Finále mezi vítěznou umělou inteligencí a pilotem F-16 se mělo původně odehrát v technologickém akcelerátoru amerického letectva AFWERKS v Las Vegas, nakonec se však kvůli omezením, daným koronavirovou pandemií, odehrálo na Univerzitě Johnse Hopkinse v Marylandu. Většina se ho přitom vysílala online. Pilot měl k dispozici přilbu na virtuální realitu tak, aby mohl sledovat okolí stejně, jako v reálném letounu, a seděl v ergonomické sedačce se základními ovládacími prvky (plyn, knipl) rozvrženými tak, jak jsou umístěny v letounu F-16.
Oba letouny začínaly jako v tradičním dogfightu tzv. head-onem, tedy vstřícným průletem ve výšce zhruba pět tisíc metrů při rychlosti cca 600 km/h, kdy se letouny míjejí a pak točí. V dalších kolech se nadmořská výška začátku souboje měnila, nicméně oba letouny začínaly na stejné letové hladině, aby ani jeden z nich neměl podstatnou výhodu.
Od prvního dogfightu bylo zjevné, že lidský pilot je zdravě agresivní a snaží se velmi aktivně dostat do lepší střelecké pozice. V pohybu obou letounů byly přitom vidět jisté rozdíly, kdy lidský pilot dělal těžší manévry s vyšším přetížením, zatímco pohyb letounu, řízeného umělou inteligencí, byl výrazně plynulejší a propracovanější.
Z toho plynula první zásadní výhoda, kterou se letci během výcviku boje na krátkou vzdálenost učí. Pilot musí dobře vážit mezi agresivitou manévrování a výkonem. Čím ostřejší je manévr, tím více energie letoun ztrácí a tím pomaleji letí. Jakkoli jsou moderní letouny vybavené velmi silnými motory, po několika ostrých otáčkách i tak agilní letoun, jakým je F-16 Fighting Falcon, může ztratit rychlost, energii a tím schopnost dalšího manévrování, přičemž v krajním případě může dojít až k nekontrolovanému pádu.
První kolo souboje lidského pilota s umělou inteligencí trvalo 81 sekund. Přestože se lidský pilot opakovaně dostal do dobré střelecké pozice, jeho letoun byl v průběhu souboje postupně třikrát virtuálně zasažen a nakonec zničen.
Druhý souboj trval 59 sekund a i jeho průběh byl velmi jednoznačný. Třetí souboj vypadal vyrovnaněji, lidský pilot však zjevně doplácel na nedostatečné situační povědomí o okolí letounu, kdy několikrát promarnil šanci získat dobrou střeleckou pozici.
V tom se ukázala další výhoda umělé inteligence. Zaprvé má dokonalý „výhled“ z letadla a v každou chvíli zná přesné parametry protivníkova letounu. Na rozdíl od člověka ji také nezatěžuje složitá biologická koordinace všech činností, zejména ovládání letounu v kombinaci s pozorováním okolí. V této souvislosti by bylo zajímavé sledovat, jak by dopadl souboj dvoumístných strojů, kde se operátor zbraňových systémů, sedící v zadní pilotní kabině, během souboje na krátkou vzdálenost zpravidla soustředí na vyhledávání cílů a pilot na samotné manévrování.
Lepší střelec?
Čtvrtý souboj skončil po 53 sekundách opět vítězstvím umělé inteligence, přičemž stejně jako v předchozích dvou případech došlo k prvnímu těžkému zásahu pilotova stroje již kolem 20. sekundy a zbytek souboje vyplnila převážně Bangerova obrana.
Už zde však byla vidět jistá změna taktiky, protože se Banger snažil spíše vyhýbat head-on soubojům, při nichž proti sobě letouny letí vstřícně a mohou na sebe pálit zároveň. Důvodem byl zřejmě největší rozdíl, který se při testu objevil mezi umělou inteligencí a pilotem. Šlo o míření.
Zatímco pilotovi dělalo problémy zasáhnout protivníkův stroj, umělá inteligence, pro níž není dobré míření otázkou senzorickou a motorickou, ale pouze matematickou, zaměřovala s naprostou jistotou – alespoň tedy v nedokonalém prostředí simulátoru.
V reálu dnes američtí vojenští letečtí instruktoři čelní souboje své svěřence prakticky neučí. Pravděpodobnost zásahu je příliš malá, pokud je „u kniplu“ člověk. (Dodejme, že čelní střety jsou z pohledu člověka při vyšších rychlostech také dosti riskantní kvůli možnosti srážky. Umělá inteligence v tomto případě zatím neměla žádný pud sebezáchovy.)
Pokud by to počítač dokázal změnit, musela by se změnit i taktika leteckých soubojů. Ovšem použitý simulátor nebyl tak podrobný, aby na tuto otázku zcela přesně odpověděl. Zjednodušeně řečeno neurčoval dráhu každé jednotlivé kulky. Pouze to, zda soupeřův letoun je v určité výseči před předkem letounu.
Pokud by se v praxi opravdu ukázalo, že počítače umí mířit výrazně lépe, byl by to zřejmě jeden z jejich největších možných přínosů pro letecké souboje nedaleké budoucnosti. Jakkoli se většina dnešního leteckého boje odehrává mimo přímou viditelnost za pomoci řízených střel s doletem desítek kilometrů, při klasickém manévrovacím souboji může počítačové doměřování hrát velmi podstatnou roli.
Vraťme se ovšem ještě k souboji samotnému. Před pátým soubojem moderátoři požádali Bangera, aby krátce okomentoval dosavadní souboj. „Zjišťuji, že normální věci, které jako stíhací piloti děláme, najednou nefungují,“ řekl jim. Dodal, že se do pátého souboje pokusí něco změnit, protože v dosavadních soubojích často ztrácel „život“ již po první otočce.
Do pátého souboje Banger skutečně výrazně změnil taktiku. Vyhnul se první zteči umělé inteligence a klesáním ve spirále nabral vysokou rychlost, kterou chtěl zužitkovat bojem s vysokým přetížením, ve kterém měl v předchozích kolech umělý protivník menší problémy. Nakonec však ani tato taktika plně nezabrala a ačkoli se souboj protáhl na trojnásobek času, lidský pilot s umělou inteligencí i popáté prohrál.
