Historie, kterou nás neučili...

[Havy]

Příprava útočné operace SSSR v roce 41 proti Nemecku.
Stalin měl sílu i plán, jak rozdrtit Říši už před válkou. Zbývaly hodiny, když Hitler zariskoval. Pátrání Bruno Solaříka
https://www.krajskelisty.cz/praha/28946 ... larika.htm

Stalin měl sílu i plán, jak rozdrtit Říši už před válkou. Zbývaly hodiny, když Hitler zariskoval. Pátrání Bruno Solaříka....

... Obranné strategie, kterou ale kupodivu nikdo nikdy nedoložil žádnými historickými důkazy ani před otevřením sovětských archivů ani po něm. Onen historicky prokázaný, zjevně útočný plán, který jsme právě citovali, však Stalin, vystrašený Hitlerem, podle řady historiků prý určitě neschválil. Nicméně Stalinovi maršálové a generálové vzápětí bez obav a skrupulí realizovali závěry citovaného plánu, a to doslova. Stalin o přípravě Bouře věděl.

[Skeptik]

Stokrát vyvrácený nesmysl, který se vrací jak dobry holub.

Jistěže Stalin a generální štáb RKKA předpokládali, že až se Třetí Říše vypořádá s Angličany, opět se otočí na Východ. Útok očekávali na jaře 1942.
Ostatně stačilo přečíst si Mein Kampf.

A ano, doktrína SSSR předpokládala, že německý útok bude zastaven na hranicích a protiútokem převezme RKKA iniciativu a válka se bude odehrávat na území nepřítele.
Je tedy divné, že se na variantu německého útoku připravovali?

[Alchymista]

https://www.czechfreepress.cz/rusko/neo ... lcina.html
NEODPUSTITELNÉ CHYBY GORBAČOVA A JELCINA

Prolog.

Je všeobecně uznáváno, že historie by měla být naší učitelkou. I když nemalý počet lidí si naopak myslí, že se dějiny stále opakují jenže na poněkud vyšší úrovni. Ať je tomu tak, či onak, následující text není motivován nějakým coby, kdyby. Je pokusem nalézt kardinální chyby, které vedly k současné válce a tím snad i varováním před jejich opakováním.
K roli Gorbačova.

Dominantně převládá názor, že Gorbačov se dopustil největší chyby tím, že si závazek o nerozšiřování NATO neprosadil jako smlouvu. Nemyslím si to. Politici Západu by silnému Sovětskému svazu takovou smlouvu s vysokou pravděpodobností podepsali. Při tom by se pro dnešní stav ale vůbec nic nezměnilo. Rozpadem SSSR by se politici Západu stejně necítili zmíněným slibem vůči slabšímu Rusku vázáni.

Pokud by se SSSR nerozpadl, tak si mohl písemnou smlouvu v dalším toku dějů prosadit. Daleko větší chybou bylo, že při vyjednávání o sjednocování Německa se Gorbačov choval velkoryse, v mých očích spíše poraženecky. Ani se totiž nepokusil dostat Západní politiky pod tlak. K čemuž měl přece jedinečnou příležitost. SSSR totiž souhlasil s odchodem své armády ze sjednocujícího se Německa.

Gorbačov měl totéž žádat po USA. Z Americké reakce by pak bylo celému světu, ale především Němcům samotným mnohem zřejmější, čím vlastně pro USA jsou. Při vyjednávání s bývalými spojenci pak měl SSSR nejen po USA, ale i po Londýnu a Paříži žádat uzavření skutečné mírové smlouvy s Německem. V neposlední řadě měl prosazovat neutralitu Německa. Místo toho všeho nakonec Moskva podepsala jakýsi hybrid nazvaný Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu. SSSR tak místo právního ukončení druhé světové války skutečnou mírovou smlouvou s Německem dne 12.9.1990 podepsal de jure svou kapitulaci vůči spojencům z druhé světové války.

Vzdal se výsledků svého vítězství a dal Západu v Německu volnou ruku. Ten tak mohl dále zůstat okupantem, tentokrát dokonce celého Německa, nebo ho zapojit do svých struktur, především do NATO. A bylo tím vymalováno. Argumenty, že SSSR tehdy nebyl v takové situaci, aby Gorbačov mohl uvedeným způsobem licitovat o sjednocení Německa jsou liché. Pokud opravdu bylo tak slabé, že by nic neprosadil, pak by tím jenom dokázal, že jeho reformy byly důvodem oné slabosti, a Sověti se mohli pokusit o nápravu. Bylo chybou, že z uvedeného nic neprosadil a bylo naprosto neodpustitelnou chybou, že se to, a možná i o něco adekvátního ani nepokusil.
K roli Jelcina

Gorbačov si byl vědom nutnosti reformování Sovětského svazu. Pokračování tuhého centralismu Moskvy bylo už dávno neúnosné. Podle mě měl začít reformu SSSR právě tím, a ne jakousi glasností a pěrestrojkou, které obě kopírovaly omyl KSČ z roku 1968. Ty dvě nedomyšlenosti mohly ještě pár let počkat. Gorbačovův tým sice připravoval přeměnou SSSR ze svazu na volnější federaci, ovšem netrpělivost vůdců v některých sovětských republikách byla příliš velká. Pokud šlo pouze o Pobaltské a Kavkazské, tak to by se dalo možná ještě nějak zvládnout, ale problémem byla Ukrajina. Proto za zády Gorbačova Jelcin, tehdy už boss Ruska a Kravčuk, lídr Ukrajiny se dohodli na podrazu vůči Gorbačovovy. Zamítli připravovanou reformu a spolu s kolísavým Běloruskem v Bělověžském pralese fakticky rozpustili Sovětský svaz a vyhlásili jakýsi právně neuchopitelný spolek Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Gorbačov už neměl dostatek moci, a tak rezignoval, a ostatní republiky se začaly živelně osamostatňovat.

