Historie, kterou nás neučili...

[zmiri]

polite: A kdo jiný by si měl platit armádu? Naši chtěli vlastní vojsko, tak ho měli. A ta bitka nebyla jen o británii, naši tam bojovali za ČSR.
palosatko: někde máš chybu, impérium je, aby jsi z něj měl zisk, ne aby jsi ho platil.. Jako USA nebyli blbý. Už před 1. sv. válkou začali ohrožovat britský impérium, po 2.sv. ho prostě dorazili....

[Alchymista]

to je "problém klesajúcich výnosov"...
U britov typicky spojený s "problémom zdanenia nízkych technologií" - v Indii napríklad daň zo soli.

[Kalinac]

A my sme splácali našu účasť v Bitke o Britániu... Teda všetko čo spotrebovali naši občania na obranu Británie pred Hitlerom...

Kdyby jen to Češi platili Válku Kapitálu už Dopředu ... díky Britům odešlo koncem září 1939 (3 týdny po začátku 2. WW) československé - "protektorátní zlato" uložené v Londýně lodí do USA jako "Splátka Německa " za Fordovu výstavbu Motorových kapacit v Německu ....
No 20 tun se vrátilo z USA až v roce 1982 ..

[palo satko]

Čital som pamäte Buhuša Chnoupka. Je tam vyrovnanie ČSR s britaniou a USA aby mam bolo vratene zlato. Fakt je že sme Britom museli zaplatit aj šnurky do topanok a Benešov obrovsky dlh, ktory prežrali a presuložili generali a dôstojnici čo s nim boli v Londyne. Sovieti nam dlh za Svodovu armadu odpustili.

[Skeptik]

Ach jo ... a věcná debata je zase v prdeli

[Alchymista]

https://casopisargument.cz/?p=56138
Kolem našeho vstupu do NATO panují mýty

Bývalý ministr zahraničí Jan Kavan uvádí na pravou míru některé nepřesnosti až mýty kolem českého vstupu do NATO a souhlasu zaútočit na Jugoslávii, týden od našeho vstupu.

Média byla na výročí vstupu do NATO plná článku o události před 25 lety, ale téměř ani jeden nebyl zcela pravdivý. Byl jsem to já, kdo 12.března 1999 podepisoval v Trumanové knihovně v Kansas City náš vstup do NATO, ale z mainstreamových médií mě nikdo nekontaktoval.

Právo publikovalo rozsáhlý rozhovor s tehdejším premiérem Milošem Zemanem, který připomíná celonoční diskusi na vládě, jak reagovat na chystané bombardovaní Srbska pouhý týden po našem vstupu do Aliance. Správně sděluje, že jsme kolem druhé hodiny ranní jako poslední členský stát vyslovili souhlas s operaci NATO. Je zajímavé, že zvláště zmínil naše očekávaní, jak bude reagovat Řecko, které se rovněž vyslovilo pro, ale už opomněl, že mi současně dovolil oslovit všechny ministry zahraničí členských států NATO ve snaze najit partnera pro jednání o ukončeni bombardovaní a zahájeni diplomatických jednání. To jsem učinil a podařilo se mi domluvit se právě s řeckým ministrem zahraničí Jorgosem Papandreem, s nímž jsem nakonec sepsal tzv. česko-řeckou mírovou iniciativu, která uspíšila dohodu o příměří, ukončení bombardování a ovlivnila i text následné rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.1244, která mj. odmítla odtržení Kosova. Miloš Zeman se o mnoho let později za naši účast v operaci NATO omluvil srbskému prezidentu Vučićovi, ale i při této příležitosti opomněl připomenout, že ČR se nezúčastnila bombardování, ale jen odsouhlasila přelet letadel NATO přes naše území, ale především díky česko-řecké mírové iniciativě uspíšila dohodu o míru. Za tu mně a ministru Papandreovi ihned po skončení konfliktu poděkoval v Bělehradě prezident Koštunica. Později za ní poděkoval i norský ministr zahraničí Thorbjorn Jagland.

Závažnější nepřesnosti se dopustil i tehdejší náčelník generálního štábu armády Jiří Šedivý, který v rozhovoru pro LN tvrdí, že se účastnil, spolu s prezidentem Havlem, jednání vlády o zmíněném bombardování Srbska. Mohu potvrdit, že daného jednání, které netrvalo 20-30 minut, jak zmínil redaktor LN Dominik Stein, ale mnoho hodin, se zúčastnili POUZE členové vlády. Mýlí se generál Šedivý, který redaktorovi vysvětlil, že jsme „měli plné právo říct ne“…a mohli jsme ovlivnit „rozhodnutí celé Aliance, protože to je organizace postavená na úplném konsensu“. Tehdejší generální tajemník NATO Javier Solana mi telefonicky jasně vysvětlil, že letadla jsou již na tarmaku a následující den zcela jistě vzlétnou. Pochopil jsem, že by bylo snazší se s nováčkem Českou republikou zase rozloučit než ta letadla odvézt do hangárů.

Pan generál Šedivý rovněž připomněl, že jsem se na „jednom shromáždění“ zeptal, jak se dá z NATO vystoupit, z čehož prý měla „politická reprezentace v té době poměrně velký šok“. Redaktor Práva Josef Koukal si dokonce vymyslel, že jsem tento „památný dotaz“ jako ministr zahraničí pronesl přímo „při slavnostní ceremonii ke vstupu“. Pravda je, že ještě jako novopečený senátor, tedy několik let před vstupem do vlády, jsem v Senátu anekdoticky srovnal Varšavskou smlouvu s Aliancí a poznamenal jsem, že do Varšavské smlouvy bylo snadné vstoupit, ale nemožné z ní vystoupit a do NATO se jeví složité vstoupit a zeptal jsem se jaký existuje mechanismus pro vystoupení. Chtěl jsem tím diskusi v Senátu poněkud oživit a netušil jsem, jaký z toho někteří politici dostanou šok. Bavil jsem se o tom později s Javierem Solanou, který uznal, že má poznámka byla zcela smysluplná.

Mimochodem bývalý prezident Miloš Zeman zmiňuje kromě Jugoslávie a Libye i invazi do Iráku, k níž došlo na základě lživé informace o existenci zbraní hromadného ničení, které uvěřil i Cyril Svoboda, ale Zeman si nevšiml, že k té invazi nedostala tzv. aliance ochotných vedená USA nejen mandát Rady bezpečnosti OSN (mj. i díky mým snahám v roli předsedy Valného shromáždění OSN), ale ani mandát NATO díky odmítnutí Francie.

[Alchymista]

https://vlkovobloguje.wordpress.com/202 ... enili-osud
Post morte – 15. březen 1939, den, kdy nám „spojenci“ změnili osud
napsal Harryp

Přestoževýroční den naší národní hanby už uplynul, nedalo mi to a musel jsem se k tématu 15. března 1939 vrátit. Zejména v souvislosti s dnešní geopolitickou situací a zahraničně politickou orientací Fialovy vlády.

Poměrně dlouho jsem choval iluze o obsazení českých zemí Hitlerem. Člověk se něco naučí ve škole a s tím si vytváří nějaký názor. Málokdo už jde hlouběji a dopátrá se skutečných příčin, které vedly k Mnichovské smlouvě a následnému 15. březnu (pro Slováky 14. březnu). Pokud se však na toto pátrání dáte, začnete postupně dostávat střípky do mozaiky, které ukazují, že Československo bylo už od 20. let odsouzeno ke svému osudu z let 1938–1945.

Abychom se mohli na situaci z osudového března podívat realisticky, pak bychom se museli vrátit na počátek 20. století. Jenže to bych vlkovi zatopil délkou materiálu a to nechci. I tak jsem často až moc obšírný.

Pro naše účely bude stačit se podívat na situaci po skončení 1. světové války. Britská politika neustálé snahy oslabování svých konkurentů – Francie, Německa a Ruska – rozpoutala válku. V závětří tehdy číhaly USA. Po skončení války byly mocnosti zničeny, Francie zdevastována válkou a Rusko se zbavilo cara, moc převzali bolševici v čele s Leninem. Británie sice utrpěla ztráty, nikoliv však na prestiži. Umírali zejména vojáci z britských kolonií a následné ozdravení britské ekonomiky bylo zaplaceno rovněž koloniemi.

Nepovedla se jediná věc – rozparcelování Ruska a následné vydrancování jeho přírodních zdrojů. Kerenský nepracoval podle představ Britů, a tak byli do Ruska posláni Lenin se svými soudruhy Brity a Trocký USA. Oba přivezli plné kufry peněz. I když je dnes hojně prezentováno, že Lenin a jeho ÚV dostal peníze od Němců, ve skutečnosti peníze ve Švýcarsku přistáli z Británie – samozřejmě tajně a přes německé prostředníky. Trocký vezl peníze z USA, kde byl napojený na americké bankéře.

Zatímco Trocký plnil zadání britských a amerických bankéřů, Lenin se pod tíhou okolností od těchto kruhů dokázal oprostit. Lenin zvítězil v souboji s Trockým, protože za Trockým stála řada katastrof a podivných transakcí. Proto bylo přistoupeno k plánu B, začali být financováni a vyzbrojováni bělogvardějští velitelé, následovala intervence britských, francouzských, tureckých, amerických a japonských vojsk. Následovalo vyzbrojení Polska, které rozpoutalo válku na Ukrajině, Bělorusku a Pobaltí. Ač je to k nevíře, Rusko všem těmto výpadům odolalo. Tyto události můžeme ohraničit zhruba roky 1917-1922. Mimochodem, málokdo ví, že Československý zlatý poklad pochází z ukradeného ruského zlata, jež z Ruska jako kořist přivezly české legie. Přes Vladivostok dovezli 35 tun zlata, které si přivlastnili poté, kdy vydali bolševickým vojskům admirála Kolčaka.

