Historie, kterou nás neučili...

[martanus]

Nejdelší válka trvala 335 let a obě strany neměly žádné oběti.

Tato válka probíhala mezi Nizozemskem a Sealskými ostrovy, skupinou ostrovů vzdálených 45 km od jihozápadního cípu Anglie. Začala v roce 1651.

Účastníci nejdelší války nakonec zapomněli, že jsou ve válce, a vzpomněli si na ni náhodou.

Navzdory nejistým akcím během vyhlášení války byl nakonec v roce 1986 vyhlášen mír.

https://t.me/taynidvora/16786

[Polite]

Tato fotka vo mne vyvolava strasne vela otazok na ktore nemam odpoved...

[kenavf]

▲ Možno mali zručnosti ktoré nemci veľmi potrebovali a preto ich nechali žiť.(ani podvyživení nevyzerajú)

[martanus]

9. května 1945 v 00:43 moskevského času byl na předměstí Berlína podepsán závěrečný akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa.

Z německé strany Akt podepsali: za pozemní síly - polní maršál Wilhelm Keitel, náčelník štábu vrchního velení wehrmachtu; za vzdušné síly - generálplukovník Hans-Jurgen Stumpf; za námořnictvo - admirál Hans-Georg von Friedeburg.

Za spojeneckou stranu přijal kapitulaci zástupce vrchního velení Rudé armády maršál Georgij Konstantinovič Žukov a zástupce vrchního velitele spojeneckých expedičních sil maršál Arthur Tedder (Velká Británie). Jako svědci se podepsali generál Carl Spaats (USA) a generál Jean de Latre de Tassigny (Francie).

Fotografie z jednoho z významných historických okamžiků 20. století si můžete prohlédnout v naší sbírce fotografií.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

https://t.me/warfakes/13970

[Skeptik]

Toto nás učili ... tedy mne už v roce 1980.
Co ale nikdy nikdo nezdůraznil bylo, že to bylo v 22:45 středoevropského, tedy našeho, času již 8. května 1945 ... a že tedy správně (pro nás) je slavit Den Vítězství již 8.5. a ne 9.5.

Zajímavé je, že nás tuto skutečnost neupozorňují ani novodobí vykladači historie ... ti pořád plácají cosi o sověty vynuceném druhém podpisu Kapitulace ... která na to ale vůbec žádný vliv nemá, protože obě kapitulace, jak ta z Remeše, tak ta z Berlína, předpokládaly kapitulaci Německa k 23:01 SEČ dne 8.5.1945 (tj. 01:01 moskevského času).

Takže pro nás Německo kapitulovalo 8.5. zatímco pro Sověty 9.5. 1945

[skflanker_]

Doplním video:
Bezpodmienečná kapitulácia Nemecka bola podpísaná 09.05.1945 o 00:43 hod. moskovského času v Karlhorste

20230508.jpg (50.66 KiB) Zobrazeno 2269 x

Video https://vk.com/video-104764077_456276087 dĺžka 4 min.
Zdroj https://vk.com/wall-104764077_458975 z 08.05.2023

[Polite]

Kto sa to z nemeckej delegacie spytal pri pohlade na Francuza: A tento(alebo tito) tu co robi/a?

[modrak]

Polite - nikto. To by sa musel spýtať všetkých.

[BartH8]

Tohle?

[Kalinac]

9. květen – sporné datum

Podle podepsaného dokumentu válka v Evropě skončila před půlnocí z osmého na devátý květen. Jenže v Čechách tomu bylo jinak. Pražské povstání, které začalo 5. května, neskončilo osmého, ale devátého, což si lze přečíst i v současných režimních učebnicích. Rudá armáda vstoupila do Prahy, jež stále bojovala, v ranních hodinách 9. května a setkala se na některých místech se zuřivým odporem. Jen tak mimochodem – poručík Gončarenko na pražském Klárově zahynul právě devátého. Má ve skále pod Kramářovou vilou, oficiálním sídlem premiéra, dokonce malý památníček. Lze si to na něm přečíst. Takže, jak to vlastně bylo?