To ale opět nebyla největší Jelcinova chyba. Nejhorší bylo, že v následném čase prodal kus Ruska Ukrajině. Podepsal totiž doslova ďábelský úpis, jehož iniciátorem byla USA v personě Clintona. V něm se Jelcin jednou pro vždy zavázal, že Rusko nebude žádat revizi hranic s Ukrajinou za to, že Ukrajina se vzdá jaderných zbraní po SSSR, rozmístěných na jejím území. Luciferova podlost smlouvy spočívala v tom, že Ukrajina se ale nemusela zavázat k tomu, že nebude usilovat o získání jaderných zbraní. Prý to bylo zajištěno všeobecnou smlouvou o nešíření JZ. Celou situaci alespoň částečně napravila pak Duma, která Jelcinovu pitomost, či možná podlost odmítla uzákonit.

Jak se vyvíjelo Rusko za Jelcina je všeobecně známé. Bylo totálně ovládáno silami kolaborujícími se Západem, bláhově se domnívajícími, že je Evropa vezme „do svého klubu“. Nikdy už se nedovíme, zda si Jelcin ke konci svého „stát(o)ničení“ uvědomoval celou katastrofu, kterou svým vladařením Rusku způsobil. Ovšem v Rusku se rozšířila legenda o jeho posledních slovech, kterými předával moc Putinovi. Tehdy prý řekl, „Vladimire Vladimiroviči zachraň Rusko“.

Takže Putin se snaží. Pokud Rusko zachrání, stane se Vladimirem Velkým. Pokud ne, bude ho muset dřív, nebo později zachránit někdo jiný. Sny o definitivním zničení Ruska jsou psychopatickou dystopií, což už dějiny dokázaly několikrát.
Závěrem.

Válka na Ukrajině jednou musí skončit. Rusko by mělo jednou pro vždy pochopit, že Evropa bude vždy při nejlepším jeho soupeřem, ale spíše nepřítelem až nesmiřitelným nepřítelem. Pokud se Západem bude vyjednávat, musí předvádět svaly, i když to nebude odpovídat realitě, ovšem díky tomu může alespoň veřejně licitovat v prosazování svých zájmů, a tím otvírat oči veřejnosti na obou stranách. I v současné situaci musí mocní Ruska snižovat centralismus Moskvy a národům své velké země opravdu pečlivě naslouchat, aby zabránili rozvratu zevnitř.

Stanislav A. Hošek.

[Alchymista]

https://casopisargument.cz/?p=50237
Slovenské svědectví o londýnském období Edvarda Beneše (část 1)
...

https://casopisargument.cz/?p=50348
Slovenské svědectví o londýnském období Edvarda Beneše (část 2)

Historik Jiří Malínský v novém seriálu mapuje vztahy mezi prezidentem E. Benešem v londýnském exilu a slovenskými politiky. Dnes pokračuje druhým, závěrečným dílem.

Zajímavé střípky diskusí
Podle Novomeského byl Beneš nejen rozhodující osobností londýnského exilu, ale i jeho „diktátorem“ (tak označil prezidentovo nesporné vůdcovské postavení v druhém odboji). V jeho rozhovorech s delegací Slovenské národní rady byl patrný předpoklad obnovy Československa jako důsledku vítězství Spojených národů nad německým imperialistickým nacismem. Jedním z předpokladů úspěchu tohoto zaměření bylo také postižení významu zahraničního i domácího odboje včetně všech souvisejících aspektů. Novomeský zde podal bližší podrobnosti všech probíhajících názorových výměn. Tyto postřehy se týkaly věcí každodennosti (vztahy se Stalinem), okolností kolem podpisu československo–sovětské smlouvy 12. prosince 1943, Benešových potíží při přeletu do SSSR, zkušeností s Hodžovými aktivitami („Já jsem chodil s kufříkem, čistil kliky i u bezvýznamných úředníků, psal jsem a podával rozklady, memoranda, a se vší skromností, ale houževnatě jsem probojovával svůj cíl. Naproti tomu Hodža přišel do Londýna, tisk plný zpráv o jeho příchodu, svolal do nejluxusnějšího hotelu pompézní tiskovou konferenci, kde přednesl velké expozé – a účet za všechno poslal nám!“, s. 475). Opakovaně zdůrazňoval nezastupitelný význam kontinuity československé státnosti a s tím souvisejícího svého prezidentství: „Já jsem se myšlenky existence republiky nikdy nevzdal. Proto zůstávám právně i prakticky prezidentem republiky.“ (ibidem)

Podobně opakovaně zdůrazňoval i demokratickou politickou pestrost Šrámkových exilových vlád: „Určitě, už nyní máme vládu sestavenu ze stran a osobností, které nenesou vinu na tragédii z r. 1938. Byl bych ji už nyní rád rozšířil o komunisty, navrhl jsem i kolegovi Gottwaldovi toto řešení, nepovažoval je však dosud za účelné. S komunisty ve vládě však počítá.“ K tomu Novomeský dodává vlastní zajímavou vzpomínku na Benešovu vynucenou abdikaci 5. října 1938: „A musel jsem myslet na to, že jsem tehdy na Švermův pokyn sháněl po Praze osobnosti: významnější spisovatele (Olbrachta, Čapka, Vančuru atd.), kteří by zašli k Benešovi na Hrad a požádali ho, aby neodstupoval a neulehčoval tak – mírně řečeno – pravicovému kursu nástup v otřesených zbytcích pomnichovského státu.“ (ibidem) Současně se v této vzpomínce netají se svým názorem na mnichovskou katastrofu i nesouhlasem s atentátem na Heydricha. Beneš mu zopakoval svůj názor na to, že chtěl ušetřit SSSR a dotvrzoval to později uzavřeným paktem Molotov–Ribbentrop. A vyjevil svůj souhlas s Novomeského názorem na nešťastnost atentátu na Reinharda Heydricha („O celé akci jsem vůbec nevěděl.“, s. 476)

Vyjasnění stanovisek
Při obhajobě československosti (čechoslovakismus je ľuďácké propagandistické zkreslení) budoucího poválečného státu dospíval Beneš k pozoruhodným argumentům: „Na obzoru se rýsuje, zdůrazňoval, možnost třetí světové války. Její fronty se opět budou protínat, tak jako za první a druhé světové války, v oblasti na čáře mezi Baltem a Jadranem, tedy i v oblasti našeho státu, avšak to jsou místa hranic mezi Východem a Západem. Již v pouhém napětí mezi těmito dvěma světy rozděluje labilní československé povědomí republiku mezi Západ a Východ a svébytnost Slovenska vedle svébytnosti české k takovému rozdělení přímo vyzývá. Naproti tomu vědomí národní jednoty všech Čechoslováků vyloučí jakoukoli kombinaci na rozdělení ČSR. ,My jsme, musíme být a musíme zůstat jednotným národem. Češi i Slováci ve svém vlastním zájmu.´“ (ibidem) Naopak Novomeský a delegace Slovenské národní rady setrvávali na ideji Československa jako státu dvou rovnoprávných národů; už tehdy se mluvilo o federativním řešení a o zákazu majorizace Slováků, tj. současně také o faktické minorizaci početně většinových Čechů. Současně NKVD v prostředí Němcovy vládní delegace vypouštělo zkušební balónky o možné slovenské samostatnosti. Postupně se schylovalo k uzavírání diskusí.