Britská a americká bankovní oligarchie v tomto úsilí neuspěla, bylo nutno změnit strategii. Tito „mocní“ vždy využívali zástupné nástroje, aby dosáhli svých cílů a nemuseli angažovat své domoviny. V tomto případě si „vyhlídli“ jakéhosi veterána z 1. světové války, který vřískal po bavorských pivnicích. Ano, byl jím Adolf Hitler.

Jistě není mnoha čtenářům neznáma Hitlerova opakovaná mantra o „úderů Německu do zad“ či „vražení dýky do zad“. Používal je v každém projevu a staly se základem pro zničení politické opozice a ústavního uspořádání Německa. Pokud si myslíte, že se jednalo o jeho myšlenku, pak vás vyvedu z omylu. Slova o „úderu Německu do zad“, v důsledku čehož prohrálo válku, poprvé pronesl britský generál Malcolm – šéf anglické vojenské mise v Německu (G. G. Preparata, Hitler, Inc., Jak Británie a USA vytvářely Třetí říši, str. 148).

A zde vstupuje do hry zajímavá postava – Ernst Franz Sedgwick Hanfstaengl. Původem Němec, který studoval na Harvardské univerzitě v USA. Zde se seznámil s Franklinem a Theodorem Rooseveltem. V roce 1920 se v USA oženil s Helene Elise Adelheid Niemeyerovou. Víme, že měl po celou dobu velmi úzké vztahy s bohatými kruhy v USA. Byl v úzkém kontaktu s americkým vojenským atašé v Německu, kterému dodával potřebné reference o Hitlerovi. S Hitlerem se seznámil v roce 1922 a v jeho úzkém kruhu nejbližších „přátel“ se udržel až do roku 1937 – tedy do chvíle, kdy už měl Hitler jasnou vizi o svém předurčení. Mimo jiné ho schovával po nezdařeném puči, financoval jeho noviny, vydání jeho knihy, podílel se výrazně na financování SA a SS, po propuštění z vězení ho neustále ponoukal k návratu na politickou scénu, za pomoci US ambasády v Německu a amerických korporátních kruhů dosáhl zrušení zákazu jeho působení v politice, neúprosně mu vštěpoval myšlenku jeho výjimečnosti a nezbytnosti pro budoucnost německého národa, nenápadně ale trvale ho směřoval k cíli – východnímu tažení proti bolševismu. Výrazně se podílel na všech jeho kampaních v letech 1929-33. Jakou „šťastnou náhodou“ se tento muž vrátil v roce 1937 do USA a stal se poradcem prezidenta Roosevelta? Ve skutečnosti se jednalo o jednoho z nejúspěšnějších agentů britské rozvědky.

Aby bylo možné změnit poměry v Německu a nasměřovat ho k válce proti SSSR, potřebujete dvě základní věci – „vůdce“, který je snadno zmanipulovatelný a veřejnost, která ho bude bezvýhradně podporovat. Tu první měli v Hitlerovi, tu druhou se rozhodli vytvořit. A co nejlépe prospívá touze obyvatelstva po silném vůdci? Chaos.

„Pivní puč“ byl neúspěšný, přestože ke zdání kredibility byl „angažován“ jeden z „hrdinů“ 1. světové války – generál Ludendorff. Hitler by zatčen a odsouzen. Ten příběh je dostatečně zdokumentovaný. Co však je veřejnosti zatajováno, je finanční zákulisí amerických a britských finančních a průmyslových kruhů. Byly to jejich peníze, které umožnili Hitlerovi platit stranický aparát, stranický tisk a SA, jejich výstroj i zbraně. Po neúspěchu puče, kde se naplno prokázal Hitlerův diletantizmus, proběhlo následující rok setkání, kde nastolili nový plán – projekt známý jako „Dawesův plán“ (pojmenovaný po jednom z šéfů JP Morgan). Ten spočíval v zahrnutí Německa určitým „blahobytem“, aby další krize vedla k přijetí „muže činu“ německou veřejností. Tento „blahobyt“ měl zaplatit SSSR a východní Evropa. Bystří čtenáři si jistě domysleli, že další takovouto krizí byl „pád newyorské burzy“. Nejednalo se o žádnou náhodnou událost.

Hospodářské krize jsou úmyslně řízené akce několika největších bankovních domů. Postup je jednoduchý. Západ je založen jako žití na dluh. Vidíme to i u nás, jak obyvatelstvo přirozeně radostně přijalo žití na dluh, který dnes činí 2 bilióny korun. A tak se na trh vrhnou „výhodné“ půjčky a v podstatě se zruší jakákoliv omezení pro lidi, tj. – v podstatě si může vzít kdokoliv půjčku, která ho dříve nebo později dostane do dluhových problémů. Ty problémy se přenesou do menších peněžních ústavů (v drtivé většině případů vlastněných v pozadí iniciátory krize). Ti se dostanou do platební neschopnosti. Pak existují dvě možnosti. Tou první je sanace bankovních ústavů v platební neschopnosti k uklidnění obyvatelstva, což zaplatí stát – tedy ti “uklidnění obyvatelé“ – většinou na dluh. V druhém případě se nechají menší peněžní ústavy padnout, čímž malí střadatelé přijdou o úspory a malé firmy zkrachují. V obou případech vydělají iniciátoři krize. V prvním případě oberou obyvatele přes stát, v druhém případě je oberou napřímo. Ono ani tak nejde o zisk největších bankovních domů, protože jejich majetek je nepředstavitelný. Ovšem přes tyto krize oberou obyvatelstvo o úspory, aby jim pak nabídli „výhodné úvěry“. Kdo je zadlužený, je ovladatelný. A oni touží ovládnout svět. To je princip nejmocnější západní oligarchie.

A díky jedné takové krizi – černému pátku – dosadili k moci Hitlera a ovládli Německo. Nešlo jen o financování Hitlera a jeho strany, ovládaly veškeré průmyslové kapacity v Německu – Thyssen, Krupp, IG Farben, Opel a řada dalších firem byly v podstatě jen pobočky amerických firem Ford, GM, General Electric, případně byly vlastněny bankami JP Morgan, Rothschild a jejich pobočkami. Rockefellerův Standart Oil postavil veškeré rafinérské kapacity, výrobu syntetického kaučuku, dodal veškeré technologie nutné k výrobě leteckého paliva a po celou válku zásoboval třetí říši ropou a ropnými produkty. Pro nevěřící uvedu jen několik dat a příkladů:

Dawesův plán:

1. od 1919 do 1924 – připravit půdu pro masivní americkou finanční investici v německém hospodářství
2. od roku 1924 do roku 1929 – zavedení kontroly nad finančním systémem Německa a finanční podporu pro národní socialismus
3. od roku 1929 do roku 1933 – rozpoutání hluboké finanční a hospodářské krize a pomoc nacistům k získání moci
4. od roku 1933 do roku 1939 – finanční spolupráce s nacistickou vládou a podpora její expanzivní zahraniční politiky, zaměřené na přípravu a rozpoutání nové světové války.

V první fázi, hlavní pákou pro zajištění pronikání amerického kapitálu do Evropy byly válečné pohledávky a úzce s tím související problém německých reparací. Po formálním vstupu USA do 1.světové války, dostali spojenci (hlavně Anglie a Francie) půjčky ve výši 8,8 miliard dolarů. Celkový součet válečných dluhů, včetně úvěrů poskytnutých Spojeným státům v letech 1919-1921, byl větší než 11 miliard dolarů.

Pro vyřešení tohoto problému věřitelé zavedli mimořádně obtížné podmínky pro výplatu válečných reparací Německem. Tím bylo způsoben odliv německého kapitálu do zahraničí, došlo k deficitu státního rozpočtu, který byl „jištěn“ nekrytými penězi. Výsledkem bylo zhroucení německé měny – velká inflace z roku 1923, která činila 578 %. Němečtí průmyslníci začali otevřeně sabotovat veškeré placení reparačních závazků, což způsobilo slavný „Ruhr krizi“ – francouzsko-belgickou okupaci Porúří v lednu 1923.

Anglo-americké vládnoucí kruhy počkaly s iniciativou, čekaly až Francie uvízne v dobrodružství a neschopnosti vyřešit problém. Americký ministr zahraničí Hughes zdůraznil: „Je třeba počkat, Evropa musí uzrát, aby přijala americký návrh.“

Po francouzské blamáži byla Německu nabídnuta velká půjčka ve výši 200 milionů dolarů, z čehož polovina připadala na JP Morgan. Tím anglo-americké banky získaly kontrolu nejen nad převodem německých plateb, ale i nad rozpočtem, systémem peněžního oběhu a do značné míry kreditního systému země. V srpnu 1924 baly stará německá marka byla nahrazena novou, stabilizovala se finanční situace v Německu a jak výzkumný pracovník GD Preparta napsal, Výmarská republika byla připravena na „nejmalebnější hospodářskou pomoc v historii, po níž následuje největší hořká sklizeň v historii světa“.

I když formální úvěr byl pro zajištění platby, tak šlo vlastně o obnovení vojensko-průmyslového potenciálu země. Faktem je, že americký kapitál se začal aktivně integrovat do německé ekonomiky. Celkové množství zahraničních investic v německém průmyslu v letech 1924-1929 činilo téměř 63 miliard zlatých marek (přibližně 30 miliard připadlo na úvěry), a zaplacení reparací – 10 miliard marek.

