Jedním z nejstarších vládních zákoníků je tzv. zákoník starobabylonského krále Chammurapiho. Před králem Chammurapim žili lidé tak, že byl člověk člověku vlkem a panoval chaos. Pak přišel tento moudrý vladař a sjednal právo a pořádek a lidem dal zákoník. Není sice úplně jasné, jak se díky chaosu mohla vůbec zrodit nějaká civilizace a z ní nějaké starobabylonské království, ale to přece vůbec nevadí.
Státotvorný akt byl vykonán. Anebo tomu tak nebylo?
Dnes je zřejmé to, že Chammurapi (vládl v letech 1792 až 1750 před Kristem) nebyl první. Již vládce Lipit-Ištar z Nippuru, který vládl ve 20. století před Kristem vydal svůj zákoník. Zajímavé je, že v ně vyhlásil také mzdové a cenové tarify. A třeba i tarif za nájem vozu s vozkou a přípřeží. Nájem se platil v zrní a vždy za jeden den (1). Zákony z města Ešnunny vydané zřejmě vladařem Dadušou (počátek 18. století) dokonce přímo začínají cenovými a mzdovými tarify. Ceny jsou určeny dvojí způsobem, buď za jednotkovou cenu ve stříbře nebo v obilí. Zákony pamatovaly i na určení nájemného za vůz nebo za loď, u níž se nájemné řídilo její tonáží. Určovaly i denní mzdu žence a jiných námezdních pracovníků. Také úrokové míry byly již pevně stanoveny (2). Vládní zásahy do hospodářství nejsou tedy žádnou novinkou.
Vlastní Chammurapiho zákoník má 282 tzv. paragrafů. Jak poznamenal náš přední orientalista Josef Klíma, tak v podstatě by bylo nadsázkou toto Chmmurapiho dílo označovat jako zákoník. Chybí v něm totiž třeba ustanovení o trhové smlouvě, závěti, manželských překážkách nebo o prosté vraždě. Nejsou v něm řádky o daních, poplatcích a jejich vymáhání apod. (3). Klíma doslova píše: “Chamurapi, byť výzva jeho epilogu [tj. úvodu “zákoníku”] zněla co nejsebevědoměji, nemohl dosáhnout vyčerpávající úplnosti svého díla. Jeho redaktoři nedokázali uniknout ze jha ustálených obyčejů a neviděli také nutnost, aby je písemně zachytili. Dali vtesat zpravidla jen ony předpisy, jimiž byly obyčeje reformovány, nebo takové, pro než nebylo v dosavadních obyčejích řešení vůbec.” (4). Navíc to co Chammurapi vytvořil, bylo částečně založeno na starším sumerském právu (5). To by odpovídalo tomu, co tvrdil slavný ekonom F. A. von Hayeka, že obdivovaný zákoník Chammurapiho v Babylóně nebyl snahou dát společnosti nové zákony, ale byl snahou o jasné a jednoznačné vyjádření skutečné podstaty všeobecně akceptovaných pravidel a všemi dodržovaných kritérií spravedlnosti (6). Historik Trevor Bryce uvádí ve své knize “Babylonia,” že Chammurapiho zákoník nefungoval jako sbírka nařízení, ale spíše jako zdroj rad a soubor vodítek. Navíc je zajímavé, že Chammurapiho otec sice vládl poměrně malému území (asi méně než 10 000 kilometrů čtverečných), ale syn ho od něj převzal ve velmi dobrém stavu. Království bylo stabilní, relativně prosperující a mělo silně opevněná města a zavlažovací kanály. A to vše bez Chammurapiho zákoníku! (7) I když si právě uvedené trochu odporuje, bude nejspíš pravděpodobné vše výše uvedené. Tedy bude dost pravděpodobné i to, že Chammurapi a spol se pokusili tehdejší zvykové právo poněkud “vylepšit.” Pojďme se na to nyní ve zkratce podívat.