Jednoho dne se Beneš obrátil na Novomeského s chladným dotazem: „Musíme to nějak skoncovat. … Uznáváte Československou republiku? Uznáváte presidenta republiky?“ Překvapený, možná i zaskočený Novomeský věcně odpověděl: „Ale vždyť, pane presidente, tato otázka není sporná, odpověděli jsme na ni už tím, že jsme přijali vaše pozvání a přišli sem.“ (s. 478) Poté prezident požádal delegaci Slovenské národní rady o vystoupení na tiskové konferenci londýnských i zahraničních novinářů; průvodcem na ní byl ministr zahraničí Jan Masaryk. Delegace tu veřejně plédovala pro Československo jako stát dvou (v dobové dikci ještě tří) rovnocenných národů. Nádavkem delegace na výslovnou prezidentovu žádost vykonala zdvořilostní návštěvy na spojeneckých vyslanectvích, k nimž vlastní žádostí přičinila i jugoslávskou ambasádu. Slováci z Banské Bystrice se účastnili i oficiální londýnské oslavy 28. října; v Novomeského vzpomínce to splynulo vjedno se zdrcující zprávou o pádu Banské Bystrice, centra Slovenského národního povstání.

Prezidentovy závěry
Zde probíraná vzpomínka končí. Gustáv Husák k ní přidal stanovisko prezidenta Beneše oznámené rozhlasem 6. listopadu 1944; mj. reagovalo také na přípis Slovenské národní rady ze 2. listopadu 1944. Týkalo se vztahu vládní delegace a Slovenské národní rady, hlásilo se k zásadě jednoho odboje zahraničního i domácího, slovenského i českého. Konstatovalo dále, že mezi Slovenskou národní radou a exilovou londýnskou vládou i prozatímním státním zřízením nejsou podstatnější názorové rozdíly na podobu budoucího obnoveného československého státu. Upozornilo také, že „Bylo by krajně nebezpečné pro pořádek, právní řád a konečnou dohodu nás všech říkati – zejména pro přechodnou dobu – že ústava už neplatí nebo že není podkladem právního řádu v republice. Důsledkem by prostě byl naprostý chaos. Mimoto to je v ústavě největší část článků takových, že zůstanou i po válce nedotčeny.“ (s. 483) Současně EB uvedl nutnost ústavních změn daných vývojem válečné doby. Dále se obíral institutem vládního delegáta a odkázal na dohodu se SSSR z května 1944. Byl vyložen jako institut přechodný pro první dobu po osvobození do data příchodu vlády. EB se tu opíral o předcházející československo–sovětskou dohodu uzavřenou v květnu 1944.

Jako diskusní bod vyjádření obsahuje předběžně i model politické struktury poválečné Československé republiky, který je načrtnut na principu ústřední, zemských a okresních exekutiv a zastupitelských sborů (sněmů a zastupitelstev) pro Čechy, Moravu, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Beneš k tomu dodal: „Náš systém státní správy by tudíž, po mém soudu, nebyl to, čemu se běžně říká dualismus nebo federalismus.“ (s. 487) K problému jednotného národa dále hájí československou státní a kulturní jednotu, současně však dodal: „Pokládal bych však za nepřípustné toto stanovisko komukoliv vnucovat. Jestli na Slovensku je veliká část nebo většina obyvatelstva, která se cítí výlučně Slováky, jestli tato většina nazývá toto obyvatelstvo slovenským národem, je prostě nutno fakt konstatovat a respektovat; nemá smysl vésti spor o nějakou terminologii národa slovenského a československého. Respektuji prostě fakta a žádám, aby v těchto věcech byla v republice plná tolerance. Já tuto toleranci bezpodmínečně zachovávám a budu ji respektovat i nadále. Odmítám zejména, že by se snad mělo nařizovat, vnucovat nebo zákonně předpisovat, že existuje národ československý.“ (s. 487–488). Tento dostupný dokument, vydaný tiskem v knižní edici Slovenské národne povstanie. Dokumenty historikem Vilémem Prečanem v Bratislavě r. 1965, dále dovozuje zásadu souběžného respektování etnicit Slováků, Čechů a Čechoslováků.

To znamenalo následně i uznání Slovenské národní rady a, jak Husák tentokrát věcně dodává „je třeba ocenit určitou politickou střízlivost, ,respektování faktů´“ (s. 489) a zásadní odlišení londýnského exilu od polské či jugoslávské londýnské vlády. 16. listopadu 1944 tyto závěry potvrdil i Hubert Ripka jménem vlády v cirkulární depeši určené československým ambasádám. Součástí tohoto dokumentu doposud zůstali i Rusíni a podkarpatští Ukrajinci. Delegace Slovenské národní rady odletěla 14. listopadu 1944 z Londýna do Moskvy, odkud 14. ledna 1945 odcestovala na čerstvě osvobozené území východního Slovenska.

