Historie, kterou nás neučili...

[Alchymista]

HDP a ostatné nezmysly zmazané. Následne aj reakcie.

[Alchymista]

https://casopisargument.cz/?p=56582
Z Polska přes Buzuluk do Sokolova (1. část)

https://casopisargument.cz/?p=56584
Z Polska přes Buzuluk do Sokolova (2. část)

https://casopisargument.cz/?p=56587
Z Polska přes Buzuluk do Sokolova (3. část)

Historik Jiří Malínský provede čtenáře historickými událostmi, které předcházely a vedly ke vzniku 1. československého samostatného polního praporu a jeho účasti bojích druhé světové války.

V Buzuluku

Ledy se však lámaly. 1. ledna 1942 schválil Státní výbor obrany SSSR amnestii pro internované a vězněné československé státní občany na území SSSR a následný nábor pro československou vojenskou jednotku jak z řad vězněných a internovaných Čechoslováků, tak z ruských občanů československé (české a slovenské) národnosti. 10. ledna se konalo další zasedání smíšené československo-ruské komise, na níž generálporučík Alexej Pavlovič Panfilov oznámil souhlas Moskvy s budováním prvního praporu budoucí motorizované armády a počátek propouštění československých občanů z internačních, zajateckých a jiných táborů (s výjimkou těch, kteří byli obviněni ze špionáže). Na dalším jednání v Moskvě 10. února bylo Československu Moskvou pro rok 1942 potvrzeno budování motorizované brigády v počtu 2350 vojínů a důstojníků. NKVD SSSR (Lidovým komisariátem pro veřejnou bezpečnost) bylo nařízeno propouštění zajatých a internovaných Čechoslováků a současně jim bylo povoleno vstupovat do řad tvořící se československé jednotky. 15. 1edna byl vyhlášen nábor do 1. československého samostatného praporu v SSSR; jeho velitelem se stal podplukovník Ludvík Svoboda. Byl to zřetelný výsledek ne zcela hladké spolupráce londýnského a moskevského zahraničního druhého odboje i váhavých postojů Moskvy. Mnoho dobrovolníků přicházelo přičiněním plukovníka Heliodora Píky z GULAGu. 22. ledna v Kujbyševě byla podepsána dohoda o půjčce sovětské ruské vlády československé vládě na vydržování československých vojenských jednotek v SSSR.

5. února začalo příjezdem oraňské skupiny formování československé vojenské jednotky v SSSR v městečku Buzuluk na úpatí Uralu. 7. února zahájili činnost komise přijímací a odvodní. Přijímací komisi tvořili mimo majora Perníkáře (vojenská mise), za vyslanectví dr. Outrata, štábní kapitán Josef Koutný a lékař MUDr. Ervín Líbal. Mimo zdravotní stav byly velkým problémem chybějící dokumenty, jazykové (ne)znalosti a ověřování získaných vstupních informací od právě přišedších dobrovolníků. 12. února bylo i oficiálně vyhlášeno formování 1. československého samostatného praporu v SSSR. Nábor byl situován do Buzuluku (uvažovalo se i o Kujbyševě-Samaře; polské jednotky tzv. Andersovy armády postupně vyklidily v městě umístěná kasárna). V den vyhlášení bylo v Buzuluku hlášeno a evidováno kolem 200 mužů. Pro seniory, ženy a osoby vojenské služby neschopné byla v Kujbyševě organizována Sociální péče. 17. února hlásil major Perníkář z buzulucké přijímací komise, že „… počet osob k léčení (4–6 neděl) dosahuje dnes čísla 54. Bylo by nutno vyhradit pro ně nějaký dům s vlastním lékařem a získat nějaké přilepšení na stravu. Většina z nich trpí nejen avitaminosou, ale také celkovou tělesnou slabostí. Ztráta 20–30 kg na tělesné váze je normální. Byl zde případ úbytku na váze až 52 kg …“.

Skrytý vnitrospojenecký konflikt byl patrný i v této počáteční fázi zrodu východní exilové armády; předmětem střetů byl i jinak plně loajální (počestný) podplukovník Ludvík Svoboda, který se exilovým stalinistům nezdál být dostatečně „revoluční“. Na jaře 1942 si hlavní informátor moskevského exilového vedení KSČ osvětový důstojník jednotky stalinista Jaroslav Procházka (1897–1980) stěžoval: „Oranská skupinv počtu 90–97 lidí je … skupinou speciálně vybranou a zpracovávanou ve vojáckém duchu. O to má největší ,zásluhu‘ podplukovník Svoboda. Skládá se (mimo kapitána Bedřicha) z mladických důstojníků z povolání a poddůstojníků, kteří mají být povolnými nástroji v rukou velení … vedoucí lidé skupiny jsou smýšlení ostře protikomunistického a protisovětského … Svobodovi jako všem ostatním se nesmí věřit a musí být pod stálým dozorem.“ Proti oranské skupině chtěli komunisté vystupovat co nejostřeji, rozdělit ji a postupně dostat pod svou kontrolu. Spory a nesváry mezi komunistickou, nekomunistickou a antikomunistickou částí jednotky byly svou potenciální i faktickou nebezpečností s to zpochybnit československou prestiž a vliv nejen v Rusku.
Píka proti stalinistům

Dobře informován byl i plukovník Píka. 24. března upozornil v depeši ministru národní obrany generálu Janu Sergěji Ingrovi, že ustavení jednotky brání v Rusku mocné síly. GPU (Gasudárstvěnnoje palitíčeskoje upravljénije, tj. Státní politická správa) potřebuje Čechoslováky především pro parašustické (diverzantské) účely a pořizuje si pro tyto účely značné lidské rezervy. Naopak Kominterna se snažila od začátku ovládnout jednotku a zajistit si v ní dostatečný politický vliv (formálně platily v jednotce prvorepublikové vojenské předpisy zakotvující důslednou stranickou apolitičnost armády). Dále 9. dubna referoval Píka z Moskvy opět ministru národní obrany generálu Ingrovi, že Moskva (generální štáb) stále nerozhodla o příjezdu důstojníků a odborníků (specialistů) z Londýna (zatímco na východě byl důstojníků nedostatek, v západní armádě jich bylo tolik, že byli běžně zařazováni na poddůstojnické funkce i jako řadoví vojáci).

