Začnu odlehčeněji – zaujalo mě, že máte profil na platformě X, dřívějším Twitteru, a že vysíláte na YouTube pořad Live s biskupem. Je tohle běžný způsob otevřenosti u církevních hodnostářů?
Doufám, že není mimořádný, ale asi ke mně patří intenzivněji než k některým mým kolegům. Profil na sociální síti X jsem po vpádu Rusů na Ukrajinu trošku upozadil, uvidíme, jak se to vyvine dál. Spíš jsem v poslední době hledal nějaký kanál, kde by se mě mohli lidé ptát na cokoli, co se týká naší diecéze. Jako biskup mám na starosti desítky farností a tisíce lidí, kteří jsou na mě přímo navázáni a je náročné s nimi být v osobním kontaktu. Proto vznikl pořad Live s biskupem, který vysílám jednou měsíčně. Dostávám otázky a napřímo odpovídám, není to něco předtočeného a funguje to. Tento pořad zhlédnou stovky až tisíce lidí, což je pro mě signálem, že to má docela zajímavý dosah.
Jak Vy všeobecně vnímáte využívání sociálních sítí, budování si nějakého profilu?
Sociální sítě jsou bezpochyby součástí dnešního života a jsou důležité pro to, aby se člověk dokázal orientovat ve společnosti. Na druhé straně by ale měly být jenom doplňkem v rámci navazování osobních vztahů, které jsou velmi lidské, živé, dotykové. Které zkrátka nejsou jenom virtuální, ale jsou konkrétní a hmatatelné.
Aspirujete na to stát se církevním influencerem?
No to já doufám, že jsem (smích). Biskup by měl být církevním influencerem.
To je pravda. Já narážím na influencery typu Pastoral Brothers nebo Martina Viktorie Kopecká, kteří nyní oslovují relativně hodně lidí bez ohledu na to, zda jsou praktikující věřící nebo ne. Ačkoli patří k jiné církvi, jak vnímáte jejich aktivity a to, že jsou díky nim schopni oslovit širší veřejnost?
Shodou okolností jsem měl možnost jak s Martinou Viktorií Kopeckou, tak s Pastoral Brothers dělat nějaké společné věci, takže jim moc fandím a myslím, že to dělají dobře. Každý z nich má určitý okruh lidí, který může oslovit. Možná jsou některé otázky, na které nemáme úplně stejné názory, ale to nevadí. Je to živá forma spolupráce, která oslovuje lidi a která otevírá sympatické rozměry církve. Což je skvělý.
Co inspiruje Vás? Jaké zdroje využíváte, kde hledáte inspiraci?
Moje snaha inspirovat se sahá od těch opravdu duchovních věcí, jako je například meditace, která je součástí mého každodenního života, až po intenzivní zájem o lidi, kteří i v dnešním světě dokáží přemýšlet samostatně. Je pro mě tedy důležité sledovat různé diskuze, protože mě politické a celospolečenské dění baví.
A musím říct, že k mým intenzivním zdrojům inspirace patří i moje rodina. Mám spoustu synovců a neteří, kteří jsou mladí a kteří vidí věci úplně jinak než já. Všem z nich jsem slíbil, že když jim bude 15, pojedu s nimi na týden na lyže. A ten týden je vždycky strašně zajímavý, protože mi vysvětlují, jak jsem úplně mimo. Díky tomu ale snad neztrácím kontakt s realitou, kterou žijí dnešní mladí lidé.
Z profilu, který jsem o Vás četla, vyplynulo, že Vaše velké téma je cesta, chápána jako výzva. Jaké výzvy máte před sebou v novém roce?
Největší výzva současnosti je, jak má církev žít dál v situaci – jak říká papež František a já to rád opakuji – ne epochálních změn, ale změn epoch. To znamená, že se radikálně mění styl života. A obrovskou výzvou je tedy hledat odpověď na otázku, co znamená být věřícím člověkem nebo být církví v situacích, kdy tradiční modely v mnoha věcech nefungují. Kdy jsou něčím, co je spíše žito setrvačností a ne jako odpověď na realitu, ve které jsme.