Historický význam Novomeského svědectví
Na přelomu let 1963 a 1964 Gustáv Husák dokončoval svou stěžejní vzpomínkovou knihu; pracně k ní sháněl podklady a prameny. Laco Novomeský byl zvlášť cenný svědek a mimoto, jak jsem již uvedl, Husákův blízký přítel. Zanedbatelná není ani okolnost jeho hlubokého vlastního poznání českého prostředí jak z literatury a výtvarného umění, tak bohatého vlastního poznání získaného v třicátých letech; Novomeského hbité novinářské pero propůjčuje této vzpomínce zvlášť zajímavý ráz. Stojí za připomenutí, že první vydání Svědectví o Slovenském národním povstání vyšlo na Slovensku roku 1964 v úzké návaznosti na výsledky činnosti barnabitské komise a že popud k jejímu sepsání vyšel od tohoto tehdejšího vědeckého pracovníka Slovenské akademie věd. Vypovídací hodnotu těchto řádků, zřejmě bez větších změn vtělených Husákem do textu jeho knihy, zvětšuje okolnost, že Beneš je tu zachycen vnímavým zrakem předního davisty a zjevně bez vědomé snahy jakkoliv „vylepšovat“ skutečnost. (Není bez zajímavosti, že Hana Benešová v konvolutu smutečních kondolencí k smrti EB uchovala i tu Novomeského.)

Proto na počátku devadesátých let minulého století, když se na obou stranách hledaly zástupné záminky pro rozbití československé státnosti, se o těchto všeobecně dostupných závazných Benešových vyjádřeních až příliš často mlčelo. Stejně tak i o tom, že slovenskou národní identitu na počátku padesátých let v plném, bezvýhradném souhlasu uznal i londýnský Ústav pro politické a sociální studium Edvarda Beneše tvořený přáteli a politickými spolupracovníky tehdy již zesnulého prezidenta.

Neudržitelnost údajného Benešova protislovenského šovinismu je zřejmá; spíše zaráží skutečnost, že Husák tu v druhém českém vydání své knihy, z něhož pochází uváděné citáty, vlastně prokazatelně vyvrací sám sebe. Benešovy vklady do rychlého rozvoje slovenského národa po r. 1918 jsou nepopiratelné, jakkoliv se dály mimovolně a v řadě ohledů zcela nezávisle na prezidentově vůli a přání. Řada Slováků si píli aristokrata plebejského češství, o němž František Xaver Šalda tak výstižně napsal, že tento politik míru a ztělesňuje nejlepší vlastnosti svého národa, také uvědomovala; jmenujme např. dr. Annu Gašparíkovou-Horákovou (1897–1988), Masarykovu spolupracovnici, autorku jímavé vzpomínkové knihy U Masarykovcov. Novomeský přesně a výstižně zachycuje Benešovu demokratickou vědeckou metodu i politickou kulturu (viz poznámku o tom, že diskuse zpočátku připomínala odborný seminář). Vklad obou prvorepublikových prezidentů se historicky zhodnotil nejlépe při společné mimořádně úspěšné česko–slovenské oslavě 100. výročí vzniku Československé republiky, její říjnové revoluce, r. 1918.

[martanus]

Asi sem

Experti, kteří podepsali prohlášení The New York Times, připomněli, že v roce 1997 50 vysoce postavených amerických expertů na zahraniční politiku varovalo prezidenta Billa Clintona, že rozšiřování NATO je „politická chyba historických rozměrů“ a že se Clinton bohužel rozhodl toto varování ignorovat . Biden, který nyní prodlužuje tuto válku za svou vlastní politickou chybu historických rozměrů, by udělal dobře, kdyby dal na radu dnešních politických expertů tím, že by pomohl uzavřít diplomatické urovnání a učinit Spojené státy mírovou silou ve světě.

* * *

ČASOVÁ OSA

• 1990 – USA ujistily Rusko, že NATO se nebude rozšiřovat směrem k jeho hranici „…nedošlo by k rozšíření… NATO o jeden palec na východ,“ říká americký ministr zahraničí James Baker.
• 1996 – Američtí výrobci zbraní vytvořili Výbor pro rozšíření NATO a utratili více než 51 milionů dolarů za lobbování v Kongresu.
• 1997 – 50 expertů na zahraniční politiku včetně bývalých senátorů, vojenských důstojníků a diplomatů ve výslužbě podepsalo otevřený dopis, v němž se uvádí, že rozšíření NATO je „ politickou chybou historických rozměrů “.
• 1999 – NATO přijímá Maďarsko, Polsko a Českou republiku do NATO. USA a NATO bombardují ruského spojence Srbsko.
• 2001 – USA jednostranně odstoupily od smlouvy o antibalistických raketách.
• 2004 – Sedm dalších východoevropských zemí vstoupilo do NATO. Jednotky NATO jsou nyní přímo na ruských hranicích.
• 2004 – Ruský parlament přijal rezoluci odsuzující expanzi NATO. Putin odpověděl, že Rusko „bude naši obrannou a bezpečnostní politiku odpovídajícím způsobem“.
• 2008 – Vedoucí představitelé NATO oznámili plány na začlenění Ukrajiny a Gruzie, rovněž na ruských hranicích, do NATO.
• 2009 – USA oznámily plány na umístění raketových systémů do Polska a Rumunska.
• 2014 – Legálně zvolený ukrajinský prezident Viktor Janukovyč uprchl před násilím do Moskvy. Rusko považuje vypuzení za převrat ze strany USA a států NATO.
• 2016 – USA zahajují hromadění vojáků v Evropě.
• 2019 – USA jednostranně odstoupí od smlouvy o zprostředkování jaderných sil raketách středního doletu .
• 2020 – USA jednostranně odstoupí od Smlouvy o otevřeném nebi.
• 2021 – Rusko předkládá návrhy na vyjednávání a zároveň posílá více sil na hranici s Ukrajinou. Představitelé USA a NATO ruské návrhy okamžitě odmítají .
• 24. února 2022 – Rusko napadlo Ukrajinu a zahájilo rusko-ukrajinskou válku.

https://www.zerohedge.com/geopolitical/ ... e-ny-times

[riho]

Král Český, Polský a Uherský.
To Ti nestačí?
Podívej se na tehdejší mapu.
Ano, Říši neudržel, to ale nic nemění na faktu, že on a jeho otec byli nejmocnějšími z Přemyslovců, a s nimi rod Přemyslovců fakticky zanikl ... a na český trůn nastoupili "cizáci" ... Menhardovec, Habsburk, a pak Lucemburkové, Habsburkové, Jagelonci ...


Pádem Václava III. (Přemyslovců) padla jakákoli možnost, že České království přeroste do středoevropské velmocí ... a bude mít šanci získat nějaké kolonie, vykořisťovat je a vraždit jejich obyvatele.
Tuto poctu nakonec získali oponenti Přemyslovců - Habsburkové.