Dohoda Praha - Wermacht : Toussaint-Kutlvašr z odpoledních hodin 8. května umožnila, aby nacistické jednotky a němečtí civilisté mohli volně projít městem – dokonce se ve směru odchodu otevřely barikády. Tím směrem byl americký zábor u Plzně. Obava z toho, že Rudá armáda bude nemilosrdná k těm, kteří rozvrátili západní část jejich země, byla u nacistů veliká. Američané tuto zkušenost neměli.
Tak se kromě fanatických nacistů směrem na Plzeň hnal leckdo. Dokonce i Frank, Henlein a příslušníci gestapa. Praha se tím hodně od nacistů vyprázdnila. Nikoli však úplně. Byla dokonce místa, kde se 9. května intenzívně bojovalo, bez ohledu na slavení v centru města, po celý den.
Napsal jsem o bojích »po celý den«. Nejde zase o »komunistickou propagandu«?
Nechme stranou první střety s těmi, co se ještě pokusili zadržet Rudou armádu. Tedy prostor Dejvic, především kolem německých vysokých škol, nebo další místa, kde stále bojovaly malé skupiny nacistických ozbrojenců, kteří se nestačili včas přesunout přes mosty a vzdorovali rudoarmějcům. Chci připomenout regulérní boj vedený od Zlíchova na jihozápadní okraj města.
Mohl bych ovšem také psát o části 3. útočné brigády SS a pěší divize Wiking, které byly rozmístěny v prostoru Stromovky a Starého Bubenče v počtu 2000 mužů, jež měly zabránit vstupu Rudé armády do města a jejichž nesplněným úkolem byla likvidace Libeňského mostu. Bylo by jistě možné se také zmínit o posádce Kbelského letiště, jež ostřelovala těžkými zbraněmi Vysočany, atd., atd. S těmi všemi by si povstalci těžko mohli v krátké době poradit, aniž by při tom nebyly desítky, možná stovky mrtvých.
Velmi průkazným a tedy i dosvědčujícím nepravdu současných tvrzení je především však zmíněný regulérní boj od Zlíchova na jihozápad.
Ráno 9. května: Sporadická střelba mezi povstalci a SS jednotkou se postupně začíná měnit ve skutečný válečný střet.
11 hodin: Pokus vyslat parlamentáře ztroskotal. Střelba z těžkých kulometů ze Žvahova zabraňuje povstalcům postupovat. Tanky slíbené velitelstvím Bartoš nedorazily.
11,30: Němci obsazují továrnu Prastav a v okolních vilách probourávají střílny.
13 hodin: K barikádníkům dorazilo přece jen pět obrněných vozů vyzbrojených lehkými kulomety. Proti nim však stoji tanky zn. Tiger.
15 hodin: Pokus o útok ze Žvahova za pomoci jednoho z obrněných vozů nevyšel. Tiger ho jednou ranou vyřadil. Jsou mrtví a ranění.
16 hodin: Další pokus o jednání. Neúspěšný.
17,30: Boj o kótu 306 v prostoru Dívčích hradů. Nacisté ustupují. I na dalších úsecích se bojuje. Jsou ranění a mrtví.
19 hodin: Je osvobozen Žvahov, obsazeny tratě a svah v prostoru hlubočepského hřbitova, barikádníky znovu obsazena továrna Prastav. Pražané postupují ve směru na Barrandov a Křenkov. Němci pomalu ustupují směrem na Zbraslav a k Radotínu, při tom vraždí civilisty. Jsou případy, kdy muže přibili na vrata jejich domků.
Po 21. hodině: Přijíždějí sovětské jednotky a nahrazují Pražany.
Dejme si otázku: Byla už tedy Praha zbavená nacistů? Bojovalo se v ní 9. května, nebo nikoli?
Odpovědět by mohli ti, co padli ve »městě, kde se nebojovalo«. Tedy Václav Arnold, Antonín Bohata, Vítězslav Brumlán, Karel Bud, Václav Bůzek, František Čermák, Antonín Černík, Jan Doubrava, Zdeněk Fialka, ing.Miroslav Filipec, Wladen Grünwald, Karel Heidler st., František Hrdlička, Vladimír Hyška, Karel Jaroš, Antonín Kaštánek, Josef Klimpera, Josef Liška, Jaroslav Macháček, František Merhaut, Karel Nemastil, Jan Pavlovič, Josef Port, Theodor Röder, Jaroslav Skřivan, Vladimír Sloup, Václav Smolík, Ludvík Svára, Ludvík Škarda, Otakar Špotz, Adolf Toužimský, Emil Tröster, Václav Ulrich, Dominik Valouch, Josef Vaňata, Václav Zdich, Jan Zich… Velmi krutým způsobem byli zavražděni ještě Karel Heidler ml., Václav Kouba, Karel Kouba, Juraj Kudlač, Karel Khünel, Jindřich Nebeský, František Nechyba, Josef Novotný, Libuše Nožičková, Anděla Stružková… Všichni 9. května 1945. Ti nám už odpovědět nemohou. Desku s jejich jmény z neudržovaného památníku na Barrandově někdo ukradl a zřejmě odnesl do »sběrných surovin«.
Také zde tedy 9. května, ač všude už měl být mír, musela zasahovat Rudá armáda a nakonec ukončit 2. světovou válku v Evropě poslední bitvou několik desítek kilometrů od Prahy v Milíně u Příbrami. To bylo 11. května 1945.
Co z toho vyplývá? Že řeči o osvobozeném městě ještě před příchodem Rudé armády jsou jenom účelové lži.

https://www.iportal24.cz/nazory/9-kveten-sporne-datum/

[palo satko]

Československo nikdy neoslavovalo a ani dnes neoslavuje koniec Druhej svetovej, ale oslavuje PORAŽKU FAŠIZMU. Stači si pozriet zakony o štatnych sviatkoch.

[kenavf]

Ako by to bolo s dátumom konca WWII vo svete keby sme sa z podobného úhlu pohladu pozreli na podpis kapitulácie japoncami?
Aký bol vtedy dátum v Japonsku a aký v Európe a USA?

Samotný akt kapitulácie sa odohral 2. septembra 1945 o 9:02[5].

https://sk.wikipedia.org/wiki/Vojna_v_Pacifiku

[Skeptik]

Ten článek z iportalu je nesmysl.

Míchá dohromady dvě věci:
1) termín německé bezpodmínečné kapitulace ... 8.5.1945 ve 23:01 středoevropského času;
2) faktické ukončení bojů v Praze ... ráno 9.5.1945.

A zcela pomíjí to, že například poslední reálnou bitvu WWII v Evropě ve dnech 11.-12.5.1945.
Jenže vše po 23:01 dne 8.5.1945 už nejsou boje Německa (Třetí říše), ale boje samostatných ozbrojených band původně jednotek německé armády.

[Alchymista]

https://www.czechfreepress.cz/cfp-dopor ... adeni.html
Lidi lze vždycky přimět k poslušnosti. Stačí jim říct, že jsou napadeni.

Již ve vězení během norimberského procesu byl Hermann Göring vyslýchán psychologem Gustavem Hilbertem.

Göring říká následující: "Lidé samozřejmě nechtějí válku. Proč by proboha měl nějaký farmářský blázen riskovat život, když to nejlepší, co může z války získat, je vrátit se na svou farmu v pořádku? Lidé samozřejmě nechtějí válku. Nikdo si samozřejmě válku nepřeje, ani v Rusku, ani v Anglii, ani v Americe, dokonce ani v Německu.