O dva dny později telefonoval Píka opět z Moskvy o aktivitách komunistického poslance Josefa Krosnáře (1891–1968) a dodal, že Kominterna se snaží ovládnout východní jednotku exilové československé armády. Mezi ty, kteří příjezd odborníků (nedostatek důstojníků) z Anglie záměrně zpožďovali, patřil i vyslanec Zdeněk Fierlinger. 25. dubna informoval Jaroslav Procházka dopisem Klementa Gottwalda o Fierlingerových názorech na Píku a o Ingrem prosazovaném příjezdu důstojníků západní československé armády. Upozornil také na kritický Fierlingerův poměr k Benešovi a psal i o jeho obavách z „reakční“ londýnské vlády. Sověti nakonec toužebně očekávaný příjezd 50 západních důstojníků neschválili.

Boj o jednotku mezi demokraty a komunisty pokračoval. 8. května navrhl další z komunistických předáků u vznikající československé jednotky major MUDr. Bohuslav Vrbenský (1882–1944) podplukovníku Svobodovi reorganizaci osvětové (politické) činnosti u praporu; měla spočívat ve vytváření vybraného okruhu pracovníků vedeného zodpovědným důstojníkem přebírajícím péči o jednotnost ducha jednotky (šlo v podstatě o otevřenou komunizaci osvětových aktivit vedenou komisařem-politrukem) na úkor oficiálně respektovaných prvorepublikových vojenských řádů. Současně u Svobody prosadil návštěvu komunistických poslanců Klementa Gottwalda a Václava Kopeckého; zvací dopis byl odeslán 15. května s vědomým pominutím Píkovy mise. Píka byl Svobodou o věci informován až o týden později. 26. května do Buzuluku přijela na Svobodovo pozvání skupina komunistických poslanců vedená Klementem Gottwaldem; byl to výrazný pokus o posílení pozice ilegální komunistické organizace v jinak výrazně nekomunistickém, většinově převládajícím vnitřním prostředí první československé vojenské jednotky v SSSR. To všechno se dálo pod bedlivým Svobodovým vedením za soustavného výcviku stále bojeschopnější jednotky.

Proti jejich návštěvě předem protestovala skupina mladých důstojníků jednotky (mj. nadporučík Bohumír Lomský (pozdější ministr národní obrany; 1914–1982), nadporučík Otakar Jaroš (1912–1943), poručík Jan Kudlič, nadporučík Vladimír Janko (pozdější zástupce ministra národní obrany; 1917–1968) u podplukovníka Ludvíka Svobody. Svoboda si, jak plyne z jeho dopisu Gottwaldovi z 30. května, od návštěvy obou vedoucích československých komunistů sliboval rozhodný pokrok v řešení dlouhodobě váznoucích potíží brzdících ustavení jednotky a tím i československé exilové východní armády (polský legion, který stál u jejích základů, byl, jak jsem již upozornil, vůbec nejstarší jednotkou druhoodbojové exilové československé armády): mj. také urychlení přesunu dalších československých vojáků do Buzuluku jak z GULAGu, tak urychlení vyzbrojování jednotky. V příloze Svobodova dopisu byl uveden seznam 26 ruských táborů nucené práce (koncentračních táborů) GULAGu, v nichž podle jeho informací byli zadržováni českoslovenští státní občané (připojená příloha jejich počet odhadovala na 12 000 osob). Dopis osvětlil skutečnou pohnutku Svobodova pozvání vedoucích komunistických představitelů. 8. července to uznal a do Londýna potvrdil i plukovník Heliodor Píka.

1. června byla zveřejněna v praporním rozkaze výzva, aby se vojáci hlásili, mají-li zájem o osvětovou kulturní činnost u jednotky. Z 52 zájemců bylo 85 % komunistů. Demokraté, vědomi si skrytých komunizačních snah o ovládnutí jednotky, se pokusili o protiakci. Píka zaslal do Buzuluku dokument Návrh rámcových osnov mravní a osvětové výchovy v československé armádě ve Velké Británii z pera národně socialistického poslance Františka Uhlíře (1900–1980); dokument vycházel z předválečného československého armádního předpisu Mravní výchova vojáka.

2. června jednal v Londýně prezident Edvard Beneš s lidovým komisařem zahraničí sovětového Ruska Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem-Skrjabinem (1890–1986) o československo-ruských vztazích. Jednání potvrdilo, co bylo zřejmé již dříve: Rusko nemělo nic společného s Mnichovem a bylo rozhodným stoupencem obnovené československé státnosti v jejích prvorepublikových hranicích. (Byl to další krok přípravy třetí československo–sovětské smlouvy, která byla podepsána v Moskvě 12. prosince 1943 a současně dynamická podpora výcviku a vyzbrojení budované východní samostatné československé jednotky.)

[palo satko]

Dnes si pripominame narodenie človeka, ktory vytvoril ten bordel zvany Ukrajina.

[bacil]

Zajímavé informace k první válce v Zálivu, vyšlo to v prvním čísle časopisu Týdeník politika 1991/01/17

[Alchymista]

https://casopisargument.cz/?p=56582
Z Polska přes Buzuluk do Sokolova (1. část)
https://casopisargument.cz/?p=56584
Z Polska přes Buzuluk do Sokolova (2. část)
https://casopisargument.cz/?p=56587
Z Polska přes Buzuluk do Sokolova (3. část)

https://casopisargument.cz/?p=56590
Z Polska přes Buzuluk do Sokolova (4. část)

Historik Jiří Malínský provede čtenáře historickými událostmi, které předcházely a vedly ke vzniku 1. československého samostatného polního praporu a jeho účasti bojích druhé světové války.

Ingrova návštěva

Ve dnech 29. června–1. července 1942 přiletěl do Kujbyševa (Samary) na mezistátní návštěvu ministr národní obrany generál Sergěj Jan Ingr v doprovodu vojenského atašé československého vyslanectví v Londýně plukovníka Josefa Kally (1895–1948); byl přivítán plukovníkem Heliodorem Píkou a podplukovníkem Ludvíkem Svobodou. O den později dorazil do Buzuluku; vytknuv zprvu Svobodovi nespokojenost s pozváním komunistických poslanců, vyjádřil naopak svou naprostou spokojenost s bojovým stavem jednotky. Na shromáždění vojáků pronesl projev, v jehož úvodu přednesl vzkaz prezidenta Budovatele Edvarda Beneše zdůrazňující na základě dosavadních úspěchů rozptýlené zahraniční československé armády její jednotu. Připomněl i společné boje s ruskými vojáky u Zborova a Bachmače. Vyjádřil rovněž očekávání, že „po boku slavné Rudé armády ve společných bojích za společnou věc“ zpečetí „navždycky svazky, které nás poutají s národy Sovětského svazu.“ Obratnou diplomacií vyvrátil komunisty šířené pomluvy o údajné snaze londýnské vlády nedopustit společné boje československých a ruských vojáků na východní frontě. 1. července se vrátil do Kujbyševa; při jednáních s ruskými vojenskými představiteli se dožadoval propuštění zadržovaných československých Rusínů. Svým vyváženým vystupováním v Buzuluku vyvolal ministr Ingr kladné reakce i u komunistické exilové reprezentace. (Ve Vávrově filmu Sokolovo představuje generála Ingra Vladimír Ráž; průnik do normalizačního filmu „zaplatil“ tento člen exilové londýnské vlády alespoň pádem ze schodů v podnapilém stavu.)