Prvně je však nutné uvést tu podstatnou věc, že Chammurapiho zákoník chránil soukromé vlastnictví plnoprávného občana: “Jestliže kupec nepřivedl toho, kdo mu věc prodal, nebo svědky, před nimiž ji koupil, kdežto vlastník ztracené věci přivede svědky, kteří znají ztracenou věc, kupec bude jako zloděj potrestán smrtí.” (8). Ostatně jakákoliv pokročilejší civilizace zatím vždy byla založena na alespoň určitém respektování soukromého vlastnictví.
Nicméně vedle ochrany soukromého vlastnictví, nutného předpokladu vzniku vyspělé civilizace zde najdeme i řadu ustanovení, které lze dnes chápat jako různé zásahy do fungování trhu. Třeba bylo předepsáno, že úroková míra nesmí při peněžní zápůjčce přesáhnout 20 % a při obilní zápůjčce 33 1/3 %. Kdo tuto míru překročil, byl lichvářem a trestal se ztrátou pohledávky. Nebo bylo stanoveno, že za práci nádeníka bude dáno šest zrnek stříbra denně od počátku roku do pátého měsíce, od šestého měsíce do konce roku mu zaměstnavatel měl dávat pět zrnek stříbra. Pokud si někdo najal loď plující po proudu, bylo nájemné za jeden den tří zrnky stříbra (9). Jde tedy o velmi rané projevy státního intervencionismu do trhu.
Klíma však upozorňuje na jeden dost důležitý detail: “Je ovšem otázkou, zda a jak bylo toto dílo v praxi aplikováno. Jednoznačná odpověď na ni není. Známe jen ojedinělá soudní rozhodnutí, v nichž se říká, že jsou v souhlase s ‘výrokem stély”; při tom stélu blíže nejmenují, natož aby citovala její paragraf…
Z praxe známe řadu dokladů, z nichž, byť nevyslovená, aplikace Chammurapiho zákonů je zřejmá. Ovšem mnohem více je těch, kde na takovou aplikaci soudit nelze.” (10). A dále uvádí: “Řada mezopotámských vladařů vydala tarify, třebaže ne v rámci širších svodů zákonů. Stačily jim zvláštní vyhlášky, jimiž se pracovníci přizpůsobovali současné hospodářskopolitické situaci. Od Síngášida, uruckého vladaře 19. století př. n. l., se zachovala vyhláška o cenách zboží běžné potřeby, jako obilí, vlny, oleje a mědi, v jednotkové úpravě, tedy kolik zboží za 1 šekel stříbra. Ukázalo se, že v Uruku, nejúrodnější oblasti celé Babylónie, bylo obilí třikrát levnější než v Maništusuově Akkadu nebo v Ešunně. Cenová vyhláška Síngádišova má v závěru jakousi důvodovou zprávu, jež byla ovšem propagandou. Vladař sebevědomě prohlašuje, že se zasloužil o blahobyt svých poddaných. Jeho slova měla zastřít málo utěšené poměry, neboť soudobé doklady z denní praxe ukazují, že ceny zboží byly mnohem vyšší, než je v sazebníku.” (11). Zdá se, že svět se od té doby moc nezměnil.
Rovněž poměrně brzy došlo v Mezopotámii k úřednímu stanovení úrokové sazby. V zákonech z Ešnunny i u Chammurapiho najdeme horní hranici: 20 % při půjčce v hotovosti (stříbra) a 33 1/3 % při půjčce obilní, jak již bylo ostatně výše uvedeno. Až po tuto hranici nešlo o lichvu, za kterou Chammurapi stíhal věřitele ztrátou celé pohledávky. I tak však slova zákonodárců zůstala jen na hlíně nebo na kameni, praxe totiž vypadala jinak. Doklady, že se věřitel spokojil s úrokovou sazbou podle zákona, najdeme jen výjimečně. Požadovala se sazba daleko vyšší, podle toho, jak velké bylo riziko takové půjčky. Dlužník mohl v této době snadno zmizet bez zaplacení, věřitel mohl být o splacené peníze snadno obrán atd. Velmi často se požadoval úrok 50 %, ale jsou známy i případy úrokové sazby ve výši 140 %, Klíma k tomu dodává: “Podobně jako nebylo dbáno ustanovení o maximálních cenách a minimálních mzdách, nestačila ani autorita vladaře k tomu, aby vynutil udržení úrokové míry.” (12). Chammurapiho či jiná “vylepšení” se zřejmě moc neujala.
