Donald Trump prohlásil, že USA nebudou bránit před Ruskem členy NATO, kteří nedávají dost na obranu. Jak moc je třeba brát tuto výhrůžku vážně?
Výroky Donalda Trumpa jsou součástí určitého scénáře a zároveň je to PR, respektive forma nátlaku na západní Evropu. USA, které vyhrály soupeření se SSSR v rámci bipolárního modelu mezinárodních vztahů, se následně staly hegemonem v rámci unipolárního modelu. Vývoj nicméně ukázal, že vyhrát studenou válku a být vítězem není totéž. USA žily v iluzi Fukujamovského definitivního vítězství liberalismu opírajícího se o globalizaci.
Nicméně globalizace, jejímž jedním ze znaků je volný pohyb kapitálu, umožnila industrializaci a modernizaci řady států zejména v Asii, které začaly úspěšně konkurovat USA a Západu. Jestliže byl po druhé světové válce podíl USA na světovém HDP asi 50 %, dnes je to podle optimistů zhruba 25 % a podle pesimistů 18 %. Zdroje se zmenšují a ambice USA zůstat hegemonem zůstávají, přičemž vydávají na zbrojení 18 % státního rozpočtu, což je jeho třetí největší položka. Ve vztahu k HDP je to 3,2 % (4,7 % podle pesimistů). USA vlastně sponzorují obranu členských států NATO, které až na výjimky vynakládaly na obranu méně než ony v rámci NATO požadované 2 % HDP.
Klíčovým ekonomickým konkurentem a politickým protivníkem USA je dnes komunistická Čína, se kterou USA soupeří o vliv v Asii, kde je klíčovým spor USA a Číny ohledně budoucnosti Tchaj-wanu. Limitované zdroje neumožňují USA soupeřit s Čínou, podporovat vojensky Ukrajinu a Izrael a sponzorovat ještě bezpečnost Evropy. USA sice potřebují spojence v Evropě, nicméně ne na úkor jejich strategického zájmu. Proto Trump požaduje navýšení vojenských výdajů členských států NATO, čímž řeší dva problémy – snižuje náklady USA na zajištění vojenské bezpečnosti západní Evropy a zároveň zajišťuje odbyt pro vojenskou produkci USA. Možné stažení USA z Evropy je až krajním řešením v případě nárůstu ekonomických a politickým problému uvnitř země. Trumpovy výroky je nutné vnímat prizmatem jeho osobnosti. Je to podnikatel a hráč pokeru.
Hodně komentátorů rozhovor Truckera Carlsona s ruským prezidentem Vladimirem Putinem odsuzuje jako obludný či bizarní. Stal se ale senzací internetu. Jak se jeví vám?
Hodnocení politické reality je vždy otázkou úhlu pohledu, tedy metodologických východisek a zohledňovaných faktů, které procházejí sítem zájmů. Charakterizovat proto rozhovor jako obludný či bizarní je spíše než otázkou odlišného vnímání reality PRem, snahou shodit jeho význam. Rusko, vzhledem k jeho aktivitám v posledních patnácti letech, kdy začalo vystupovat proti hegemonii USA, je vnímáno jako revizionistický stát, odmítající uznat svou závislost a podřízenost Západu a jeho pravidlům. Rusko je v daném případě pro mnoho lidí na Západě „enfant terrible“, které je potřeba potrestat, protože je špatným příkladem pro ostatní.
Snaha izolovat Rusko je spojena i s mediálním prostorem. Jde o to, nedat Rusku možnost prezentovat své zájmy a vidění situace. Rozhovor Carlsona s Putinem je prolomení izolace. Díky rozhovoru se širší veřejnost může seznámit s Putinovými názory, které jsou dnes v porovnání s vystoupeními Joe Bidena o něčem. Můžeme s jeho výroky nesouhlasit, můžeme je kritizovat, nicméně je to východisko pro hledání řešení dnešních problémů. Druhou variantou je čekat či přispívat k rozpadu Ruska a riskovat jadernou válku. Pokud chceme deeskalovat konflikt, který může vést k jaderné apokalypse, je vždy důležité pochopit jeho logiku a pozice jednotlivých stran. Jestliže o to některá ze stran nestojí, pak má zpravidla zájem na jeho eskalaci až do vítězného konce.
Rusko má nepochybně specifické vidění některých problémů, nicméně to je stejně legitimní, jako názor jiných. Rozhodovat by měla fakta, a ne mýty spojené s narativy – vyprávěním jakýchsi příběhů. O faktech a jejich významu lze debatovat, v narativy lze jen věřit.
Kdybyste měl vypíchnout tři nejdůležitější okamžiky, jaké to jsou?
Putin vyjádřil zklamání z chování západních elit po rozpadu SSSR, když konstatoval, že takzvaná pravidla Západu se neopírají o mezinárodní právo a mění se podle situace. Proto je těžké se se Západem dohodnout. Druhý důležitý bod byl dlouhý úvod věnovaný dějinám Ukrajiny, který determinuje jeho vidění možné budoucnosti rusko-ukrajinských vztahů. Třetí bod je pozitivní hodnocení vztahu Ruska a Číny a konstatování, že Čína pro Rusko nepředstavuje hrozbu.
Co lze čekat od nového velitele ukrajinských pozemních sil Oleksandra Syrského?