Jednalo se o závažný problém. Podle výpovědí vězňů propuštěných z GULAGu, kteří přijeli do Buzuluku, bylo jen v jedné ze sekcí pečorského lágru nejméně 3000 Čechoslováků, většinou Rusínů. Dobrovolník dr. Unger, někdejší náčelník lazaretu 18. oddělení, hlásil denní průměrnou úmrtnost 40 osob a v nemocnici, kterou spravoval, denní stav kolem 800–1 000 nemocných. Obdobně vyzněl zoufalý dopis Rusínů vězněných v Soroklageru NKVD (Sorocký lágr, kolonie 25) v Archangelské oblasti; zatímco v červnu 1941 tu bylo internováno 350 lidí z ČSR, o devět (?) měsíců později z nich žila méně než polovina. Potíže, spojené s propouštěním československých dobrovolníků z ruských koncentračních pracovních táborů, byly mimořádné. I vyslanec Zdeněk Fierlinger byl nucen v jedné ze svých depeší ze září 1942 připustit: „Jsou používáni sovětskými úřady hlavně v pracovních táborech na lesních pracích, nanejvýše mají maďarské dokumenty. Proto také sovětské úřady znemožnily kontrolu a styk s nimi. Prozatím bylo slíbeno, že zbraně schopní budou uvolněni pro armádu, ale ještě se tak zatím nestalo.“

Další, vyšší hladinou stoupajícího napětí byly pokračující tenze mezi československou vojenskou misí, vedenou plukovníkem Píkou, a stalinisty ve formující se buzulucké jednotce. Lidé kolem Jaroslava Procházky a Bohuslava Vrbenského mimo agitaci také vydatně špiclovali a donášeli (tzv. „odhalování protisovětských a reakčně smýšlejících živlů“) styčným důstojníkům NKVD přiděleným k jednotce. Nezřídka se sahalo i k zatýkání a návratům do gulagu (Karel Goliath-Gorovský /1901–1985/, dr. Polák a další). Zejména kritizována byla orientace na Západ a demokracii. Docházelo i k účelovým záměnám v pojmech a jejich používání: vojenská mise – a plukovník Heliodor Píka osobně – nezastávala v žádném případě názor, že voják nesmí politicky myslet, nýbrž že ve vojsku se nemá pěstovat úzké stranickopolitické myšlení (tedy právě to, oč se snažili komunisté). Předmětem účelové komunistické diskreditace se stal i Svobodův zástupce pro osvětovou práci kapitán Ladislav Bedřich (1901–1986). Už v Buzuluku se zárodečně formovaly a dotvářely mechanismy budoucí zvnějšku vnucené sovětizace československé společnosti.

12. července dosáhl budovaný 1. československý samostatný prapor v SSSR stanovených bojových stavů ve smyslu ustanovení ruských organizačních tabulek. Mimoto byla zformována i náhradní rota a připraveno schéma organizace 2. praporu. Velitelem zůstal podplukovník Ludvík Svoboda, osvětovým důstojníkem praporu byl jmenován kapitán Jaroslav Procházka. Jeho inaugurací se usnadnily další komunistické provokace často spojené s přímým porušováním prvorepublikových československých vojenských právních norem. V srpnu byla zpravodajcem majorem Pátým (podřízeným generála Františka Moravce) z Teheránu do Londýna odeslána depeše, v níž se konstatovalo: „Náčelník vojenské mise má velmi špatnou pozici u čs. komunistů, neboť zakazuje jakoukoli politickou činnost (KSČ) v jednotce, omezil činnost a zodpovědnost osvětových důstojníků (pol. rukovoditělů podle sovětského systému), nesouhlasí s komunistickým plánem okamžité široké sabotáže a partyzánství doma, odmítá komunistické nařčení, že by všechny vedoucí osobnosti doma byly zbabělci, a vytýká zdejším komunistickým předákům, proč oni nevedou národ doma, proč uprchli z domova atd. Závěr: Je jasné, že lidé, kteří se po dvacet let nemohli smířit s demokratickým režimem ČSR, učiní vše, (a)by za pomoci vítězné sovětské armády dosáhli svého politického cíle: komunizace Československa přesto, že Sovětský svaz slibuje, že nebude zasahovat do vnitřní politické organizace ČSR.“

Edvard Beneš a jeho druzi byli informováni od počátku o hrozící sovětizaci československé demokracie: jejich manévrovací prostor i možnosti účinného odporu se však během času neustále zmenšovaly.
O vojenské uplatnění

V létě 1942 poslal podplukovník Ludvík Svoboda, povzbuzován komunisty kapitánem Jaroslavem Procházkou a majorem Bohuslavem Vrbenským, dopis vedoucímu ruskému představiteli Josifu Vissarionoviče Stalinovi-Džugašvilimu s žádostí o co nejrychlejší nasazení praporu na frontu. Svoboda porušil vojenskou subordinaci a vyvolal prudce nesouhlasnou reakci svého přímého nadřízeného plukovníka Heliodora Píky. Píka trval na splnění původního záměru, kterým bylo vybudování brigády. Svoboda svou nekázní posílil v demokratických krizích dojem, že je ve vleku komunistů; spíše však šlo o projev jeho typického nadšenectví a horoucího vlastenectví (podle svědectví jeho bojového druha z prvoodbojových legií armádního generála Karla Klapálka „Jak se někde strhla znenadání střelba, mohl jsem si být jistý, že je u toho Svoboda.“). Tento krok Svoboda zopakoval ještě jednou po vyzbrojení jednotky v druhé polovině října 1942, když o své vůli jednal svévolně s náměstkem lidového komisaře zahraničí Molotova Andrejem Januarjevičem Vyšinským (1883–1954); 22. listopadu byla žádost, kterou při této příležitosti přednesl, Stalinem schválena. Plukovník Heliodor Píka byl nucen zachovávat navenek dekorum a nedobrovolně souhlasit s těmito jednostrannými Svobodovými kontroverzními kroky.

