Velkého chaosu. Nejnadanější jedinci, kteří se předtím pečlivě vyhýbali politickému životu během počátku století, si začínali uvědomovat, že jakýkoli náznak návratu civilizovaného způsobu života se na svět nevrátí do té doby, dokud společně nevyužijí všeho svého umu. Zpočátku ta obrovská usilovná spolupráce dosahovala pouze skromných výsledků, ale podařilo se jí vzkřísit jiskřičku optimizmu, který tvoří základ duchovního života lidí, a tím vlastně zahájili proces obnovy. Pomalu, velice pomaloučku, začaly kamínky lidské civilizace opět vytvářet lidskou mozaiku.
Trvalo to však ještě další dva dlouhé roky, než se tato obrodná aktivita konečně odrazila v ekonomických statistikách. V roce 2147 dosahoval hrubý celosvětový důchod pouhých sedmi procent při srovnání s úrovní dosažené před šesti lety. Nezaměstnanost v rozvinutých zemích se pohybovala okolo pětatřiceti procent, avšak v mnohých zaostalých zemích počet nezaměstnaných dosáhl i devadesáti procent práceschopného obyvatelstva. Odhaduje se, že nejméně sto milionů lidí pomřelo hladem během jediného roku 2142, kdy obrovské sucho a následující hladomor téměř vylidnily tropické oblasti. Kombinace astronomicky vysokého počtu úmrtí z nejrůznějších příčin a zanedbatelného přírůstku obyvatelstva (komu by se také chtělo přivést dítě do tak beznadějných podmínek) způsobila, že počet obyvatel se na zeměkouli během desetiletí ukončeného rokem 2150 snížil téměř o miliardu.....