A jak to tedy vnímáte v současnosti? Jakou by měla mít církev roli ve společnosti, co by měla přinášet za hodnoty? Co máte obavy, že ze společnosti mizí?
Myslím, že základní věc, kterou víra přináší, je, že horizont, na kterém je možné naplnit život nebo vidět smysl života, nekončí jenom tím, co je viditelné. Že jde za horizont materiálního světa. A to je obrovská výzva pro dnešní svět, kde mnohé jistoty najednou jistotami nejsou a hodně se viklají. Je tedy potřeba se upřímně ptát a pídit se po tom, co je ta jistota. A ta je, dle mého názoru, mnohem hlouběji, než jak se nám daří ekonomicky nebo jestli jsme lidmi, kteří si umějí zorganizovat život. Zásadní je tedy vidět věci v souvislostech, které nekončí viditelným. A myslím, že církev má s tímto hledáním velkou zkušenost. Nutno přiznat, že spíše s hledáním než s odpověďmi.
V rozhovoru pro Novinky.cz jste řekl, že jsme mimo jiné ztratili vnímavost pro pravdu jako hodnotu. Proč si to myslíte?
No, protože to tak je (smích). Ten základ, ve kterém se dneska bohužel společnost pohybuje, jsou emoce a konzum, mnohem více než pravda jako hodnota. To, co v dnešním světě převládá, je jakýsi dojem. A když je pravda daná na pospas nějakým zájmům a emocím, tak se v té chvíli významným způsobem hroutí harmonie, která může člověku dát štěstí, které není pomíjivé. A to je průšvih. To je průšvih dnešního světa.
Jakým způsobem si myslíte, že bychom měli pravdu hledat? A jakým způsobem bychom měli o ni pečovat?
Jsou dvě roviny. Jedna z nich je ta faktická pravda, to znamená být ochotni zkoumat, co jsou základní orientační body, ze kterých si stavíme pohled na svět. A ne si je nechat vnucovat. A druhá věc je hledat pravdu sám o sobě. Být sám se sebou a nebýt závislý jenom na vnějších impulzech. Hledat to, co člověk je, uvnitř sám sebe. Tohle je podle mě pro dnešního člověka, který chce stát nohama pevně na zemi, strašně důležité.
Je to důležité téma i pro mě osobně. Proto jsem přemýšlel, jakým způsobem mohu já se svými třiceti až čtyřicetiletými zkušenostmi pravidelné meditace a pravidelného hledání právě toho, jak být sám se sebou v různých situacích, pomoci. A rozhodl jsem se pro takový experiment – začít organizovat speciální pobyty v klášteře i pro ty, kteří nejsou spojeni s životem víry, ale chtějí přemýšlet o životě a hledat nové souvislosti. Nazval jsem to Sám se sebou uprostřed ticha.
V naší diecézi máme totiž naprosto úžasný, nově vybudovaný klášter jednoho z nejpřísnějších řádů – trapistů. Nejmenují se podle slova trápit, ale podle místa La Trappe ve Francii, kde tento řád vznikl. A tito mniši, kterých v klášteře Nový Dvůr žije kolem 30, tráví významnou část života v tichu a dávají také prostor ostatním zvenčí, aby tam byli s nimi. Je to takové, řekl bych, chráněné místo, kde je možné vypnout všechny vnější informační toky, být sám se sebou, ale zároveň se neztratit. Mít tam nějaké opěrné body, aby to sám se sebou bylo zajímavé a bylo opravdu jdoucí do hloubky. Během třídenního pobytu chci nabídnout meditace, zážitek práce s mnichy nebo noční modlitby, rozhovory, četbu na míru účastníkům i různorodé diskuze. Tak pokud někdo chce výše zmíněné prožít, srdečně ho zvu.
Vy jste velmi činorodý biskup, jakým dalším aktivitám se aktuálně věnujete?
Co se týče duchovní oblasti, teď třeba nabízím ještě jiný třídenní pobyt v jiném klášteře pro zhruba sto lidí tady z diecéze. A budu vést i dvě kontemplace na rozmezí mezi křesťanstvím a zen buddhismem.