Václav III. bol síce držiteľom troch korún, ale ako sa o ne zaslúžil? Českú a poľskú zdedil po otcovi, ako korunný princ a uhorskú mu otec kúpil po vymretí Arpádovcov. Maximálne sa zaslúžil, že o ňu Přemyslovci prišli a otecko si po neho musel dôjsť do Budína s vojskom.
Apropo, ak bol cudzincom luxemburg Karol IV., po matke polovičný přemyslovec, tak ním bol aj Václav III., po matke polovicný habsburg, tak aj Václav III., po matke polovičný rurikovec.

[Skeptik]

Z historického hlediska je irelevantní, jak koruny získal, důležité je, že je získal.
Ostatně pád Přemyslovců zavinil strach, který z nich sousedé měli.

Matky se nepočítaly, nejsme Židé. Dynastie se odvozovaly od mužských potomků.

[bacil]

[*]24. února 2022 – Rusko napadlo Ukrajinu a zahájilo rusko-ukrajinskou válku.[/list]

Koncem března 2022 Rusko dosáhlo zhruba to, co Ukrajině ukládaly Minské dohody. Delegace Ukrajiny a Ruska se v Turecku dohodly na podmínkách příměří. Washington, podporovaný Londýnem to však Zelenskému zakázal.
https://www.securitymagazin.cz/defence/ ... 70396.html

[martanus]

Dne 24. května 1829 byl ve Varšavě na polský trůn korunován ruský car Mikuláš I.

Korunovace se konala několik let po potlačení děkabristů a rok před vypuknutím Varšavského povstání. Tato událost odráží složitost a rozmanitost vztahů mezi ruským impériem a jeho západní periferií.

Ačkoli byla korunovace v Polsku přijata pozitivně, Mikuláš I. a mnozí členové jeho doprovodu se během pobytu ve Varšavě nacházeli v těžkém citovém rozpoložení. Mezi ruskými hodnoceními událostí se objevovala slova "potupa" a "ponížení". Císař se snažil přesvědčit, že "oběť, která je tak těžká", se ukáže jako "užitečná" pro získání loajality polských poddaných.

Další korunovace králů se v Polsku již nekonaly. "Většina Poláků by na otázku po posledním polském panovníkovi odpověděla, že jím byl Stanisław August Poniatowski," zdůrazňují publicisté. - Tato verze se vyučuje ve školách, ačkoli historici nepochybují, že jde o ruského cara Mikuláše I."

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

https://t.me/c/1692017017/3258

[Alchymista]

https://casopisargument.cz/?p=50460
Přehlížený generál?

Jiří Malínský připomíná osudy a osobnost československého armádního generála Karla Klapálka, od jehož narození dnes uplynulo 120 let.

Ruský legionář

Dlouhý život blízkého přítele prezidenta Ludvíka Svobody armádního generála Karla Klapálka je ozvučnou deskou složitosti moderních nejen československých dějin a důkazem absurdnosti povrchních přístupů, které se vyznačují manicheistickým vnímáním světa a nálepkováním, jež svou tupostí ze všeho nejvíc připomíná rutinní chod automatické výrobní linky na výrobu konzerv. Kořeny tohoto útržkovitého osvojování světa najdeme nejen v minulém století, ale i v stoletích předcházejících.

Jméno armádního generála Karla Klapálka je lučavkou královskou pro všechny představitele černobílého vnímání světa. Narodil se 26. května 1893 v Novém Městě nad Metují; byl tedy o dva roky starší než jeho prezidentský přítel a o rok starší než třetí muž tohoto úzkého přátelského trojlístku, rovněž armádní generál Bohumil Boček (1894–1952). Z rodiny železničáře prožil v mládí po předčasné otcově smrti skutečnou bídu a nouzi. Přesto absolvoval r. 1911 reálné gymnázium na holešovickém Strossmayerově náměstí; po maturitě nastoupil do malé firmy na výrobu čerpadel, odkud byl r. 1915 přesunut na východní frontu první světové války. 23. září 1915 byl na Volyni zajat ruskou armádou a odveden do zajateckého tábora v Taškentu.

11. března 1916 se mezi prvními přihlásil jako vojín do ruských legií a 2. července 1917 bojoval se stovkami dalších v krvavé bitvě u Zborova i proti svým krajanům na opačné straně fronty. Projevená udatnost byla oceněna povýšením do praporčické hodnosti. Do Československé republiky se vrátil po dovršení sibiřské anabáze ruských legií až r. 1920. Podobně jako generál Ludvík Svoboda působil mj. i na vojenské důstojnické akademii v Hranicích na Moravě a na Podkarpatské Rusi (1924–1932). Oženil se se spisovatelkou a učitelkou Olgou Klapálkovou-Košutovou (1901–1989), s níž měl dvě dcery. Při pádu První republiky byl velitelem pěšího (v mladším vojenském názvosloví motostřeleckého) českobudějovického pluku.

V druhém odboji

Po vnucení protektorátu se stal spoluzakladatelem odbojové vojenské organizace Obrana národa. Působil v její českobudějovické organizaci a aktivně pracoval v domácím druhém odboji; současně byl zaměstnán jako ředitel místního Živnostenského úřadu. Po rozbití českobudějovické pobočky Obrany národa uprchl do zahraničí a 20. června 1940 se v Bělehradě stal vojákem benešovské západní armády. Jako voják armády Spojeného království na Blízkém Východě byl v hodnosti podplukovníka velitelem proslulého 11. východního československého praporu a aktivním účastníkem obrany Tobruku r. 1941. Po porážce vojsk Osy se spolu s ostatními vojáky tato tobrucká krysa (tak nazvali angličtí kolaboranti hrdinstvím proslulé obránce tohoto severoafrického libyjského předmostí) vrátila do Velké Británie a stala se vojákem zde dislokované 1. československé brigády západní části československé exilové armády.

Situace naší exilové armády byla nesnadná pro její deformovanou personální infrastrukturu. Zatímco na západě „strádala“ nadbytkem důstojníků (řada z nich byla služebně zařazena na nižších funkcích než odpovídalo jejich vojenské kvalifikaci), na východě bylo její složení a potíže právě opačné. Píkovy snahy o převelování důstojníků západní armády na východ zprvu narážely na odpor sovětských vojenských a stranických struktur; po stažení Svobodovy brigády do týlu na počátku roku 1944 však byly v souvislosti se zahájeným budováním 1. československého armádního sboru posuzovány Moskvou podstatně vstřícněji. Mezi těmi, kdož se dobrovolně přihlásili k převelení na východ, byl i čerstvě povýšený brigádní generál Karel Klapálek, v té době přednosta prvního odboru exilového ministerstva národní obrany v Londýně.