To je pochopitelné. Nakonec však politiku určují vedoucí představitelé země. A přimět lidi k podpoře politiky je hračka. A je jedno, co to bude - demokracie nebo fašistická diktatura nebo parlament nebo komunistická diktatura.
Hilbert odpovídá: "V demokracii je však jeden rozdíl: lidé mají právo mluvit prostřednictvím svých zvolených zástupců. Ve Spojených státech má právo vyhlásit válku pouze Kongres.

Göring odpovídá: "To je všechno hezké, ale ať už mají hlas, nebo ne, lidi lze vždycky přimět k poslušnosti. Je to snadné: stačí jim říct, že jsou napadeni. A zároveň obviňují pacifisty z nedostatku vlastenectví a z ohrožení země. Funguje v jakékoli zemi."

18. dubna 1946, citace z Hilbertovy knihy Norimberský deník.

[Alchymista]

https://www.pokec24.cz/blog/stalin-cerv ... otykat-se/
Stalin červeně přeškrtl prvního na seznamu Mannerheima a nahoru napsal: “Nedotýkat se”…

Stalin červeně přeškrtl prvního na seznamu Mannerheima a nahoru napsal:
“Nedotýkat se”…

Před časem jsem slíbil v jednom kometáři, že se podívám po článku, proč si v Sovětském svazu a konkrétně pak Stalin, chovali tak ohleduplně k Mannerheimovi, který vedl Finsko v době Druhé světové války. A proč Putin položil květiny k jeho památné desce. Také se dozvíte, že dnešní chování finské „elity“ má zcela jiné kořeny, než tohoto muže. Mimochodem, jako kdekoliv jinde, se i v Rusku nacházejí lidé, kteří prostě neznají vlastní historii a ti mu nemohou přijít na jméno. Není třeba oslavovat, ale je třeba vždy svou historii chápat … i u nás tu naši vlastní.

Po Druhé světové válce byli popraveni vůdci zemí, které byly satelity Německa. Někteří byli oběšeni, jiní zastřeleni. Existovala jediná výjimka – vrchní velitel finské armády Karl Mannerheim. Nebyl potrestán, naopak byl vyzdvihnut. Na žádost Josifa Stalina byl Mannerheim zvolen prezidentem Finska. A právě s ním Sovětský svaz uzavřel mírovou smlouvu. A už za našich časů položil Vladimír Putin květiny k baronovu hrobu v Helsinkách. Proč tato láska ke Karlu Mannerheimovi?

Během svého působení ve funkci vrchního velitele dostává Karl Mannerheim úplné informace o všem, co se děje v jeho zemi, píše rolershar.ru (již tento web není, na adrese se otvírá již něco jiného). Před jeho zrakem se nic neskryje. V létě 1942 přijíždějí vojenské vlaky v naprostém utajení do jižní části Finska. Hlídá je gestapo a vybrané jednotky Wehrmachtu. Na stráži je i Abwehr. Nikdo na trase vlaku by neměl zjistit, co veze ve svých vagonech.

Sovětské velení, které obdrželo informace o těchto tajných transportech, se snažilo zjistit co nejvíce podrobností. Do Finska jsou vyslány průzkumné skupiny. Osud většiny těchto skupin je tragický. Ale přesto je s neuvěřitelným úsilím zjištěno, kudy a co tajemné ešalony vezou. Na březích Ladogy se tajně objevovaly nejlepší lodě těch let, ideální pro vedení vojenských operací na jezeře. Z přístavů jižní Itálie byly dopraveny vysokorychlostní čluny MAS s dobře vycvičenými posádkami.

Symbol Hitlerova nesplněného snu o obsazení Britských ostrovů, přepravní lodě „připluly“ tajně z Německa. Byly původně určeny k překonání kanálu La Manche. Sám plukovník Fritz Siebel, konstruktér zázračných trajektů, řídí akce Němců.

Současně s objevením se silné italsko-německé flotily na Ladogě vyšlo najevo, kam byla přesunuta Mansteinova 11. armáda z blízkosti Sevastopolu. Její stopy byly nalezeny poblíž Leningradu. Zde velký stratég a největší velitel Wehrmachtu Erich von Manstein umístil jak nejnovější tanky Tiger, tak supervýkonné dělo Dora. S jejich pomocí chtěl Hitler zničit vojska leningradského a volchovského frontů. Pro tuto operaci už vymyslel název – Nordlicht, „Severní záře“.

Adolf Hitler je dítě 20. století, člověk nezakořeněný v tradiční kultuře. Raději ničí základy a vytváří novou civilizaci. Stará navyklá kultura, morálka a náboženství pro něj padly. Leningrad, kolébka bolševické revoluce, bude prvním výsledkem modernizace barbarského světa ze strany Třetí říše.

V rámci německo-italské flotily na Ladožském jezeře byli vybraní bojovníci italské „marinomilitare“ a Wehrmachtu. Byli to ostřílení válečníci, kteří přežili četné krvavé bitvy s Brity. Věděli, jak bojovat na souši i na moři.

Sovětská rozvědka vytváří kanály pro komunikaci a výměnu informací s finskou stranou. Touto misí byl pověřen zástupce sovětského velvyslanectví ve Švédsku Boris Jarcev. Finové říkají jasně: jejich armáda nepřekročí linii staré hranice podél řeky Sestra. To znamená odmítnutí finského vrchního velitele podpořit německé plány na konečné zničení Leningradu.