Jinde se lze k babylonským regulacím dočíst, že: “Již v dobách první Babylonské říše se regulovaly ceny a mzdy. Přečíst si o tom můžeme v tzv. kodexu krále Chammurapiho… Vtesány do kamene se nacházejí přesné ceny, za které si bylo možné najmout třeba pastýře, tažná zvířata, krejčího nebo loď. Například za najmutí pastýře pro hovězí dobytek a ovce se mělo platit ročně 8 gurů obilí (1 babylonský gur=přibližně 300 litrů). Král a jeho úředníci se dokonce zabývali i takovými činnostmi jako bylo vytyčování polí, kácení stromů atd. Dynamika starověké ekonomiky nebyla sice tak velká, jako ekonomiky dnešní, nicméně toto přísné stanovení cen muselo časem vést k nedostatkům a přebytkům na trhu výrobků a služeb. Záleželo na tom, zda administrativně stanovená cena byla nad nebo pod cenou, která by se ustálila na svobodném trhu. Výsledkem byl postupný hospodářský a posléze mocenský úpadek říše, který se odrazil i v poklesu počtu archeology nalezených záznamů o obchodních transakcích a obchodnících. Úpadek říše skončil v roce 1595 př. K., kdy byla tato zničena vpádem Chetitů.” (13)
Po Chammurapiho vládě nebyly po dlouhou vydány předpisy, které by se jen přibližně rovnaly jeho dílu. Vladaři si vystačovali, podobně jako před Chammurapim jen s drobnými nařízeními pro konkrétní případy v oboru správním i fiskálním (14). Inu, vladaři soudí, co by se mělo či nemělo dělat, ale lidé jednají v zásadě dle svého.
(1) Klíma, J. Lidé Mezopotámie. Praha: Orbis 1976, str. 208.
(2) Ibid., str. 208-209.
(3) Ibid., str, 211.
(4) Ibid., str. 211-212.
(5) Wiltshire, K. Pocket Timeline of Ancient Mesopotamia. Londýn: The British Museum Press 2005, str. 20.
(6) Butler, E. Hayek a jeho prínos k politickému a ekonomickému mysleniu dneška. Bratislava: Nadacia F. A. Hayeka 2019, str. 130-131.
(7) Bryce, Tr. Babylonia: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press 2016, str. 32 a 10-11.
(8) Klíma, J. Lidé Mezopotámie. Praha: Orbis 1976, str. 214.
(9) Ibid., str. 215 a 218.
(10) Ibid., str. 213.
(11) Ibid., str. 140.
(12) Ibid., str. 146.
(13) Tisíce let regulací, původně vyšlo na webu Liberálního institutu, dnes nedostupné.
(14) Klíma, J. Lidé Mezopotámie. Praha: Orbis 1976, str, 219.
Krásná církevní manipulace, jak obhájit svoje chyby 
No Comment
V tejto časti bitky stratila každá strana jednu radovú loď - "Sviatoi Evstafij" a "Real Mustafa/Burdž-u-Zafer", obe zhodou okolností vlajkové.
Bitka/ostreľovanie trvala doslova "deň a noc" a skončila 7.7. okolo ôsmej ráno, pričom po polnoci už rusi skoro nestrieľali, zato horeli a vybuchovali turecké lode... Na úsvite sa rusi ešte pokúsili obsadiť dve ešte nehoriace turecké radové lode - podarilo sa im ukoristiť jednu (a päť veslových galér).