A především mám na starosti plzeňskou diecézi, to znamená zhruba Karlovarský a Plzeňský kraj. Zodpovídám za všechny aktivity církve od života farností přes školy, charity přes kontakt s veřejností, s 80 kněžími a nějakými 2000 zaměstnanci. To jsou věci, které vyžadují i určitou manažerskou rovinu. Mám na starosti i několik oblastí v rámci celé České biskupské konference, kde jsem byl například šéfem jednoho vyjednávacího týmu.
Hlavní událostí tohoto a příštího roku je Vámi organizovaná diecézní synoda, tedy porada věřících nad důležitými otázkami. Je to historicky poprvé, co biskup něco takového svolal na diecézní úrovni. Jakým způsobem chcete synodu pojmout a co je vaším cílem?
Řecké slovo synhodos znamená společná cesta, takže k jednání jsou zváni všichni lidé z diecéze, přičemž více než polovina budou nekněží. Celkem bude zhruba 100 delegátů, kteří budou hlasovat a já jsem se zavázal, že to, co bude na konci odhlasováno dvoutřetinovou většinou, vezmu jako závazek pro směr, kudy půjdeme dál.
Cílem je hledání odpovědi na otázku, jak být křesťanem v realitě dnešní doby. Ne si něco malovat na růžovou nebo na černo, ale diskutovat nad tím, jak žít a být inspirativní pro lidi okolo. A pak samozřejmě, jak to celé budeme financovat. Věřím, že delegáti budou přinášet právě vize nebo skepsi a obavy jednotlivých lidí a že z toho vznikne intenzivní diskuzní proces i zajímavé odpovědi.
Jsou už teď věci, u kterých čekáte, že se budou muset radikálně proměnit, ať už v nějaké větší volnosti nebo naopak v nějakém upevnění?
My nemůžeme v diecézní synodě řešit otázky celocírkevní platnosti. Například, zda se kněží budou moci ženit. To není téma, které můžeme řešit, protože taková věc není v mé kompetenci rozhodnout.
Ale co se týká struktury toho, jak budeme organizovat život v plzeňské diecézi, tam si myslím, že se může hodně věcí zásadně změnit. Třeba jedna z věcí, kterou očekávám, je, že mnohem více budeme akcentovat nějaká střediska, kde spolu bude fungovat více kněží, kteří tak nebudou osamoceni někde na farách.
Aktuálně ale probíhá i celosvětová synoda, tam tyhle věci možné řešit je?
Ano, tam se mohou řešit. Letos budeme popisovat realitu, v jaké teď žijeme, a příští rok, až skončí celosvětová synoda, navážeme na to, co se tam rozhodne.
A u celosvětové synody očekáváte nějaká radikálnější rozhodnutí?
Jsem přesvědčený, že tam některé zajímavé momenty určitě budou. Například mě překvapilo, že papež už teď v polovině synody otevřel otázku žehnání homosexuálním párům. Upřímně jsem se domníval, že to bude výsledkem synody, ale on už tohle téma otevřel teď, asi aby diskuse na synodě šly ještě dál.
Určitě se bude probírat role a zodpovědnost žen a možnost zasahovat do řízení církve ze strany žen bude posílena. Jsem na to docela zvědavý a čekám celkově větší otevřenost. Na druhou stranu se asi ještě více zdůrazní, že ta zodpovědnost je velmi regionální, protože něco jiného je církev v Africe a něco jiného v Evropě.
A pak vnímám ještě jedno velikánské téma, které je teď důležité pro nás všechny a to je otázka ekologie. To znamená, otázka zodpovědnosti za svět jako celek, za prostředí, ve kterém žijeme, nejen za lidskou duši. To je pro církev docela nové.
Dalším bodem, který jste zmínil, je financování. Jakým způsobem chcete toto pojmout z pozice církve, abyste časem dosáhli nezávislosti, a jak funguje propojování církve s byznysem?
Jsem přesvědčen o tom, že zodpovědnost za vytváření zdrojů a propojení církve s byznysem je naprosto zásadní. To, že máme finanční nebo materiální zdroje pro to, abychom mohli dobře žít, patří k životu. Ty nepadají z nebe, ty musíme vytvářet. A tím pádem hodnoty života z víry musí být nějak kombinovatelné nebo integrálně propojitelné právě s péčí o zdroje. A to je byznys v dnešní době.