Plavidla italsko-německé flotily testují výjezdy, procvičují vzájemnou interakci. Posádky si vychutnávají finské solené sledě, karelské koláče, zvěřinu z Laponska. Po večerech ve společnosti půvabných finských dívek sledují námořníci zábavné filmy s nenáročnými zápletkami.

Maršál Mannerheim vydal mnoho rozkazů ústně a nenechal žádné kopie, které by se mohly dostat k Němcům, kteří byli v jeho generálním štábu poměrně aktivní. Chladně, ale klidně, zvětšuje distanci mezi ním a svým německým spojencem. Odmítá podřídit finskou armádu německému velení, ale nesouhlasí s převzetím německých jednotek pod jeho velení. Počátkem roku 1942 v reakci na pravidelné otázky generálů Wehrmachtu o osudu finské fronty Mannerheim odsekl: “Už nechci více útočit.”

Američané udržovali s Finy diplomatické styky a varovali finské vedení, že pokus o rozšíření frontové linie, útoky na Sovětský svaz povedou k přerušení vazeb Finska se Západem. Mannerheim se nechtěl stát úplným vazalem nacistického Německa, a proto se rozhodl sám za sebe: držet se od Němců dál. Hitler ale doufá, že zlomí vůli svého tvrdohlavého spojence. Nyní je pro něj Finsko nezbytné ke zničení Leningradu. Ale s velitelem, jakým je Mannerheim, finští vojáci nebudou moci německé armádě pomoci. Takže v této severní zemi musí hledat skutečně sobě věrného člověka. A taková osoba je – generál Paavo Talvela.

Tento muž začal sloužit v německé armádě, poté přešel do finské, bojoval s Rusy v občanské válce, v roce 1924 absolvoval Akademii s diplomem na téma „Válka s Rusy v Karélii“. V hlavě měl jediného spojence – Německo, jeho povoláním bylo bojovat s Rusy.

V roce 1942 se Talvela stal finským zástupcem v Hitlerově sídle. Nekonečné krasivé ceremonie, vojenské přehlídky, disciplína, chování, luxus a bohatství Říše. Jedna země, jeden národ, jeden vůdce. Říšský duch je skvělý. To skromnému Finsku chybí. Talvela cítí náladu Hitlera a snaží se ospravedlnit své naděje. V hlavě se mu vytváří plán brilantní operace, která se stala nedílnou součástí německého plánu na zničení Leningradu. Účelem operace bylo dobýt ostrov Sucho, který se nachází uprostřed Cesty života.

Německé velení se snaží před Mannerheimem utajit přípravy na operaci, ale před maršálem nelze utajit jediné tajemství. Je si vědom všech jejich příprav. Baron s netrpělivostí očekává vystoupení německo-italské flotily a chystá pro spojence překvapení. Zakázat generálu Talvelovi provést operaci není v jeho moci. To je Hitlerův poskok, a vždyť je Finsko zcela závislé na Německu v dodávkách zbraní a potravin.

A tak Mannerheim uplatňuje taktiku, kterou se naučil během 30 let služby v Rusku: koneckonců každý podnik může být zničen průtahy, byrokracií a sabotáží. Najednou Finové onemocní nepochopitelnou vážnou nemocí – přestává fungovat zařízení, které dříve fungovalo jako hodinky, finská pečlivost se kamsi vytratila. Z nějakého důvodu jsou pracovníci přístavu překvapivě pomalí. Němečtí námořníci jsou překvapeni: nic se nedělá včas.

Paavo Talvela chápe, že pouze Hitler může vyléčit Finy z ruské nemoci. Přesvědčí Führera, aby osobně odletěl do Finska a přesvědčil Mannerheima. 4. června 1942 slaví Mannerheim své 75. narozeniny. Příležitost. S pomocí Führera bude Talvela schopen přesvědčit tvrdohlavého maršála a začít realizovat jeho plán na vytvoření Velkého Finska. Ale nepochodí – pro Mannerheima není Hitlerův projev argumentem, ale spíše dráždidlem.

Karl Mannerheim je osamělý, chladný člověk s jednou provždy zavedenými zvyky. Nemá rád nové přátele, knihy, aktivity, konroluje tvar vlastního kníru, miluje lov velkých dravců, jízdu na koni. Ze všech světových politiků respektuje pouze švédského krále. Adolf Hitler je mužem davu. Má rád mítinky, sporty, pochodňové průvody. Miluje Nietzscheho, Wagnera. To ho inspiruje k novým výbojům. Z politiků si váží pouze sebe a možná snad i Stalina.

Když Hitler dorazil do Mannerheimova velitelství, spustil na maršála proud nesouvislých slov. Zasypal Mannerheima dárky: elegantní Mercedes-770, 3 vojenská terénní vozidla, Řád německého orla s velkým zlatým křížem. Nejdůležitějším darem byl ale jeho vlastní portrét jako říšského kancléře, který namaloval umělec Truppe.

To vše by mohlo udělat dojem na každého, jen ne na Mannerheima. Neváží si Führerových darů, zvláště takového šmejda a to tak špatného vkusu. Mannerheim prodá do Švédska drahý Mercedes, armádě rozdá terénní vozy a kříž i portrét zašantročí pryč, z dohledu. Setkání s Hitlerem je pro něj diplomatický rituál, nic víc.

V roce 1941 byla situace ve Finsku horší než kdy jindy. Byla sevřena mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem. V dálce byla vlivná Velká Británie a Francie. Mannerheim a prezident Risto Ryti věřili, že Finsko by mělo tento okamžik přežít. Hlavní je pro Finsko zůstat malé, ale nezávislé. Ale generál Talvela věřil, že by se s pomocí Německa mělo stát velkou zemí na severovýchodě, porazit Rusko a protáhnout se od Baltského moře k pohoří Ural, od Severního ledového oceánu k Volchovu.