Obtížnou dobovou průhlednost komunistických postojů a názorů ilustruje i paralelní Benešem podporovaná Laušmanova sovětská mise z let 1942–1943. Poprvé se s moskevskými komunisty tento exilový londýnský sociálně demokratický politik setkal v Kujbyševě 1. října 1942 (setkání zprostředkoval velvyslanec sociální demokrat Zdeněk Fierlinger /1891–1976/; proběhlo v bytě redaktora ing. Vlastimila Borka /1886–1952/). Podle dochovaných Laušmanových poznámek Gottwald ostře kritizoval předmnichovskou politiku vlády a na adresu její exilové „reakční“ londýnské nástupkyně dodal, že její činnost musí skončit s dokončením osvobozování Československa. Neméně ostře odmítl komunistický předák záměr československo-polské konfederace, kterou označil za hráz proti sovětovému Rusku. Dožadoval se domácího ozbrojeného odporu proti okupantům a ustavování ilegálních revolučních národních výborů. Na druhou stranu odmítl socialistické proklamace opozičního sociálně demokratického londýnského časopisu Nová svoboda a doslovně uvedl „Revoluční vláda a orgány, které vyjdou z voleb, budou dělat politiku národní fronty. Ne lidové fronty. Ne socialistické fronty. O žádném socialismu, o žádné socialisaci, o žádné rozluce církve a státu se mluvit nebude. To všechno přijde samo, poněvadž to přijde z lidu. Vaši ministři žijí ve vládní idylce a Váš kruh Nové svobody zvolil nesprávnou taktiku, jestliže příliš mnoho mluví o socialismu. Hlavní cíl: dostat politickou moc. Cesta k tomu cíli: národní fronta i za cenu, že jim necháme po jistou dobu peníze a konzum.“ Uvažoval i o sblížení části londýnské komunistické skupiny sdružené kolem časopisu Mladé Československo se sociálně demokratickou platformou Nové svobody. Až nečekaně příznivě se vyslovil o Laušmanově spolupracovníku Rudolfovi Bechyně (1881–1948).

Gottwaldovo vystoupení bylo jednoznačné: v hrubých rysech předestřel strategii i taktiku komunistické cesty k moci, která byla posléze krok za krokem realizována jako součást sovětizace československé společnosti během poválečné třetí Československé republiky (potvrdil tak historicky oprávněnost varovných zpráv československé vojenské mise vedené plukovníkem Heliodorem Píkou Londýnu). Gottwaldovy i Laušmanovy dojmy z prvního vzájemného setkání byly oboustranně pozitivní. Zrcadlilo se to i v telegramu, který Laušman poslal Rudolfovi Bechyně (vlastním adresátem byl Ján Čaplovič /1904–1976/) do Londýna: „Sovětské politické kruhy jsou pro naši úplnou samostatnost. Mají zájem na naší poctivé spolupráci, ale konfederaci s nimi (Poláky – JM) na nás nežádají. Naše kritické stanovisko k proklamované konfederaci bylo tedy správné, odpovídalo též názorům zdejších krajanů i našich doma. Sověty jsou o všem velmi dobře informovány. Cítím, že posuzují správně lidi i věci. Jsou pro spolupráci opravdu demokraticko-lidových prvků i po válce. Kladou důraz na smýšlení domova. Dnes očekávají od nás soustředěného boje proti hitlerismu. Dohodni se o tom se soudruhy i Noskovými přáteli a zaneste to na půdu Státní rady. Jednotě národního zápasu nutno podřídit všechno. Nejvyšší rezervovanost i nadále nutná.“

Naopak Klement Gottwald, znepokojen stavem londýnské komunistické skupiny, ve snaze změnit tuto skutečnost napsal vedoucímu činiteli Komunistické internacionály Georgi Dimitrovovi přípis, v němž i konstatoval, i burcoval: „Laušman skrytě kritizoval naše soudruhy v Londýně. Vyčítá jim, že v zájmu jednoty rezignují na jakoukoli kritiku a někdy vystupují také proti sociálně demokratické skupině.“ (Snaha západních československých exilových komunistů o spolupráci s Edvardem Benešem šla tak daleko, že se pokusili Šrámkovou intervencí u Beneše znemožnit Laušmanovi cestu do SSSR.)
Sokolovo: Laušmanova mise

Ve dnech 27.–28. října byl Laušman (1903–1963) na návštěvě v Buzuluku (130 km od Kujbyševa) u formujícího se 1. československého polního praporu. K vojákům pronesl projev Boj československého národa za svoji samostatnost. I z této návštěvy se vrátil nadšen. Dojmům ze svého ruského pobytu dával průchod v článcích, které zveřejňoval v Nové svobodě. Mj. v nich začal „doceňovat“ ruskou ústavu z r. 1936, k níž měl původně skeptický vztah. Laušmanovo proruské nadšení však mělo své meze: nepropadl sovětizačnímu komplexu, který by byl býval chtěl uplatňovat ve vlasti. ČSR pro něj byla a zůstala demokratickým nezávislým státem, který se sovětovým Ruskem zachovává nejužší spojenectví, aniž by však rezignoval na svou suverenitu a nezávislost. V tom se plně shodoval i s Edvardem Benešem i dalšími českými a slovenskými lidmi druhoodbojové a třetirepublikové demokracie socializující.

Dramatičnost vnitřní situace buzulucké jednotky dokresluje i další sdělení plukovníka Heliodora Píky do Londýna z konce listopadu, že musí čelit soustavné propagandistické aktivitě československých komunistů v jednotce. Protiváhu spatřoval v aktivistické propagandě SSSR jako celku, především však jako spojence Československa, nikoli jako politického režimu. Bedřicha Fricka Reicina, který byl nucen od praporu odejít, v tomto ohledu nahradil Píkou jmenovaný a v tomto demokratickém duchu působící štábní kapitán Jakub Koutný, jemuž byla svěřena redakce časopisů Deník zpráv a Naše vojsko vydávaných jednotkou.

Čas dnes nesnadno nepředstavitelných mezispojeneckých kontaktů však dále pokračoval. 11. ledna 1943 vyjádřil generál Heliodor Píka v dopise velvyslanci Zdeňku Fierlingerovi své přesvědčení o možnosti čestného spojení Československa a sovětového Ruska: „A nikdo z nás ať nezapomene, že nikdy nic neuděláme proti SSSR a nespojíme s nikým proti jeho zájmům, jak tomu bylo vždy až dosud, že však nechceme být nikdy ani jeho vazalem, ani jeho nástrojem a také ani jednou kartou v jeho diplomatické nebo jiné hře. Zatím chceme být věrnými a spolehlivými spojenci a opravdovým přítelem.“ Tento benešovský pohled „mostů“ mezi Východem a Západem výrazně spoluodlišoval benešovské demokraty od komunistů. A je také nejlepší odpovědí na jejich poúnorovou propagandu zejména na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století i na pozdní poněkud alibistické nářky poúnorového exilu na prezidentovu adresu.
Na frontě

Výcvik jednotky v Buzuluku byl na konci roku 1942 ukončen. 31. ledna na frontu odjel z Buzuluku 1. československý samostatný prapor. Skládal se z 979 vojáků vesměs židovského původu; z toho bylo 38 žen, které s muži bez úlev absolvovaly všechny části jejich tvrdého výcviku.