My v České republice jsme tomu vystaveni speciálně proto, že se zde církvi postupně vrací ukradené majetky i ve formě finanční náhrady, což znamená obrovský nárok na církev, aby je investovala – a investovala tak, aby budoucí generace mohly žít z výnosu.
To je docela zásadní disciplína, která znamená například pro mě a moji diecézi investování v řádech stovek milionů ročně. To je věc, kterou asi moji předchůdci nedělali. Zároveň to ale vnímám jako něco, díky čemuž se může církev stát mnohem věrohodnější, protože to znamená nejen zodpovědnost, ale i schopnost se v oblasti financí umět eticky a zároveň ne naivně pohybovat.
Jak byste tedy popsal církev jako byznys partnera? Co od ní mohou vlastně firmy nebo instituce čekat?
Já doufám, že je to seriózní partner, který ale ví, že musí být dostatečně sebevědomý, nikoli naivní. A je to partner, který plánuje v nesrovnatelně delších periodách než ti, se kterými se většinou potkáváme. My neplánujeme na 10 let, my plánujeme klidně na staletí.
Mohl byste upřesnit, co vy jako církev hledáte, jakým způsobem investujete, co mohou firmy nebo instituce najít u vás?
My hledáme partnery, kteří jsou připraveni na dlouhodobou spolupráci, která není nesena primárně rychlým a riskantním ziskem, ale je založena na stabilitě spolu s určitou mírou flexibility.
Pokud jde například o obdělávání půdy, naše diecéze preferuje ekologické zemědělství. Vytváříme tedy smlouvy se zemědělci, kteří jsou připraveni pečovat o půdu s ekologickými podmínkami. To samé je v oblasti lesnictví. V oblasti realit jsme zaměřeni na nájemní bydlení jako na formu dlouhodobé spolupráce, která zahrnuje široké spektrum od pomoci úplně nejchudším až po nějaké prémiové formy bydlení.
A z oblasti investic nás zajímá jak oblast etického investování do akcií, tak i investice do startupů a do projektů, které se nám zdají smysluplné a udržitelné a zároveň v sobě mají rizika, do kterých si myslíme, že s určitou částí portfolia můžeme jít. Od větrných elektráren přes různé věci, které se týkají právě třeba ekologie nebo získávání energií.
Máme vytvořenou představu ideálního portfolia, které by nám mělo dát možnost, abychom svůj život, který je spojen se školami, s charitou a také s podporou farářů, všech pomocníků a všech laiků, kteří se v tomto angažují, byli schopni samostatně ufinancovat. Samozřejmě si uvědomujeme, že zdroje jsou limitní. Uvidíme, jak to přesně bude vypadat, ale zatím můžu říct, že díky svým spolupracovníkům jsem velmi spokojený.
Jste moderní a inovativní osobnost, proto bych se Vás ráda zeptala i na velmi živé téma v dnešní době – umělou inteligenci. Co si myslíte o tom, jakým způsobem může umělá inteligence proměnit fungování církve?
Zajímavé je, že papež každý rok na 1. ledna píše poselství, které se týká míru ve světě. A letošním tématem, kterému se věnoval, byla právě umělá inteligence a potenciál pro vytváření nadějné společnosti, včetně ale možných ohrožení.
Takže já vnímám AI právě v té ambivalenci – na jedné straně obrovské možnosti a na druhé straně zásadní nebezpečí. Dává možnost mnohem intenzivněji dát dohromady současnou znalost, ale zároveň je to velká výzva – aby se dané věci posouvaly dál s ohledem na lidskou svobodou a vnímání dobra a zla. Každý zásadní objev má na jedné straně rozměr technický a na druhé straně rozměr etický. Technický rozměr se vyvíjí kontinuálně, etický je vždycky nově budovatelný s tím, jak lidé převezmou zodpovědnost. Dělo se to v klonování, dělo se to v otázce atomové energie, děje se to v otázce získávání nových zdrojů, všechny ty věci mají vždycky etický rozměr a když ho podceníme, tak se staneme závislými na něčem, co už nám neslouží. A podle mě je úkolem právě církve říkat: “Hele bacha, to není jenom o znalostech, ale je to také o hodnotě dobra a zla.”