V září 1944 byl generálem Ludvíkem Svobodou povýšen na velitele 3. brigády 1. československého armádního sboru, se kterou prošel krvavou karpatsko-dukelskou operací, během níž byl dvakrát raněn. V březnu 1945 se po jmenování generála Ludvíka Svobody ministrem národní obrany stal třetím velitelem 1. československého armádního sboru a dovedl ho přes Pováží, západní Karpaty a Hanou do Prahy; 17. května vedl sedě na bílém koni přehlídku pochodujících vojáků východní československé armády. Během této doby se postupně dostával do bezprostředního kontaktu s nositeli počínající sovětizace Československa. Prezident Edvard Beneš se neúspěšně pokoušel prosadit ho do klíčové funkce náčelníka Hlavního (dnes generálního) štábu obnovované domácí československé armády.

V čele pražské skupiny poválečné armády

Klapálkova statečnost a špičková velitelská způsobilost však zůstávaly i tak mimořádné a jeho pozice v dobovém veřejném mínění neoddiskutovatelná. Zprvu se stal zástupcem velitele klíčové 1. vojenské oblasti a od října 1945 (od počínajícího odchodu vojsk Rudé armády z Československa) jejím velitelem. 1. dubna 1946 ho prezident Beneš povýšil do nejvyšší dosažitelné hodnosti armádního generála. Během Třetí republiky proslul generál svou zjevnou nechutí vůči osvětovým důstojníkům, kteří byli infikováni až příliš často sovětizátorskými vmetky typu Bedřicha Reicina (1911–1952) nebo Karla Vaše (1916–2012). Sovětizace byla, jak se dá předpokládat, jedním z Klapálkových ústředních životních traumat. Jako konec konců celé této generace vesměs vynikajících vojenských velitelů s kořeny v legionářských vojscích prvního československého odboje.

Široce diskutováno je Klapálkovo – podobně jako Svobodovo – jednání během únorových událostí roku 1948. Z toho, co je dnes o této době známo, je zřejmé, že zejména poúnorové první týdny a měsíce byly chaotické a byly relativně otevřeny víceré současnicky dobové interpretaci. Úsilí vynaložené na Benešovo setrvání v prezidentské funkci (generál je sdílel) – v této věci se angažoval nejen Ludvík Svoboda, ale i muž 28. října Vavro Šrobár – bylo neseno úpornou snahou o uchování třetirepublikové demokracie. Umožnilo to mj. i odchod řady významných osobností do exilu – např. Ferdinanda Peroutky, Růženy Bernardové-Volínové a řady dalších, jež v řadě případů znamenalo zachování života a časem i důstojné existence. Generál Moravec ve svých vzpomínkách uvádí až 3 000 takto zachráněných osobností demokratického tábora. Není pochyb o tom, že to byly rozhodující impulsy, které vedly k účasti obou generálů při ustavení Ústředního akčního výboru Národní fronty i neutralizaci armády (nemohly se jim nedonést zprávy o připravenosti Sovětské armády bezprostředně vojensky intervenovat v ČSR v případě „nutnosti“ při prosazování ruských zájmů). Pokud jde o Klapálkův vstup do KSČ v červnu roku 1948, byl nesen stejnou pohnutkou – snahou bránit vojáky západní druhoodbojové armády před politickou perzekucí, ohrožováním jejich služebních a hodnostních nároků, perzekucí členů jejich rodin a příbuzenstev apod.

Klapálek také – konec konců – sdílel na počátku padesátých let osudy svých přátel Ludvíka Svobody a Bohumila Bočka. 1. února 1951 byl penzionován, 20. listopadu 1952 zatčen a převezen do věznice ve Valticích, následně vyloučen z KSČ a v listopadu 1954 v protiprávním procesu pod falešnou záminkou údajné sabotáže Košického vládního programu (při různočtení to naopak svědčí ve prospěch Klapálkových snah při hájení zájmů a oprávněných potřeb veteránů obou odbojových exilových armád) odsouzen k šestiletému žaláři, odkud vyšel r. 1956 na základě intervence Nikity Sergejeviče Chruščova, Ivana Stěpanoviče Koněva a Georgije Konstantinoviče Žukova. Následně byl plně rehabilitován a byla mu vrácena hodnost i zabavený (ukradený) majetek. Roku 1968 byl prezidentem Svobodou vyznamenán titulem Hrdiny ČSSR (generálu Píkovi normalizační stalinisté tento titul in memoriam upřeli) a v úmrtním roce 1984 (zesnul 11. listopadu 1984) Řádem rudé zástavy. Tím byl dotvořen pozoruhodný komplex Klapálkových vyznamenání, k nimž vedle řady jiných náleží i Řád britského impéria, Řád čestné legie a Řád 25. února.

Generálův druhý život

Klapálkova žena Olga napsala i generálovu vzpomínkovou knihu Voják vypravuje (první vydání vyšlo roku 1948, druhé, rozšířené, pod názvem Ozvěny bojů v roce Pražského jara r. 1968). Armádní generál Karel Klapálek se těšil mezi znalým obyvatelstvem za svého života mimořádné úctě a byl chápán jako významný prvek protirežimní opozice. Je čestným občanem svého rodného města (od r. 1993), má i svou bustu v Aleji hrdinů v Dukelském průsmyku podobně jako prezident Ludvík Svoboda. R. 2009 podala městská rada Klapálkova rodného Nového Města nad Metují Klapálkovu nominaci na udělení Řádu Bílého lva; „vždy vlastenecký“ prezident Václav Klaus jí však nevyhověl. Ulice generála Klapálka najdeme v Českých Budějovicích, Kladně, Kralupech nad Vltavou, Kroměříži, Novém Městě nad Metují a ve Vsetíně.

