Rusko

[puma]

Putin nařídil platit v rublech na účty v ruských bankách závazky vůči zahraničním držitelům autorských práv, kteří:
- jsou spojeni s nepřátelskými zeměmi
- podporovali protiruské sankce
- kvůli sankcím zakázali používat své značky a ochranné známky v Rusku
- kvůli sankcím opustili Rusko
- diskreditovali ruskou armádu
- v neslušné formě vyjadřují neúctu k Rusku, jeho společnosti, autoritám a oficiálním symbolům

https://t.me/rian_ru/165043

[puma]

Siluanov: zákaz vývozu kapitálu pro investory z nepřátelských zemí bude platit, dokud nebudou zrušeny sankce a rozmraženy ruské rezervy
https://t.me/rian_ru/165055

[Alchymista]

Práca FSB - na Kryme, v Jevpatorii, prerušený obchod so zbraňami (predvedená AK-74U a náboje). Zadržaný predajca, kupijúci a dvaja? prostredníci. Zbraň a strelivo pochádza z ukrajiny.

[deep_blue]

Rusi chcú ukázať silu. Hypersonická strela Zirkón trafila cieľ na 1000 km (loď)

https://spravy.pravda.sk/svet/clanok/62 ... clanok_box

[martanus]

Siluanov hovořil o způsobu vypořádání s držiteli eurobondů

Rusko bude provádět zúčtování s držiteli ruských eurobondů pomocí mechanismu podobného ruskému systému plateb za plyn v rublech. K tomu si zahraniční investoři budou muset otevřít valutové a rublové účty v ruské bance, uvedl 29. května list Vedomosti s odvoláním na ministra financí Antona Siluanova.

"Jak probíhá platba za plyn v rublech: je nám připsána měna, zde se mění na rubly jménem [kupujícího plynu] a takto probíhá vypořádání. Mechanismus vypořádání eurobondů bude fungovat stejně, jen v opačném směru," řekl Siluanov novinám.
Ministr financí uvedl, že pomocí tohoto mechanismu bude možné provádět platby, které obejdou západní zúčtovací infrastrukturu. Platby by se prováděly prostřednictvím Národního depozitáře pro zúčtování (NSD)

https://eadaily.com/ru/news/2022/05/30/ ... oobligaciy

[puma]

Putin dnes uskuteční operativní jednání s členy Rady bezpečnosti a rozhovor s Erdoganem
https://t.me/rian_ru/165279

[Alchymista]

https://roklen24.cz/podniky-pocitaji-na ... -z-ruska/ň
Konec investic v Rusku. Pro mnohé firmy to nebude jednoduché

Nejnovější průzkum analytiků Fidelity International poukazuje na to, že globální společnosti nebudou v budoucnosti investovat v Rusku, protože nechtějí obnovovat obchod s Putinovým režimem. Některé si ale uvědomují, že ač se to může zdát jednoduché, ďábel je v detailu.

Jednou z těchto společností je také největší světový výrobce průmyslových laserů IPG Photonics. V posledních deseti letech úspěšně vybudoval tři své hlavní výrobní závody v Německu, ve Spojených státech a v Rusku.

Levná ruská pracovní síla a talenty z místních technických univerzit snížily náklady a napomohly konkurenčně výhodné vertikální integraci technologií a výroby, která odstranila potřebu externích dodavatelů.

To vše se ovšem zhroutilo s rychlým uvalením sankcí po ruské invazi na Ukrajinu. Ruský závod, který sídlí nedaleko Moskvy, dodává komponenty do německých a amerických provozů. Pokud je však nebude moci vyvážet, může dojít v obou závodech k poklesu objemu výroby. Nahrazení dodávek od externích dodavatelů si vyžádá měsíce práce a zároveň naruší vertikálně integrovanou strukturu, na které společnost postavila svůj úspěch.

Vedení společnosti IPG se v prvních dnech války, stejně jako vedení mnoha jiných nadnárodních společností, drželo zpátky – v naději, že válka rychle skončí a sankce se zmírní. Napomohla tomu pravděpodobně také historie firmy samotné: společnost se sídlem v USA založili dva ruští fyzici po pádu Berlínské zdi a její vedení je stále ruského původu.

Po dvou měsících však byla společnost nucena svůj provoz ukončit. Počátkem května oznámila, že výrobu v Moskvě přesune jinam. Trhy, které předchozí stav promítly do ceny akcií společnosti, toto rozhodnutí společnosti schvalují. Přesun provozu v nadcházejícím roce bude ale pro společnost náročný.

„Musí přesunout spoustu věcí, také vědce a pracovníky, kteří umí obsluhovat výrobní zařízení. Myslím, že to bude trvat dlouho,“ říká analytik Fidelity z USA.

Měnící se nálada

Příběh společnosti IPG není sice úplně typickým příkladem toho, jak se společnosti vypořádávají s dopady války na provozy v Rusku, ale ilustruje potíže, s nimiž se některé z firem potýkají při odchodu ze země.

Téměř polovina analytiků společnosti Fidelity, kteří se v našem nejnovějším průzkumu zabývali přímými dopady na společnosti, tvrdí, že změny, které společnosti provedly ve svých ruských provozech, budou pravděpodobně „trvalé“, „dlouhodobé“ nebo „na desetiletí“. Více než dvanáct analytiků tvrdí, že stažení firem ze země bude trvalé.

Zatímco společnosti obchodující s komoditami, které jsou z obchodního hlediska konfliktem nejvíce zasaženy, se snaží udržet jakousi stabilitu obchodu s Ruskem, manažeři mnoha globálních společností dospěli k názoru, že spojení s nejnovějším vyvrhelem prostě za to riziko nestojí.

Graf: Odlišné reakce podniků na invazi na Ukrajinu a následné výnosy

Zdroj: Fidelity International

Světové banky se zpočátku k odchodu z Ruska stavěly zdrženlivě, ale nyní se přiklonily k prodeji nebo ukončení svých zbývajících ruských operací. Mnohé z nich již své závazky vůči Rusku omezily a zaměřily se pouze na obsluhu velkých globálních zákazníků s dceřinými společnostmi v zemi. Někteří z těchto zákazníků však stále mají rozsáhlé provozy nebo investice, které je třeba spravovat, odepisovat nebo prodat.

Jiné banky mají praktické problémy. Deutsche Bank má v zemi technologické centrum pro celý svět, jehož provoz by musel být přesunut jinam. Zaměstnává 1 500 pracovníků, z nichž mnozí jsou vývojáři softwaru, kterých je všude nedostatek – a jejich nábor jinde je mnohem dražší.

Příkladem přímé likvidace je prodej Rosbank skupiny Societe Generale oligarchovi Vladimiru Potaninovi. Známky schválení této transakce regulačními orgány v obou jurisdikcích naznačují, že je tu jasná cesta k dalším převodům aktiv na ruské oligarchy za ceny, které jsou dosud příznivé.

Realita ve většině oblastí je taková, že se nenajdou žádní další kupující. Další majitel, Oleg Tinkov, tento týden uvedl, že byl nucen prodat svůj podíl v online bance TCS Group Potanin za zhruba 3 % jeho skutečné hodnoty poté, co Tinkovovi Kreml v reakci na jeho kritiku války pohrozil znárodněním.

„Trhy nabádají banky, aby opustily zemi, ale to pro ně znamená buď zavřít pobočky a propustit zaměstnance, nebo je levně prodat oligarchům, což povede k rozsáhlému přesunu majetku,“ říká analytik společnosti Fidelity, který sleduje mnoho dotčených bank.

