3 sovětští generálové, kteří uprchli z nacistického zajetí
Tito velitelé odmítli spolupracovat s nepřítelem a při první příležitosti uprchli ze zajetí. Ne všem se však doma dostalo vřelého přijetí.
Navzdory všeobecnému přesvědčení se Sovětský svaz nezřekl všech svých vojenských příslušníků, kteří se nacházeli v německém zajetí. Pokud se při kontrole zjistilo, že se bývalý zajatec neprovinil velezradou a nevzdal se dobrovolně nepříteli, mohl počítat s tím, že všechna obvinění proti němu budou stažena a bude mu umožněn návrat do aktivní služby s obnovením hodnosti a všech vojenských vyznamenání.
Zároveň se ne všem vojákům a velitelům, kteří neprojevili zbabělost a nespolupracovali s nepřítelem, podařilo přesvědčit NKVD (sovětskou tajnou policii) o své nevině. Často byla jména těchto lidí očištěna až několik let po skončení války, kdy už byli sami dávno mrtví.
Alexander Bondovský
Láska generálmajora Alexandra Bondovského ke svobodě byla tak silná, že se mu podařilo dvakrát uprchnout z německého zajetí.
Poprvé se dostal do zajetí 21. července 1941 v Bělorusku, když se spolu se zbytkem 85. střelecké divize snažil prorazit energetické linie a připojit se ke zbytku sovětských vojsk. Generál utekl o pět dní později, když byla kolona zajatců, v níž se nacházel, převážena na jiné místo.
Bondovskému trvalo dva měsíce, než se dostal k jednotkám Rudé armády. Měl neuvěřitelné štěstí: v onom kritickém okamžiku sovětsko-německé konfrontace mu bylo umožněno vrátit se do řad bez zbytečných kontrol. Tehdy ho však štěstí opustilo. Dne 21. října 1941 byl generál při přechodu řeky Desny na západní Ukrajině opět zajat. Ještě téže noci se mu podařilo uprchnout.
Dne 24. prosince 1941, vyčerpaný dlouhým pochodem, dosáhl generál Bondovský sovětských vojsk u vesnice Kryukovo u Moskvy. Tentokrát ho zvláštní oddělení NKVD podrobilo důkladné tříměsíční prověrce, v jejímž důsledku proti němu nebylo vzneseno žádné obvinění. Alexandr Vasiljevič se nesměl vrátit na frontu, ale bylo mu povoleno učit na škole pro výcvik budoucích velitelů.
Koncem roku 1943 se Alexandru Bondovskému podařilo získat povolení k odjezdu na frontu a byl jmenován velitelem 324. střelecké divize. Dlouho tam však nepobyl: V únoru 1944 byl generál vážně zraněn a přišel o nohu. Po propuštění z nemocnice se vrátil k pedagogické činnosti a tam zůstal až do konce války.
Pavel Sysojev
V červenci 1941 byl u Žitomiru zajat generálmajor Pavel Sysojev, velitel 36. střeleckého sboru. V té době byl těžce zraněn. Sysojev Němcům řekl, že je vojín Pjotr Skirda, a ti o něj rychle ztratili zájem.
Sysojev prošel šesti zajateckými tábory, než se mu v srpnu 1943 podařilo se skupinou spoluvězňů uprchnout z tábora v Hrubieszově. Pavel Vasiljevič přešel celé Polsko, ale na území Běloruska narazil na oddíl nacionalistické Ukrajinské povstalecké armády (UPA, která je v Ruské federaci prohlášena za extremistickou organizaci a zakázána). Když Sysojeva považovali za ukrajinského rolníka, násilím ho mobilizovali do svých řad.
Když viděl, že - stejně jako on - bylo mnoho bojovníků UPA naverbováno proti své vůli, podařilo se "Skirdovi" přesvědčit je, aby zběhli k sovětským partyzánům. V říjnu 1943 tak Sysojev a 25 bývalých nacionalistů uprchlo k černigovsko-volyňské partyzánské jednotce Alexeje Fjodorova. Tam generál odhalil svou pravou identitu.
Generální štáb požadoval, aby byl Sysojev okamžitě poslán do Moskvy, ale ten se obrátil na Fjodorova s osobní žádostí: "Dejte mi příležitost bojovat! Až válka skončí, pokud se něčím proviním, budu se za to zodpovídat." Sysojev se z toho vyvlékl.
Po dlouhém zvažování se partyzánský velitel rozhodl dát Pavlu Vasiljevičovi šanci a na vytrvalé vzkazy z velitelství, aby poslal Sysojeva do Moskvy, odpověděl, že v současné době to není možné. Sysojev byl pověřen školením mladších velitelů a plánováním vojenských operací jednotky.
V dubnu 1944 se generál konečně dostal do hlavního města, kde byl zatčen. Následné vyšetřování trvalo více než 18 měsíců, ale v prosinci 1945 byl plně zproštěn viny. "V Moskvě pomohly muži, který měl velmi těžký osud, obnovit dobré jméno dokumenty, které Sysojevovi vydalo naše velitelství a v nichž byly podrobně popsány všechny okolnosti jeho vstupu k partyzánům a jeho vynikající reference. Pavlu Vasiljevičovi byl vrácen jak stranický průkaz, tak generálská páska na rameno," vzpomínal Alexej Fjodorov.
Nikolaj Golcev
Ne všichni sovětští velitelé, kterým se podařilo uprchnout z německého zajetí a vrátit se k sovětským jednotkám, však měli takové štěstí. Příběh generálmajora Nikolaje Golceva, velitele obrněných sil 18. armády, měl tragický konec.
Golcev byl zajat Němci 15. srpna 1941 během bojů na Ukrajině. Již 30. srpna se mu spolu s dalším velitelem podařilo při přesunu jejich kolony zajatců uprchnout a dostihnout ustupující jednotky Rudé armády.
Golcev však nedostal šanci vrátit se na frontu. Dne 15. října byl zatčen zvláštním oddělením NKVD na základě obvinění, že se dobrovolně vzdal nepříteli, a podroben dlouhým výslechům.
Podle spisu se Nikolaj Dmitrijevič k činu, z něhož byl obviněn, přiznal a byl odsouzen k trestu smrti. Generál Golcev byl popraven zastřelením 23. února 1942.
Po skončení války bylo při studiu německých archivů zjištěno, že sovětský velitel se v zajetí choval statečně a odmítl spolupracovat s nepřítelem. V roce 1955 byl posmrtně rehabilitován.
https://www.rbth.com/history/334320-3-s ... ped-prison
Anglikánska cirkev vznikla, bola založená v roku u 1534 tzv. Supremačným aktom. Dovtedy boli Angličania vzorný katolíci. Na krížovej výprave do Čiech sa zúčastnili. Vydali sa na pochod, ale cestou natrafili na križiakov z Francúzska a keďže bola storočná vojna, rozdali si to medzi sebou. 
Takže spev husitov nepočuli. Obe kresťanské, katolícke výpravy už na zhromaždenie križiakov nedorazili.
V je ho dobe bol Bagdad provinčné mestečko, osada bez nejakého významu či už ekonomického alebo politického.