„Interessen-Gemeinschaft Farbenindustrie“, hlavní dodavatel německé válečné mašinérie, který financoval ze 45 % volební kampaň Hitlera v roce 1930, byl pod kontrolou Rockefellerova „Standard Oil“. Morgan, přes „General Electric“, kontroloval německé rádio a elektrotechnický průmysl přes AEG a Siemens (až do roku 1933, 30 % akcií společnosti AEG bylo vlastněných „General Electric“) přes Telecom firmy ITT – 40 % z telefonní sítě v Německo. 30 % podílu v letecké výrobní společnosti „Focke-Wulf“ vlastnila „General Motors“, patřící do rodiny DuPont, která kontrolovala „Opel“. Henry Ford kontroloval 100 % akcií společnosti „Volkswagen“. V roce 1926, pod patronátem Rockefellerovy banky, „Dillon, Reed & Co.“ získala druhý největší průmyslový monopol v Německu po „IG Farben“ „Vereinigte Stahlwerke“ (Steel trust), kam spadaly společnosti Thyssen, Flick, Wolff, Feglera a další. Americká spolupráce s německým vojenskoprůmyslovým komplexem byl tak intenzivní a významná, že do roku 1933 klíčové sektory německého průmyslu a velkých bank, jako jsou Deutsche Bank, Dresdner Bank, Donat bank atd. byly pod kontrolou amerického finančního kapitálu.

Politická síla, která měla hrát klíčovou roli v anglo-amerických plánech byla připravena. Hovoříme o financování nacistické strany a Adolfa Hitlera osobně. Bývalý německý kancléř Brüning napsal ve svých pamětech, „od roku 1923 Hitler získal velké sumy ze zahraničí přes švýcarské a švédské banky. V roce 1922 se v Mnichově uskutečnila první schůzka mezi A. Hitlerem a vojenským atašé USA v Německu – kapitánem Truman Smithem. Hitler byl připraven na velký vstup do politiky. Ale situace v Německu tomu zatím nenahrávala, jeho strana byla na okraji zájmu a Německo se vzpamatovávalo z válečné porážky.

Na podzim 1929 po kolapsu americké burzy byla spuštěna Federálnín rezervnín systémem třetí etapa strategie anglo-amerických finančních kruhů.

Federální rezervní systém a JP Morgan se rozhodly ukončit poskytování úvěrů Německu, nastala bankovní a hospodářská krize ve střední Evropě. V září 1931 Anglie opustila zlatý standard, úmyslně ničí mezinárodní platební styk a zcela odřízla finanční podporu Výmarské republiky. A tak přichází chvíle pro Hitlera a NSDAP: v září 1930 v důsledku velkých darů od Thyssena, „IG Farben“, „Kirdorfů“ nacistická strana dostala 6,4 milionu hlasů a obsadila druhé místo v Reichstagu, byly aktivované velkorysé investice ze zahraničí. Dne 4. ledna 1932 se konala schůzka mezi největším anglickým finančníkem M. Normanem, A. Hitlerem a von Papenem, kde byla uzavřena tajná dohoda o financování NSDAP. Tohoto setkání se zúčastnili také američtí politici a bratři Dullesovi. Dne 14. ledna 1933 se uskutečnila schůzka mezi Hitlerem, Schröderem, Papenem a Keplerem, kde byl plně schválen Hitlerův program a 30. ledna se Hitler stal kancléřem.

Začala čtvrtá etapa.

Postoj vládnoucích kruhů angloamerických k nové vládě byl velmi vstřícný. Když Hitler odmítl zaplatit reparace ani Británie ani Francie na to nereagovala. Navíc, po návštěvě ve Spojených státech v květnu 1933, H. Schacht byl opět určen jako hlava Reichsbank, a po jeho setkání s prezidentem a největšími bankéři na Wall Street, Amerika přidělila Německu nové úvěry ve výši 1 miliardy dolarů. V červnu, během výletu do Londýna na setkání s M. Normanem, Schacht usiloval o úvěr ve výši 2 miliard dolarů a zároveň snížení, případně ukončení plateb starých úvěrů. To znamená, že nacisté dostali to, co by nebylo možné dosáhnout s předchozí vládou.

V létě roku 1934, Británie podepsala dohodu o anglo-německé podpoře, která se stala jedním ze základů britské politiky vůči Třetí říši, a na konci 30. let se tak Německo stalo hlavním obchodním partnerem Anglie.

Schröder Bank se stala hlavním prostředníkem Německa ve Velké Británii, v roce 1936 jeho kancelář v New Yorku se spojila s Rockefellery a vytvořily „Schröder, Rockefeller & Co.“ investiční banku. Zahraniční finanční úvěry se staly základním stavebním kamenem Hitlerova čtyřletého plánu obnovy a rozvoje zbrojního programu. V srpnu 1934, americký „Standard oil“ v Německu získal 730,000 akrů půdy a postavil velké ropné rafinérie, které zásobovaly nacisty pohonnými hmotami.

Ve stejné době, Německo tajně převzalo z USA nejmodernější zařízení z továren na výrobu letadel. Tím mohla začít produkce německých letadel. Německo obdrželo velké množství vojenských patentů od americké firmy Pratt & Whitney, Douglas, Curtiss-Wright dodaly americké technologie pro stavbu Junkers-87 a Messerschmitt Bf 109.

V roce 1941, kdy 2.světová válka již zuřila, americké investice v ekonomice Německa činily 475 milionů dolarů. Standard oil investoval – 120 milionů, General Motors – 35 milionů, ITT – 30 milionů, a Ford – 17,5 milionu dolarů. IBM se od roku 1934 stala hlavním dodavatelem německého statistického úřadu a německých drah. Stroje na děrné štítky Hollerith byly dodávány na sčítání obyvatelstva speciálně naprogramovány na selekci osob židovského původu. Stejné stroje pak po celou dobu války řídili chod německých železnic a co hůř – koncentračních táborů. Samozřejmě to dodával Dehomag a jeho pracovníci ze švýcarské pobočky až do roku 1945 prováděli veškerou obsluhu a údržbu dodaných zařízení na základě smluv s Himmlerem. Jediným zádrhelem je skutečnost, že Dehomag vlastnilo IBM.

Také nevěřícně kroutíte hlavou? Říkáte si, jak mohli kontrolovat a uplatňovat svá akcionářská práva? Nebylo to zase až tak složité. Na krytí řízení a výkonu akcionářských práv byla vytvořena ve Švýcarsku banka BIS – ne nejedná se o českou bezpečnostní službu, ale o Bank for International Settlements (česky nevině banka pro mezinárodní vypořádání). Zde spolu jednali šéfové Bank of England, JP Morgan, Rothschild bank s Hitlerovým hlavním bankéřem a finančníkem Hjalmarem Schachtem. Přes tuto banku získávali západní bankéři zpět své finance. Z čeho Němci platili? Majetkem nakradeným v okupovaných zemích, židovským majetkem, uměleckými díly.

Jedna zajímavá vsuvka – snad podstatná pro vlka – víte, kdo vlastnil v době okupace většinový podíl v plzeňské Škodovce? Nemusím asi zdůrazňovat, že to byla jedna ze stěžejních zbrojních společností třetí říše. Většinovým vlastníkem byla JP Morgan – tuto informaci jsem se dozvěděl od Honzy Schneidera v jedné jeho diskuzi. Karel Gott v jednom ze svých povídání vzpomíná: „Žil jsem v Plzni v jednom z domků a spojenecká letadla velmi často přilétala do Plzně. Jako na potvoru se nikdy nemohla trefit do Škodovky, a tak vždy vybombardovala civilní cíle. Později jsem se dozvěděl, že Škodovka měla americké majitele.“ (

Hitler a Německo bylo připraveno na tažení na východ. Problémem se stala chybějící hranice se SSSR. A tehdy se měl naplnit osud Rakouska, ČSR, Polska, Maďarska a Rumunska. Tyto země byly předurčeny pro obsazení Německem. Anšlus Rakouska a obsazení ČSR bylo snadnou záležitostí. Beneš ve svých pamětech dost jasně naznačuje, že mu bylo jasně naznačeno, že musíme být obětováni pro „dobrou věc“. Maďarsko, Slovensko a Rumunsko převzaly režimy přátelské Hitlerovi. Polsko bylo Hitlerovi přátelské, ale pro angloamerickou oligarchii nežádoucí. Pro Brity nebylo oříškem vehnat Poláky do války s Německem a pak jen v klidu přihlížet.

Byla připravena scéna. Obsazení Francie a jihovýchodní Evropy už byla pouhá formalita. Přesto byl vztyčen varovný prst a po letecké kampani proti Británii bylo Hitlerovi prostřednictvím Schachta jasně sděleno, že pokud bude pokračovat, bude to znamenat okamžité stažení veškerých financí a zablokování jakýchkoliv surovinových dodávek. Proto Hitler ponechal Velkou Británii na pokoji a soustředil se na východ. Francie a ČSR představovali 45 % potravinové a zbrojní produkce třetí říše.

Zdroje: Adam Black – IBM a holokaust, Antony Sutton – The Wall Street Trilogy, Nikolaj Starikov – Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina, Beseda Jana Schneidera a Tomáše Krystlíka, Václav Král – plán Z

,

[Grif]

Velmi pěkně popsáno,pochopil jsem i já,ale pochopil jsem i pokračování,proč Hitler nakonec napadl i Británii.A proč Británii po válce v roli světového hegemona nahradili USA.A začínám chápat i dnešní vývoj,jak se nám to false snaží vtloukat do hlavy.