„Z počátku si lidé mysleli, že to prostě přečkají, ale situace se poměrně rychle změnila a Rusko začali považovat za zemi, se kterou už nelze morálně obchodovat.“

Graf: Expozice bank vůči Rusku je nyní mnohem nižší než před krizí v roce 1998
Zdroj: Fidelity International
Zdroj: Fidelity International
Vývoz pneumatik pozastaven. Ve výrobním, farmaceutickém a maloobchodním průmyslu se objevují další problémy

V podobné provozní situaci jako je společnost IPG je také výrobce pneumatik Nokian. Jeho závod ve Vsevoložsku u Petrohradu, do kterého v polovině roku 2000 investoval 150 milionů eur, zaměstnává 1 600 lidí a ročně dokáže vyrobit 17 milionů pneumatik, což je přibližně 70 % celosvětové produkce společnosti. Obnovit její provoz jinde si vyžádá spoustu času, úsilí a stovky milionů dolarů.

Společnost nicméně zastavila vývoz těžkých pneumatik, které vyrábí ve Finsku, do Ruska, protože mají potenciální vojenské využití, a začala oznamovat plány na změnu zbytku svého obchodního modelu.

Ruská továrna, jejíž čisté tržby v Rusku a Asii ve výši téměř 380 milionů dolarů představují však jen zlomek celosvětových čísel společnosti, je nadále v provozu, ale bude muset být nahrazena jinde v regionu.
Komu a co vlastně prodáváte

Farmaceutické společnosti mezitím přesouvají lékařská testování z Ruska, což je podle některých analytiků dlouhodobý krok, který se pravděpodobně nepodaří zvrátit. Farmaceutické i spotřebitelské společnosti se však rozhodly pokračovat v dodávkách základních produktů pro ruské civilní obyvatelstvo. Pepsi zastavila dovoz nealkoholických nápojů, nikoli však kojenecké výživy.

Analytik, který se zabývá evropskými zdravotnickými společnostmi, říká: „Stažení lékařských služeb nebo výrobků by ruské pacienty nechalo bez léčby, která jim třeba může zachránit život. Společnosti zastavily dodávky tam, kde zboží tomuto cíli neslouží.“

Ve spotřebitelském a maloobchodním sektoru je situace méně jednoznačná. Někteří analytici se domnívají, že společnosti by se rády co nejdříve vrátily k běžnému podnikání, a to buď v případě ukončení války, nebo v případě zmírnění sankcí.

„Mám pocit, že mnohé společnosti by rády prodávaly do Ruska, protože nechtějí trestat ruské spotřebitele,“ říká další analytik, který se zabývá luxusním a sportovním zbožím. „Nicméně v prodejích nelze pokračovat, protože reakce by byla velmi negativní. Navíc jsou si vědomy toho, že jejich výrobky nejsou to hlavní, co nyní místní potřebují.“

Velkou výjimkou je komoditní sektor, kde se i přes sankce ruský materiál – nejen dodávky plynu – dostává na zahraniční trhy. Podle jednoho amerického analytika se poskytovatelé ropné infrastruktury, kteří museli hledat jiné zdroje na výrobu ocelových potrubí, vrátí ke svým ruským dodavatelům hned, jak to bude možné.

„Rusko je velkým dodavatelem,“ uvedl další evropský analytik z energetického sektoru. „Očekával bych, pokud se tak nestane již dříve, že jakmile se konflikt uklidní, ruské objemy se na trh vrátí.“
Obtížně de-globalizovat

Ačkoli na první pohled se hlavní ekonomické dopady války projevují prostřednictvím komodit a z toho plynoucích cenových turbulencí, mnoho globálních společností musí učinit těžká rozhodnutí ohledně produktů, zaměstnanců, zákazníků a dodavatelských řetězců.

Konflikt rovněž ovlivní způsob, jakým firmy přemýšlejí o svých přeshraničních kapitálových investicích v širším slova smyslu. Tedy i o etických, sociálních a reputačních rizicích, která s sebou tyto investice nyní nesou, stejně jako dopady neúčasti na určitém trhu.

Jak ukazuje průzkum FI, mnoho firem by z Ruska raději na delší dobu odešlo. Přesto jednotlivé příběhy ukazují, že de-globalizace je pro ně obtížná.

[puma]

Podle vicekancléře německého ministra hospodářství a ochrany klimatu Roberta Habeka neměl americký zákaz nákupu ruské ropy očekávaný efekt kvůli prudkému nárůstu cen ropy.
https://t.me/tass_agency/138322

[puma]

Gazprom uvedl, že od 1. června zastavuje dodávky společnosti Shell Energy Europe v Německu a dánské společnosti Orsted, protože od nich do konce dne 31. května neobdržel platby.
https://t.me/rian_ru/165498

[treerat]

V Rusku vstupuje v platnost zákon o jediném prezidentovi
V platnost vstoupil zákon zakazující jmenovat hlavy ruských regionů prezidenty.
Od 1. června vstoupila v platnost řada ustanovení zákona o jednotném systému veřejné moci, který zavádí zákaz používání slov a slovních spojení tvořících titul hlavy státu, tj. slova "prezident", v názvech funkcí v ruských regionech. Dokument byl zveřejněn na portálu právních informací.
"Hlava subjektu Ruské federace se bude oficiálně nazývat buď gubernátorem, nebo hlavou regionu," vysvětlil předseda Státní dumy Vjačeslav Volodin na svém kanálu Telegram.

Kromě toho zákon zavádí jedno pětileté funkční období pro regionální parlamenty. Dříve žádná taková norma neexistovala a délka práce zákonodárných sborů jednoho shromáždění se mohla lišit v závislosti na volebním subjektu.
Zavádí se také pořadí a důvody předčasného ukončení mandátu krajských zastupitelů.
V Tatarstánu, kde se hlava regionu dosud nazývala prezidentem, se proti zákonu zvedla vlna odporu.
Proces přijímání zákona na podzim 2021 provázela otevřená kritika ze strany tatarstánských úřadů. Hlava této republiky je zatím jedinou hlavou ruských regionů, která byla nazývána prezidentem.
Šéf příslušného výboru tatarstánského parlamentu Albert Chabibullin navrhl, aby poslanci regionálního zákonodárného sboru projednali návrh zákona až v prvním čtení ve Státní dumě. Kromě toho při projednávání iniciativy v dolní komoře federálního parlamentu hlasovali proti poslanci z Tatarstánu.
V devadesátých letech se mnoho regionálních šéfů nazývalo prezidenty. Ramzan Kadyrov zahájil proces přejmenování těchto pozic
Po roce 1991 se hlavy mnoha republik v rámci Ruské federace nazývaly prezidenty. Konkrétně se tak nazývaly posty gubernátorů Mari-Elu, Mordovie, Jakutska, Čečenska, Udmurtska, Adygejska, Kabardsko-Balkarska, Tuvy, Ingušska, Kalmykie, Dagestánu, Baškortostánu a Tatarstánu.
Proces vzdání se titulu hlavy regionu inicioval v roce 2010 čečenský prezident Ramzan Kadyrov, který si nepřál být nazýván prezidentem a vyzval své kolegy, aby ho následovali.
V důsledku toho byly k dnešnímu dni přejmenovány funkce všech hlav republik v Rusku, s výjimkou Tatarstánu, který nyní vede Rustam Minnichanov.
Otázka jmenování vůdce republiky se objevuje opakovaně, ale Tatarstánu se zatím daří titul obhájit. Na konci roku 2010 Státní duma přijala pozměňovací návrhy, které zakazují, aby se šéfové subjektů federace nazývali prezidenty. Regionu se však podařilo tuto normu obejít, když využil toho, že v té době platila dohoda o rozdělení pravomocí s federálním centrem.
Ruský prezident Vladimir Putin v roce 2015 prohlásil, že obyvatelé Tatarstánu by si měli vybrat jméno pro post hlavy republiky.