Odlišné interpretace hrdinova dlouhého života dnes ukazují na někdy až příliš výrazné politováníhodné limity polistopadové demokracie, nedostatek elementárních faktových i kontextových informací a jen znovu dokládají dalekosáhlé mezery znalostí polistopadových politických špiček zejména novodobých českých soudobých dějin . Schematické přístupy předchozích dob a období tu získávají až nepochopitelně velký prostor pro působení svých páchnoucích reliktů.

[false_flag]

Žukov - maršál vítězství, rabující a pozdější zrádce
Konstantin Kalinin
Maršál Žukov je mimořádně nejednoznačná a složitá historická postava. Spolu se Stalinem a Berijou je protagonistou války v letech 1941-1945. Bez něj by pravděpodobně nedošlo k žádnému vítězství.

"Kde je Žukov, tam je vítězství", - říkávali vojáci během Velké vlastenecké války v letech 1941-45. "Kde je Žukov, tam je vítězství". A byla to pravda. Žukov jako první, mnohem dříve než ostatní, pochopil taktiku "bleskové války" Hitlerovy armády, s jejíž pomocí dobyla celou Evropu a došla až k Moskvě, a našel způsoby, jak jí nejen čelit, ale také jak zvítězit. Jak brilantně předvedl v bitvě o Moskvu. Žukov byl vždy na nejtěžších a nejzodpovědnějších úsecích války v čele vojsk Rudé armády. Jedinou výjimkou byla bitva o Stalingrad; přestože plán protiofenzívy byl vypracován za Žukova, Stalin nakonec poslal Georgije Konstantinoviče velet Rževsko-sycevské operaci, která měla nacistům ukázat, že Rudá armáda udeří i tam, protože Žukov byl přítomen. Zároveň se tak dělo z výchovných důvodů; u Žukova byly již dříve pozorovány bonapartistické rysy v jeho povaze.

V následujících letech Žukov nadále vedl nejsložitější a nejodpovědnější operace. Dne 18. ledna 1943 byl Žukov povýšen do hodnosti maršála Sovětského svazu. Stal se tak prvním maršálem SSSR od začátku války. Dne 10. dubna 1944 bylo G. K. Žukovovi uděleno nejvyšší vojenské vyznamenání - Řád vítězství; byl první mezi vyznamenanými. Dne 24. června 1945 se Žukov zúčastnil Přehlídky vítězství, které velel maršál Rokossovskij. Dne 7. září 1945 se v Berlíně u Braniborské brány konala Přehlídka vítězství spojeneckých armád ve druhé světové válce (na přehlídce pochodovaly kolony vojsk a obrněných vozidel berlínských posádek SSSR, Francie, Velké Británie a USA); maršál Žukov převzal přehlídku od Sovětského svazu. Přehlídce velel britský generálmajor Nairce.

To, co však Žukov po válce provedl, nejenže snižuje maršálovy zásluhy na nulu, ale činí z něj jednoho z hlavních státních zločinců v ruských dějinách.

A to není "trofejní případ", i když nepřímo ovlivnil další běh událostí. Maršál Žukov je podle výsledků druhé světové války 1941-45 hlavním lupičem v SSSR. Z Německa odvezl sedm vagonů zboží. Je možné, že jich bylo více. Jde jen o to, aby těchto sedm vagonů bylo přesně zaznamenáno a vedeno v evidenci. Je však pravda, že maršál Vítěz nebyl zatčen ve "vitríně s trofejemi". Přihlíželo se k jeho zásluhám. A především se obávali negativní reakce veřejnosti. Do vězení se dostalo mnoho dalších generálů, včetně našeho nejbližšího přítele, generálporučíka Kryukova, a slavné zpěvačky Ruslanovové, generálovy manželky. Tři z nich byli zastřeleni: Generálplukovník Kulik, generálporučík Gordov a generálmajor Rybalčenko. Ten se ničím neprovinil. Měli více než padesát obrazů od slavných umělců. Každý z těchto obrazů má dnes hodnotu milionů dolarů. Zbytek ani nebudeme vyjmenovávat. Bylo tam velké množství vysoce uměleckých hliněných a bronzových váz, několik desítek luxusních koberců a gobelínů, soch, desítky kilogramů stříbra, zlata, diamantů, nábytku, látek atd. atd. Největší dojem na mě však udělalo 300 párů nových dámských bot! Proč jich bylo tolik? Žukov sice nebyl v důsledku případu zastřelen, nebo dokonce poslán do vězení, byl pouze odvolán z funkce velitele pozemních vojsk SSSR a jmenován velitelem Oděského vojenského okruhu, ale maršál si během 13 měsíců vyšetřování vytrpěl hodně.

Proto Žukov v roce 1953 ochotně souhlasil s tím, že pomůže Chruščovovi převzít moc v Sovětském svazu a zároveň odstranit Beriju, kterého se po "případu trofejí" nebo i předtím smrtelně bál.

Dne 26. června 1953 byl v SSSR proveden vojenský převrat. Na Žukovův rozkaz byla do Moskvy vpuštěna vojska včetně tanků, jednotky ministerstva státní bezpečnosti, stráže nejvyšších státních úředníků byly blokovány armádou. Ti, kdo se postavili na odpor, byli na místě zastřeleni. V důsledku těchto akcí Berija zemřel a zbytek politbyra byl nucen postavit se na stranu Chruščova. K moci se dostal trockista Chruščov, který svými reformami zničil základy stalinského (čti socialistického) hospodářství, dal zvláštní práva a privilegia stranickému aparátu, aby získal jeho podporu, a změnil vektor rozvoje země z výroby na spotřebu - hlavní prioritou se stalo "dohnat a předehnat Ameriku". To se nakonec změnilo v plíživou kontrarevoluci a skončilo v roce 1991. Obnova kapitalismu v Rusku.

To však není vše. V roce 1957 se chtěli stalinisté: Malenkov, Molotov, Kaganovič a někteří další, tedy síly, které viděly zhoubnost toho, co Chruščov dělal, pomstít a revizionistu odstavit od moci. Ale Žukov opět zasáhl a pohrozil novým vstupem vojsk do Moskvy, což se ukázalo jako naprosté vítězství Chruščova. A Kaganovič, Molotov a Malenkov byli vyloučeni z Ústředního výboru KSČ a později i ze strany.