Syrský se proslavil jako velitel v Debalcevské katastrofě. Proto získal mezi vojáky přezdívku „Generál 200“ (číslo 200 znamená mrtvý, číslo 300 zraněný). Narozdíl od předcházejícího velitele generála Valerije Zalužného, který měl politické ambice a byl kritický k ukrajinskému prezidentovi Volodymyrovi Zelenskému, generál Syrský je podle všeho ochoten dbát příkazů Zelenského a měl by reprezentovat takzvaně nový přístup. Vzhledem k situaci na frontě, zejména v Avdejevce, to může znamenat držet město po vzoru Bachmutu až do fatálního konce.
Handicapem Syrského je to, že se narodil v Rusku, má tam rodiče a ukrajinsky moc neumí. V případě neúspěchu ho ukrajinští radikálové mohou obvinit z toho, že je ruským agentem, a protože ho navrhl prezident Zelenskyj, mohou některé jednotky vypovědět poslušnost. Ne nadarmo v Rusku akcentují ruský původ generála Syrského.
Odhlédneme-li od přání obou bojujících stran na Ukrajině, jak by mohl realisticky vypadat mír, o kterém se stále více hovoří?
Realistický pohled na mír nelze oddělit od analýzy přání bojujících stran. Všichni aktéři dnes hrají vabank, což snižuje pravděpodobnost dosažení míru založeného na kompromisu. Kompromisem mohly být Minské dohody a Istanbulské dohody, které zajišťovaly deeskalaci, byť ve spojení s dílčími ztrátami pro Ukrajinu. Proto je Ukrajina odmítla. Situace se nicméně od té doby změnila v neprospěch Ukrajiny.
Vzhledem k omezování materiální podpory Ukrajině ze strany Západu jsou její požadavky na návrat k hranicím do převratu 2013 spíše zbožným přáním než reálnou možností. Je pravděpodobné, že Rusko bude usilovat o vytvoření nárazníkového pásma bez vojenské techniky na území Ukrajiny na hranicích s Ruskem a změnu režimu na Ukrajině. Otázkou pouze je, kde bude probíhat hranice nové Ukrajiny, protože nelze vyloučit vznik nových separatistických republik, podporovaných Ruskem.
V aktuální knize Od stability poválečného světa ke globálnímu chaosu současnosti, kterou jste s kolektivem sepsal, začíná tabulka důležitých událostí japonským přepadením severovýchodní Číny v roce 1932. Z globálního hlediska lze říct, že tehdy druhá světová válka začala. Proč je tato událost, což platí ale i o konci války, opomíjena? Nejde mimo jiné o sebezahleděnost a sebestřednost euroatlantické civilizace?
Nesporně to tak lze interpretovat. Nicméně vývoj je nutné vnímat v širším kontextu. Ve vztahu k evropskému bojišti se hovoří o takzvaném appeasementu, pod kterým se chápe politika založená na ústupcích diktátorům a agresorům. Appeasement lze ale interpretovat i jinak. Je to politika obětování některých ve jménu strategických cílů dominantních subjektu. V letech 1938 až 1939 Velká Británie a Francie obětovaly ČSR a Polsko, čímž se Německo dostalo na hranice se Sovětským svazem, který byl vnímán jako klíčový protivník. V Mein Kampfu Hitler píše, že potenciálním protivníkem expanze Německa je jednak Rusko, a pak přirozeným spojencem je Velká Británie, nebo je protivníkem Británie a pak spojencem může být Rusko. Otázkou tedy bylo, kterou variantu Hitler vybere a appeasement měl Hitlerovi „zjednodušit“ výběr.
Analogická situace byla na Dálném Východě, kde Západ obětoval Čínu, aby se Japonsko dostalo na sovětské hranice. Appeasement v Evropě překryjete zdůrazňováním důležitosti paktu Ribbentrop – Molotov v roce 1939, aniž zmíníte smlouvy s nacistickým Německem uzavřené Polskem roku 1934, Velkou Británií v roce 1938 a Francií roku 1938. Čím to ale přikryjete v Asii?
Jaké je hlavní poučení z druhé světové války a z té studené pro chaotický dnešek?
Je na první pohled paradoxem, že se nehledě na zásadní ideologický rozpor mezi SSSR a západním demokratickým blokem obě strany dokázaly ve jménu přežití dohodnout na vzájemně výhodné spolupráci, jak v období druhé světové války, tak i v sedmdesátých letech dvacátého století. Dnes dominuje naopak tendence k eskalaci, a to za situace, kdy neexistuje Sovětský svaz a existují zbraně hromadného ničení.
Současný vývoj je z hlediska konfrontace podobný předdveří první větové války, která měla zajistit pro vítěze přerozdělení světa v jeho prospěch. Vzhledem k tomu, že unipolární model USA nejsou dnes schopny udržet, alternativou se stává multipolarita spojená s vytvořením zóny vlivu klíčových aktérů, tedy USA, Číny, Ruska Indie… Dané soupeření v podmínkách existence zbraní hromadného ničení představuje ohromné riziko, které ale současné elity zjevně podle jejich rétoriky nedoceňují. Jaké je poučení? Vítězství dnes není garantované nikomu a může to nakonec být jen Pyrrhovo vítězství.