Zdroj: https://lenta.ru/news/2022/06/01/elptesidente/
Překlad www.DeepL.com/Translator (free version)

[treerat]

"Dějiny jsou náchylné k manipulaci" Rusko přepisuje svou minulost již po staletí. Co v ní chtěli skrýt?
Není to tak dávno, co kalužské úřady navrhly oslavit v Rusku nový svátek - konec stání na řece Ugře v roce 1480. Většina regionů se již vyslovila pro a iniciativa má podporu na federální úrovni. Ne každý region by však slavil svátek rád: Tatarstán si nechtěl připomínat porážku chána Achmata. Kdo v Kazani považuje toto datum za nedostatečně významné pro Rusko, jak a proč se na konci Sovětského svazu chtěli Tataři přejmenovat na Bulhary, jak se v různých letech přepisovaly historické "kánony" a dějiny národních hrdinů různých republik, řekl "Lente.ru" vedoucí katedry řízení v oblasti mezietnických a mezináboženských vztahů, proděkan Fakulty státní správy Moskevské státní univerzity Lomonosova, doktor historie, profesor Alexandr Polunov.

"Lenta.ru": Nejprve si objasněme, jaká událost se vlastně stala v roce 1480 na řece Ugře. Bylo to opravdu tak bezvýznamné, jak se říká v Kazani? Proč se tedy v ruských školách po staletí vyučuje jako datum osvobození od mongolsko-tatarského jha?
Alexandr Polunov: Tato událost byla samozřejmě velmi důležitá, měla velký význam. Další věcí je, že v roce 1480 už byly změny, které se chystaly, předurčeny. Skutečným zlomem byla podle mého názoru jiná událost, která se odehrála o 100 let dříve - slavná bitva u Kulikova. Nic ještě nebylo předem rozhodnuto a vítězství na Kulikově poli mělo pro Rusko, které bylo v té době slabší než Horda, velký význam. A Stání na řece Ugře je bezpochyby důležitým mezníkem v historickém vývoji celé východní Evropy. Šlo však o dovršení již vzniklého historického trendu.
"Lenta.ru": Takže to opravdu není podmíněné datum?
Ne, nejedná se o předběžné datum. Ivan III. vzdorovitě odmítl (rozdupal) chánův dopis, nejspíše označení pro velkou vládu, který mu poslal chán Achmat. Od té chvíle se již nemluvilo o tom, že by chánové jmenovali místodržitele Ruska, velkoknížata, přesněji řečeno, potvrzovali je na trůně, a realizovali tak své právo na politickou moc nad ruskými zeměmi. Přesněji řečeno, někteří chánové se o to pokusili. Především krymští chánové, kteří se považovali za nástupce Zlaté hordy po událostech z roku 1480 a počátku 16. století, kdy byla zničena Velká horda (největší fragment Zlaté hordy, který je považován za jejího přímého nástupce - pozn. "Lenta.ru"). Snažili se obnovit politickou moc nad Ruskem, ale to už nebylo možné. Jednalo se o pokusy, které neměly reálný základ.
Od té doby lze zcela jednoznačně hovořit o politické suverenitě Ruska. Zároveň Moskva platila chanátům, zejména Krymu, určité výkupné, aby neútočili na hranice. Chánové to mohli vnímat jako pokračování tributu, ale byla to přesně taková splátka. Podobné výkupné zaplatil i polsko-litevský stát Reč Pospolitá.
"Lenta.ru": S minulostí jsme se vypořádali. Proč je ale význam stání na Ugře pro Tatarstán nyní tak důležitý, ne-li bolestný? Vždyť během těchto událostí byl Kazaňský chanát téměř spojencem Moskvy.
Působil zde jev, který již v první polovině 20. století popsal slavný marxistický historik Michail Pokrovskij jako přístup k dějinám, kdy se "politika odklání v čase". Část tatarstánské politické elity považuje otázky ochrany a rozšiřování autonomie republiky a nového vymezení a definování jejích práv v rámci federace za relevantní. A všechny změny ve výkladu dějin se automaticky promítají do současnosti - do toho, co se děje nyní.
Jak víme, Tatarstán (Tatarská autonomní sovětská socialistická republika) byl od počátku sovětského období autonomní republikou v rámci RSFSR, měl určitá práva a atributy státnosti: vlastní vládu, vlastní zastupitelské orgány a řadu dalších.
Politický subjekt, který si tak či onak nárokuje určitou míru suverenity, musí ideologicky zdůvodnit svou existenci a hledat své dávné kořeny, které obvykle sahají do hlubokého starověku spojeného s obdobími vysokého kulturního rozkvětu. Při tomto hledání stála tatarská elita před dilematem, které ji rozdělilo na dvě části, pokud jde o původ státu a etnika. Vznikla skupina Bulharů a stoupenců hordy.
Ti první hlásají, že původcem tatarské státnosti a do značné míry i etnika bylo turkické předmongolské obyvatelstvo povodí střední Volhy, tzv. volžští Bulhaři neboli Bulhaři, kteří v 9. až 10. století vytvořili stát, jenž byl podle všeho na velmi vysoké úrovni rozvoje. Tento stát přijal monoteistické náboženství - islám - podstatně dříve, než došlo ke křtu Ruska (přibližně za 60 let). Vyznačovala se na svou dobu vysokým stupněm rozvoje hospodářství, kultury, obchodu a městského života. Jak víte, v roce 2005 bylo oslaveno tisíciletí Kazaně a odůvodnění tohoto data je založeno na archeologických údajích, podle kterých v té době v regionu Střední Volhy vzkvétal městský život. V zásadě jde o dostatečně logický koncept. Řešením problémů formování národní identity a zdůvodnění původu státu umožňuje vysledovat kořeny tohoto státu až do starověku a identifikovat kulturní předpoklady jeho vzniku.
Proti tomuto pojetí však stojí jiné, tzv. hordovské pojetí, které s hordovským obdobím spojuje jak etnogenezi (utváření národa), tak vznik předpokladů státnosti. Je zřejmé, na jakých argumentech je tento přístup založen. Zlatá horda byla císařským státem, který zaujímal rozsáhlé území. Byl to stát obývaný mnoha národy, který si nárokoval svrchovanou moc nad velkou částí území severní Eurasie. V některých ohledech je prestižnější vysledovat svůj původ až k Hordě.
Proto ta reakce: cokoli proti Hordě vyvolává negativní reakci části tatarstánské elity z hlediska současných vývojových trendů.
"Lenta.ru": Dá se říci, že převládá koncept Hordy - přinejmenším mezi tatarstánskou elitou?
Těžko říct. Je těžké to nějak spočítat. Existuje poměrně dost významných osobností, které podporují koncepci Bulharů, a poměrně dost dalších, které obhajují koncepci Hordy. V 80.-90. letech 20. století, v předvečer rozpadu Sovětského svazu a po jeho rozpadu, se dokonce objevilo hnutí, i když ne příliš silné, kdy byla nastolena otázka národního sebeurčení a budování národa. Hnutí prosazovalo opuštění etnonyma "Tataři" a přechod na etnonymum "Bulhaři". Nic z toho nebylo, ale přesto došlo k pohybu.
Řekl bych, že jak přístup Hordy, tak přístup Bulharů je elitou používán pragmaticky, v závislosti na aktuálních potřebách. Když je potřeba zdůraznit starobylost, staré tradice usedlé kultury, pak se do popředí dostává pojem Bulhar. Když je třeba klást důraz na územní prostor podřízený "státu předků", na široký státní záběr velkých území a na imperiální tradice, je zdůrazňována koncepce Hordy.
V námi posuzovaném případě, v souvislosti se Stáním na řece Ugře, vystupuje do popředí pojem Horda. Možná proto, že se elity obávají, zda po této symbolické redefinici nebude následovat nějaký útok na stávající úroveň autonomie.
"Lenta.ru": A když se na tento spor podíváme z druhé strany? Člověk má pocit, že postoj stejných kalužských úřadů má silnou podporu v Moskvě: iniciativu podporuje ministerstvo kultury, ministerstvo obrany, Rosarchiv, Ruská akademie věd, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo financí a další ministerstva. Ostatní regiony jsou také pro - 60 z nich již návrh zákona schválilo. Co to je - vzestup ruského národního vědomí?
K vzestupu ruského národního vědomí jistě dochází, i když různí lidé ho definují různě. Někteří tomu říkají národní obrození, jiní nacionalismus. Ať tak či onak, tyto trendy nelze vynechat a mohly mít na toto hnutí určitý vliv.
