Pod rouškou svobody tvrdý režim. Co se chystá pro české školáky. A na jejich učitele
Vize nového školství je tady. Bez hodnocení a známek, bez učebnic. Kolektivní maturity, aby nikdo nepropadl. Důraz na gender, klimatický alarmismus, multi kulti. Dveře otevřené neziskovkám v čele s Člověkem v tísni. Zrušení řady předmětů, osekání dějepisu. Z něj se vybere jen něco, ideálně například postavení žen ve středověku. Žádný národ či dokonce vlastenectví. Děti se mají ptát a formulovat hypotézy, vytvářet projekty, samozřejmě, že kolektivně. Tolerance, inkluze, diverzita, to jsou nosná témata. Taková geometrie je vlastně k smíchu. To zaznělo na plzeňské besedě o školské reformě, kde šokovaní pedagogičtí pracovníci se nad tímto „paskvilem“ útrpně smáli i nadávali.
Michal Semín, spisovatel a publicista, informoval před několika desítkami vesměs pedagogických pracovníků o situaci se školskou reformou, která podle jeho slov rozvrátí celý systém vzdělávání a definitivně se tak rozejdeme s názory Jana Amose Komenského a dalších osobností. Rozběhlé procesy změn budou téměř nevratné. Budeme na chvostu světa, už nyní nás předbíhají především jihovýchodní Asiaté.
Pomyslné roušky na ústa„Nyní to vypadá, že školy mají obrovskou svobodu. Je to ale fíkový list,“ konstatoval Semín. „Jedna z indoktrinačních technik je vyvolat zdání, ale pod rouškou svobody se ve školách bude zavádět poměrně tvrdý ideologický režim. Od škol se tedy očekává, že povedou děti k ideologické názorové konformitě s velkými současnými myšlenkovými proudy, jako je genderová ideologie, multikulturalismus, Grean Deal, tedy klimatický alarmismus. Když si zadáte v tom materiálu o školství ve vyhledávači, tak je tam 32 zmínek o klimatu. Asi tři nebo čtyři se týkají klimatu ve škole,“ konstatoval za smíchu přítomných Semín.
„Ale zbytek je o tom, že se nám mění klima a že je zapotřebí děti burcovat do boje s klimatickými změnami. Když jsem už u těch citací, tak když si tam zadáte třeba slovo gender. Byli jsme na jednom setkání s úředníky ministerstva, že po veřejné konzultaci to nakonec dali pryč, že to ve společnosti vyvolalo nevoli. Nakonec je tam toho ale víc než v návrhu reformy. Takže tam je jedenáct přímých odkazů na místa, kde se apeluje na uvědomělost v otázce genderu a užívají se názvy jako genderová identita, genderové stereotypy, genderově podmíněné násilí a podobně. Kdežto slovo pohlaví, když se tak ve veřejnosti povídá, že jsou jenom dvě a dokonce i náš prezident prohlásil, že jsou jenom dvě,“ přednášel Semín za smíchu přítomných, „tak to je tam jenom dvakrát. Gender je tam jedenáctkrát, ale geometrie je tam třikrát.“ A opět se salonek plzeňské městské knihovny otřásl smíchem.
„Zadejte si tam slovo vlast nebo vlastenectví. Tak vám to vyjede text: Pro tento filtr nebyl nalezen žádný záznam,“ konstatoval za smíchu auditoria Semín. „Rodina – jen třikrát. Manželství – nula.“
„Ukazuje se, že přechod od frontálního vyučování k vyučování projektovému činí u dětí, které jsou ze sociálně zanedbaných podmínek a z prostředí, kde se jejich rodiče nezajímají o jejich rozvoj a nezajímá je, co se ve škole učí – tak pro takové děti je to daleko náročnější a těžší.“
Jak kde, jak kdy, jak co, jak kdo
„Má to trochu klady,“ upozornila jedna přítomná pedagožka. Semín na to: „To určitě. Ale nevím o tom, že my jsme byli vedení k tomu, abychom si ubližovali.“ A tatáž žena namítla: „To je náladou ve společnosti. Já jsem učila třicet let, tak o tom něco vím.“
Semín k tomu poznamenal: „Já to říkám z toho důvodu, aby nás to neukolébalo. Protože jak pan ministr a všichni ti autoři této školské reformy vám řeknou, že to nemyslí tak, že by se to interpretovalo k horšímu. Ale zkušenost mi velí k obezřetnosti. A dávat si pozor na to, aby se školství nedostalo do rukou různých aktivistů. Protože jakmile tam není jasný řád, který lze nějakým způsobem rozumně kontrolovat, mít nějakou představu, co se tam odehrává, tak to vytváří podmínky, které ocení hlavně aktivističtí aktivisté.“
Každá škola je podle Semína jiná. „Někdo zažil školu, která učí děti výborně a ony dosahují dobrých výsledků. A jinde je to zase naopak. Obávám se, že tato reforma přispěje spíše k tomu, že bude chaos. Když jsem sledoval výstupy a videozáznamy, kdy Národní pedagogický institut dělá prezentaci ředitelům škol, tak bylo vidět, že se ředitelé vůbec nechytají. Jednak se přiznali, že vůbec neví, proč to vzniká. Tato reforma nevychází zdola, že by sami učitelé a ředitelé řekli, že už nemohou učit postaru a že to potřebují celé předělat. Ale tento hlas není.“
„Socioložka Natálie Simonová se dlouhodobě zabývá tématem sociálních nerovností ve vzdělávání. Dokladuje, že tyto rozdíly se nyní zvětšují, místo toho, aby se zmenšovaly,“ podotkl dále Michal Semín.