Jsou už nyní pro Vás nějaké oblasti nebo způsoby využití AI vykřičníkem?
Oblast, která je vykřičníkem a o které jsme již mluvili, je velká zneužitelnost v otázce toho, co je pravda a co je nepravda. To znamená, tvoření zcela nových světů, které nemají nic společného s realitou. To je obrovská věc, v rámci které je třeba se ptát, jakým způsobem je možné verifikovat virtuální realitu od reality. V okamžiku, kdy nemáme být jen manipulování těmi, kdo mají zdroje ovlivňovat realitu virtualitou, propadáme se do nebezpečí, která mohou být opravdu obrovská. A to je velké téma.
Je ale zajímavé, že tohle je věc, která stojí na začátku Bible a vlastně je na začátku celého dramatu lidského selhání, protože to, na čem první lidé v rovině symbolické ztroskotali, byla právě otázka pravdy. Oni měli na výběr, jestli budou pravdu hledat nebo jestli ji budou vytvářet. Oni se rozhodli pro to, že ji budou vytvářet, že budou vlastně sami definovat, co je pravda. Toto riziko je tady trvalé a s umělou inteligencí se jenom prohlubuje.
V jakém jiném ohledu očekáváte, že může umělá inteligence společnost proměnit? A to klidně i v dobrém.
Jsem přesvědčený, že to dává možnost vnímat věci v mnohem širších souvislostech, než jsme schopni pouhými lidskými schopnostmi. Zvyšuje kvalifikaci k některým dalším krokům. Nicméně pak je tam přesně ten okamžik, jestli tuto kvalifikaci chcete využít pro dobro a pro pravdu, anebo pro sebeprosazení a pro vlastní zájmy. A jsme zpátky v té etické rovině.
A jakým způsobem to může pomoci církvi?
V okamžiku, kdy tím bude žít společnost, je třeba, aby tím žila i církev. Ale neumím si představit, že to bude účelově využíváno jako například taktická forma hlásání víry. Jsem přesvědčen, že víra je otázka osobního rozhodnutí ve svobodě. A jsem hluboce přesvědčen, že zůstane v nějakém tajemství lidského nitra, které dokáže být samo se sebou. A ne, že to bude něco, co bude mít charakter masového ovlivňování.
Samozřejmě, jestliže společnost bude šířit informace přes AI, bude vyhodnocovat informace přes AI, tak je třeba, aby to církev jako společenství lidí dělala taky. Ale věřím, že to bude vždycky člověk, který bude rozhodovat o tom, jestli je věřící, nebo jestli nějakou souvislost vidí nad horizont viditelného a že to bude něco, co bude dělat ve své vlastní svobodě.
Kdyby tomu tak nebylo, tak i celá věc církve a víry se stane součástí nějakého projektu umělé inteligence. A tomu fakt nevěřím.
Takže nejste ten, který by věřil, že nás ve finále může umělá inteligence přemoci a bude konec lidstva tak, jak ho známe?
Ta ohrožení si možná ani neumíme představit a mohou v něčem být nesmírně dramatická. Ale já stále věřím, že lidská svoboda je i nadále základem toho, proč má život smysl. Proto taky byl tenhle život povolán k bytí Tím, kdo je dárce svobody. Takže s touto premisou, že to není náhoda, ale že tady je někdo, kdo povolal věci k bytí, věřím, že to neskončí blbě.
Tak to moc děkuji za Váš pozitivně vyznívající závěr. Je ještě něco, co byste nám rád popřál do nového roku?
Tomáš Holub je od roku 2016 biskupem plzeňské diecéze, předtím působil mimo jiné jako generální sekretář České biskupské konference. Byl prvním vojenským kaplanem sloužícím ve válečných oblastech v bývalé Jugoslávii a Iráku. Svůj úřad a život dnešní církve rád přibližuje veřejnosti prostřednictvím sociálních sítí. Jeho velkým koníčkem je snowboarding a lyžování na horách. Jeho biskupské motto zní: „Kdo miluje, poznává Boha.“