Pokud hovoříme o postoji federálního vedení jako celku, zdá se mi, že naši vládci nemají jasnou, jasně definovanou koncepci ve vztahu k významným historickým událostem. Proběhlo již několik pokusů (nejživějším z nich byla oslava Roku ruské historie v roce 2012) více či méně jasně definovat, jak se k našim dějinám stavíme a zda existuje nějaký konsenzus, který by bylo možné oficiálně schválit. Tyto pokusy však většinou selhaly. Ve vědě i v širší společnosti stále existují různé frakce, které mají na klíčové události minulosti odlišné, někdy dokonce protichůdné názory.
Zdá se mi, že vyšší vrstvy se stále drží tohoto postoje: ať kvete sto barev, ať si každý říká, co chce, ať existuje rivalita a konkurence. V zásadě je to samozřejmě správné, ale z diskusí musí vzejít nějaký konsenzus. Na tom se však nepracuje. V důsledku nestálého pohledu lidí nahoře na minulost sledujeme především čistě situační zvraty. Jedním z nich je situace spojená s návrhem na oslavu výročí konce Stání na Ugře.
"Lenta.ru": Proč to Tatarstánu vůbec vadí? Kazaň je naše, že?
Původ problému spočívá ve způsobu, jakým přemýšlíme o našem státě a naší společnosti, v tom, jaký význam přikládáme pojmu "národní sebevědomí", pojmu "národ", od něhož je odvozeno přídavné jméno "národní".
Chápeme-li národ jako Rusy, jako celoruskou občanskou jednotu, která zahrnuje různé etnické skupiny spojené společnými, ale většinou nadetnickými hodnotami, pak je formování, rozvoj a vzestup národního vědomí procesem, který zahrnuje pozitivní vztah k historickým jevům, událostem kulturních tradic různých etnických skupin.
Chápeme-li národ a národní jako primárně ruský základ (i takový přístup má mnoho zastánců), pak se do popředí dostává to, co je spojeno s Ruskem a ruským národem, s historií Ruska.
V loňském roce se například jako významná historická událost slavilo výročí vzniku Zlaté hordy a oddělení od mongolské říše Ulus Džuči, na jejímž základě Zlatá horda vznikla. V řadě regionů a států (Tatarstán v Rusku a Kazachstán mimo Rusko) byla tato událost oslavována jako významný mezník v historii těchto národů. V Tatarstánu byla tato událost oslavována jako důležitá etapa ve vývoji Ruska jako územního a politického společenství - v každém případě jako mezník ve vývoji jednoho z národů v Rusku.
Z tohoto pohledu samozřejmě vyznívá oslava událostí na řece Ugře, osvobození ruských knížectví z pod nadvlády Hordy, poněkud nesourodě. Zde se střetávají různé interpretace dějin. Opět se ukazuje, že nemáme shodu v tom, kdo jsme: mnohonárodnostní, občanský a v jistém smyslu nadetnický národ, jak se domnívají někteří politici, nebo společenství, jehož kořeny jsou ruské: ruský jazyk, ruská kultura, ruská historie - vše, co je spojeno s Ruskem a pak s Ruskem. Tyto přístupy zatím existují v rozporuplné, nekoordinované kombinaci. A v důsledku toho se dostáváme do jednoho nebo druhého rozporu.
"Lenta.ru": Jedná se o oslavu vzniku Zlaté hordy, oddělení Ulusu Džuči od Mongolské říše... V sovětských a ještě více v carských letech - přes všechny rozdíly mezi sovětským ideologickým projektem a ideologickými základy ruského impéria - si nebylo možné představit, že by se tak široce oslavoval. Jaká byla pozice "našich" vítězství v různých letech? Které z nich byly v různých letech "vyzdvihovány" a na které se zapomnělo, aby se nenarušily "bratrské" vztahy s těmi či oněmi zeměmi? Bojovali jsme téměř s každým.
Přesně tak. I když zde došlo k různým situacím. V některých případech jsme měli čas bojovat se svými sousedy a v některých případech měli naši sousedé čas bojovat s námi.
Pokud však mluvíme o historické interpretaci, pak v carských dobách byla historie odporu proti Hordě přirozeně součástí velkého celonárodního vyprávění, historického kánonu. Doslova od chvíle, kdy se tento kánon objevil. Od dob Karamzina, zejména od dob Sergeje Michajloviče Solovjeva, nebyl boj proti Hordě, osvobození od Hordy pouhou součástí vědeckého chápání dějin, ale součástí národního eposu, který se do povědomí lidí dostával prostřednictvím učebnic, masové literatury na základě historického výzkumu.
V sovětském období se po relativně krátké přestávce ve 20. a počátkem 30. let vrátil carský narativ boje proti Zlaté hordě jako celku. Přirozeně došlo k úpravě přízvuků. Řekněme, že do nové verze sovětského kánonu byl zařazen i epický souboj Peresveta s Čelubějem, ale bez jakékoli zmínky o tom, že Peresvet byl podle legendy mnich a do boje se vydal nikoli v brnění, ale v mnišském rouchu. Lze porovnat obrazy a plátna věnované tomuto tématu v carské a sovětské době - je vidět rozdíl. V sovětských dobách bylo zcela nemožné zobrazit mnicha Peresveta v rouchu, ale přesto byly hlavní části vyprávění převzaty.
Jiná věc je, že v sovětské době neexistoval a nerozvíjel se pouze ruský historický kánon (a boj proti Zlaté hordě a bitva u Kulikova jsou jeho součástí). Spolu s ním se měla rozvíjet i historická vyprávění jiných národů, i když ve velmi zkrácené podobě. A zde bylo vše složitější, protože na území SSSR žilo mnoho turkických národů, volžští Tataři, Kazaši a řada dalších, jedním z hrdinů eposu byl emír Jedigej, vládce Zlaté hordy na přelomu 14. a 15. století. Podnikl také výpravy do Ruska a vypálil řadu měst. A tady se objevila kolize: pro někoho je hrdinou, přinejmenším epickým, a pro někoho - vůbec ne. A v posledním období Velké vlastenecké války, v roce 1944, bylo dokonce přijato zvláštní rozhodnutí Ústředního výboru VKP(b) proti glorifikaci a heroizaci Jedigeje jako epického hrdiny v Tatarstánu.
V sovětských dobách prošla podobnou proměnou řada historických osobností. Šamil na severním Kavkaze několikrát změnil svůj obraz v odborných spisech a propagandistické literatuře. Byl vůdcem spravedlivého protikoloniálního boje proti carismu a agentem britské a turecké vlády. V jistém smyslu byl obojím, ale v ideologické interpretaci se důraz posunul.
Potíže, které nevyhnutelně vznikají při pokusu o spojení dvou nebo více historických vyprávění, se neustále projevovaly. Jedním z příkladů je rozsudek nad eposem o Jedigejovi. Ale je tu ještě jeden, opačný: od 70. let 20. století se termín "tatarsko-mongolská" invaze a jho nahrazuje termínem "mongolsko-tatarská", aby se tatarský prvek nedostal do popředí.
V sovětských dobách se taková konfrontace odehrávala samozřejmě ve víceméně skryté podobě, protože rozpory se tehdy snažili nevynášet na povrch. V postsovětském období však tento problém vyplul na povrch a stal se vážným problémem současného společenského vývoje.
"Lenta.ru": A byla před rokem 1917 a před dvacátým stoletím mezi obyvatelstvem rozšířená propaganda vítězství?
Samozřejmě, že ano. Stejné boje s Hordou, především bitva u Kulikova, Ivan III., který pošlapal chánovu listinu - to byly klasické události a postavy v rámci uznávaného historického kánonu. A samozřejmě byly zahrnuty do oficiální propagandy.
"Lenta.ru": Ukazuje se, že v našich dějinách se v závislosti na konjunktuře dělí vítězství a války na "výhodné" a "nevýhodné". Je toto rozdělení vůbec správné?
Každý akademický historik vám řekne, že historie jako uvědomělá, ustálená minulost je bohužel velmi náchylná k manipulaci. A to je charakteristické nejen pro Rusko, ale i pro ostatní země. Všude existuje několik paralelních dějin.
Existuje historie učenců, která se opírá o víceméně ověřená fakta, ale není bez kontroverzí, protože učenci mají různé interpretace minulosti. Existuje populární historie, která má blízko k epickým, fiktivním, někdy pohádkovým dílům. Upoutává pozornost na živé, poutavé a nápadné události.
A existuje oficiální historie - je to národní vyprávění, které existuje v naprosto všech zemích a je zcela v rozporu s historií akademiků. Tomu se nelze vyhnout. Rozdíl mezi vědeckou historií prezentovanou ve spisech akademiků v dobré víře a ostatními typy historie by však neměl být příliš výrazný. Je třeba věnovat pozornost historickým faktům. A pokud mluvíme o události, o níž nyní hovoříme, jsou fakta následující: koncem 15. století byla moc Hordy minulostí a událost z roku 1480 byla logickým vyústěním procesů, které proběhly dříve. Hordě už vlastně nebylo pomoci.