12. února 1943 referoval Vlastimil Borek v dopise ostatním komunistům o Laušmanově návštěvě u plukovníka Heliodora Píky. Píka, který si návštěvu vyžádal, měl Laušmana informovat o svých socialistických názorech: „… prý je socialista. Je pro velké hospodářské změny, vykládal, že v roce 1939 poslal Benešovi plán odboje a plán výstavby obnoveného státu.“ Pro první období po osvobození navrhl (měl navrhnout) Píka existenci jedné, později tří politických stran. Mělo to bránit vnitřním rozbrojům. Předpokládal i dalekosáhlou socializaci některých bank, dolů i těžkého průmyslu. Současně se však vyslovil také pro zachování soukromého majetku. Plukovník v základních rysech postihl jak koncepci PVVZ, tak i benešovské představy o podobě budoucího poválečného osvobozeného Československa podané v prezidentově knize Demokracie dnes a zítra.

8.–9. března 1943 (na bojišti setrvali do 15. března) v bitvě o východoukrajinskou vesnici Sokolovo, která byla součástí úspěšné širší německé protiofenzívy u Charkova (tzv. třetí bitva o Charkov, jejíž pro Rudou armádu velmi nepříjemné následky odstranily až boje u Kurska a nezdar operace Citadela, která měla podle představ nacistů zcela zvrátit následky stalingradské katastrofy), svedli českoslovenští vojáci na východní frontě svůj první velký boj s elitními útvary zbraní SS. 87 příslušníků praporu bylo vyznamenáno ruskými řády; velitel praporu podplukovník Ludvík Svoboda obdržel Leninův řád, nadporučík Otakar Jaroš dostal in memoriam jako vůbec první cizinec Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR. V krvavých bojích padlo 86 příslušníků praporu, zraněno bylo 114 vojáků, 20 bylo zajato Němci nebo nezvěstných; proti Čechoslovákům stálo 2 400 nacistických vojáků, z nichž padlo nebo bylo zraněno zhruba 400. Početně nepatrná československá jednotka bojovala udatně a získala si úctu a vážnost svých sovětských spolubojovníků. (Z tohoto hlediska váhu Sokolova pro druhý odboj evokuje význam a dosah Zborova pro první odboj.)

Výrok předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Michaila Ivanoviče Kalinina (1875–1946), že v československém případě nezáleželo na počtu bojujících, ale na jejich vytrvalosti, houževnatosti a statečnosti (jde o parafrázi tohoto vyjádření vysokého sovětského činitele), zůstává i dnes výstižný. A ve své době byl pro benešovsky založený druhý odboj i potvrzením správnosti koncepce, na níž byl založen. Východní legionáři (tak si také říkala většina zahraničních vojáků druhého odboje) plně navázali na své někdejší masarykovské předchůdce.

[Alchymista]

http://www.regionalninovinky.cz/sloupky ... -povstani/
Nacistické vražedné řádění za Pražského povstání

Při posledním mediálním připomínání konce války v hlavním městě a Pražského povstání jsme mohli z ledajakých úst slyšet úvahy o tom, že vlastně Praha už byla de facto od Němců očištěna,....

....že tu zastavili vlasovci pod vedením generála Buňačenka na svém útěku do amerického zajetí, a že jako by vlastně už o nic nešlo. Praha se prohlásila svobodnou, ustavil se Národní výbor, Český rozhlas agitoval a ruští nacisté nás zbavovali nacistů německých. Dokonce jim za to jeden marginální politik z jisté městské části na to konto nechal vyrobit na návsi pomník. Rudá armáda jako by tedy dorazila 9. května 1945 do svobodného a válkyprostého města. V tomto přehlcení lží a překrucováním skutečnosti je namístě připomenout dokumenty, dokladující, že se věci odehrávaly dosti jinak, než by přepisovači historie rádi viděli.

Například dokument Policejního ředitelství v Praze z 16. června 1945 (č.j. 1743 pres.) adresovaný Ministerstvu vnitra v Praze (K čj.Z - 254/1945 z 9.6.1945). Dokument nese název
Vraždění českého civilního obyvatelstva Němci v Praze ve dnech 5. až 8. května 1945.

„Podle hlášeni polic. praporčíka Jindřicha Poláčka z 1. polic. revíru bylo usmrceno příslušníky SS v době od 5. do 8. května 1945 v Praze I., Na Františku více mužů střelnou ranou do týla. Mrtvoly nesly stopy násilností, uřezání uší, nosu, a modré skvrny po těžkých ranách, pravděpodobně od pažby pušek.

Sandner Jan, vrchní mechanik, Bakučan Ferdinand a Veselý Jaroslav, bytem a zaměstnáním v paláci SIA v Praze I., Na Františku, konali jako zaměstnanci telefonního a telegrafního úřadu v Praze službu v telefonní ústředně SIA a při tom v pohnutých dnech národní revoluce viděli tyto případy vražd, spáchaných okupanty:

Dne 6. května v 16.30 hod. byla zavražděna žena, oblečená v gumovém plášti, třemi vojíny SS v místech asi jedné třetiny Čechova mostu tak, že byla donucena postaviti se, jako by se dívala přes zábradlí mostu na řeku, při čemž jí byla prostřelena hlava v týle a druhými dvěma svržena do řeky.

Dne 7. května t.r. přivedli SS dva zajaté naše bojovníky v civilních šatech k právnické fakultě v okamžiku, kdy tam přijela auta Červeného kříže a parlamentáře směrem z Čechova mostu. Bylo zřejmo, že Mezinárodní červený křiž se snaží oba zajatce jednáním hodinu trvajícím zachrániti. Vyjednávání i výslech zajatců se děl blízko pouličních hodin na rohu Pařížské tř. a Dvořákova nábř. Po odjezdu Červeného kříže a parlamentáře byli tito zajatci odvedeni do Břehové ul. a Pařížské třídy, odkud musili odnésti všechny padlé civilisty k řece a vhoditi je do Vltavy. Když byli hotovi, byli postaveni na podbřeží na břeh řeky a zastřeleni. Hrozné toto divadlo bylo pozorováno celým německým osazenstvem právnické fakulty.