[Skeptik]

No, dost velká "zpatlanina".
Ne, že by některá uváděná fakta nebyla fakty, ale "příběh", který je z nich sestaven je naprostý nesmysl.

[Dragon]

Takže opět legionáři ukradli ruské zlato ?

[Grif]

Legionáři to zlato z ruska opravdu přivezli.Kde k němu přišli se vypráví legendy.Že by je někdo tím zlatem zaplatil,na to bylo toho zlata moc.Spíš věřím legendě,že to zlato měli hlídat a vzali s ním draka.Nebo zabili toho draka a zlato dostali místo půlky království.

[zmiri]

Se zlatem byli ruský úředníci. Prokazatelně se předalo kolčakovi. Takže dle tebe ho pak nějak tajně, aniž by si toho někdo všimnul, zase sebrali? Zmizelo u kolčaka, britského koně. A zcela logicky ho britové nenechali nám, odvezli si ho sami nebo si ho rozebrali kolčakovci...

[tomaspetr]

Jestli ho předali Kolčakovi, tak se to schází. Legionáři předali Kolčaka bolševikům. Při předání, zlato u něho bylo? V protokolu o předání zápis je?

[Alchymista]

Slovo o bitku!

[Alchymista]

https://casopisargument.cz/?p=56582
Z Polska přes Buzuluk do Sokolova (1. část)

Historik Jiří Malínský provede čtenáře historickými událostmi, které předcházely a vedly ke vzniku 1. československého samostatného polního praporu a jeho účasti bojích druhé světové války.

Mezinárodní předpoklady

Na podzim 1942 začaly dozrávat plány exilové londýnské vlády na zřízení východní armády, jež byly v podtextu Benešovy druhoodbojové koncepce, navazující na zaměření odboje prvního, patrny určitě nejpozději v roce 1939. Zralejšího tvaru nabyly po podpisu druhé – londýnské – československo-sovětské smlouvy 18. července 1941. Souvisely bezprostředně i s úsilím západních demokracií o doformování protifašistické koalice, jejímž krystalizačním jádrem byla osa Washington–Londýn–Moskva–Peking (během druhé světové války Čchung-čching). Nesnadná úsilí oraňské skupiny, krystalizačního jádra posléze více než desetitisícového útvaru, se postupně, posilována Čechoslováky z gulagu, blížila ke svému vrcholu srovnatelnému s předcházejícím klapálkovským severoafrickým palestinským a tobruckým vystoupením.

Nebyla to však snadná cesta. 15. březen 1939, který roztrhal poslední cáry reálnějších iluzí ze státně teroristického aktu v Mnichově, v české a slovenské veřejnosti nevedl, jak se posléze po desetiletí tvrdilo v rozporu se skutečností, k pesimismu, ale naopak k oživení rezistence, která se 16. března 1939 změnila v oficiálně vyhlášený druhý odboj ústy prezidenta Edvarda Beneše chicagským prohlášením, jemuž nacistická posupnost fakticky vrátila prezidentský úřad, jak postřehly již tehdejší USA. Benešova oficiální účast při otevření československého pavilonu na EXPO New York 1939–1940 při aktivní spoluúčasti vyslance Vladimíra Hurbana (odmítl předat sídlo československého zastoupení nacistům; 1883–1949), plně podpořená americkým krajanským zázemím, se stala prvním mezinárodním veřejným potvrzením jeho obnoveného prezidentského úřadu.

30. dubna 1939, měsíc po potupné okupaci Prahy a zbytku české části Československa, v Krakově, kde se shromažďoval exilový československý pobřeznový exil, proběhla schůzka čtyřiceti československých vojenských emigrantů. Byla na ní ustavena Zahraniční vojenská skupina československá. 19. června převzal podplukovník Ludvík Svoboda jako služebně, funkčně i hodnostně nejvyšší přítomný důstojník její velení (od počátku jejího trvání byl přes Gdyni současně zahájen transport řady vojáků na západ). V červnu 1939 se v Paříži ustavil zahraniční sekretariát KSČ, složený z Jana Švermy (1901–1949), Viliama Širokého (1902–1971) a Bruno Köhlera (1890–1986). Snažil se mj. o navázání kontaktů s Edvardem Benešem a západním odbojovým zahraničním centrem. Vycházel přitom ze směrnic Kominterny, vtělených do jí vydaného dokumentu Směrnice o politické práci strany v zahraničí, jednoznačně orientujících odboj na Moskvu. Sekretariát tu působil až do porážky Francie v červnu 1940. Politické vazby, které tu vznikly, působily pak dále během druhé ruské Benešovy návštěvy v prosinci 1943 a přímo i nepřímo zasahovaly do geneze východní armády.

Prozatímní státní zřízení, ústřední článek exilového druhého odboje, pokročilo dále ve svém budování. 12. července 1939 se prezident Edvard Beneš vrátil ze Spojených států amerických do západní Evropy, aby se tu oficiálně ujal vedení československé zahraniční akce (dobové pojmenování počínajícího zahraničního druhého odboje). Musel však vybojovat nesnadný zápas s alternativním pařížským centrem, které se snažil vybudovat vyslanec Štefan Osuský. Mnichovanské emoce, zpochybňující československou identitu, postupně braly za své vyhlášením druhé světové války v Evropě (1. září 1939) a zejména s koncem tzv. podivné války na jaře 1940 (až do počátku května 1940 na severovýchodní francouzské hranici neprobíhaly boje; Německo se připravovalo na svou blitzkriegovou ofenzívu a západní demokracie, nepřipravené na válečný konflikt, de facto chtěly bojovat-nebojovat) a následné kapitulace Francie 22. června 1940. Velký vliv mělo i podepsání paktu Molotov–Ribbentrop 23. srpna 1939. V centru pozornosti byla sovětsko–finská válka (prosinec 1939–březen 1940), která zcela nevylučovala ani možnost přímého zásahu appesearských západních demokracií v tomto konfliktu.

26. srpna referoval do Londýna československý vyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger: „U zdejších anglických a francouzských diplomatů převládá přesvědčení, že vedle paktu o nenapadení byla sjednána tajná smlouva o rozdělení Polska a o anexi baltských států Sovětským svazem. Pochybuji, že to odpovídá pravdě, ačkoliv je možné, že v případě teritoriálních změn by Sovětský svaz žádal svůj podíl.“

Oficiální výklad Moskvy paktu Molotov–Ribbentrop z počátku září 1939 byl strohý: „… Buržoazie nevede válku proti fašismu, jak to tvrdí Chamberlain a vůdci sociální demokracie. Je to válka dvou skupin kapitalistických zemí o světovládu. Mezinárodní dělnická třída nemůže v žádném případě bránit fašistické Polsko, které odmítlo pomoc Sovětského svazu a které potlačuje jiné národnosti. Komunistické strany bojovaly proti stoupencům Mnichova, protože chtěly vytvořit skutečnou antifašistickou frontu za účasti Sovětského svazu, avšak buržoazie francouzská a anglická odmrštily Sovětský svaz, aby mohly vést loupežnou válku. … Rozdělení států na fašistické a demokratické pozbylo svého bývalého významu. Podle toho se také musí změnit taktika. … tam, kde existují komunističtí poslanci, musí hlasovat proti válečným úvěrům a vysvětlovat masám, že válka jim přinese jen obtíže a bídu. Komunistické strany musí všude přejít k rozhodující ofenzívě proti zrádcovské politice sociální demokracie. Komunistické strany, zvláště komunistické strany Francie, Anglie, Belgie a Spojených států amerických, které vystupovaly v rozporu s tímto stanoviskem, musí ihned korigovat svou politickou linii.“ Falešných tónů na obou stranách, které exilovým i informovanějším domácím Čechoslovákům zaznívaly obtížně pochopitelnou tísnivou kakafónií, bylo, jak vidno, více. Prozíravý Beneš vyzýval exil k rozvaze a střízlivosti – „ještě je budeme potřebovat“.

Londýnské a moskevské centrum
Nechyběly však ani hlasy naděje. 5. září se poprvé ozvala znělka československého vysílání BBC. Ve vůbec prvním projevu na těchto vlnách, předneseném sociálním demokratem Josefem Kosinou (vlastním příjmením Kalinou, 1905–1977), jehož iniciátorem byla Labour Party, podporující jako první z britských sil obnovení Československa, uvedl a burcoval: „Neklesejte na mysli, vydržte novou vlnu násilí a zůstaňte věrni odkazu velkého Tomáše Masaryka. Neopouštějte prapor, který v naší svobodné zemi vztyčil prezident dr. Edvard Beneš se svými spolupracovníky. Hodina vašeho osvobození se blíží. Vaše tragédie otevřela světu oči a svět je povinen napravit křivdu, která se vám stala.“

18. září československá vojenská jednotka v Polsku (dosavadní polský legion, fakticky vůbec první druhoodbojová zahraniční jednotka) pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody přešla, beze zbraní, po 17. září vlivem válečných událostí na Rusy obsazené území někdejšího Východního Polska. Byla soustředěna v Kamenci Podolském a začala se nazývat Východní skupina československé armády. Část východoevropských Čechoslováků se rozptýlila po Sovětském svazu, část, budoucí jádro východní armády (oranská skupina), zůstala pohromadě; nemalý počet jejích členů během let 1939–1941 postupně vycestoval na Západ. Rodící se londýnské odbojové centrum vedlo s Moskvou intenzívní diplomatická jednání, jež se snažila tuto původně v Polsku vzniklou skupinu udržet pohromadě. Její vojenské jádro bylo sice shromážděno, ale nacházelo se v jakémsi vzduchoprázdnu, které nebylo ani uznáním, ale také ani internací; v této věci se výrazně angažoval podplukovník Ludvík Svoboda. Na jaře 1941 začala v SSSR působit ilegální československá vojenská mise vedená plukovníkem Heliodorem Prokopem Píkou (1897–1949). Trvalou systémovou charakteristikou východní armády se stal nedostatek důstojníků (v oraňské skupině bylo 93 důstojníků a poddůstojníků).