Je třeba poznamenat, že střetnutí na řece Ugře nebylo v žádném případě etnické, neboť na obou stranách se bojů účastnili Tataři, nebo jak je správnější říkat v souvislosti s tehdejší dobou, kočovní Turci vyznávající islám. Krymští Tataři byli spojenci Ivana III. Kazaňský chanát, za jehož nástupce lze do jisté míry považovat současný Tatarstán, se na těchto událostech nijak významně nepodílel.
Za pozornost stojí i skutečnost, že historické kořeny moderních Tatarů (pokud jde o usedlé zemědělství, rozvinutý městský život a islám) jsou v mnohem větší míře spojeny s bulharským dědictvím než s dědictvím hordy. Pokud se opřeme o ověřená fakta a vědecký výzkum, můžeme dospět k vyváženějšímu a méně rozporuplnému výkladu naší minulosti.
"Lenta.ru": Zmínil jste, že podle vás nahoře neexistuje jasná vize ideologické koncepce. Co je nyní špatně s ideologickými základy ruského státu? Dá se říci, že existuje určitý ideologický nebo civilizační rozkol?
Faktem je, že ideologické štěpení je přítomno v životě naprosto všech států. Vezmeme-li si za příklad moderní západní státy, které navenek prosperují, je v jejich životě spousta ideologických rozporů.
V USA je to válka mezi Severem a Jihem, problém otroctví, historie vyhlazování domorodců. Francie - problém revolucí: celé 19. století se země otřásala revolučními kataklyzmaty. Neměli bychom zapomínat, že v roce 1940 se Francie velmi rychle vzdala Hitlerovi a že existovalo mnoho kolaborantů, kteří obhajovali spojenectví s nacisty z protirevolučních a protirepublikánských pohnutek, které byly také velmi široce zastoupeny ve veřejném povědomí. V Británii je historie vztahů mezi anglikánskou většinou a anglickými katolíky, Anglií a Skotskem velmi komplikovaná, nemluvě o vztazích s Irskem.
V dějinách, ve společenském vědomí každé země lze najít mnoho protichůdných, střetávajících se jevů a symbolů. A konflikty pokračují dodnes. Pokud mluvíme o historii USA, můžeme si vzpomenout na nedávné události, takzvaný "Confederatopad", kdy pod vlivem rasových nepokojů, které začaly v roce 2014 v jižních státech, začali svrhávat pomníky generálů, kteří vedli konfederační vojska v občanské válce. Ale oni to udělali - a zastavili se, nesvrhli je úplně. Jinými slovy, uvědomili si, že je stále nutný konsenzus, jakási stabilní dohoda.
Smíření, sjednocení lze však dosáhnout pouze na základě určitých společných hodnot. V USA jsou to samozřejmě hodnoty otců zakladatelů. I když i na ně jsou nároky - vždyť někteří z otců zakladatelů byli otrokáři a ideologickými zastánci otroctví. Ani zde to tedy není příliš jednoduché. Konsensus založený na úctě k určitým myšlenkám, osobnostem a principům - otcům zakladatelům, ústavě, federalismu - však stále existuje.
Zdá se, že i ve Francii se podařilo najít konsensus na základě republikánských hodnot. Ve Velké Británii byla také založena na základě závazku ke svobodě a parlamentarismu. Tento konsenzus však nikdy nenajdeme. Nikdy jsme nebyli schopni pochopit, co se může stát jeho základem. Opakuji však, že rozporuplnost a zlomkovitost dějin není vůbec výlučnou ruskou vlastností. V jiných zemích je historie pravděpodobně ještě roztříštěnější.
"Lenta.ru": Lze říci, že postoj k některým historickým událostem ze strany vedení Tatarstánu, ukrajinských úřadů (obléhání Konotopu), v pobaltských zemích (Den památky lotyšských legionářů, shromáždění veteránů SS v Estonsku), v Bělorusku (bitva u Orši), Kyrgyzstán (povstání z roku 1916) je odrazem téhož procesu - snahy ideologicky zakotvit svou státnost, ať už již vzniklou, nebo hypotetickou, proti historicky vzniklému ruskému státnímu projektu?
Ano, rozhodně. Jak jsem řekl na začátku našeho rozhovoru, když stát vzniká, musí pro sebe najít určité historické ospravedlnění. V příkladech, které jste uvedl, je situace navíc komplikována tím, že většina těchto zemí, zejména Ukrajina a Bělorusko, má s námi mnohem více společného než rozdílného, takže je třeba hledat rozdíly a také fakta konfrontace.
Jak se konkrétně odrážela konfrontace mezi Ruskem a Běloruskem v jejich dějinách? Zde [v případě Běloruska i například Ukrajiny] jsou rozpory do značné míry umělé a vyhrocené, což znamená, že nemají žádný reálný základ. Jaký význam měla bitva u Konotopu? Jaký význam měly události, které následovaly bezprostředně po něm? Velmi bezvýznamné. Jednalo se o epizodu v tehdejších bojích, která nepředstavovala závažný zlom ve vývoji situace.
Na základě této opozice se vytváří negativní identita: ne "kdo jsme", ale "kdo nejsme". Například slavná kniha bývalého ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy Ukrajina není Rusko. Definice toho, "co jsme", je zde podána prostřednictvím definice toho, "co nejsme". A "co jsme" není příliš jasné - spíše "co nejsme".
Tento mechanismus negativní identifikace uvádí do pohybu spirálu, proces, který podněcuje politické vůdce a propagandisty k tomu, aby stále více odmítali již existující historická vyprávění a budovali svá vyprávění směrem k mytologizaci. Celonárodní vyprávění nevyhnutelně zahrnuje určitou ideologizaci, ale zde se tento proces stává procesem vytváření mýtů.
Jinou věcí je, že vedle nově vznikajících historických kánonů a státních narativů, jejichž cílem je odpudit ty, s nimiž měli v minulosti mnoho společného, mohou existovat i narativy regionální. V případě Tatarstánu tomu tak zjevně je. Úkolem státní ideologické politiky je začlenit regionální narativ do celostátního narativu.
"Lenta.ru": Když zvážíte všechna pro a proti, myslíte si, že je spravedlivé považovat 11. listopad, den, kdy skončilo Stání na Ugře, za Den nezávislosti Ruska? Je takový svátek nutný? V čem je lepší nebo horší než Den nezávislosti, který se slaví 12. června?
Upřímně řečeno, ruku na srdce, moc nechápu, co 12. června slavíme. Nezávislost na kom? Nezávislost na nás samých? Význam tohoto svátku mi není příliš jasný a předpokládám, že není příliš jasný ani většině ruských občanů.
"Lenta.ru": Možná...
Pokud jde o datum, kdy skončilo Stání na řece Ugře, je to datum významné a slavné, ale mám pochybnosti, zda nesměřujeme k devalvaci pojmů "svátek" a "památné datum". V naší historii máme mnoho památných dat. Není třeba je znehodnocovat, musíme najít určitou formu úcty ke každému z těchto dat.
Podívejme se do historie. Jak jsem již řekl, Kulikovská bitva měla podle mého názoru velký, rozhodující význam, protože v té době ještě nebyla vyřešena otázka konfrontace Ruska s Hordou. To je okamžik, kdy se historie mohla zvrátit. To se nestalo, a to je význam této bitvy.
Oslavujeme 9. květen, velký Den vítězství. Nejdůležitějšími milníky války jsou však také dny spojené s bitvou u Stalingradu, datum zahájení sovětské ofenzívy, datum ukončení bitvy. Bitva byla událostí kolosálních, troufám si říci celosvětových rozměrů: byla to první strategická porážka Wehrmachtu, který byl prakticky neporazitelný.
V dějinách naší země je také rok 1812, bitva proti Napoleonovi. Připomeňme si, kdo byl Napoleon - vládce celé Evropy. Jeho porážka byla také velmi důležitá. Napoleon by možná Rusko nezničil, jak chtěl Hitler, ale přesto by mu zasadil velmi těžkou ránu.
Totéž platí pro Bitvu na ledě. Z historického hlediska je boj o udržení přístupu k Baltskému moři velmi důležitým momentem. Takových dat je mnoho a každé z nich by mělo být vzácným. Pokud jsou však odděleny čárkou a jdou za sebou, může být jejich význam znehodnocen. Událost, o které hovoříme - ukončení Stání na řece Ugře - je jistě velmi významná, ale zdá se mi, že s možným znehodnocením významu tohoto a dalších dat je spojeno určité nebezpečí.