Dne 7. května t.r. postavili esesáci jiného našeho zajatce v civilu na nástupiště před právnickou fakultou na část ozářenou sluncem, aby bylo naň dobře viděti ve směru naší palebné linie ze Staroměstského náměstí. Z oblouku před právnickou fakultou tomuto civilistovi poroučeli různě se pohybovati. To trvalo nejméně dvě a půl hodiny, než jej rána ze směru Staroměstského náměstí připravila o život.

Dne 8. května 1945 dopoledne obsadila německá branná moc za pomoci tanků Masarykovo nádraží v Praze II. Všechny osoby, které byly shromážděny ve dvou nádražních krytech, musily ihned kryt opustiti. Ženy byly od mužů odděleny a dány na protější stranu dvorany. Muži pak byli seřazeni do trojřadu a na místě jich bylo několik v přítomnosti žen zastřeleno. Jelikož ženy počaly hlasitě naříkati a křičeti, byly zahnány do restaurační místnosti. Ze zbylých mužů byli podle libovůle SS-Mannů vybráni jednotlivci, kteří byli postaveni stranou, pak poklusem hnáni směrem k budově pod hradlem č. 2, kde se musili otočiti. Tam jich bylo 29 ze vzdálenosti asi 20 kroků zastřeleno. Další 24 muži byli týmž způsobem popraveni u nádražní dvorany. Mezi popravenými bylo mimo železniční zaměstnance i mnoho cestujících, kteří již od 5. května čekali na odjezd vlaků, a dva 16roků staří učňové z nádražní restaurace. Celkem byly tímto způsobem popraveny 53 osoby. Zprávu o tomto masakru podal Václav Svoboda, železniční zaměstnanec, bytem v Praze II., v budově Masarykova nádraží.

Dne 7. května 1945 ve 14 hod. přijel do Karlina od Libně německý tankový oddíl, který hnal před sebou asi 300 civilních osob, mužů i žen, se zdviženýma rukama a nutil je k odstraňování barikád v Karlíně. Téhož dne o 17. hodině vnikly oddíly SS do protileteckých krytů v Karlíně a vyvlékli z nich tam ukryté civilní obyvatelstvo. Z krytu v Terezínské ul. čp. 202 vyvlékli mezi jinými 18letého Svatobora Šulce a Bohumila Rataje před dům a bez jakéhokoliv důvodu je na chodníku zastřelili.

Ve dnech 7. až 8.května 1945 byli německými nacistickými vrahy /oddílu SS/ v době, kdy stateční obránci musili proti veliké nepřátelské přesile ustoupiti z barikád, vyvedeni z krytu domu čp. 432 v Praze-Kobylisích Jan Pešata, nar. 5.2.1929, a ještě jeden neznámý muž. Oba byli na dvoře domu čp. 107 zastřeleni. Svědky případu jsou Anna Lazarová, bytem Praha - Kobylisy čp. 432, a Julie Vlčková, bytem tamtéž.

Dále byli v těchže místech zadrženi neozbrojeni a zavražděni za novou školou v Praze - Kobylisích Jan Kubrich, nar. 20.6.1909, bytem Praha - Kobylisy čp. 664, Karel Vacek, nar. 4.6.1909, bytem Praha - Kobylisy čp. 663, a Zdeněk Zpěvák, nar. 1918, bytem Praha-Břevnov čp. 350. Svědky případu jsou: Arnoštka Srbová, bytem Kobylisy čp. 664, Josef Vávra, bytem Kobylisy čp. 663.

Ranou do týla ve svém bytě byly zavražděny Marie Popelková, nar. 1894, bytem v Kobylisích čp. 193 a Věra Popelková, nar. 1921, bytem tamtéž. Svědkem tohoto případu byla Jiřina Nedvědová, bytem v Kobylisích čp. 193.

Dále byli zavražděni, jednak před domem a v domě čp. 162 v Kobylisích, ranou do týla Ferdinand Knobloch, nar. 12.5.1907, Zdeněk Žďárský, nar. 7.5.1925, Václav Žďárský, nar. 14.5.1896, Karel Hruška, nar. 1.11.1895, a Václav Jindra, nar. 21.4.1903, všichni bytem v Kobylisích čp. 162. Svědky tohoto případu jsou manželky zavražděných a PhMr. Javůrek, bytem v Kobylisích, Okrouhlická čp. 162.

Na udání Němců Hempla a Hebedy byl nacisty vyveden ze svého bytu a ranou do týla zavražděn v ulici Pod Vlachovkou František Novotný, nar. 20.11.1885, bytem v Libni čp. 13l6, což může dosvědčiti Josef Rouha, obchodník v uvedeném domě.

Dne 7. května t.r. asi v 9. hod. vnikli esesmani do krytu v domě čp. 1232 v Libni, Kirchmayerova ulice, prohledali všechny muže a poručili jim, aby běželi přes ulici, při čemž do nich zahájili palbu. Takto zavražděni byli: Tomáš Juraš, bytem v Libni, Na Štírce 92, Ing. Josef Hampl, František Himl st., František Himl ml., a Jiří Horák, všichni bytem ve shora uvedeném domě /čp. 1252/. Zraněni byli Ladislav Počta a Alois Chmela, bytem v témže domě. Dům pak byl celý vydrancován. Svědky případu jsou: Alois Chmela, Ladislav Počta, Štěpánka Horáková, všichni bytem v Praze VIII., Kirchmayerova 1232.

Dne 7. května 1945 v 19 hod. pronikly tankové jednotky SS na Střížkov a vyhnaly všechny muže na odklízení barikád. Ve statku čp. 1 vyvedli esesáci 4 zaměstnance a poručili jim běžeti přes dvůr, při čemž do nich stříleli. Trhlík Josef a František byli zastřeleni, Josef Volejník těžce raněn se uchýlil do krytu a byl tam esesmany surově před zraky manželky a dcery ubit. Josefu Procházkovi se podařilo uniknouti. Svědci tohoto případu jsou Josef Procházka ze Střížkova čp. 10, Vojtěch Křenek, Zdeněk Křenek, oba ze Střížkova čp. 32, Josef Vondráček ze Střížkova čp. 27, Josef Trhlík st. z Prahy VIII., Chaberská ul.

V odpoledních hodinách dne 7. května 1945 hnaly oddíly SS asi 12 lidí s bílým praporem z Libeňské strany na Trojský most, aby odstranili barikádu uprostřed mostu. Téměř všichni byli pak postříleni esesmany. Esesmani toto své dílo opakovali s přibližně stejným počtem lidí, z nichž, pokud je známo, padli policejní praporčík Josef Rathauz, bytem v Libni, Kirchmayerova ul. 1236 a jiní, kteří byli přeneseni do Holešovic. Zraněni byli Stanislav Hauf, Stanislav Lavička, Ladislav Kalous, Antonín Burda, všichni z Prahy VIII., Kirchmayerova 1236.

