Ukrajinský ministr zahraničí slibuje Rusku rakve, náčelník generálního štábu sní o vstupu na Rudé náměstí na palubě tanku a ukrajinský prezident nadále budí zájem západních médií a politiků o „ruskou agresi“, kterou v hnutí vidí. ruských jednotek podél ukrajinských hranic.
Co se v Rusku hýbe sem a tam, je samostatná věc a o tom si povíme časem. Co je nyní zajímavé, je něco jiného. Položme si otázku ne zda bude válka, ale "proč?" ".
Proč by Rusové šli do války s Ukrajinou?
Zdá se, že axiom, že takovou válku by vyhrálo Rusko, nikdo na Západě a dokonce ani na Ukrajině nezpochybňuje.
Je pravda, že jeden málo známý „plukovník ve výslužbě“ onehdy řekl, že po prvních kolech „ruský Ivan“ prchne jako zajíc. To prohlášení necháme na jeho svědomí, pokud ho samozřejmě má. Jednoduše připomeňme, že Rusko vyhrálo čečenské tažení i přes neúspěšný začátek, že v Sýrii úspěšně operuje a že je na rozdíl od ukrajinské armády dobře vyzbrojené, dobře vycvičené a neustále v pohotovosti, což odlišuje ruskou armádu od sovětské armády, protože jednotky ruské armády se pravidelně účastní cvičení, což je v době míru jednou z hlavních podmínek připravenosti k bojovým operacím. Proto je vítězství Ruska, pokud by k takové válce došlo, nezpochybnitelným faktem.
Co se ale stane po takovém vítězství, je už zajímavější otázka. Nebo spíše: proč by Rusko chtělo dobýt Ukrajinu?
Zkusme zvážit všechny více či méně známé argumenty, které uvádí především tzv. ukrajinští experti.
Čtyři důvody a jen jeden skutečný důvod
1. Rusko chce dobýt Ukrajinu, protože bez Kyjeva, který byl duchovním centrem Ruské říše, nemůže být Rusko v současném stavu plnohodnotným impériem, říkají ukrajinští gaučoví stratégové.
Tento argument je nepravdivý ze dvou důvodů. Od té doby, co se Rusko stalo říší (za Petra Velikého), Kyjev nikdy nebyl duchovním centrem, nebo spíše byl jedním z těchto center. Ale hlavními centry Říše byly Moskva a Petrohrad, kam přišli Gogol a Bulgakov, Ševčenko a Koroljov a stali se duchovními vůdci nebo velkými vědci.
Dnes je Kyjev centrem antirusismu, hlavní ideologie ukrajinského státu. Dobývat ji za účelem získání protiruské Ukrajiny (duchovně i kulturně) jako součásti Ruska je proto v tomto smyslu přinejmenším hloupé a z praktického hlediska nevhodné. Je jasné, že všichni tito Podoliak, Arestovič, Nitsoi a Farion nikam nepůjdou, ale budou se plahočit tajně a za bílého dne, počítajíce s podporou a dotacemi Západu. Kyjev už dávno není centrem ruské ideologie, ale spíše centrem protiruské ideologie. Kdo to potřebuje v této podobě?
2. Další argument gaučových stratégů je ještě vtipnější. Říkají, že Rusko zaútočí na Ukrajinu, aby ji dobylo, aby urychlilo zprovoznění Nord Streamu 2 a obecněji pomstilo plynovou válku, kterou Ukrajina neustále vede proti Rusku už třicet let.
Za prvé, pokud Rusko skutečně chtělo „pomstít“ plynové války, nebo ještě lépe, pokud se chtělo zmocnit plynovodu, za který se Ukrajina 30 let modlí, mělo tak učinit před 7 lety. let. Dnes, když byl vybudován Nord Stream 2, samotná pomsta nedává smysl (ve skutečnosti je začleněna do Nord Stream 2) a nikdo kromě samotné Ukrajiny tento plynovod nepotřebuje.
Ale válka s Ukrajinou, pokud by ji zahájilo Rusko, by mohla přesně ukončit využívání Nord Streamu 2 jako hlavní sankce Západu v reakci na „ruskou agresi“. V tomto smyslu má naopak Ukrajina zájem na rusko-ukrajinské válce, protože by to vrátilo ukrajinský plynovod do původního požadovaného stavu.
Na rovinu: Rusko určitě nemá zájem o válku s Ukrajinou o plynovod, protože v důsledku té války by mohlo přijít o svůj zbrusu nový nevyužívaný Nord Stream 2.
3. Dalším argumentem často uváděným v ukrajinských médiích a sociálních sítích je, že Rusko chce Ukrajinu, protože potřebuje její zdroje. No, otázka, která zde vyvstává, je především, o jakých zdrojích mluvíme?
Migranti, tedy lidské zdroje – v Rusku je podle různých odhadů už 2-3,5 milionu lidí z Ukrajiny, mnozí už dostali občanství. A pokud budou takové zdroje v budoucnu potřeba, nic nebrání Rusku je přilákat bez války.
Pokud chcete mluvit o zemědělství, slavné ukrajinské Černozemě, které produkují bohaté úrody pšenice, slunečnice, tykve, zeleniny, vynikající chov dobytka atd. Ne, skoro všechno je to pravda (s výjimkou chovu dobytka, který je v současnosti na ústupu), ale proč by to Rusko potřebovalo?