Zdroj: https://lenta.ru/articles/2019/09/23/ugra/
Překlad www.DeepL.com/Translator (free version)

[tiger]

Rusové oznámili cvičení jaderných sil severovýchodně od Moskvy

https://www.novinky.cz/zahranicni/clane ... y-40398700

Do manévrů jsou zapojeni příslušníci Strategických raketových vojsk (RVSN), což jsou podle Interfaxu vojska, jejichž hlavním úkolem je jaderné odstrašování. Balistické střely Jars, které tvoří jejich základ, mohou zasáhnout cíle ve vzdálenosti do 11 000 kilometrů.

[treerat]

Lavrov obviňuje Západ z mlčení o sankcích proti ruským lodím vyvážejícím obilí
Západní země nám neříkají, že se protiruské sankce vztahují na ruská plavidla převážející obilí, prohlásil ministr zahraničí Sergej Lavrov.
"S vývozem ruského obilí je problém. Ačkoli Západ velmi hlasitě připomíná, že obilí sankcím nepodléhá, jaksi ostudně mlčí o tom, že lodě převážející ruské obilí sankcím podléhají. V evropských přístavech je nepřijímají, nejsou pojištěny a v podstatě všechny logistické a finanční řetězce, které jsou spojeny s dodávkami obilí na světové trhy, jsou pod sankcemi našich západních kolegů," citovala Lavrova agentura RIA Novosti.
Dodal, že Rusko nemá v jiných ohledech problémy se zajištěním udržitelných dodávek obilí na světové trhy. Problémem je podle něj to, že z ukrajinských přístavů nelze volně odplout přes minová pole, která položila ukrajinská armáda.
Turecký ministr zahraničí Mevlut Cavusoglu dříve uvedl, že miny položené ukrajinskou armádou v Černém moři brání volnému průjezdu lodí převážejících obilí z Oděsy.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ve středu uvedl, že bylo dosaženo dohody s Tureckem o vyklizení ukrajinských přístavů.
Prezidentův mluvčí Dmitrij Peskov uvedl, že Rusko v žádném případě nebrání lodím vyvážet obilí z černomořských přístavů, problémem je odminování přístavů a pobřežních vod, které organizuje ukrajinská strana.
Zdroj: https://vz.ru/news/2022/6/1/1161187.html
Překlad www.DeepL.com/Translator (free version)

[treerat]

Jakou hrozbu představuje polská armáda pro Rusko
"Polsko zjevně přechází k akci, jejímž cílem je obsadit západní ukrajinská území," uvedl tajemník ruské bezpečnostní rady Nikolaj Patrušev. A koneckonců, výskyt polských vojáků na Ukrajině by mohl vést ke střetu s ruskými ozbrojenými silami. Jak silná je polská armáda a co je dobré vědět, abychom ji porazili?
Stále se objevují zprávy, že Polsko plánuje vyslat na Ukrajinu vojáky, aby získali zpět území, která zabrali v roce 1939. Zejména ruské orgány - ministerstvo zahraničí i Rada bezpečnosti - to přímo konstatují. Sami Poláci to zatím popírají, ale aniž by na to upozorňovali, již povolali záložníky do některých svých útvarů a poté pod záminkou cvičení s Američany plně nasadili své jednotky a uvedli je do vysokého stupně pohotovosti. Také Poláci přesunuli některé síly do Rumunska a právě tam provádějí cvičení.