Dne 8. května t.r. mezi 15. a 16. hodinou vyhnalo osazenstvo tanků, které přijely od Proseku, v ulici Na Truhlářce a v Prosecké ulici, všechny obyvatele mužského pohlaví ze sklepů a hnalo je před tanky proti barikádě v Prosecké ulici. Zraněn ani usmrcen nebyl při tom nikdo. Svědkem tohoto případu byl Emil Riedl, polic. št. strážmistr od 12. pol. revíru.

Dne 8. května t.r. v odpoledních hodinách přijel do Kandertovy ulice v Praze - Libni německý tank, který střílel bezplánovitě po obytných domech v okolí, podle výpovědi MUDr. Tichovského, bytem v Praze VIII., Kandertova 11 hrozili při tom esesáci tamním obyvatelům, že je všechny postřílí.

Dne 5. května 1945 při obsazování dejvického nádraží zajato bylo SS-Manny 11 civilistů, kteří byli odvlečeni do býv. Hitlerových kasáren, tam týráni a usmrceni a na neznámém místě pohřbeni. Tito nebyli dosud nalezeni.

V Hlubočepích Na Křenkově byl zadržen dne 8. května 1945 německými vojíny Ilja Vitášek, studující, bytem v Hlubočepích, Na Žvahově čp. 100, oloupen, načež mu byly zaživa vyloupány oči, uřezány uši, uříznut pohlavní ud, a pak byl několika ranami dobit. Potom byl vhozen do hořícího domu čp. 223.

Dne 8. května 1945 byl ve filmové továrně na Barrandově uškrcen Karel Heidler, bytem v Braníku, Pod Jiráskovou čtvrtí čp. 515 a pak 25 ranami prostřílen.

Taktéž 8. května 1945 byl nalezen v Hlubočepích, Na Křenkově, nějakým tupým předmětem ubitý Josef Horský, převozník, bytem v Braníku. Měl třikráte zlomenou nohu a většina vlasů na hlavě mu byla vyrvána.

Dne 9. května 1945 byl na Barrandově za ateliéry uvázán drátem za nohy a usmýkán Karel Kühnel, osvětlovač filmových ateliérů na Barrandově, bytem v Hlubočepích. Týž byl po tomto ztýrání několika střelnými ranami dobit.

Podobně Josef Novotný, učeň, bytem v Hlubočepích, Na Barrandově čp. 390, byl dne 9. května 1945 na Barrandově uvázán opaskem za nohy, smýkán a několika ranami zastřelen.

Jak již v prvé zprávě bylo uvedeno, nejvíce obětí německých násilností bylo v Praze XIV., Dolní a Horní Krči. Dne 6. května 1945 přijely 4 tanky tankové divise generála Schörnera, které ihned zahájily palbu z kulometů a z tankových děl do ulice Linecké, ul. U pankrácké vozovny, do okolních domů, oken a zahrad. Tyto tanky přiblížily se až k samým barikádám, ale když přes tyto nemohly dále, nemilosrdně střílely po okolních domech. Posádka, která přijela s nimi, rozběhla se po okolních domech, násilím vylamovala domovní i bytové dveře, drancovala v bytech, obchodech a krámech, načež uloupené zboží jako zlato, prádlo, šatstvo, obuv a potraviny, nakládala na vozy a odvážela zpět ke Krči.

Byty, ve kterých nebylo nic nalezeno, byly demolovány, nábytek rozstřílen a zapálen.

V domě čp. 976 v Linecké ulici byla zastřelena manželka polic. praporčíka v.v. Františka Voseckého, a když tuto příslušníci rodiny snášeli do přízemí domu, bylo po nich stříleno, při čemž byl též syn shora jmenovaného zraněn. Obyvatelé v těchto místech byli vyhnáni z domovních krytů, voděni po ulicích, při čemž musili dělati zeď německým hlídkám, které takto voděné obyvatelstvo ohrožovaly automatickými zbraněmi. Příslušníci SS, většinou mladíci od 17 do 19 roků, vyhrožovali, že když padne jeden voják ranou z barikád, bude postřílen velký houf rukojmí. Cestami, kterými byli obyvatelé za stálého vyhrožování nuceni se ubírati, uviděli všude mrtvoly ubitých Čechů. K raněným nikdo nesměl, ačkoliv mnozí volali o pomoc.

Zakrátko byla všechna okna v okolí vytlučena, byty zápalnými střelami zapáleny, a kdo se odvážil hasiti, byl zastřelen. Po násilném vyvlečení mužů z krytů došlo též na ženy, děti a starce, se kterými bylo s největší surovostí zacházeno. V Linecké ulici v čp. 927 bylo jisté Bosákové zabito jednoroční děcko, které nesla na ruce při vyhánění z krytu. Obyvatelstva bylo používáno jako ochranné zdi, byli voděni s místa na místo, při čemž byli tlučeni pažbami pušek, holemi a vším, co bylo po ruce. Vojíni jednotek SS tloukli na uzamčená vrata některých domů, a když jim obyvatelé přišli otevříti, byli na místě zastřeleni.

V domě čp. 1259 byli takto zastřeleni dva muži a jeden shozen se střechy dolů na ulici. V Bořkově ulici čp. 913 byli obyvatelé domů vyhnáni ze sklepa na dvůr za nouzový domek č. 15, z nich 5 mužů bylo postaveno ke kůlničce na dříví a tam zastřeleno.

U téhož nouzového domku se nacházející strojní pila s obytným dřevěným domkem a stájemi byla zapálena před očima obyvatelů. Dále pak němečtí okupanti zapálili nouzové domky č. 33, 48, 8, 6 a 7, které před tím vyplenili.

Z domů čp. 957 a 337 v Bořkově ulici bylo obyvatelstvo vyhnáno z krytu, postaveno před tanky a takto hnáno směrem ke Krči, načež jejich byty byly vyloupeny.

V kolonii Na Děkance byli vyhnáni všichni muži z domků a hnáni jako rukojmí do školy u pankráckého hřbitova. V ulici u Pankrácké vozovny čp. 1040, 1041, 1042, jejichž obyvatelé byli vyhnáni z krytů, byly vypleněny byty a pak zapáleny. Z domu čp. 838 v téže ulici byly přízemní byty vypleněny, dům zapálen a obyvatelé hnáni do Prosečnice u Jílového a pak do Benešova, kde byli drženi jako rukojmí až do ukončení revolučních bojů.