Talvela od této návštěvy očekával mnohé, ale starý maršál všechno zahrál po svém. S vědomím, že návštěva byla sledována v Moskvě, Londýně a Washingtonu, se Mannerheim rozhodl ukázat, že nebude tančit na melodii „Mnichovského krysaře“. Ve finské armádě panuje „suchý“ zákon. Jen Mannerheim, podle zvyku zavedeného od carských dob, nesedl ke stolu bez sklenky vodky. Na počest svého výročí se však maršál rozhodl potěšit své vojáky. Velké gesto! Nákladní auta s cenným nákladem se řítí do první linie. Dvě láhve vodky na zemljanku. V den maršálových narozenin je finská armáda demonstrativně nezpůsobilá k boji. Znamení pro nepřátele protihitlerovské koalice: Finové ukončili svou válku.

Generál Talvela chápe, kam Mannerheim míří. Pokud nebude operace, kterou vymyslel, provedena okamžitě, pak se jeho plány nenaplní. Ostrov Sucho musí být zachvácen před koncem období plavby, později ladožský led uvězní Siebelovy trajekty a vysokorychlostní čluny. Je nutné vylodit jednotky na Sucho a pevně se uchytit. Tehdy budou Němci plně kontrolovat přepravu na Ladoze, a to jak po ledu, tak na vodě. Leningrad zůstane bez zásob a zemře.

V Hitlerově velitelství je operace „Brazílie“ naplánována na 21. 10. 1942. Informace jsou opět skryty před baronem Mannerheimem. Ale maršál opět ví všechno a podaří se mu varovat ruské velení před vyplutím německo-italské flotily z přístavů severozápadního pobřeží Ladogy. Ve dnech 21. až 22. října na sovětském velitelství vrchního velení čekali Stalin a Vasilevskij na zprávy z Ladogy. Byli připraveni dát rozkaz jednat strategickému letectvu, které bylo v bojové pohotovosti.

Přesně podle plánu vyplula první bojová skupina v 17.30, druhá v 17.45. Obě z různých míst. Na trajektech – úderné skupiny, elitní výsadková četa, tým sapérů, speciální pěchotní jednotka. Celkový počet je více než 100 osob.

Talvela stanoví úkol pro flotilu: vylodit jednotky na ostrově, nainstalovat dělostřelectvo a zařídit Sucho jako základnu pro následné údery. O vítězství není pochyb. Ostatně lodě sovětské ladožské flotily jsou brak, které ani nestojí za řeč. V 7 hodin ráno se nepřátelská eskadra blížila k Suchu. Kvůli husté mlze si jí nevšimli. Ale 2 malé sovětské lodě ladožské flotily jsou ve vodách ostrova v pohotovosti. To je námořní lovec „107“ poručíka Kovalevského a minolovka „100“ poručíka Karpina.

Na letištích volchovské a leningradské fronty se připravují letadla, posádky absolvují podrobné instruktáže. Bojová letadla jsou tankována a zásobena plnou dávkou munice. V 07:10 je u majáku ostrova spatřena nepřátelská flotila, která je ale mylně považována za vlastní konvoj. V 7:15 zahájili Němci na ostrov, a na něm umístěná opevnění, těžkou dělostřeleckou a kulometnou palbu. Hned první salvy se ukázaly jako přesné, posádka Sucho zůstává bez rádiového spojení. Sovětská pobřežní baterie 100mm děl však zahájila palbu na blížící se nepřátelské lodě. Poručík Karpin posílá radiogram ze své lodi radistům v Nové Ladoze.

První letadla Luftwaffe se blíží k ostrovu Sucho. 9 “Junkerů” bombarduje ostrov. Brzy na něm nezůstane žádné místo k životu. Maják se stává jediným úkrytem pro obránce. Němci se pod krytem letadel blíží k Suchu. Z výsadkového člunu přistávají na břehu 3 úderné pěší skupiny a 1 demoliční skupina. Podaří se jim zničit 2 ruská děla ze 3. Bitva byla krátká, jen jedna hodina, ale hrozná. Jen si představte plochu polovinou fotbalového hřiště. Všude kameny. A v těchto kamenech se shromáždilo 70 výsadkářů a 90 námořníků. Granáty, bajonety, pažby, přímá střelba. Na konci bitvy mohlo bojovat pouze 12 vojáků sovětské posádky, zbytek byl zabit nebo vážně zraněn.

Němci jsou blízko vítězství. Je nutné pouze zabrat nebo zničit třetí dělo a počkat na přistání zbytku výsadku. Ale Rudé námořnictvo a maršál Mannerheim sebrali toto vítězství, na které Talvela a Hitler čekali. Předpověď počasí prezentovaná Finy se nevyplnila. Bouře o síle 5 bodů – místo jasného počasí. Siebelsovy trajekty narazily na podvodní skály. Ukazuje se, že Finové nepodali potřebné informace o možnostech plavby v oblasti mezi podvodními útesy, kterou dobře znali. V 8.00 Němci ztratili spojení s čluny, ve kterých se nacházely střelecké skupiny a velitel se rozhodl dát signál raketou ke zrušení akcí těchto skupin. Ale nejen tento rozkaz přerušil útok německého vylodění. Posádka ostrova Sucho, které velel nadporučík Gusev, provádí protiútok.