Prezident Putin slíbil, že pokud se pokusí zasáhnout do dění na Ukrajině, budou země, které tak učiní, čelit důsledkům, s nimiž se dosud nikdy v historii nesetkaly. Pokud se tedy Poláci pokusí vstoupit na Ukrajinu, hrozí vojenský střet mezi Polskem a Ruskem. Může také vzniknout v důsledku hypotetického neadekvátního chování Poláků v tomto případě. Co je třeba mít na paměti v souvislosti s rizikem vojenského střetu s Polskem? Nejprve něco málo o nepříteli.
Polská armáda
Polská armáda je typickou "středně velkou" evropskou armádou. Nejsou malé a v rámci aliance NATO by se mohly stát jádrem silného uskupení i bez mobilizačních opatření. V současné době je však jejich počet menší než početní stav ukrajinských ozbrojených sil v době míru - 125 000 osob v aktivní službě a 50 000 záložníků (ukrajinské ozbrojené síly měly 194 000 osob). Polsko je nyní na začátku procesu zvyšování počtu vojáků na 300 000.
Čísla jsou však ošidná. Podívejme se na dva příklady.
Polská armáda má 62 000 mužů. Páteří pozemních sil jsou čtyři divize - 11. obrněná jezdecká, 12., 16. a 18. mechanizovaná divize, každá o síle asi 14 000 mužů. Rusko má na Ukrajině mnohem více vojáků než Polsko vůbec. Poláci však výslovně zamýšlejí bojovat v divizích, nikoli v kombinovaných formacích praporních taktických skupin jako ruské síly. To znamená, že Rusko má sice celkově početní převahu, ale v místech bojového kontaktu může být na straně Polska.
Například: pokud stejná 11. divize obdrží 20-25 km útočné pásmo, což by bylo pro NATO víceméně normou, její tři brigádní velitelství přesunou proti nepříteli 9 praporů a 3 dělostřelecké prapory (mají dělostřelecký prapor), kryté brigádními jednotkami protivzdušné obrany a podporované divizním dělostřeleckým plukem a divizním protiletadlovým raketovým plukem. Zároveň si Poláci mohou dovolit vysokou spotřebu munice, protože logistika v divizi je vyladěná - divize má šest automobilových praporů, po jednom v každé jednotce. Munice a palivo budou proudit rovnoměrně.
A kolik praporních skupin může mít Rusko v pásmu 20 kilometrů? Aniž bychom prozrazovali podrobnosti, řekněme, že na našem jediném předmostí za Dněprem, u Mykolajova a Krivého Rogu, je jejich hustota na kilometr fronty mnohonásobně menší. To znamená, že Rusko má početní převahu, ale je třeba ji ještě realizovat.
Další příklad. Polsko má méně stíhaček schopných vzdušného boje, než má Rusko samotných Su-35. Zároveň je Su-35 v boji mnohonásobně silnější než F-16C i MiG-29. Ukazuje se, že na papíře má Rusko nejen drtivou technickou, ale i početní převahu. Ale opět jsou zde detaily.
Zaprvé, polská letadla budou v každém případě podporována NATO, i když vstup polských jednotek na Ukrajinu nebude schválen celým NATO. Například americké a další letouny NATO pro detekci pomocí radarů dlouhého dosahu (LRAD) budou Polákům poskytovat úplné informace o situaci ve vzdušném prostoru. O tom, kde a která naše letadla jsou nyní ve vzduchu, zda dochází k hromadným vzletům stíhaček. Rusko se svou flotilou letounů včasné výstrahy A-50 nemá takové možnosti ve stejném rozsahu.
Druhou otázkou je, do jaké míry se Američanům podařilo vycvičit Poláky v používání letectva při leteckých útocích. Západní letectvo operuje podle algoritmu - ničí nepřátelské letectvo a potlačuje protivzdušnou obranu, poté pracuje na zemi. Americká "škola" letecké války zároveň vyžaduje použití letectva k masivním úderům, včetně operací proti nepřátelským stíhačkám. Nebo jednodušeji - Poláci při útoku nasadí desítky strojů. A je vlastně otázkou, zda umí takovou sílu řídit. Co když ano?
Pak Rusko, které nikdy nepodniklo masivní letecké akce na Ukrajině, může na obloze čelit tomu, čemu čelilo na zemi - početně slabší (a na obloze také technicky) nepřítel bude mít v každé bitvě početní převahu, někdy drtivou, s dostupnou (díky NATO) převahou v situačním povědomí. Jinými slovy, velení ruského letectva by mělo prověřit připravenost svého letectva působit ve velké síle s podporou stíhacích letounů A-50. Dokud tato kontrola nebude provedena, nemá smysl hovořit o číselném poměru s Polskem.
V úvahu je třeba vzít i další faktory. Při analýze schopností protivzdušné obrany polských divizí je tedy její slabost zarážející - polská protivzdušná obrana je nepoměrně horší než protivzdušná obrana AFU a nelze ji ani srovnávat s naší. Tento slabý polský systém protivzdušné obrany však bude spolupracovat s nepotlačeným silným ukrajinským systémem. A to se hodně mění.
Takových "maličkostí" je mnoho. Například polské vrtulníky Mi-24 jsou horší než naše Mi-28 nebo Ka-52. Jsou však součástí pozemních sil a žádost polských pozemních sil o letecké údery prochází méně instancemi velení než u nás, kde jsou vrtulníky v letectvu.
Jinými slovy, nejde o seznam polských jednotek a "papírové" charakteristiky. Když se na ně podíváte na internetu - všechno je špatně, když se snažíte odhadnout, jak to může dopadnout ve skutečnosti - mnoho věcí je vidět jinak. Hlavní rizika spojená s Polskem jsou však jiná.
Dělostřelecká a protiletadlová palba
Není žádným tajemstvím, že hlavní silou na ukrajinském bojišti je dělostřelectvo. V médiích a telegrafních kanálech se stále objevují "dělostřelecké souboje". Co to všechno znamená? Faktem je, že jak Rusko, tak AFU se snaží (v případě AFU by bylo správnější říci, že se snažily) zadat maximum úkolů při porážce nepřítele dělostřelectvu. To je správné, protože plýtvání nábojnicemi je mnohem lepší než plýtvání muži. Opět však existují určité nuance.
Existuje pojem protibaterijní válka. Speciální jednotky dělostřeleckého průzkumu, které používají mobilní pozemní radarové stanice (radary) speciálně určené k detekci střel, okamžitě lokalizují palbu nepřátelského dělostřelectva. Velitel dělostřelectva pak pomocí dronu nebo jiného prostředku zjistí polohu nepřátelských palebných prostředků a poté na ně navede dělostřelecký úder. Bojující strany tuto taktiku samozřejmě znají a chápou a po několika minutách palby z pozice ji v maximální rychlosti opouštějí, aby se vyhnuly zásahu protibaterijní palbou. Právě o tom je "dělostřelecký souboj".
Polsko je technicky schopné vést protibaterijní palbu nepoměrně lépe než Ukrajina. A schopnost Poláků zabránit zásahu jejich zbraní je nepoměrně vyšší než u Ruska. To samozřejmě opět vyvolává otázku, zda jsou Poláci vycvičeni k takovému boji doopravdy. Z hlediska dostupné bojové techniky, komunikačních a řídicích systémů a metod vedení války NATO by však měli být schopni bojovat přibližně na úrovni Američanů. A Američané podle zkušeností z bojů v Iráku v roce 2003 "vyřadí" každé dělostřelectvo, které se jim postaví, během několika hodin.
Máme všechny prostředky k vedení protibaterijní války proti dělostřelectvu západní úrovně. To však vyžaduje řadu organizačních opatření, která je vhodné zavést do praxe již nyní.
Střely s plochou dráhou letu
Polsko má ve výzbroji řízené střely JASSM-ER americké výroby. Jedná se o malou, málo viditelnou řízenou střelu odpalovanou z letounu F-16. Jeho specifikem je dojezd, který podle tiskových zpráv přesahuje 900 kilometrů. Aby bylo jasno: polská F-16 ve vzduchu asi padesát kilometrů západně od Žytomyru, tedy na východní hranici toho, čemu se běžně říká západní Ukrajina, může zasáhnout Moskvu.
Tato raketa by samozřejmě mohla být cestou sestřelena. Na druhou stranu je cíl obtížný i pro S-400. A osadit celou hranici mezi Ruskem a Ukrajinou špalírem protiletadlových raketových systémů je nemožné.
Kolik takových raket má Polsko? První dodávka v roce 2017 byla 40, Kongres USA schválil celkem 70. Otevřenou otázkou zůstává, zda se jednalo o utajované dodávky, o nichž média nevěděla. V případě nouze však USA předají Polsku stovky nebo tisíce takových raket, které nejsou na skladě. A Polsko, v případě, že by se situace zcela zvrtla, nebude omezeno ve výběru cílů pomocí skladů zbraní.
Faktor eskalace - Kaliningrad
Pokud Rusko efektivně zmasakruje Poláky na Ukrajině, má Polsko trumf, který by mohl válku na Ukrajině změnit přinejmenším v celoevropskou - útok na Kaliningrad. Bude velmi obtížné ji udržet. O nutnosti odebrat Rusku Kaliningrad se v Polsku mluví od začátku operace na Ukrajině, kdy se ukázaly skutečné bojové schopnosti ruské armády. A přestože je vedli vysloužilí vojenští důstojníci, nikdo z polských představitelů se při těchto příležitostech nepokusil situaci uklidnit.
Kaliningradská exkláva je velmi vzdálená - vojenská jednotka nebo útvar větší či menší velikosti se může dopravit pouze po moři a trvá to čtyřiadvacet hodin. Vzdálenost z našich přístavů do Baltijsku po vodě je asi 1000 kilometrů a většinu z ní tvoří úzký koridor Finského zálivu, jehož jižní pobřeží je obsazeno NATO a po vstupu Finska bude obsazeno i severní pobřeží.
Za předpokladu, že dvě divize půjdou na Ukrajinu, to znamená, že Polsku zůstanou další dvě divize a jedna výsadková brigáda pro Kaliningrad, plus to, co tam může být přesunuto z Ukrajiny, plus jednotky ze záloh. Polsko snadno předstihne Rusko přesuny vojsk do Kaliningradu a snadno si vytvoří palebnou převahu. Naše lodě na námořní základně Baltijsk mohly být zničeny polskou dělostřeleckou palbou z polského území, aniž by překročily hranice.
Polsko má málo lodí s raketovými zbraněmi, ale v jeho podmínkách může letectvo provádět úderné mise nad mořem. Poláci mají také pobřežní raketové systémy s protilodními střelami NSM, které jsou skryté a necitlivé na tradiční rušení. A mají také schopnost rychle klást miny ve velkém množství a početné minové jednotky, které ruské miny ničí.
Celkově vzato, Polsko není Ukrajina. S menším počtem vojáků bude tento oříšek těžší rozlousknout. A Poláci, kromě své neschopnosti a zjevné touhy prolít krev naší armády, kromě známé statečnosti svých vojáků, budou mít také výše uvedené velmi závažné trumfy. Samozřejmě nemají žádné bojové zkušenosti srovnatelné s našimi a není známo, jak jsou reálně připraveni. Je však lepší být na případný zvrat událostí připraven sám.