A tak zatímco 19. listopadu 1939 vzkazovalo exilové vedení KSČ do Protektorátu ústy Klementa Gottwalda: „V zemi je třeba vést takticky vedenou politickou kampaň proti pařížskému Národnímu výboru a jeho akcím: nucené mobilizaci, použití českých formací jako protisovětských a koloniálních skupin, proti perzekuci Čechů a Slováků ve Francii a Anglii. Zásadně odmítáme vytváření československé zahraniční armády.“ Naopak ve stejné době v jednom z prvních projevů zakládaného rozhlasového československého vysílání BBC burcoval v exilu dlící prezident Budovatel Edvard Beneš do boje proti nacistickým okupantům, pokoušeje se o dobové zobecnění bouřlivého evropského vývoje třicátých let: „Drazí přátelé, krajané a občané českoslovenští, chci vám dnes ve svém krátkém proslovu dáti aspoň několik málo z mnoha důvodů, pro které Vás volám všecky znovu do revolučního boje proti nacistickým násilníkům. Do boje proti ničitelům naší krásné vlasti, do boje proti utlačovatelům veškeré občanské svobody a vší lidské důstojnosti u nás a v celé Evropě. Československá republika je ve válce proti nacistickému Německu už od jara 1938. Já sám jsem se už roku devatenáctistého třicátého třetího obával, že Evropa jde do války, nebude-li postup hitlerismu v Německu tou či onou cestou zlomen včas. Jeho akce proti Rakousku od roku devatenáctistého třicátého čtvrtého, jeho zavedení všeobecné vojenské služby v Německu v roce devatenáctistém třicátém pátém, jeho obsazení Porýní v roce devatenáctistém třicátém šestém, obsazení Rakouska v březnu 1938 a jeho první vojenská akce proti naší republice v květnu 1938 nebyly jen akce místní a středoevropské; to byly veliké, důležité vojenské a strategické akce proti celé Evropě, jež musely nezbytně vésti ke krvavé válce evropské. Nemohli jsme v září roku devatenáctistého třicátého osmého se pustit do války sami, bez západní Evropy. Ta ostatně, nevidouc jasně do podstaty celého našeho boje s nacismem a nejsouc k válce dostatečně připravena, žádala od nás oběti, jež jsme tehdy odmítnout nemohli a jež samy byly takového rázu, že válce evropské nemohly zabránit.“ Tento projev vůdce druhého odboje je plně srovnatelný se slavným De Gaullovým vystoupením v BBC 18. června 1940. Benešův hlas byl hlasem odůvodněné naděje v tehdejším moři zoufalství a zklamání, jež tak bolestně prožívali naši předkové; organicky navázal na prezidentovu strategii ze září 1938.

Pro politiku zahraničního druhého odboje byl typický i tento obsah Benešovy instrukce pro Heliodora Píku: že i když se Sověty přiklonily „do fronty nám nepřátelské“, by si Píka měl „zachovati vůči sovětskému Rusku poměr klidný, nevytýkat, co se stalo, neboť 1. formálně sovětské Rusko není ve válce s našimi spojenci Anglií a Francií, a tudíž také ne s námi. 2. Nejsou dosud známy ani pohnutky celé sovětské politiky. Proto musíme hledět na změnu sovětské orientace prozatím tak, že za nynější konstelace na pomoc sovětského Ruska pro uplatnění našich požadavků počítat nemůžeme.…“ Tato politika nebyla v prostředí rodících se antifašistických Spojených národů neobvyklou. Winston Churchill (1874–1965), premiér Spojeného království od května 1940, začal navazovat kontakty s Moskvou a po svém vítězství v prezidentských volbách v roce 1940 se začal tímto směrem orientovat i jeden z největších amerických prezidentů Franklin Delano Roosevelt (1882–1945). Postupně si tuto orientaci osvojoval i vůdce Svobodných Francouzů generál Charles de Gaulle (1890–1970) a mezi ruské spojence se po světovém počátku druhé světové války v létě 1937 vedle Mao Ce-tunga (1893–1976) přiřadil i vedoucí politik čínské protijaponské rezistence generál Čankajšek (1887–1975).

[Alchymista]

https://sputnikglobe.com/20240408/why-c ... 09370.html
Prečo je Krym pre Rusko aj po 80 rokoch kľúčovou strategickou základňou v Čiernom mori

Pred 80 rokmi bol Krym hlavnou námornou základňou Sovietskeho zväzu, čo platí aj dnes, keď Rusko pokračuje vo svojej špeciálnej vojenskej operácii, povedal pre Sputnik Alexander Hill, profesor vojenskej histórie na univerzite v Calgary v kanadskej Alberte.
V pondelok si Rusko pripomína 80. výročie začiatku krymskej ofenzívy Červenej armády proti nacistickým okupantom počas druhej svetovej vojny.
Operácia na oslobodenie Krymu trvala od 8. apríla 1944 do 12. mája toho istého roku a skončila sa úplnou porážkou 200-tisícovej 17. nemeckej armády.

Krymská ofenzíva
Krymská ofenzíva "mala strategickú hodnotu a bola pre Červenú armádu značným úspechom," povedal v rozhovore pre Sputnik Alexander Hill, profesor vojenskej histórie na univerzite v Calgary v kanadskej Alberte.
Operácia "mala psychologický prínos nielen pre sovietskych vojakov, ale aj z hľadiska oslabenia rumunskej morálky, pretože mnohí obrancovia Krymu [bojujúci na strane nacistov] boli rumunské jednotky," povedal Hill.
Ofenzíva tiež poskytla "možnosť bombardovať rumunské ropné polia z Krymu, čoho sa Nemci veľmi obávali," tvrdí profesor.
Krymskú ofenzívu označil za "veľmi úspešnú operáciu, pretože Červenej armáde sa v priebehu niekoľkých týždňov podarilo to, čo Nemcom na osi trvalo niekoľko mesiacov v rokoch 1941 a 1942, t. j. Červená armáda pomerne rýchlo prenikla na Krym, čomu pomohla skutočnosť, že koncom roka 1943 došlo k obojživelnému vylodeniu."
Hill si tiež všimol niektoré "podobnosti" medzi cieľmi krymskej ofenzívy a cieľmi prebiehajúcej ruskej špeciálnej vojenskej operácie.
"Je zrejmé, že špeciálna operácia je čiastočne zameraná na ochranu Krymu, ktorý je dnes pre Rusko dôležitý, rovnako ako bol pre Sovietsky zväz počas Veľkej vlasteneckej vojny [1941 - 1945]. Je to samozrejme kľúčová námorná základňa. Je to hlavný teplovodný prístav," poznamenal Hill.
Krym označil za "dobrý základný bod na hliadkovanie v Čiernom mori" a pripomenul, že počas druhej svetovej vojny Krym "predstavoval aj hrozbu pre sovietsky postup na západ z juhu". V súčasnosti poloha Krymu v rámci špeciálnej vojenskej operácie podobne umožňuje ruským silám útočiť, z juhu, na Ukrajinu," zdôraznil profesor.
Podľa neho existujú aj "podobnosti v spôsobe vedenia vojen". Napriek použitiu bezpilotných lietadiel a vysoko presných zbraní v ukrajinskom konflikte "je to stále vojna tankov, delostrelectva a pechoty", ktoré sa vo veľkej miere používali počas krymskej ofenzívy, povedal Hill.
"To umožňuje ovládnuť čiernomorský región," uzavrel profesor vojenskej histórie.

[Alchymista]

Zaujímavý historický kontext "medzivojnového československého spojenectva s vyspelými demokraciami"...
zdroj: https://www.michalapetr.com/map-1964-be ... s-ruskymi/ (skrátené)

20. ledna 1930 Dr. Edward Beneš podepsal v Haagu tzv. konečné vyrovnání za I. světovou válku (https://data.atlascloud.cz/LCR/Rejstrik ... 3_1932.pdf), a podle textu, který mu byl předložen k podpisu, bylo Československu uložena povinnost zaplatit tzv. biens cédés (https://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/sten ... 009004.htm), a to v počtu 37 splátek počínaje 15. březnem 1933 v intervalu 6 měsíců při výši každé splátky 10 milionů zlatých říšských marek, = 3600 kg zlata! Na tehdejší dobu šlo o astronomickou sumu! Převedeno na tehdejší hodnotu činila každá splátka do devalvace měny v roce 1933 neuvěřitelných 80 399 955 Československých korun, a po devalvaci se ještě zvýšila. V roce 1930 bral dělník 510-590 korun měsíčně, úředník 1550, úřednice 840. Kilo chleba bylo za 3.40 koruny, jízda tramvají 1.20, kilo vepřového stálo 17 korun, boty 100 a košile 25. Pivo bylo za 2.90. Dohoda byla 30. dubna 1930 po schválení parlamentem podepsána Masarykem!! Dohoda byla příčinou ekonomických těžkostí a bídy za první republiky!

