Ukrajinský analytik Rostislav Iščenko - toho času v RF, sice je to měsíc staré, ale hodně zajímavé čtení..
Od samého okamžiku podpisu Minských dohod jsem je ve svých článcích a rozhovorech charakterizoval jako alternativní, ale nerealizovatelné. Proč nerealizovatelné je pochopitelné - od okamžiku podpisu na úrovni ukrajinského prezidenta bylo uvedeno, že Kyjev podepsal Minské dohody nikoli za účelem jejich splnění, ale zastavení ofenzivy DLR / LLR.
Toto byla verze pro domácí použití. Pro evropské partnery Ukrajiny byla navržena verze o „zvláštní“ interpretaci Minských dohod Kyjevem. Za prvé, říkají, že Ukrajina by měla získat kontrolu nad hranicí, a sbor DLR a LLR by měl být odzbrojen, a teprve pak možná Kyjev provede některé změny ve své ústavě a zákonech (které chce, a které nechce, nebude provádět). Ukrajina odmítla stáhnout jednotky pod záminkou, že se bojí obsazení vyčištěného území vojsky DLR a LLR. Ačkoli strategie „žáby na lyžích“ (postupného vytlačování z šedé zóny) byla vyvinuta ozbrojenými silami Ukrajiny.
Proč jsem v takovém případě vždy považoval a považuji Minské dohody za nealternativní. Protože alternativou k Minsku byla válka. Ne pravidelné ostřelování měst v Donbasu, ale totální válka. V tomto případě operace Debalcevo ukázala, že počátkem roku 2015 byly sbory DLR/LLR schopné pouze útoku s omezenými cíli. A to se neobešlo bez pomoci dobrovolníků. Po několika týdnech intenzivních bojů, v nichž vážné ztráty nenesly zdaleka jen VSU, se podařilo odříznout Debalcevský výběžek. A pak došlo k poziční slepé uličce.
Šlápnout na připravenou obranu ze strany samopalů a dobrovolníků bylo sebevražedné. Plnohodnotná ruská intervence znamenala formální začátek rusko-ukrajinské války.
Mnozí zastánci tohoto řešení říkají, že na názor světového společenství by se nemělo hledět, Západ by prý stejně ty sankce, které chtěl zavedl a které by nemohl, ty by nezavedl. Toto je sporné tvrzení, ale nevidím žádný důvod tvrdit, že tlak na Rusko a jeho vnější izolace v případě, že by Moskva přistoupila na válku, byly by několikanásobně silnější a mohli dosáhnout kritických hodnot. Protivníci by stejně prohlásili, že vítězství odsuzují všichni.
To je fakt, že válka nezačíná pro vítězství v bojích,ale pro vítězství politické. Aby, jak napsal Liddel Garth, byl poválečný svět lepší než předválečný, alespoň pro nás. Není pochyb o tom, že ruská armáda by mohla během několika týdnů, ne-li dnů zničit VSU. Dosáhnout tohoto "lepšího světa" však Rusko v roce 2015 nemohlo, a to ani za cenu přílišné síly, v případě okupace celé Ukrajiny. I nyní, o více než pět let později, je "svět lepší než předválečný" možná pro Rusko jen bez války.
Vezměte prosím na vědomí, Zelenský ještě v loňském roce prohlásil, že pokud v průběhu roku nebude dosaženo pokroku v plnění Minsku (to znamená, že pokud nebude přijato ukrajinské hledisko), Kyjev začne odstupovat z dohod. Rok od prvního prohlášení na toto téma je téměř u konce. Už na konci roku 2019 ale tentýž Zelenský prodloužil lhůtu svého ultimáta do konce roku 2020. Nyní, když bylo jasné, že nikdo do konce roku 2020 přání Kyjeva nesplní, Ukrajina začala hledat cestu ven ze situace.
Nejprve přišli s falešnými představiteli Donbassu, které sami jmenovali. Šli s nimi do Paříže a Berlína, snažili se tam získat podporu jejich podvodu. Na rozdíl od obvyklých zpráv o bravurách o návštěvách v ukrajinských médiích se neobjevila o delegaci ani zmínka, prý onemocněla úplně koronavirem, nebo neúplně, v důsledku toho začal tisk diskutovat o zdravotním stavu diplomatů, a ne o výsledku jednání. Je to taková ukrajinská klasika a praxe příběhů o zásadním průlomu založeném na nejmenších dosažitelných výsledcích, což nás vede k tomu nejhoršímu - zastavili tanečky s Kyjevem a dokonce i Evropané přešli z diplomatických narážek na nepříjemné konkretizace.
Kyjev však šel dál a zahájil diskusi se svými "představiteli Donbasu" o změnách zákona o zvláštním postavení Donbasu. Změny se týkají zavedení Steinmeierova zákona. Byl přijat v roce 2019 na summitu v Paříži se závazkem implantovat vzorec do národní legislativy, Ukrajina se opět rozhodla udělat "fintu" a sama se sebou se dohodla na tom, jak přesně vzorec bude implantovat. S vědomím zvláštností "ukrajinského přístupu" můžeme s jistotou předpokládat — to, co bude oficiálně přijato Ukrajinou, nebude vypadat vůbec jako Steinmeierův vzorec.
