Bez jediného svědectví
Obžaloba však v záměru, a především v okolnostech jeho přípravy a vzniku, kterýžto proces policie podrobně zmapovala operativními prostředky, spatřovala hned několik trestných činů. Starosta Tomášek se měl nadmíru přípustnou trestním právem angažovat ve prospěch soukromé společnosti, neboť ta měla mít z projektu, který jí měl zajistit přísun turistů, benefit. Za tímto účelem měl ovlivňovat jak úředníky obce, tak KRNAP, a to opět včetně jeho ředitele Hřebačky. Obžaloba navíc tvrdila, že se měl dopustit i podvodu, když zatajoval před dotačními autoritami skutečnost, že obec nebude projekt provozovat, ale pronajme ho (jakkoliv formálně bezplatně) soukromé společnosti.
Nalézací soud však v listopadu minulého roku dospěl k závěru, že k jednání v obžalobě popsanému sice došlo, ale nelze v něm spatřovat trestnou činnost. V písemném odůvodnění rozhodnutí, které má Česká justice k dispozici, na 58 stranách prakticky nelze najít jediné svědectví, které by svědčilo ve prospěch verze obžaloby. Tedy nikoliv ve smyslu popisu děje, ale v tvrzení o páchání trestné činnosti.
Ohledně deponie zeminy a kamení ze stavby se ukázalo, že starosta Tomášek měl pro toto řešení racionální důvod: díky tomu nákladní auta nemusela jezdit přes obec. Navíc vyšlo najevo, že pozemek se pro účely ukládání zeminy a kamení již v minulosti používal a nikdy nebylo vyžadováno souhlasu vodoprávního úřadu. Až u soudu muselo vyjít najevo, že není vůbec jisté, zda je takový souhlas nutný. Přes řeku Úpu byl navíc pro tyto účely vybudován brod a nákladní auta tak projížděla podvozkem nad hladinou. Samotná deponie zeminy životní prostředí podle zjištění soudu nijak neohrožovala a průjezdy aut byly dopředu hlášeny na vodárny, aby v dané chvíli nepoužívaly řeku jako zdroj pitné vody. Což se nedělo ani tak, neboť se jednalo toliko o zdroj záložní.
Senát nalézacího soudu také dospěl k jednoznačnému závěru, že se ničeho nedopustil ani Jan Hřebačka, který coby šéf KRNAP svolil k rozšíření smluvního vztahu s firmou, která si pozemek za řekou od KRNAP pronajímala. „Podle názoru soudu nelze v této smlouvě spatřovat souhlas Správy KRNAP, potažmo obžalovaného Ing. Hřebačky s uzavřením podnájemní smlouvy. Obžalovaný Ing. Hřebačka v daném případě nemohl nijak ovlivnit na základě jakého právního vztahu umožní společnost SIVIA CZ deponování zeminy třetí osobě. Z vyjádření MŽP ČR bylo zjištěno, že Správa KRNAP byla oprávněna bez souhlasu Ministerstva uzavřít smlouvu o pronájmu uvedených pozemků,“ uvádí se mj. v odůvodnění rozhodnutí. Obžaloba totiž Hřebačkovi kladla za vinu, že si neměl, údajně v rozporu se zákonem, vyžádat k takovému kroku souhlas Ministerstva životního prostředí.
Herní krajina PecKa
V případě údajného dotačního podvodu a zneužití pravomocí v souvislosti s projektem „Herní krajina PecKa“ přesvědčivosti obžaloby moc nepřidalo, když se u soudu ukázalo, že není pravdivé její tvrzení, že projekt byl v rozporu s územním plánem obce. Nalézací soud pak dospěl k závěru, že nejsou důkazy ani pro údajný motiv obžalobou tvrzeného dotačního podvodu. „V případě tohoto skutku je jako jednotící motiv jednání všech obžalovaných konstatován prospěch společnosti MEGA PLUS. Dle obžaloby byla veškerá jednání obžalovaných vedena se snahou zajistit pro uvedenou společnost prospěch. Soud se s tímto závěrem neztotožnil. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, tak projekt Herní krajiny, resp. projekt Via Sněžka byl připravován již v roce 2015 a hlavním cílem projektu bylo zajistit návštěvnost i jiných lokalit Krkonoš, ne jen Sněžka, Černá Hora apod. Bylo by nesmyslné budovat turistickou atrakci tzv. na zelené louce, kam není řádný přístup, není tam vybudovaná příslušná infrastruktura. Proto logiky musela být atrakce vybudována na místě s dostatečnou infrastrukturou, aby se na atrakci mohli dostat návštěvníci. Vzhledem k velikosti území Krkonoš je zřejmé, že ať atrakci vybudují kdekoliv, tak vždy se v okolí bude vyskytovat nějaký subjekt, který z takové atrakce bude mít nepřímo prospěch, zejména ve formě zvýšené návštěvnosti. Stručně řečeno, pokud by Herní krajina byla vybudována na jiném místě, zcela nepochybně by tam existoval nějaký další subjekt, provozovatel vleku, restaurace, penzionu, stánku s občerstvením, který by z tohoto měl prospěch,“ uvádí se v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu.