Konečným příjemcem československých splátek biens cédés byly USA, (v orig. textu jako Amerika https://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/sten ... 009004.htm), respektive jejich banky a další držitelé amerických válečných dluhopisů. Splátky biens cédés muselo Československo platit výlučně v britských librách na účet v Bank for International Settlements podle kurzu platného tři dny před platbou. Z banky se československé platby přesunovaly na účty Francie, Británie a Itálie, a tyto země těmito československými platbami splácely své válečné půjčky u USA! Československo muselo platit biens cédés jako platbu za převzatý rakousko-uherský státní majetek, který získalo při vzniku Československé republiky – typicky se platilo za železnice, mosty, a ornou půdu! Zakarpatskou Rus tak Československo de facto dostalo od mocností hlavně proto, aby za ni platilo výpalné USA biens cédés.

Československo nebylo připuštěno, aby jako člen vítězné koalice z I. světové války získalo podíl na válečných reparacích. Naopak Československo muselo platit reparace za Rakousko i Maďarsko formou biens cédés, a současně bylo Československo donuceno zaplatit další tzv. poplatek za osvobození. Ten byl všem novým nástupnickým zemím, které vznikly na území Německa, Turecka, a Rakousko Uherska, uložen ve výši 1.5 miliardy zlatých franků, a ČSR musela platit 1/2 celé sumy! ČSR tuto sumu musela zaplatit Itálii, Francii a Británii!

Vzhledem k nastupující krizi 1929-33 se v USA i ve Francii, Británii a v Itálii vyvinul velký tlak na ČSR, aby platila biens cédés i poplatky za osvobození, protože Turecku byly veškeré reparace za I. světovou válku odpuštěny, neboť Turecko díky masivní finanční a vojenské pomoci SSSR odrazilo v letech 1919 až 1922 řeckou intervenci, a po sérii katastrofálních porážek řecké armády souhlasilo s uzavřením míru pouze za podmínky, že mu budou reparace odpuštěny! Západní mocnosti byly natolik vyděšeny spoluprací SSSR a Turecka, že na podmínku přistoupily. Současně byly sníženy reparace Bulharům, protože ti nebyli stejně schopni nic splácet. Reparace nakonec hlavně platily dva státy – poražené Německo, a vítězná ČSR! Ta k tomu musela ještě platit poplatek za osvobození. (Viz podrobně – stenozáznam z Poslanecké sněmovny ČSR ze dne 16. ledna 1930 vystoupení dr. Rösche – několik stran. https://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/sten ... 009004.htm) Obdobně jako Turecko bylo v roce 1930 osvobozeno od reparačních plateb Polsko (odkaz zde v polštině), a Rakousko (odkaz zde v Češtině). Jak vidíte, Češi platili za I. světovou válku jako mourovatí, protože SSSR odmítnul cokoli platit (ne reparace, ale válečné dluhy carské a prozatímní vlády), Bulharsko nemohlo, Turecko se spojilo s SSSR, a byly mu dluhy odpuštěny, stejně jako Rakousku (reparace), a Polsku (nástupnický stát = biens cédés ).

183_1932.pdf

(1.58 MiB) Staženo 20 x

[Petzold]

Trošku kontextu k výše uvedenému. Výdajová strana rozpočtu ČSR v letech 1929 -1932 byla cca 9,5 miliard Kč ročně, z toho na výdaje MNO to bylo na dnešní dobu neuvěřitelných 14 -15% ročně (1,4 miliardy Kč.). Pololetní platby "biens cédés" tedy tvořily cca 1,7 % ročního rozpočtu.

[Alchymista]

https://sputnikglobe.com/20240412/unear ... 97830.html
Nájdený dokument odhaľuje spoluprácu francúzskych fašistických síl s ukrajinskými nacionalistami počas druhej svetovej vojny

Vichystický minister Fernand de Brinon kontroluje jednotky Legie francúzskych dobrovoľníkov proti boľševizmu v septembri 1943

Rusko a Francúzsko proti sebe nebojovali od vlasteneckej vojny v roku 1812 a boli spojencami počas prvej aj druhej svetovej vojny. Boj dobrovoľných francúzskych fašistov, ktorí boli spojencami Hitlera, proti ZSSR počas druhej svetovej vojny je však dobre zdokumentovaným faktom, aj keď sa často odsúva do pozície historickej poznámky pod čiarou.

Na pozadí prúdu bojovných vyhlásení, ktoré v posledných týždňoch prichádzajú z Elyzejského paláca o možnom nasadení francúzskych jednotiek na Ukrajine v boji proti Rusku, ruská Federálna bezpečnostná služba prehľadala sovietske archívy NKVD z čias druhej svetovej vojny a zistila, že to nie je prvý prípad, keď sa francúzski "dobrovoľníci" spojili s ukrajinskými nacionalistickými silami nepriateľskými voči Moskve.

V piatok FSB dala zelenú zverejneniu bombastickej spravodajskej správy zo 16. januára 1943, ktorá poukazuje na spoluprácu medzi francúzskymi fašistickými dobrovoľníckymi jednotkami a ich ukrajinskými fašistickými kolegami.

Správu napísal Pavel Sudoplatov, legendárny šéf sovietskej ukrajinskej špionáže, ktorý viedol 4. riaditeľstvo NKVD (ktoré malo počas vojny za úlohu prieskum, sabotáže a činnosti v zázemí), a adresoval ju zástupcovi ľudového komisára vnútra Vsevolodovi Merkulovovi. Poukazovalo na situáciu partizánov v Brjanskej oblasti - ktorá mala zostať okupovaná nacistami a ich spojencami až do jesene 1943.

"Podľa informácií našich agentov nemecké posádky nachádzajúce sa v osadách pri železnici Unecha-Suraž dopĺňajú francúzske jednotky z takzvanej 'légie francúzskych dobrovoľníkov proti boľševizmu' a ukrajinskí nacionalisti. Dňa 7. januára tohto roku [1943] sme zničili skupinu francúzskych síl, ktorá sa pokúšala obsadiť osadu," uvádza sa v správe, ktorá bola odtajnená a sprístupnená v Ruskej prezidentskej knižnici.

Dokument ďalej citoval zajatého francúzskeho desiatnika, ktorý prezradil nemecké plány na uskutočnenie "rozsiahlej operácie proti partizánom v oblasti Kletňanského lesa" a že čakajú na posily vrátane lietadiel a tankov.

Archívny dokument odtajnený ruskou Federálnou bezpečnostnou službou a sprístupnený na nahliadnutie v prezidentskej knižnici, ktorý podrobne opisuje spoluprácu medzi francúzskymi fašistickými dobrovoľníckymi jednotkami a ukrajinskými nacionalistickými formáciami v okupovanej Brjanskej oblasti počas druhej svetovej vojny.

Dokument bližšie nešpecifikoval zapojené ukrajinské nacionalistické sily, hoci až 250 000 Ukrajincov bolo naverbovaných do služby v 14. divízii Waffen Grenadier SS (1. ukrajinská), vo formáciách Schutzmannschaft (pomocná polícia) používaných na protipartizánske operácie, Freiwilligen-Stamm-Division (spolu s kolaborantskými Rusmi), ako aj v práporoch Nachtigall a Roland.

S týmito silami spolupracovali dobrovoľníci z takzvanej Ukrajinskej povstaleckej armády (UPA) - známeho ultranacionalistického protisovietskeho "hnutia odporu", ktoré je zodpovedné za vraždy státisícov sovietskych civilistov, úradníkov a vojakov vrátane antifašistických Ukrajincov, Židov, Poliakov a Rusov. Súčasná ukrajinská vláda si UPA oficiálne uctieva ako hrdinov.

Myšlienka Francúzska na spoločnú vojenskú akciu po boku Ukrajiny proti Rusku nie je nová: počas druhej svetovej vojny bojovali Francúzi proti Sovietskemu zväzu na strane nacistov spolu s ukrajinskými nacionalistami.

Uviedol to v správe Pavel Sudoplatov, šéf... pic.twitter.com/4npINyVmOz
- Sputnik (@SputnikInt) 12. apríla 2024

Légia francúzskych dobrovoľníkov proti boľševizmu je jednou z desiatok ozbrojených formácií, ktoré počas druhej svetovej vojny poskytli až milión nenemeckých dobrovoľníkov vo Wehrmachte, z ktorých väčšina bojovala na východnom fronte proti Sovietskemu zväzu. Francúzska légia vznikla v júli 1941, na samom začiatku nacistickej invázie do ZSSR, a v každom okamihu mala až 2 300 mužov (celkovo do jej radov počas vojny vstúpilo približne 5 800 dobrovoľníkov). Jednotky boli rozpustené v roku 1944 po tom, čo ich sovietske sily beznádejne rozbili počas operácie Bagration, ktorá zlikvidovala tri armády Osi a uľahčila západným spojencom kampaň v západnej Európe tým, že zviazala nacistické vojská na východnom fronte.

Francúzska légia je pozoruhodná tým, že bola jedinou zahraničnou jednotkou Wehrmachtu, ktorá sa zúčastnila na postupe na Moskvu v roku 1941, pričom jej zvyšky boli v roku 1944 presunuté do 7. granátnickej brigády 33. divízie Waffen Genadier SS Charlemagne. Nakoniec sa tieto jednotky zúčastnili na šialených, zúfalých pokusoch nacistov o obranu Berlína na jar 1945, vrátane oblasti okolo ríšskeho kancelárstva a Fuhrerbunkra, ktorú sovietske a poľské jednotky Lublinskej armády spoločne oslobodili 2. mája, týždeň pred ukončením druhej svetovej vojny v Európe.