Podklady nula
„Po veřejné diskusi se jedna část jmenuje Péče o sebe a o druhé. Ale tak se jen jmenuje průřezové téma. Pak je tam Udržitelný svět, a také téma Společnost pro všechny. Takže zase důraz na toleranci, inkluzi, diverzitu. Smysl průřezových témat spočívá v tom, že se mají nějak prolínat celým vzdělávacím obsahem. Nejsou tam samostatné předměty. Ale – protože učitelé nevědí, jak se těmto tématům věnovat nebo jak je do dostat do výuky, a školní inspekce chce, aby se ta průřezová témata nějak projevila – tak si školy zvou neziskové organizace, které to mají v popisu práce a jsou často také ministerstvem placeny. I ty ze zahraničí. Třeba se specializují na to, že vysvětlují dětem „tematické úzkosti“. To nedělají učitelé, ale neziskovky, jako třeba Člověk v tísni a řada dalších organizací, které na to mají obrovské rozpočty,“ pokračoval dále Semín.
Nic nevíme, ale to nevadí
„Je vymezeno celkem deset vzdělávacích oblastí. Není to rozděleno na předměty. Třeba je vzdělávací oblast Člověk a příroda, kam spadá fyzika, chemie a přírodopis. Když se chcete seznámit s tím, co se očekává od dětí na druhém stupni, s čím se seznámí a čemu se budou věnovat, tak je to na jednom papíru. A to je vše. Cílem výuky prý je, aby žák byl schopný klást otázky a formulovat hypotézy,“ pokračoval Semín, a tyto informace vyvolaly hluk v salonku, kde probíhala beseda. Šokovaní kantoři neměli slov…
„Dlouho se bojovalo o to, zda se přestane učit chronologicky. To byl původní úmysl, že dějepis se nebude učit od starověku po novověk, ale tematicky. Třeba Úloha žen ve společnosti, budou projekty na témata Žena ve středověku, Žena ve starověku, Emancipace.“ Opět zazněl smích z hrdel přítomných pedagogů.
„Oni už dávno měli udělat takzvané vzorové školní programy, ale ještě to nestihli. Prostě to zatím neudělali. Tvrdí, že budou ve dvou verzích a že to představí na jaře. Jedna z nich ještě bude částečně respektovat klasickou výuku, ale ta druhá už bude projektovým pojetím. Není tam nic, čemu se mají učitelé věnovat, ale jenom posoudí informační hodnotu a důvěryhodnost zdrojů z různých prací o dějinách. Specifikuje proměnu politických útvarů krajiny a lidských sídel. Posoudí pozitivní a negativní vliv technologického vývoje,“ četl úryvek ze schváleného návrhu reformy Semín. „Je tam třeba Poznáváme minulost a Tvoříme dějiny.“ A opět smích. „Vyjádří vlastní představu a funkci o významu historických objektů.“
„To jsou takový kecy!“ nato zvolala žena středních let. A Semín dodal: „Co s tím ti učitelé mají dělat? To si budou muset vymýšlet vlastní postupy. Nebudou k tomu ani učebnice. Takže v tom je prostě blázinec.“
Nehodnotit! Chválit!
Následoval dotaz zhruba tak čtyřicetiletého muže: „Jak bude probíhat závěrečná klasifikace a závěrečné zkoušky v tomto stylu?“
Semín odpověděl: „To je další sporný moment této reformy. I když se zatím nezakázalo známkování, tak ideálem je jej opustit a přejít na informativní hodnocení. Chápu přednosti i zápory obou. Neumím si představit, že kantor, který má několik tříd po třiceti dětech má ještě čas vytvářet slohové cvičení o každém dítěti. A teď to děti přinesou domů a rodiče budou říkat – tak jak je tedy na tom. Máš jedničku, nebo dvojku? U nejmenších dětí to chápu. Ale oni to chtějí postupně zavést povinně pro první stupeň a pak výhledově pro ty starší. Má-li být škola přípravou na život, tak když se pak jdete ucházet o práci, tak neodcházíte s tím, že nevíte, na čem jste. Buď vás přece vezmou, nebo ne. Známkování ve škole je právě taky o tom. Když je dobrý kantor, tak dítě zná a řekne rodičům víc než jen známku.“
Poté zcela šokoval i vystrašil většinu přítomných: „Dokonce se chvíli pracovalo s nápadem, a to je výhled na střední školy, že budou kolektivní, skupinové maturity.“ – „Cože!?“ burácelo se smíchem auditorium. – „Prostě, aby nedocházelo k tomu, že někdo neprojde.“ Smích přecházel v mírné zděšení.
A tím skončila beseda o chystaných reformách školského systému v ČR.
To sa bude hodiť po revolúcii, prevrate i puči... Alebo aj po okupácii. 