Podle soudu se také prokázalo, že v rozporu s dotačními pravidly nebyl ani pronájem projektu, jak naopak tvrdila obžaloba. „V daném případě se spíše jednalo o správu dotovaného projektu, když tento i nadále zůstal ve vlastnictví žadatele o dotaci a byla tedy splněna podmínka udržitelnosti. Soud proto v postupu obžalovaných, když uzavřeli smlouvu mezi Městem Pec pod Sněžkou a společností SkiResort Live o provozování Herní krajiny, nespatřuje podvodné jednání vůči poskytovateli dotace. Stručně řečeno, Pec pod Sněžkou zajistila provozování a udržitelnost projektu prostřednictvím jiné společnosti, přičemž tato společnost správu Herní krajiny prováděla bezplatně,“ konstatuje s k tomu v odůvodnění.
Na začátku letošního května pak zprošťující rozhodnutí potvrdil i VS v Praze, který zamítl odvolání jak státního zástupce, tak jednoho z obžalovaných.
Předseda senátu VS Vladimír Vočka použil při hodnocení obžaloby výrazy jako „chaotická“, „zmatená“ a „nepřehledná“. Podle názoru senátu se obžalobou tvrzené „jednání zčásti nestalo, zčásti bylo trestněprávně indiferentní“.
To ještě ten den vedlo ministra spravedlnosti Pavla Blažka k prohlášení, že se o případ bude dále zajímat. Na ministra se s písemnou interpelací obrátil také poslanec ODS za Královehradecký kraj Ivan Adamec. Podle Adamce totiž mj. existují indicie, že policie měla nepřípustně ovlivňovat svědky v případu. Ministr Blažek již požádal o stanovisko vedoucí KSZ v Hradci Králové Pavla Hochmanna, VSZ v Praze Lenku Bradáčovou a nejvyššího státního zástupce.
Podle informací České justice vyvolalo kritické hodnocení soudce Vočky na adresu práce státního zastupitelství ostré reakce především ze strany vedoucího KSZ Hochmanna. Vočkovu veřejnou kritiku vnímají hradečtí státní zástupci jako neodůvodněnou, protože popis skutku odpovídá údajně složitosti dané trestní věci, neetickou, neprofesionální a nekolegiální. Státní zastupitelství má proto Vočku za podjatého a navrch je podle žalobců podezřelá rychlost, s jakou měl Vočkův senát rozhodnout. V podobném duchu se má nést údajně i oficiální odpověď Hochmanna ministrovi Blažkovi.
Lze očekávat, že další reakce vyvolá i písemné odůvodnění rozhodnutí Vočkova senátu. Nestává se totiž často, aby soudci práci státního zástupce označili za ,naprosto zbytečnou, hloupou, absurdní a protiprávní kriminalizaci‘.
Senát VS předně opakovaně označuje v písemném rozhodnutí obžalobu státního zástupce Viesnera jako nepřehlednou a chaotickou. „Ke skutkovému stavu dané věci je však třeba uvést, že vymezení stíhaných skutků v obžalobě je nepřehledné a lze z něj pouze obtížně seznat, v čem obžaloba spatřuje naplnění zákonných znaků skutkových podstat žalovaných trestných činů u jednotlivých obžalovaných,“ uvádí se odůvodnění.
Chaotičnost tvrzení
A právě vzhledem k této chaotičnosti a souhrnnosti tvrzení mělo podle názoru odvolacího senátu státnímu zástupci uniknout, „že jím tvrzené jednání obžalovaných se z části nestalo a z části je trestněprávně indiferentní, a tak tomu bylo již v době podání obžaloby“. Jinak řečeno podle názoru VS neplatí obvyklá „obhajoba“ státních zástupců, že obžalobu museli podat, neboť za situace, kdy existují důkazy jak tzv. ve prospěch, tak i v neprospěch obviněných osob, má státní zástupce přímo povinnost podat obžalobu jako takovou.
„Kriminalizace shora popsaných jednání obžalovaných je v rozporu se dvěma z klíčových zásad trestního práva hmotného, a sice se zásadou zákonnosti (§ 12 odst. 1 trestního zákoníku) a se zásadou podpůrného používání trestní represe (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku). V rozporu se zásadou zákonnosti (legality) byli v daném případě žalováni obžalovaní, aniž by jejich v obžalobě popsané jednání bylo podřaditelné pod zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, kladených jim za vinu, vyjma spekulativně dovozované, ale neprokázané, zavrženíhodné motivace jejich činů. V rozporu se zásadou podpůrného používání (subsidiarity) trestní represe byla na obžalované podána obžaloba, aniž by byl především zkoumán společenský dopad jejich jednání, tedy míra jeho společenské škodlivosti a z tohoto pohledu pak otázka adekvátnosti uplatňování trestní odpovědnosti jako nejzazšího prostředku k ochraně právního řádu a jím chráněných hodnot a vztahů,“ uzavírá se v odůvodnění rozhodnutí VS v Praze.
VS také velmi příkře odmítl námitky státního zástupce Viesnera, který nesl úkorně, že senát nalézacího soudu umožnil obžalovaným odpovídat pouze na otázky obhajoby a senátu. Podle státního zástupce Viesnera tím byl totiž porušen princip „rovnosti zbraní“.
„Je třeba důrazně státnímu zástupci připomenout práva obviněného, který má právo, nikoliv povinnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat (§ 33 odst. 1 trestního řádu). Uplatněním tohoto zákonného práva nemůže obžalovaný porušit princip ,,rovnosti zbraní“, který je institutem právní teorie a je soudní praxí definován jako požadavek, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost před soudem za podmínek, které ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana, přičemž, a v tom zřejmě spočívá zásadní omyl státního zástupce, protistranou státního zástupce v trestním řízení není obhájce obžalovaného, ale přímo obžalovaný společně se svým obhájcem,“ konstatuje VS v odůvodnění.