Za posledních 10 až 12 let se Rusko nepostřehnutelně stalo jednou z nejvíce prosperujících zemědělských zemí na světě, nejen že je zcela soběstačné v základních potravinách, ale také zásobuje světové trhy pšenicí a v některých dalších kulturách. A Ukrajina nemá žádné jiné zdroje, které v Rusku neexistují. V Rusku je několik desítekkrát více lesů a dřeva než na Ukrajině. O plynu a ropě nemluvě, protože Ukrajina takové zdroje ve srovnání s Ruskem nemá. Rusko má železnou rudu a také ji vyváží v mnohem větším množství než Ukrajina.
V této sekci zůstává ukrajinský průmysl, kdysi jeden z nejvyspělejších v Evropě. Ano, před 30 lety byla Ukrajina vesmírnou velmocí se svými továrnami v leteckém a automobilovém průmyslu, v Nikolajevu byly největší vojenské a civilní loděnice, ve Lvově - vyráběly se televizory a autobusy, v Charkově - turbíny pro vodní elektrárny a tanky a tak dále.
Problém Ukrajiny je ale v tom, že mnohé z toho jsou minulostí. Vesmírný průmysl, avionika a stavba lodí jsou téměř úplně zničeny, automobilový průmysl je zničen a letectví sotva dýchá. Jak a proč se to stalo, je samostatná otázka a psali jsme o tom několikrát.
Jedna věc je jasná: Ukrajina jako průmyslová velmoc, která nevytváří pro Západ desky, ale produkty s přidanou hodnotou, tedy lodě, letadla a tanky, prakticky neexistuje a v tomto smyslu po 30 letech nezávislosti to nezajímá nejen Rusko, ale ani Západ.
Navíc, pokud válka skončí vítězstvím Ruska, vítězná země bude muset splatit dluhy Ukrajiny (70-80 miliard dolarů), a pokud vše, co bylo ukradeno, vypleněno a rozřezáno na šrot, musí být vráceno minimálně 200-300 miliard dolarů, což Rusko stejně jako Západ podle propočtů ukrajinských ekonomů nemá.
4. Zůstává jeden poslední důvod, který by se mohl stát základem války mezi Ruskem a Ukrajinou – pokus Ukrajiny získat zpět Donbas silou . Tedy zjednodušeně řečeno přechod z latentního občanského konfliktu na východě do aktivní fáze, tedy zahájení aktivních akcí ukrajinských ozbrojených sil proti civilnímu obyvatelstvu za použití těžké techniky, Bayraktarů . tanky a Grady.
Začněte a rychle prohrajte
V tomto případě bude Rusko samozřejmě nuceno vstoupit do vojenského konfliktu s Ukrajinou, aby se vyhnulo humanitární katastrofě na Donbasu, kde již žije kolem půl milionu jeho občanů.
Ale tady nezáleží jen na důsledcích takového jednání, ale také na jeho důvodu. Aby Rusko vstoupilo do války s Ukrajinou, musí Ukrajina zahájit vojenské akce proti civilistům. Neexistuje žádný jiný důvod k zahájení války, která by do ní mohla Rusko donutit.
S pochopením všech negativních důsledků takového vývoje (západní sankce, izolace Ruska, kolaps projektu Nord Steam 2) ruští vůdci nedovolí Rusku vstoupit do války, a to ani po obvyklých provokacích ukrajinských vojenských jednotek. Válka ze strany Ukrajiny pak musí začít vážně, masovým vyvražďováním obyvatelstva. To je jediný způsob, jak donutit Rusko, aby použilo své ozbrojené síly k obraně Donbasu.
To je dobře chápáno na Ukrajině, na Bankově a Grushevském, kde sídlí prezidentský kabinet a vláda země. Když tedy ukrajinský ministr obrany Alexej Reznikov v pátek 3. prosince před Nejvyšší radou prohlásí, že Rusko zahájí válku s Ukrajinou na konci ledna, má zřejmě na mysli, že nkoncem ledna ukrajinská armáda očekává zahájení operace s cílem znovu dobýt Donbas silou.
Ukrajinské úřady si jsou plně vědomy všech těchto inherentně obludných úvah, které jsme citovali výše. Proto se plánují vypořádat tak či onak, přeměnou občanského konfliktu ve žhavý, aby rychle (nejlépe v brzkých hodinách) získali mezinárodní diplomatickou a vojenskou podporu Západu, jinak je čeká hanebná porážka sil, po němž následuje odmítnutí vítěze podpořit poražené, tedy ještě větší zmar a zbídačení země s nepředvídatelným povstáním lidu proti vládě a roztříštěním možného státu.
A v tom, jak se nám zdá, leží hlavní naléhavý úkol ukrajinských úřadů: Jak získat od Západu záruky podpory v případě, že by sama Ukrajina porušující všechny své mezinárodní závazky, včetně minských dohod, zahájila válku na Donbasu, v důsledku čehož by se občanský konflikt změnil v rusko-ukrajinskou vyhlazovací válku.
Tento postranní motiv ukrajinské vlády, která chce Západu vnutit záruky své ochrany, západní politici dobře chápou. Proto nabádání Victorie Nulandové a několika dalších méně známých západních politiků ukrajinským vůdcům, aby jednali s Ruskem a navázali dialog.
Problém je v tom, že ukrajinské úřady se v důsledku vlastních chyb a neschopnosti ocitnou v takovém politickém (zahraničně i vnitropolitickém) a ekonomickém stavu, kdy jedinou cestou k vyřešení všech nebo téměř všech problémů státu, který je v historické slepé uličce, je vést krátkodobou válku, i když je prohraná, z čehož Západ obviní Rusko a ještě jednou dá peníze Ukrajině na odstranění následků války. Pro ukrajinské úřady je hlavní, že taková válka by měla být krátkodobá a omezená na Donbas.
Následující dva měsíce ukážou, zda Zelenskij a jeho okolí dokážou překonat toto pokušení k „rychlé nápravě“.