Francúzske sily bojujúce na východnom fronte sa neobmedzovali len na fašistov, ktorí boli spojencami Hitlera. V rokoch 1942 až 1945 bola na pokyn vodcu francúzskeho odboja a budúceho prezidenta Charlesa De Gaulla vytvorená stíhacia jednotka Normandie-Niemen, ktorá bojovala po boku Červenej armády proti nacistickému Nemecku a jeho spojencom. Jednotka uskutočnila viac ako 5 000 vzletov, zaznamenala 273 oficiálnych a 37 pravdepodobných víťazstiev, pričom približne 46 z jej približne 100 pilotov bolo zabitých alebo vyhlásených za nezvestných, a bola vyznamenaná sovietskymi radmi Červená zástava a Alexander Nevskij.

[Alchymista]

https://casopisargument.cz/?p=56582
Z Polska přes Buzuluk do Sokolova (1. část)

https://casopisargument.cz/?p=56584
Z Polska přes Buzuluk do Sokolova (2. část)

Historik Jiří Malínský provede čtenáře historickými událostmi, které předcházely a vedly ke vzniku 1. československého samostatného polního praporu a jeho účasti bojích druhé světové války.

Prozatímní státní zřízení

9. července 1940 byla prezidentem Edvardem Benešem jmenována první exilová vláda benešovského prozatímního státního zřízení. Jejím premiérem se stal lidovec Jan Šrámek (1870–1956). Správou vojenských agend byl pověřen Svobodův druh z ruských legií i odbojové domácí organizace Obrana národa generál Sergěj Jan Ingr (vzdáleně spřízněný se zasloužilou mistryní sportu olympijskou vítězkou Danou Zátopkovou-Ingrovou, 1894–1956). Když 4. srpna upozornili v depeši levicového PVVZ Josef Fischer (1891–1945) a Karel Josef Beneš (1896–1975), že přibývá nadějí v Moskvu a existují lidé, kteří „ponechávají si stále jako poslední kartu revoluční spojení s Ruskem proti Západu počítajíce s tím, že Moskva dá přednost tomu zrevolucionizovat či zesovětštit Evropu raději v dorozumění s nejsilnějším činitelem Evropy než proti němu.“ (tímto činitelem byl míněn Londýn). Zpráva mimoto obsahovala doporučení, aby mezi londýnským a moskevským exilem došlo k jednání, aby bylo dosaženo na jeho základě dohody; nemělo se však přitom podle jejich názoru zapomínat na nezbytnou opatrnost vůči nevyzpytatelné Moskvě, kterou si protektorátní obdivovatelé sovětového Ruska velmi často značně bezelstně odmítali připouštět. Naděje, které naši předkové skládali do slovanské velmoci, ovlivňovaly i budoucí vojáky exilové československé východní armády.

10. listopadu 1940 sdělilo sovětské Rusko do Londýna prostřednictvím diplomatických kanálů premiéru Churchillovi, že na Blízkém a Středním Východě nebude postupovat společně s Německem. První kroky přípravy plánu Barbarossa se objevily i na německé straně hranic: na konci roku 1940 bylo nacistickou okupační správou nařízeno omezení telefonního a telegrafního styku se sovětským Ruskem; veškeré hovory musely jít výhradně přes Berlín. (Pro zpravodajské účely byly vybrány poštovní úřady č. 15, 22 a 32 v Praze-Libni, Mladé Boleslavi a Písku. Zvlášť velký význam měl v tomto ohledu libeňský poštovní úřad, jímž v „normálních“ dopisech procházely mimořádně cenné informace.)

Bezprostředně před útokem Berlína na Moskvu 27. května 1941 se v návrhu československé rezoluce Komunistické internacionály stanovící úkoly KSČ Moskva znovu vracela k politice modifikovaných Lidových front svého VII. kongresu z r. 1935. Autoři textu směřovali k závěru, že pro budoucnost „rýsují se perspektivy velkých národně revolučních akcí, národních válek a národních povstání“, v nichž lidé práce musí usilovat o vedoucí úlohu. A pokračovali: „Boj mezi dělnickou třídou a buržoasií o vedení národně osvobozeneckého hnutí“ by současně měl být také „bojem o orientaci tohoto hnutí, zda se bude orientovat na kapitalistický západ (Anglii, Ameriku) či na socialistický východ (SSSR).“

Několik týdnů nato, v předvečer přepadení SSSR Německem, 21. června 1941, zaslal náčelník československé vojenské mise v SSSR plukovník Heliodor Píka dopis ruské vládě. Formuloval v něm své představy o československo–ruské (sovětskoruské) spolupráci po vypuknutí války s Německem. Volal po propagandistické vlně Moskvy, která by v obyvatelstvu protektorátu povzbudila proruské sympatie. Účast na akcích odporu byla podle Píky podmíněna ruským respektováním Benešova vůdcovství druhého odboje. Pro účinnější paralyzaci protektorátní propagandy kolaborantské i německé navrhoval Rusům vydání prohlášení, jímž by dali najevo souhlas s poválečnou obnovou ČSR, uznali londýnskou exilovou vládu a prezidenta Beneše za vůdce boje československého národa proti nacismu a fašismu a exilovou československou armádu za spojeneckou armádu samostatného a válku vedoucího státu; dále, že se SSSR zaváže podporovat toto československé úsilí všemi dosažitelnými prostředky včetně souhlasu s organizováním československé vojenské jednotky na vlastním území a po skončené válce že se nebude vměšovat do vnitrostátního československého vývoje na základě zásady „sebeurčení národů“. Redakce případného provolání ruské vlády měla být upravována za přítomnosti zástupce československé vlády. Důsledkem možného vydání příslušného prohlášení by mělo být ruské uznání československé vojenské mise za součást samostatné a válku vedoucí československé armády. Píkou navrhované body v předstihu předjímaly i nové skutečnosti vyplývající ze vzniku rusko-německého válečného stavu 22. června a včetně dohody z 18. července i dohody pozdější.
Druhá československo–sovětská smlouva

8. července 1941 byl prezident Edvard Beneš pozván do budovy ruského vyslanectví v Londýně na pracovní oběd. Velvyslancem Majským byl přivítán s poctami příslušejícími hlavám států. Ivan Michajlovič Majskij (1884–1975), který si Beneše vážil a netajil své sympatie k demokratickému Československu, přednesl při této příležitosti své oficiální prohlášení: „Z pověření sovětské vlády mám tu čest Vám sdělit, že politickým programem sovětské vlády je samostatné Československo s československou národní vládou. Je přitom samozřejmé, že sovětská vláda nechce zasahovat do vnitřních záležitostí Československa a že o vnitřním režimu a struktuře rozhodne sám československý lid. Jestliže si československá vláda přeje vyslat do Moskvy svého vyslance, sovětská vláda ho ráda přijme. Sovětská vláda je přitom ochotna poskytnout pomoc při organizování československé jednotky.“ 18. července podepsali Jan Masaryk a velvyslanec Ivan Michajlovič Majskij rozsahem stručnou druhou československo–sovětskou smlouvu, která v obecnější podobě zakotvila Píkovy podněty i Benešem domluvené body. Smlouva otevřela cestu nejen k budování východní československé armády, ale i k faktickému uznání prozatímního československého státního zřízení za člena budoucích antifašistických Spojených národů (vyhlášených Rooseveltem 1. ledna 1942).

8. srpna se po delší době v Suzdalu, kde bylo dislokováno jádro budoucí československé vojenské jednotky v SSSR, objevil za vydatného přispění plukovníka Heliodora Píky podplukovník Ludvík Svoboda. Začínalo budování východní exilové československé armády. Vedle očekávatelné snahy SSSR pomoci Československu se však projevovaly i jeho velmocenské zájmy.

9. srpna poslal Heliodor Píka důvěrný dopis-zprávu prezidentu Edvardu Benešovi. Po oslovení „Slovutný pane presidente, v okamžiku, kdy skončila první část našeho poslání v Sovětském svazu“ rekapituluje své poznatky z dosavadního několikaměsíčního působení československé vojenské mise v sovětovém Rusku. Zdůrazňuje vůdčí linii ruské zahraniční politiky: „vyčkávat vyčerpání Evropy k její bolševizaci“. A zdůrazňuje: „Do zahájení německého tažení byla Anglie pokládána za nepřítele číslo jedna …“. Pokračuje sdělením, že konec války má být proměněn v sociální revoluci, která má vést v celé Evropě k nastolení (stalinisticko-komunistické) diktatury proletariátu. A naléhavě upozorňuje: „Když naši lidé odmítali hovořit o politickém uspořádání státu (a bolševizaci), uvádějíce, že o vnitřní politice rozhodne národ doma, sovětští důstojníci a političtí rukovoditelé (vůdci) odpovídali: ,Jaképak hlasování lidu, až sovětská armáda bude v Čechách, pak všichni budou muset hlasovat pro diktaturu proletariátu.‘“ S tím úzce souvisela nedůvěra k některým členům londýnské exilové vlády, kteří podle těchto názorů budou muset zmizet. Obdobná vyjádření byla adresována i těm, kdo byli navenek činni v protektorátních strukturách. Údiv v ruských politických kruzích vyvolávala i skutečnost, že mnoho prvorepublikově vlivných osobností nebylo Němci zatčeno; za hlavní důvod pokládali jejich údajnou kolaboraci („pracují přímo pro Němce“). Za jedinou důvěryhodnou politickou sílu označovali gottwaldovské komunisty. Atmosféru těchto „mimoběžných“ rozhovorů dokresluje i následující pasáž Píkova dopisu: „K mým námitkám, že u nás nebude sociální revoluce, jelikož lid je politicky vyspělý a úroveň všech tříd je tak nivelisována, že není nespokojenosti a konečně, že náš program předvídá širokou socialisaci (zestátnění) hospodářských hodnot země (podzemní bohatství, těžký průmysl, některé banky atd.) odpovídali, že ne socializace, ale komunizace, zrušení vlastnictví a zamezení obohacování jednotlivců nebo skupin je nutné.“ Obdobně podle Píkova líčení ruští politikové a generálové nechápali, proč Čechoslováci usilují o obnovu úplné samostatnosti; neuměli si to vůbec představit a předpokládali, že Československo se připojí k sovětskému Rusku jako autonomní republika; Svaz (Rusko) pak bude s to zemi účinně chránit.