Všechny německé úderné skupiny si rakety všimly a vrátily se z ostrova na trajekty a vzaly s sebou pět zajatých Rusů. Eskadra má ještě těžkou cestu zpět. A bouře a palba od lovce a minolovky nedovolí provést opravu na místě. Trajekty, které jsou již poškozené, musí být opuštěny. Němci přenesou veškerou palbu na sovětské lodě, které manévrují. Letadla dvou frontů a Baltské flotily přispěchají na pomoc svým dvěma lodím a přeživším obráncům ostrova. Shazují na Němce bomby, zasahují je kulomety. K ostrovu se blíží dělové čluny a námořníci ladožské vojenské flotily. Během denního světla pronásledují a ničí nepřítele. V důsledku bitvy bylo sestřeleno 15 německých letadel a potopeno 17 lodí.

Mannerheim strávil tento den jako obvykle. Nemohl už nic změnit, vše teď záviselo na Rusech. Maršál čekal na rozuzlení a to přišlo. 23. října ve 4 hodiny ráno se silně zdevastovaná německá peruť vrátila na základnu, kam se italské čluny již vrátily ještě dříve. Od nich cestou do Sucho hlásili nedostatek paliva. Operace se nezdařila. Plán generála Talvela selhal. Stejný osud potkal operaci Nordlicht – Leningrad nebyl obsazen, Cesta života fungovala dál. Brzy Ladoga zamrzne a německé lodě se svými posádkami budou bez práce.

Na konci podzimu 1942 se německé „Siebels“ a italské lodě vydaly zpět do Baltu. Všichni věděli o porážce italsko-německé flotily. Jako správný voják si Mannerheim udělal čas, aby vyjádřil obdiv k odvaze německých vojáků, kteří bojovali v této bitvě, navštívil zraněné v nemocnici. Žádné další kroky na podporu svých spojenců ale nepodnikl. Mannerheim se nezúčastnil operace generála Talvela, neposlal své jednotky do Leningradu. S vědomím zranitelnosti sovětské flotily na Ladoze udělal vše pro to, aby operace německého velení selhala.

Pro generála Talvela je porážka v operaci Brazílie zmarem jeho života. Nepodařilo se mu vnutit Mannerheimovi aktivní protiruské stanovisko. V roce 1944 Finsko vystupuje z války. Každý byl odměněn podle svých činů. Stalin souhlasil s uzavřením mírové dohody pouze s Mannerheimem. Maršál Mannerheim byl obklopen ctí. Byl to on, kdo navázal takové vztahy s Moskvou, které umožnily Finsku zůstat nezávislým.

Ale generál Talvela chodil po Helsinské Esplanade s pistolí v kapse. Očekával, že bude každou minutu zatčen. A přestože se tak nestalo, nevzali ho ani do podnikání. Ani Angličané, ani Američané, natož ani Rusové nechtěli jednat s Hitlerovým poskokem. Zemřel v hlubokém zavržení.

Mannerheim chápal: podařilo se mu oklamat Hitlera, nyní je nutné zlepšit vztahy se Sovětským svazem. V tomto manévru mezi Hitlerem a Stalinem je finský maršál oba přehraje. Finsko neztratí svou tvář. Mannerheimovy plány na zachování nezávislé země v severní Evropě, kde vládne pořádek a právo, se stanou skutečností. V Suomi je místo pro každého, kdo poctivě sloužil vlasti. „Jedině on dokázal přesvědčit finský lid, že Finsko kapituluje, a byl skutečně patriotem své země,“ řekl Stalin. Když mu Herda Kuusinenová sdělila svůj postoj k válečným zločincům ve spisku na stole, Stalin přeškrtl první slovo – Mannerheim na seznamu červenou tužkou a nahoře napsal „Nedotýkat se“.

Stalinův neobvyklý postoj k Mannerheimovi se vysvětluje v neposlední řadě službou, kterou maršál prokázal Sovětskému svazu v kritické chvíli. V tom hrozném roce 1942 byl Leningrad zachráněn včasným varováním. A to stačilo k tomu, aby Mannerheimovi odpustili spojenectví s Hitlerem. Finsko ubránilo své hodnoty a dál žilo svým vlastním životem. A Mannerheim, prozatím zdrženlivý, se rozhodl otevřeně vystoupit proti Třetí říši. Finská armáda obrátila své bajonety proti svému nucenému spojenci. A Mannerheim z tohoto boje vyšel vítězně.

Poznámka: A možná právě jen proto se mohl objevit nový člověk – dnešní prezident Ruské federace Vladimír Vladimirovič Putin …

Zdroj: https://pandoraopen.ru/2016-06-28/stali ... ne-trogat/

[Alchymista]

https://casopisargument.cz/?p=50237
Slovenské svědectví o londýnském období Edvarda Beneše (část 1)

Historik Jiří Malínský v novém seriálu mapuje vztahy mezi prezidentem E. Benešem v londýnském exilu a slovenskými politiky.

Zapomenuté memoáry

Vztah prezidenta Budovatele dr. Edvarda Beneše k našim slovenským přátelům byl v minulosti lidmi, kteří dávali přednost emocím před věcnou informací, charakterizován všelijak a v Bratislavě v tom dodneška nemají zcela jasno. Proto připomenu tři věcně nezpochybnitelná fakta. Edvard Beneš jako vyjednavač republiky ve Francii dojednal současnou slovenskou jižní a východní hranici; když o ni Československo r. 1938 vídeňskou arbitráží přišlo, znamenalo to pro Slováky územní ztrátu zhruba 12 000 km2 včetně druhého největšího města Košic. Ve třicátých letech stál u počátků moderní industrializace Slovenska vybudováním povážských zbrojovek, jež se měly stát rezervou obrany a vojenských průmyslů První republiky v případě propuknutí válečného konfliktu; pominout nejde ani Baťovy slovenské podniky. Výbuch Slovenského národního povstání bylo exilovou londýnskou vládou, která samozřejmě měla i své slovenské členy, všestranně podporován a nemalý byl i vklad moskevského československého národního hrdiny generála Heliodora Píky (1897–1949), v té době velitele československé vojenské mise, který se tak podstatně zasloužil o budování naší východní exilové armády, v níž bojovalo i nemálo Rusínů. Fašistické Slovensko se povstáním vrátilo do demokratické Evropy a bralo tak svůj podíl na oslavách konce druhé světové války v devadesátých letech na francouzské pláži v Normandii, kde si západní demokracie připomínaly výročí opera Overlord.