A odpověď z Evropy už zazněla. Itálie tradičně uvedla, že je proti automatickému prodloužení protiruských sankcí a záležitost by měla být projednána na celoevropském summitu. EU zcela netradičně (obvykle na takové výroky okamžitě zazněly vzteklé odpovědi) mlčeli. Určitě to "proberou" a prodlouží. Třeba Italové získají pro sebe pár miliard navíc z finanční pomoci EU. Zvláštností rozhodování Evropské unie však je, že v podobných případech začíná ve svých dokumentech přenášet požadavky na druhou stranu (v našem případě na Ukrajinu).
Z Paříže a Berlína už zazněly požadavky na adresu Kyjeva, že se nebude diskutovat, ale plnit Minské dohody. Zbývá získat stejný požadavek na úrovni EU. Začíná se to opakovat stále častěji a pak se mluví o tom, že protože Kyjev sabotuje Minský proces, není hoden podpory. K revizí sankční politiky není daleko. Ne hned, samozřejmě, ale nyní v souvislosti se systémovou krizí se všechny procesy na světě zrychlují. Takže se musí zrychlit i toto.
V této fázi nejde o zachování minských dohod, ale o to, kdo bude považován za viníka jejich rozpadu. Ukrajina chce svalit odpovědnost na Rusko, oprávněně doufat, že pokud Minské dohody oficiálně vypoví Moskva, bude to vážný problém pro Západ a revize sankční politiky a přiměje ho, aby udržel podporu Kyjevu. Rusko poskytuje Zelenskému příležitost splnit své ultimátum a přijmout odpovědnost za ukončení Minských dohod.
Co to znamená? Rusko stále nemá dostatečný potenciál pracovat na připojení celé Ukrajiny. Je ale zcela v silách obnovit územní celistvost Doněcké a Luhanské oblasti v jejich původních hranicích. K tomu není třeba ani otevřeného zásahu ruské armády. Mohou to být další dobrovolníci a sbory Republik. A příležitost se najde. Představitelé DLR a LLR varovali, že v případě pokračujícího ostřelování budou nejen reagovat odvetnou palbou, ale vyhrazují si právo posunout kontaktní linii za obytné zástavby. Zvláštností Donbasu je, že je celý jedna velká zastavěná oblast.
Pokud na pozadí úspěchů armády DLR / LLR na Ukrajině se objeví ještě pár lidových republik-dobře. Pokud ne, není to špatné. Hlavní věc je, že tyto malé územní změny nebudou muset vážně zhoršit vztahy Ruska a jeho partnerů v EU (Německo, Itálie, Francie). Dále jsou možné varianty: buď opět sestavit nějaký "formát" a donutit Kyjev podepsat nové, ještě horší dohody, než je pro něj Minsk, podmínky příměří, a nebo vůbec nic nepodepsat a prohlásit, že vzhledem k tomu, že Ukrajina se sama vzdala mezinárodní pomoci, ať si sama jedná s Donbassem (pokud se objeví další lidové republiky, tak s nimi taky). Přitom Rusku zůstane ještě takový faktor tlaku, jako jednostranné uznání nezávislosti samozvaných republik a urychlení jejich integrace do Ruska (je to jednodušší, než v EAES, protože v tomto případě rozhoduje Moskva sama, zatímco v EAES se musí dohodnout se všemi spojenci).
Mělo by být zcela jasné, že tím, že se Ukrajina vzdá Minských dohod, aktivuje svou občanskou válku, ale Rusko s tím nebude mít nic společného. Nebojovalo s Ukrajinou a podílelo se na Minských dohodách jako ručitel, ne jako strana konfliktu. Aby bylo možné zviditelnit vnější konflikt a vykřikovat "agrese", musí Kyjev přenést odpovědnost za zrušení Minských dohod na Moskvu nebo alespoň na lidové republiky.
Stav zmrazeného nebo kontrolovaného konfliktu je pro Rusko výhodný, protože v této fázi umožňuje obviňovat ukrajinské orgány, EU a USA z situace na územích kontrolovaných Kyjevem. Jak se nepřátelé oslabují, někteří se dokonce mohou stát spojenci a Moskva získává sílu, je možné zřídit přímou nebo nepřímou kontrolu nad novými částmi ukrajinského území (v mezích strategické nutnosti v měnící se situaci, a také na základě vlastních ekonomických zájmů a příležitostí) ...
Pokud se Ukrajina neodváží vystoupit z Minsku, konflikt zůstane ve zmrazeném stavu. Současně bude podpora Západu klesat rychleji a rychleji, což znamená, že ruské pozice budou posíleny a zvýší se možnosti jeho mírového vlivu na situaci na Ukrajině. Pokud se Kyjev odváží narušit Minskský proces, Rusko získá kontrolovaný občanský konflikt nízké intenzity na území Ukrajiny s možnými periodickými ohnisky. V rámci řízení tohoto konfliktu může sama Moskva určit úroveň a cíle svého zásahu, ale nemá smysl, aby do něj Rusko formálně vstoupilo.
Takže svět po Minsku slibuje, že bude obtížný, ale zajímavý. Pokud jde o Ukrajinu, i když Kyjev si to nechce připustit, jakákoli možnost pro něj není dobrá. Po převratu a vypuknutí občanské války nemůže mít v zásadě dobré možnosti.