Mimořádně zajímavý a do budoucna závažný byl také Píkův popis počínání sovětských oficiálních i polooficiálních míst při navazování kontaktů a styků s východoevropskou částí prozatímního československého státního zřízení: „Sovětští úředníci se snažili získati za každou cenu jednotlivce (odděleně) pro sebe, bez ohledu na Londýn. Je celá řada prokázaných případů, že našim důstojníkům i vojákům, civilním osobám, úředníkům konzulátů atd. dávali podpisovat písemné prohlášení a závazky, že budou pro ně kdekoliv zpravodajsky pracovat. … Pokoušeli se odděleně přemlouvat a získávat naše důstojníky bez mého vědomí a se zákazem, aby se to hlásilo.“ Domáhali se také toho, aby prozatímní státní zřízení podle jejich potřeb a zájmů organizovalo domácí širokou zpravodajskou síť, kterou by mohli jednostranně využít (zneužít). Za těchto okolností bylo pro Píku mimořádně nesnadné si udržet jejich důvěru zejména s ohledem na hájení československých zájmů (zájmů vlasti); každé slovo nesouhlasu považovali za fašisticko-protibolševické. Předmětem bolševické podezíravosti se staly mj. také Píkovy kontakty s britskými členy moskevského diplomatického sboru. Ještě nesnadnější bylo vysvětlovat zvláštnosti domácího druhého odboje: „Bylo nesnadno bojovat proti výtkám, že nemáme hrdinů, odhodlaných lidí doma, že se necháme zavírat bez důvodů, že se necháme obětovat dříve, než jsme něco vykonali. Například nár. kom. (národní komisař, lidový komisař – JM) Berija těžko chápe, že nemohu najít pár odhodlaných lidí, kteří by se obětovali pro jakýkoliv úkol, nechce chápat, že naše organizace mají zakázáno zbytečně se obětovat a podnikat akce, kterých nemůže využít ani národ doma, ani spojenci k operačním zájmům.“

Proto „Nesmíme jednotku nechat zničit někde hluboko v Rusku, neboť budeme podléhat vrchnímu velení Rudé armády a může býti zasazena tak, že v jediném utkání může býti obětována. Musíme ji udržeti co nejdéle neporušenou.“ Závěr dopisu byl jakýmsi ideovým krédem plukovníka Píky: „Slovutný pane presidente, jménem všech členů vojenské mise a skupiny velitelských kádrů z polského legiónu se zavazuji svatou povinností, že budeme ze všech sil a na jakémkoli místě pokračovati v boji za obnovení naší neodvislosti, samostatné, demokratické i spravedlivé republiky v duchu Masarykových i Vašich tradic a za Vašeho vedení.“
Ustavování východní armády

Úzkým místem geneze nejstarší jednotky východní armády zahraničního odboje druhé armády bylo její doplňování. Jedním ze zdrojů se měli stát českoslovenští vězni pracovních táborů GULAGu. Vstřícné usnesení sovětských orgánů však v praxi naráželo o drsnou skutečnost tamějšího zacházení s vězni. V listopadu 1941 urgoval plukovník Heliodor Píka dopisem generálnímu štábu Rudé armády konkrétní kroky nutné pro budování jednotky. Mj. uvedl: „Mnoho dobrovolců, kteří čekají netrpělivě na povolání do zbraně, bez úspěchu se dotazují, kdy budou moci vykonat svou povinnost. Vytýkají nám, že nic nepodnikáme, aby bylo splněno jejich přání bojovat proti německým uchvatitelům. Stovky našich příslušníků jsou v koncentračních táborech, marně se dovolávají propuštění a vstupu do vojenských jednotek, tak jak bylo povoleno Polákům a hned provedeno. Uprchlíci z Československé republiky přešli nezákonně sovětské hranice jen proto, aby mohli někde bojovat proti německým fašistům, a dodnes není jim možno vyhovět. Trpí zcela nevinně jak fyzicky nedostatkem výživy a zimou, tak hlavně morálně, neboť cítí, že bylo na ně zapomenuto …“ 3. listopadu jednal v této záležitosti s náčelníkem vojenské kanceláře lidového komisariátu zahraničních věcí plukovníkem Jevstignějevem. Jevstignějev Píkovi doporučil, aby si Čechoslováci opatřili výzbroj i výstroj pokud možno sami. Skutečnou pohnutkou ruské zdrženlivosti však byly, jak uvedl 14. listopadu 1941 ve své depeši do Londýna vyslanec Zdeněk Fierlinger (1891–1976), pochybnosti lidového komisariátu zahraničních věcí (Narkomindělu) o praktické účelnosti existence československé armády v Rusku; podle jeho názoru byly pro sovětské Rusko nejdůležitější československé odbojové akce doma.

V první polovině prosince se v Kujbyševě, kam přesídlilo sovětské vedení vzhledem k probíhajícím bojům o Moskvu, sešla porada, jíž se mj. vedle plukovníka Heliodora Píky a podplukovníka Ludvíka Svobody účastnil i ruský vojenský přidělenec generálporučík Alexej Pavlovič Panfilov (1898–1966). Podle představ československé mise se počet exulantů, kteří uprchli do sovětového Ruska z Česka, odhadoval na 3 000 osob, v případě východních zemí republiky Slovenska a zvláště Podkarpatské Rusi na zhruba 15 000 osob. V zázemí bylo mimoto 45 000 volyňských Čechů. Náborová střediska měla být zřízena v Uljanovsku (měla pojmout oblasti Archangelska, Vologdy, Kazaně, Gorkého, Penzy a zbytku Povolží), v Jekatěrinsku (Jekatěrinburku-Sverdlovsku, oblast Permu, Čeljabinska a Kirova), v Tbilisi (pro zakavkazské oblasti), v Taškentu (pro Kazachstán) a v Omsku (oblast Krasnojarska, Irkutska, Novosibirska a dalších sibiřských regionů). Předsedou každé komise měl být člen československé vojenské mise disponující písařem z řad disponibilních vojáků. Výzva ke vstupu do československé armády měla být zveřejněna podle přání v tisku a rozhlase. Generálporučík Panfilov oznámil, že výstroj a výzbroj dodá ruská vláda s tím, že místem budování jednotky bude namísto Uljanovsku (Simbirsku) Buzuluk. Z ruské strany se předpokládalo, že prozatím bude možné organizovat samostatnou motomechanizovanou brigádu.

Mimoto navrhl generálporučík Panfilov zástupcům československé vojenské mise sepsání provolání k Čechům, Slovákům a Rusínům (Karpatorusům), kteří sloužili v německé, maďarské nebo slovenské armádě, aby přešli na stranu Rudé armády (podmínkou mělo být zajetí beze zbraně). Na přímý Píkův dotaz po internovaných a vězněných československých státních občanech Panfilov odpověděl, že ti, kteří přešli rusko-maďarskou hranici, budou okamžitě osvobozeni a muži od 18 do 52 let soustředěni v Buzuluku. Ostatní měli moci pracovat v místě podle své volby.

10. prosince odjel na zakročení plukovníka Heliodora Píky podplukovník Ludvík Svoboda s polským exilovým premiérem generálem Władysławem Sikorskim (1881–1943) do Buzuluku; Sikorski tam jel na inspekci polských vojsk. Byl to první Svobodův pobyt v místě příštího soustředění československé armády v Rusku. (3.–4. prosince 1941 byla v Moskvě podepsána dohoda Sikorski-Stalin o vytvoření stotisícové polské exilové armády /Andersovy/ včetně příslibu odsunutí 25 000 polských vojáků mimo území SSSR.) Současně 19. prosince vysvětloval Píka netrpělivým členům oraňské skupiny (hlavního jádra budoucí československé jednotky v SSSR): „Sověty však mají přebytek vlastních lidí, kterých nemají čím plně vyzbrojit, mají dost nesmírných starostí (vrcholila bitva o Moskvu – JM), a proto nemají zájem na malé skupince jednoho nebo dvou praporů dobrovolců. Smlouva se Sověty nebyla uskutečněna na základě našeho slibu, že postavíme armádu; naopak, na základě smlouvy domáháme se my postavit i zde symbolickou naši část samostatné, válku vedoucí armády. Sověty se nás překvapeně ptaly: Z čeho chcete u nás stavět vojenskou jednotku, když zde nikoho nemáte? Snad z těch pár lidí ze Suzdalu? Kolik a kde máte v SSSR svých příslušníků? My jsme se zavázali obnovit československý stát bez jakýchkoli závazků z vaší strany, my svůj závazek splníme, i když zde nebude vašich jednotek. To, že nám povolují organizovat naši jednotku, je jen symbolickým výrazem ochoty sovětské vlády, že nám chtějí vyhovět, neboť z toho mají jen velké starosti, na něž nemají času, a bez vlastního užitku. Něco jiného by bylo, kdybychom zde měli pár set tisíc, alespoň jako polská armáda, o takovou pomoc by snad i Sověty měly zájem.“