To je téma, které by obě společnosti mělo zajímat. Zatímco Rusové si připomínali 7. 11. stoleté výročí nastolení bolševické moci, alias rudého totalismu poměrně skromně, v květnu v českých médiích na webu Prvnizpravy jsem vzpomínal na 380. výročí instalace instalaci černé totality ve střední Evropě v souvislosti s Obnoveným zřízením zemským asi jen já ( komentář z 13. 7. 2017 nazvaný „Duka chce vyjebat s českou historií. Temno prý nikdy nebylo“). Možná ten název tehdy mohl připadat některým čtenářům tehdy trochu drsný. Kdo ale ví, jak se dnešní český primas původně jmenoval, tak jej může přijmout jako specifický kryptonym.
V domácích médiích se v letošním červenci objevila totiž informace týkající se zřízení mimořádné komise pro církevní dějiny 17. století. Komise v čele se samotným primasem a pár církevními hodnostáři, včetně několika údajných historiků (vesměs s teologickým vzděláním a až na jednu výjimky bez dříve projeveného zájmu o to, co v českých dějinách představuje období temna) byla jmenována panem Dukou na nějakém setkání církevních stratégů na sklonku dubna na Erlebachově boudě ve Špindlu s cílem „prosvětlit“ právě dobu temna, jak církevníci (Ekumenická rada církví sdružuje i 11 nekatolických církví) často říkají baroknímu období nebo protireformaci. Komise funguje déle než půl roku, ale zatím je ticho po pěšině. Vybraní „odborníci“ nejspíše teprve shromažďují poznatky, které se k temnu vztahují. Možná jim tedy k tomu bude užitečný i Putinův dar, a jeho analýza by mohla přispět k urychlení jejich práce. Je to ale dost nepravděpodobný dohad.
Kšeftaře s církevním majetkem děsí, že ANO, SPD a KSČM jej chtějí zdanit
Obnovené zřízení zemské bylo totiž založeno na podvodu. Mělo změnit – a také změnilo – vývoj českých dějin po událostech na Bílé hoře. Pravděpodobným iniciátorem jeho vzniku byl Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic sloužící tehdy na vídeňském dvoře jako český kancléř. Původně byl do této funkce jmenován ještě za vlády Rudolfa I. jako představitel tzv. Hišpánců, neboli malé skupiny přívrženců Španělského království (něco jako jeho páté kolony v českém království) ovládaného tehdy jednou větví habsburského rodu. Ta tím pádem ovládala i španělské državy v Americe s jejich zlatými i stříbrnými doly. V době, kdy se všeho schopný předák rodu Lobkoviců (z jehož rodu pocházejí všichni dnes žijící Lobkovicové); rozhodl pro vytvoření Obnoveného zřízení zemského, které mělo nahradit původní české Zemské zřízení, na něž přísahali Ferdinand I. a jeho potomci až do Matyáše I., habsburská primogenitura vládnoucí ve střední Evropě s podporou Říma, přestávala fungovat.
Ze zachovalé korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic se dá soudit, že v r. 1624, když někteří umírněnější katoličtí příslušníci stavovského sněmu v Čechách otřesení nebývalými podvody a zlodějnami v Čechách, začali naléhat na Vídeň, aby obnovila vládu práva v Čechách). Lobkovic, který díky organizovaným velkým krádežím nekatolického majetku v té době nesmírně zbohatl, si uvědomoval rizika s tím spojená a za intenzivní podpory jezuitů (sám byl odkojen ingolstadtskou kolejí jako mnozí jiní tehdejší vlivní katoličtí politici) nechal sepsat Obnovené zřízení zemské, které nebylo nikdy schválené českým sněmem. Podepsal je hned pod císařským jménem a prosadil jeho realizaci. Ta vedla nejen k zákazu jinověrectví v zemi, kde 9 lidí z 10 byli nekatolíky, k obrovské emigraci ze země, ale i k cílené likvidaci domácí vzdělanosti.
S tím spojený katastrofický vývoj trval (po dvou inovacích v dalších stoletích) až do poloviny 19. století. Obnovené zřízení zemské skončilo oficiálně roku 1848, kdy bylo nahrazeno novou Konstitucí, ale jeho důsledky trvají dodnes. Zajímavé na tomto gigantickém podvodu bylo i to, že přežil r. 1648. Tedy ukončení třicetileté války, která měla ukončit kulturní i fyzickou genocidu české společnosti (např. počet obyvatel několikamilionového českého království tehdy klesl pod jeden milión). Mír uzavřený v Münsteru a v Osnabrücku stanovil sice za hranici právních i jiných včetně majetkových) změn rok 1624, kdy ještě formálně trvalo původní Zemské zřízení, ale kdy zde již nebyl nikdo, kdo by byl ochoten stará česká práva hájit. Původní česká šlechta (původně katolická, které bylo však velmi málo, či konvertující ke katolicismu) zjevně neměla zájem domáhat se obnovení práva. Cizinci jako Schwarzenberkové, Buquoyové, Gallasové a další samozřejmě také ne.