Zdroj: https://vz.ru/world/2022/6/1/1160988.html
Překlad www.DeepL.com/Translator (free version)

[lasib]

Ruské zbrojarske podniky asi dostali veľké nové objednávky, podľa inzerátov na voľné pracovné miesta pre niekoľko tisíc nových pracovníkov.
UEC-Saturn, Omsk Machine-Building Bureau. PO Polet hľadá 2000 nových pracovníkov a od 1. júna premenil všetkých pracovníkov na čiastočný úväzok na plný úväzok
https://twitter.com/Cyberspec1/status/1 ... d9tDG5U9lw

[puma]

Biden uvedl, že EU zvažuje opatření, která by přiměla Rusko prodávat ropu za nižší ceny.
https://t.me/tass_agency/138983

[Polite]

Rusko obmedzí dodávky vzácnych plynov na zahraničné trhy

Neón, argón a hélium sa používajú na výrobu polovodičov pre mikročipy. V Rusku sa spotrebuje 30 % svetovej spotreby neónu, ktorý sa bude vyvážať len na základe rozhodnutia ruskej vlády.

Nové protiopatrenie je dôsledkom rozhodnutia viacerých krajín zastaviť vývoz elektroniky a komponentov do našej krajiny. Taiwan napríklad prestal dodávať čipy s taktovacou frekvenciou nad 25 MHz.

Rusko bude dodávať inertné plyny do zahraničia len výmenou za protiodovody potrebných mikroelektronických výrobkov.
https://t.me/swodki/108136
(Neviem to overit, cez nejaku agenturu, zatial len pofiderne zdroje-mozny fake)

[puma]

Biden uvedl, že Západ jedná o možnosti nakupovat ruskou ropu za nižší než tržní ceny místo toho, aby ji odmítl dovážet.

Peskov k Bidenovým slovům o snaze EU nakupovat ropu z Ruska pod cenou: Rusko nebude prodávat energetické zdroje se ztrátou

https://t.me/rian_ru/165703

[puma]

Rozhodnutí EU o embargu na ruskou ropu je odloženo, během této doby se trh znovu přizpůsobí, řekl Novak. Dodal, že Ruská federace nevylučuje nedostatek ropných produktů na trhu EU kvůli embargu.
https://t.me/tass_agency/139207

[puma]

Medveděv: světové společenství by nemělo čekat na „Apokalyptické jezdce“, ale vyjednávat

Rusko je pro dialog o všech otázkách, ale takový, který zohledňuje jeho obavy a jehož cílem je vytvořit nedělitelnou bezpečnost ve světě, uvedl Dmitrij Medveděv, místopředseda Rady bezpečnosti Ruské federace, v rozhovoru pro televizní kaná Al-Džazíra.

V komentáři ke svému květnovému příspěvku na kanálu Telegram se seznamem deseti chmurných důsledků protiruských sankcí pro svět Medveděv zdůraznil, že se nejedná o předpovědi, ale o to, "co se již stalo". "Lze to brát různě, lze předpokládat, že Apokalyptičtí jezdci jsou již na cestě a veškerá naděje je v Pánu Bohu, Všemohoucím. Nebo se můžete ještě pokusit přeměnit tuto mezinárodní situaci v klidnější," řekl místopředseda Rady bezpečnosti.

Podle něj se Rusko "nikdy neuzavíralo před mezinárodním jednáním" a je připraveno jednat. Prezident Vladimir Putin a další ruští politici to opakovaně prohlašují při různých příležitostech. "Jsme připraveni vést dialog o všech otázkách, ale uctivý dialog, který bere v úvahu naši suverenitu, naše obavy a jehož cílem je vytvořit nedělitelnou bezpečnost - ne v zájmu jednotlivých zemí, ale nedělitelnou bezpečnost. A pak se těchto deset bodů může změnit na mnohem menší počet - pokud budeme správně jednat, pokud vyjednáváte správným způsobem," uzavřel Medveděv.

https://tass.ru/politika/14809317