.
.
.
Senegalský příběh Vavro Šrobára
V březnu 1919 se dostala v Maďarsku k moci tzv. komunistická vláda Bely Kuna. V květnu maďarské jednotky vtáhly na Slovensko a obsadily Košice a Prešov, ale nakonec byly ze slovenského území vypuzeny. Boje na Slovensku s maďarskou bolševickou armádou byly detailně popsány. Ale jedna drobná epizoda je prakticky neznámá.
První ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár ve Sborníku „Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919“ vzpomíná, že maďarský útok vzbudil velké obavy. Maďaři postupovali, italské velení si podle Šrobára se situací nevědělo rady, ale když se v noci z 31. května na 1. června ujala velení československých jednotek francouzská mise, situace se postupně zlepšovala.
Ministr Šrobár vzpomínal, že zažil horké chvíle, když ho navštívil 18. června ve 22. hodin francouzský generál Mittelhausser a požádal ho, aby s dalšími vládními úředníky odešel z Bratislavy do Trenčína nebo Brna. K Bratislavě se blíží Maďaři. Na příkaz Šrobára kolem půlnoci odešla proti Maďarům na frontu i bratislavská posádka.
Policejní kapitán Brunner byl povolán ke konzultaci a Šrobára nepotěšil. K obraně vládních úřadů měl jenom 160 mužů a 20 jezdců, jenže všichni byli Maďaři. „Jsou spolehliví, pokud držím revolver v ruce,“ odpověděl kapitán.
Šrobár vzpomíná, že policejnímu veliteli dal rozkaz, aby policisté ihned zadrželi v Bratislavě 1 000 osob, špičky společnosti a přední osobnosti města. Jako rukojmí měly být odvezeny do Luhačovic, Terezína a Josefova. Smetánku Bratislavy představovali Maďaři. Toto opatření přispělo k upevnění klidu v Bratislavě, dokud nebyly zastaveny maďarské útoky.
Šrobár k tomu přidává pozoruhodný příběh:
„…V době největší tísně se stala zajímavá, v celku humorná událost. V ulicích Bratislavy se objevili „Senegelaci“. Pravda, bylo jich jen asi 20, ale prošli všemi ulicemi města a budili strašlivý postrach mezi obyvateli. Rázem se městem rozšířilo, že Francouzi poslali do Bratislavy jednu divizi barevných vojáků. Zvěst o tom se roznesla bleskurychle po celém Slovensku, a působila překvapujícím dojmem. Naráz přestávala panika za naší frontou a upevnila se důvěra v Československý stát."
Jak to působilo, toho je dokladem tento příklad:
„Po dvou až třech týdnech po objevení „Senegalců“ v Bratislavě se dostavil do našeho štábu z Košic pravidelný kurýrní důstojník. Referoval mi, že je všude výtečná nálada, a že prvý vlak se Senegalci je už v Poprade. Jsou jich prý 2 divize."
Ptal jsem se ho: „A viděl jste je?“
„Ano, na vlastní oči jsem je viděl jak vystupovali z vagonů.“
„No,“ říkám, „když jste je viděl, tak je to dobře.“
Přitom se zatím neobjevil na Slovensku ani jediný barevný voják.
„Senegalci“ byli naši vojáci, kteří se v jedněch našich kasárnách přebarvili a namaskovali, a nahnali strach všem našim nepřátelům po celém Slovensku…“ (Sborník „Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919“, str. 11)
.
.
.