26.6.1953 - to je výchozí bod, kterým začaly všechny neštěstí SSSR - Ruska, které nevyhnutelně skončí smrtí a úplným rozpadem Ruska. A za tímto osudovým datem stojí spolu s Chruščovem maršál Žukov. Který se sice stal maršálem. Ale zachoval si psychologii a komplexy poddůstojníka Velké vlastenecké války. Proto to rabování, proto ten lhostejný postoj k zemi a zákonům, dokud to bylo dobré pro něj.

Plénum ÚV KSSS věnované práci a situaci v sovětské armádě 29. října 1957 rozhodlo, že Žukov "porušil Leninovy, stranické zásady vedení ozbrojených sil, prováděl politiku poškozování /sabotáž/ práce stranických organizací, politických orgánů a vojenských rad, likvidace vedení a kontroly nad armádou a námořnictvem ze strany strany strany, jejího ústředního výboru a vlády....". Stejným výnosem byl Žukov odvolán z předsednictva Ústředního výboru a ÚV KSSS; navíc byl výnosem předsednictva Nejvyššího sovětu zbaven funkce ministra obrany SSSR. A aby Žukov nemohl změnit běh událostí, byl v těch dnech vyslán na služební cestu do Jugoslávie, kde byl fakticky izolován a zbaven komunikace. Zároveň byl zbaven možnosti urychleného návratu do SSSR. Kromě toho Chruščov v těch dnech před plénem Ústředního výboru KSČ vedl tête-à-tête rozhovory s veliteli okresů a s veliteli ozbrojených sil - hlavními maršály země.

Když bylo vítězství dokonáno a Žukova už nebylo zapotřebí, Chruščov byl první, kdo se ho zbavil. Nikdo nectí zrádce, dokonce ani jiní zrádci.
https://proza.ru/2021/10/03/1483

[palo satko]

Sedem vagonov umeleckych diel. To je tak na dve galerie. Kde ich je možne vidiet? Pytam sa preto, lebo po vzniku ČSR odviezli madaroni kopec umeleckych diel do Madarska a tiež Madari nevratil umelecke diela zo Slovenska, ktore si zapožičali k Mileniovym oslavam. Ale tieto diela je možne vidiet v Krestanskom muzeu v Ostrihomi a Narodnej galerii v Budine.

[false_flag]

To nevím, to je jiná otázka. Spousta věcí se pak vracela..po 90 letech.. fakt netuším..
Ale Nizozemí právě rozhodlo, že Krymský zlatý poklad nevrátí Krymu, ale Ukrajině.
https://iz.ru/1241271/izvestiia/skif-i- ... to-ukraine

[zmiri]

K Žukovovi. Zase bych z něho tak nadšený nebyl. K výkonům za války. Co za funkci zastával na začátku a jaké funkce v průběhu? Šel hezky stupeň za stupněm dolů. Na počátku načelník gen. štábu (nejvyšší voj. postavení), pak koordinátor skupin frontu, na konce už jen velitel frontu...K tomu některé totálně zmrvené operace: konkrétně operace Mars nebo Zeelöwské výšiny. Celkem chápu, že mu Koněv (který ho u Berlína zachránil) chtěl rozbít držku a museli je trhat od sebe. A to bylo hodnocení současníků (Stalina a Koněva)...

[false_flag]

Nebudu psát, co si myslím a nejsem ani vojenský historik. A už vůbec tu nechci flame, jen jsem našel a přeložil článek, která odpovídá posledním trendům hodnocení v RF a je ke generálovi ještě celkem smířlivý pokud jde o 2WW. Budu rád, pokud ti, kteří s tím výše uvedeným nesouhlasí také pošlou články a historické práce..a nezhádají se tu jako koně .

[zmiri]

No články nepostnu. Můžu nadhodit zdroje. K operaci Mars kniha: David M. Glanitz: Největší Žukovova porážka.
A další dokumentární seriál: Velká vlastenecká válka (https://www.fdb.cz/film/velka-vlastenec ... -war/81728)..

[tomaspetr]

Chalchyngol byl brilantně proveden, nasazení tankových útvarů bylo nadčasové. Jeden z důvodů, proč Japonci na SSSR nezaútočili.
Berja versus Chruščov, ještě mnoho neznámých. Čtu o Lavrentije Pavloviči posledních 25 let, kde se co objeví. Člověk hodný obdivu a je škoda, že byl tak očerněn. A Žukov si v tom přihřál svoji polívčičku. Taky ho Chruščov za "odměnu" uklidil do zapomnění.

[false_flag]

Spíš mi to přijdejako typická vlastnost západní ideologie.. Generalissimus posloužil, generalissimus může jít. Naprosto přesně to zapadá do toho trockictického hnízda.
Typická ukázka spirály. Žukov byl /okolnostmi/ přinucen vydat to nejlepší v průběhu 2WW, aby pak pomohl vítězství západu rozpadem SSSR/Británie, prodlouženým rukám USA a vazalům Německo a spol./. To by se mělo vyučovat.
K nadčasovosti.
Riziko vrhnutí nekrytých tanků do útoku bez krytí pěchotou? Prostě mu to jenom vyšlo. Jako hráči na burze.. To se stává.. Později za podobné výstřelky zaplatila RA brutálně krví. Zeptal bych se Koněva, Rokosovského a dalších, kdyby žili.

[martanus]

Dne 16. června 1633 inkviziční soud rozhodl, že Galileo Galilei bude potrestán za kacířství.

Podařilo se mu totiž vydat knihu, která propagovala kacířské myšlenky. Aby své záměry uskutečnil, musel se uchýlit k podvodu. Kniha byla zakázána a papež zahájil inkviziční komisi. Galileo byl zavřen do vězení.

Galileo stál před volbou, zda se zřekne svých "bludů" a bude se kát, nebo bude sdílet osud Giordana Bruna. Zvolil si pokání a život.

Dostal doživotí a z milosti papeže bylo jeho vězení změněno na domácí vězení. Po zbytek života nad ním bděla inkvizice. I při Galileově smrti byli přítomni dva její zástupci.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

https://t.me/c/1692017017/3393

[Skeptik]

Jen na doplnění.
Jeho "Dialogy", to byla ta problematická kniha, byly na církevním Indexu až do poloviny 19. století.
Sám Galileo byl rehabilitován až v roce 1992 !!!