Svědek tohoto důležitého období Benešova života byl city a vnitřní nejistotou zmítaný nedobrovolný vědec-politik dr. Gustáv Husák, CSc., (1913–1991). Ve své dnes zapomenuté knize Svědectví o Slovenském národním povstání (spojující vzpomínky a formování prvního vědeckého pohledu na tuto dramatickou událost novodobých československých dějin), kterou politický vězeň svědomí padesátých let psal jako vědecký pracovník Slovenské akademie věd, podává i 26. kapitolu Delegace Slovenské národní rady v Londýně (s. 453–491), jejímž autorem byl básník, publicista, politik a také politický vězeň svědomí národní umělec Laco Novomeský (1904–1976), který v prosinci 1963 na základě Husákovy prosby (GH byl s Novomeským úzce spřátelen) sepsal své vzpomínky na pobyt v Londýně na podzim 1944. Husák si zde klasicky protiřečí: jeho rozporuplný vztah k češství, jakási nenávist v lásce, daná původem z někdejší chudinské severozápadobratislavské čtvrti Dúbravka, ho vede k neudržitelné charakteristice tohoto velkého Čechoslováka jako údajného „českého šovinisty“. I jeho zmiňovaná kniha o tom přináší nevývratné svědectví založené na již zmíněné kapitole; současně je to však také patrné na řadě jiných míst Svědectví, jež tuto jeho emoci věcně od základu vyvrací. Husák sám, reprezentativní výpěstek bratislavského prvorepublikového středního a vysokého školství (byl jedním z prvních absolventů Komenského univerzity), je také zachycen na společné košické fotografii z dubna 1945 s vůdcem druhého československého odboje. Jak je očekávatelné, stojící slovenský politik se na prezidenta nejen nemračí, ale naopak přátelsky usmívá.

Cesta do Londýna
Delegace Slovenské národní rady, kterou kromě Laca Novomeského tvořili zástupce vznikající Demokratické strany Ján Ursíny (1896–1972) a reprezentant povstaleckého Golianova vojenského velitelství podplukovník Mirko Cyril Vesel (1903–1976), odletěla z letiště Tri Duby 7. října 1944 s částí americké vojenské jednotky, aby se přes Bari a Neapol dostala do Anglie, odkud vlakem 13. října 1944 dorazila na londýnské Paddigtonské nádraží. Jako první je navštívil britský zástupce u exilového prozatímního státního zřízení sir Philip Nichols (1894–1962), který je uvítal jménem Churchillovy vlády. Téhož dne Šrámkova vláda uspořádala v hotelu Claridgis, kde byli Slováci ubytováni, večeři na jejich počest, jíž se účastnila většina exilových ministrů a hlasatel BBC, Novomeského přítel-blíženec dr. Vlado Clementis (1902–1952). Novomeského dojal Masarykův dopis, který byl výrazem jeho drásavých pochyb o tom, jak bude přijat po návratu do vlasti. Na bližší podrobnosti o situaci ve vlasti se dotazoval dr. Hubert Ripka (1895–1958). Diskuse při večeři se týkala nejen tzv. první Slovenské republiky, farského klerofašistického státu, ale i možného budoucího federativního uspořádání nového Československa. Po tomto prvním setkání následovala další; Novomeský výslovně uvádí, že v československém Londýně povstalečtí Slováci šli z ruky do ruky. Velké informační nejasno totiž v prozatímním exilovém státní zřízení panovalo kolem směřování a založení (československé, protičeskoslovenské?) Slovenského národního povstání.

Z původně zvažovaného krátkého pobytu slovenské delegace se rýsovala klopotná anabáze. Teprve po týdnu dorazili do Benešova sídla v přilondýnském Aston Abbots. Novomeský k pocitům z prvního vzájemného setkání uvedl: „Často jsem myslel na jeho osobní, vnitřní pocity, které musely být nepříjemné, tísnivé, když musel, dokonce od základu, jednat o takové ,lapálii´ a podružné věci, jakou byla ,„slovenská otázka´, třebaže podle jeho představ byla jednou provždy ,vědecky´ (je nutné připomenout historické kořeny těchto představ, jež se opíraly mj. o norský a švýcarský příklad) a po všech jiných stránkách vyřešena.“ Tak se EB evokovalo ženevské československé setkání z října 1918.

Obtížná jednání s prezidentem Benešem
Obtížnost situace, zjevně oboustranná, nebyla na úkor věcnosti jednání. Novomeský uvádí: „Rozproudila se dlouhá debata, v níž jsme – obě strany – argumenty podpírali svými zkušenostmi, svými poznatky i představami o budoucnosti. Zpočátku připomínaly naše rozhovory spíš seminární diskusi než jednání o důležitém státně politickém problému.“ Akademicky vzdělaný vysokoškolský pedagog vědec Edvard Beneš houževnatě hájil svůj názor: „Dr. Beneš znovu a znovu vysvětloval, že podle jeho názoru nejsou Slováci národem, respektive jím jsou v tom smyslu, v jakém se on, jako Čech, cítí být Slovákem. A každý dobrý Čech se cítí i Slovákem, přeje si však, aby se také každý dobrý Slovák cítil Čechem.“ Tak jako neexistuje zvláštní slovenská otázka, neexistuje ani otázka česká; je pouze otázka československá. V této typické benešovské diskusi (podobné souboje sváděl úporný debatník např. s architektem Pavlem Janákem o pojetí dobově současného uzpůsobování prostor pražského Hradu) delegace oponentně namítala, že Slováci národem jsou „A to nikoli pouze do té míry, do jaké je bere na vědomí něčí náklonnost.“ Když se řekne slovenský národ „pan president slyší dr. Tisa, protičeský šovinismus či nacionální omezenost, povýšenou na slovenskou národní hrdost. Tisova představa slovenského národa je skutečně taková. Ale právě proti ní se vzepřel skutečný slovenský národ.“

Kruh přizvukujících londýnských Slováků omílajících jeho názory přispěl k tomu, že sice podpořil povstání, ale nezmínil se o slovenském národě. A slovenští delegáti dále dodali: „A právě proto je nanejvýš důležité, aby svůj názor zrevidoval, nedal se oklamat fikcemi a umožnil přijmout koncepci dvou, s Ukrajinci tří národů v republice a tak přispěl k jejímu znovuobnovení.“ (vše ss. 461–463) První setkání Slovenské národní rady s prezidentem tím skončilo; bylo jisté, že budou následovat další.

V přestávkách mezi setkáními se Slováci setkávali s dalšími představiteli i exilovými občany československého prozatímního zřízení. Zazněla upozornění na možnou americkou pomoc i nezbytně nutný průvodní sovětský souhlas. Novomeského cesta na londýnské sovětské velvyslanectví byla podle jeho slov až konspirativní; proti americké nabídce po souhlasu z Moskvy tu však nikdo nic nenamítal. Pro slovenskou delegaci bylo zajímavé i seznámení s připravovanými prvními poválečnými zákony; nakonec se se Šrámkovou vládou sešla na společném jednání 16. října 1944. Obdobně s řečí Novomeský vystoupil i na jednání Státní rady 18. října 1944. „Nakonec jsem vyzval československý Londýn, aby v tomto směru podpořil povstání, a poděkoval jsem mu za úsilí, které v tomto směru vyvine. Slovenští a komunističtí členové Státní rady přijali tuto perspektivu obnovení republiky bez výhrad a s nadšením. Ale ani zástupci českých stran se proti ní nevyslovili, alespoň ne ve Státní radě.“ (s. 467).

23. října 1944 projednala Šrámkova vláda usnesení Slovenské národní rady z 29. září a 16. října 1944, která se týkala vztahu k vládnímu delegátu sociálnímu demokratovi Františku Němci. Vyslovila uznání bojujícímu slovenskému lidu a vyjádřila předběžný souhlas s nařízením č. 1 Slovenské národní rady. Potvrdila benešovskou teorii kontinuity i ústavy z r. 1920 sdílejíc potřebnost konečného souhlasu na půdě budoucího poválečného parlamentu včetně jejích nezbytných aktualizací. Odrazilo se to i v Clementisových rozhlasových vystoupeních na BBC např. 23. října 1944: „A ať už tedy boje, vedené Slovenskem, byly proměnlivé a jeho ztráty bolestné, výsledky těchto bojů zůstanou natrvalo. A právě tak trvalé jsou i základy, které položila Slovenská národní rada na poli vnitřního budování a organizace politického a administrativního života.“ (s. 472) Tyto projevy a jejich obsah měly na Slovensku mimořádný vliv a zakládaly popularitu myšlence obnovy československé státnosti; myšlenku, kterou razil i dr. Edvard Beneš.

[Polite]

.prave som v jednom videu pocul, ze na konci VVV vydal Stalin rozkaz, ze za pohlavny styk z nemkami/teda pri dobyjani Fasisticka ci Nacisticka/ bude trest smrti zastrelenim. Mate k tomu niekto viac info?
edit:
Uz som blizsie... prikaz Stalina z 19.1.45 a jednalo nie len o nacisticko ale aj o Cechy atd...

[Polite]

pre ruskojazycnych:
uz len nazov tohto videa ako ukazka: Zivot je skok z *izdy do hrobu. (a je tam aj o Leninovi)
citaty herecky zo ZSSR

a to v kontexte...datum narodenia a hlavne umrtia!!! A samozrejme v kontexte uspechov a vyznamenani!!! kde gulag???
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A0%D0 ... 0%BD%D0%B0

[Skeptik]

kenavf

Офицеры и красноармейцы! Мы идем в страну противника. Каждый должен хранить самообладание, каждый должен быть храбрым... Оставшееся население на завоеванных областях, независимо от того немец ли, чех ли, поляк ли, не должно подвергаться насилию. Виновные будут наказаны по законам военного времени. На завоеванной территории не позволяются половые связи с женским полом. За насилие и изнасилования виновные будут расстреляны

Důstojníci a vojáci Rudé armády! Jdeme do země nepřítele. Každý si musí zachovat sebekontrolu, každý musí být statečný...
Obyvatelstvo v dobytých oblastech, ať už německé, české, polské, nesmí být vystaveno násilí. Viníci budou potrestáni podle válečných zákonů. Na dobitém území není pohlavní styk s ženským pohlavím povolen. Osoby odpovědné za násilí a znásilnění budou zastřeleny.

Děda i jeho spolubojovníci vzpomínali, že se tento příkaz striktně dodržoval co se týkalo žen ne-německé národnosti. Sám prý byl účasten popravě dvou sovětských vojáků, kteří se ožrali a znásilnili nějakou Polku.

Již jen z doslechu pak říkali, že v případě německých žen prý tresty nebyly tak tvrdé. Tresty prý byli, ale ne zastřelení. Tedy alespoň ne vždy.

[gandalf]

Rodiče mi vyprávěli, ža tady u nás taky za to vojáka zastřelili.