V ulici Kochově čp. 1077 byli lidé vyhnáni z krytů a hnáni do Krče. Dům pak zapálen. V ulici Nad Jezerkou v domě čp. 1075 byl v bytě zabit jeden muž, byt zapálen, takže v něm zabitý uhořel. Lidé z tohoto domu byli hnáni do Krče a dům po odchodu obyvatelstva zapálen a celý vyhořel. Totéž se stalo s domem čp. 1076.

Z domu čp. 1243 v téže ulici byli obyvatelé v noci vyhnáni z krytů, dům zapálen a obyvatelé musili přihlížeti, jak dům i s jejich majetkem hoří, načež byli odvedeni na Zelenou lišku do domu ÚSP.

V ulici Jünglingově čp. 423, 424, 425 a 426 byli muži i ženy vyvedeni z krytů, zahnáni do sklepa domu čp. 424, při čemž v domě čp. 426 na schodech u sklepa zezadu byla zastřelena Helena Podolská. Do krytu,kam byli všichni vehnáni, byl vržen ruční granát, načež se několik SS-Mannů vrhlo dovnitř a počalo stříleti z opakovacích pušek, při čemž byli zraněni tři muži a tři ženy. Ve shora uvedených domech pak kradli a loupili.

Rovněž z domů čp. 1259, 1281, 1282 bylo obyvatelstvo vyhnáno do Krče. V domě čp. 1259 loupili, při čemž zastřelili 2 muže a to Rudolfa Šticha a Bohumila Morávka. Kromě toho shodili s téhož domu se střechy 5. poschodí na dlažbu neznámého muže, který se pádem zabil. Tento dům pak zapálili, takže z poloviny vyhořel.

Z ulice Na Veselí z čp. 821, 825 bylo obyvatelstvo vyhnáno z krytu a hnáno směrem do Krče, při čemž jim bylo vyhrožováno, že za jednoho mrtvého Němce bude zastřeleno 100 Čechů.

V ulici Nad Studánkou z čp.874, 1018, 1103, 1104 bylo obyvatelstvo vyhnáno z krytu do školy do Krče, při čemž bylo zastřeleno 2 roky staré děcko, dvě ženy a tři muži. Také tyto domy byly nejdříve vyloupeny a pak zapáleny.

V kostelíku v Kostelní ulici v Michli byl soustředěn větší počet mrtvol obojího pohlaví, mezi kterými byly též děti ve stáří jednoho až tři roky. U většiny těchto mrtvol, jak zjistil sám velitel revíru, polic. nadporučík Nejdl, bylo viděti, že tito lidé byli hrozným způsobem povražděni a zohaveni, jako uřezáním hlav, uší a propícháním bodly. Mezi nimi byly i těhotné ženy, které měly rozpárána břicha.

Při dobytí velkostatku Rajtknechtky SS-Manni postříleli a utloukli pažbami všechny muže v počtu 23 osob a tyto pak zahrabali na Doudlebské ulici, poblíže Hanourových domů. Při zahrabávání, jak bylo zjištěno, mnozí ještě žili.

Po dobytí Soudní ulice u Pankrácké věznice vyhnaly oddíly SS obyvatelstvo z krytů a hnaly je před tanky v době nejprudší palby do Krče k Masarykovým domovům. Mimo vyvraždění osob v Michli vypálili okupanti celkem 45 obytných domů, které před tím vyrabovali.

Dne 7. května 1945 ve 12.15 hod., když se přední hlídky německých SS-Mannů stáhly do prostoru podolského hřbitova v Praze XV., započaly ihned prohlížeti všechny obytné domy, a když v některém našly nějakého muže, ihned jej vyvedly na volné prostranství, kde jej pro podezření, že střílel, po delším trýznění zastřelily. Týmž způsobem postupovali v oblasti Pekařky v Praze XV.-Podolí. Tak přišli o život u podolského hřbitova J. Měšťák z domu čp. 1328. V oblasti Pekařky Josef Myslivec, Miroslav Valtr, oba z čp. 210 a v ulici Nad Cihelnou v Praze XV.-Podolí Richard Převrátil, prof. Ot. Veber, Jar. Zelenka z domu čp. 565, 563, kteréžto domy byly pak do základů vypáleny.

Podle výpovědi očitých svědků Anny Šťastné a Marie Fořtové, obě bytem v Horní Krči, Úsobská ul. čp. 255, vnikli dne 6. května 1945 ve 20.30 hod. SS-Manni do sklepa téhož domu a bez veškeré výzvy počali do tam ukrytých obyvatelů stříleti. SS-Manni používali střel dum-dum, jak bylo později lékařsky prokázáno. Německá příslušnice Lenochová, která byla v nejvyšším stupni těhotenství, klekla v krytu před SS-Manny a prosila je, aby ji jako německou příslušnici nechali. Avšak SS-Manni ji zavraždili také i s jejími dvěma dětmi. Když už se z postřílených obyvatel nikdo nehýbal, počali SS-Manni křičet: Auf, Auf, načež 14etá Věra Hájková, která zůstala nezraněná, ježto padla před střelbou, vstala a byla ihned SS-Manny zastřelena. Celkem bylo v domě čp.255 povražděno 37 osob, z toho 10 dětí ve stáří od 6 do 15 let, 13 žen z nich 2 těhotné, a 14 mužů. Zachránilo se mezi nimi celkem 12 osob, které hned zpočátku před střelbou padly na zem a předstíraly mrtvé. Při tom byly svědky uvedených zvěrstev a viděly, jak SS-Manni po střelbě ještě do mrtvých bodali. Když skončili toto své katovské dílo, vyrabovali v témže domě 21 bytů, načež je zapálili. V jednom bytě našli 68letého Háčka, který byl nemocný a hluchý. I tohoto zastřelili.

Podle výpovědi očitých svědků Blaženy Saidlové a Františky Chadimové vnikli dne 6. května 1945 o 21.hodině SS-Manni do sklepa domu čp. 254 v Horní Krči a volali německy: Všecko ven. 22 osob vyšlo ze sklepa k přilehlé zahrádce uvedeného domu, SS-Manni jim nařídili otočiti se obličeji ke zdi domu a vzpažiti, načež do nich počali stříleti z automatických pistolí. Bylo tak postříleno celkem 16 osob, z nichž bylo 6 dětí - nejmladší tříleté - 5 žen a 5 mužů. 3 osoby byly těžce zraněny a 3 osoby se zachránily tím, že padly na zem dříve, nežli byly zasaženy. SS-Manni používali nábojů dum-dum. Milan Procházka, 10 roků starý, byl při střelbě lehčeji zraněn, klekl a prosil, aby ho nezabíjeli, ale SS-Manni ho ubili pažbami pušek do obličeje. 14tiletá Jarmila Šárová měla podle lékařského zjištění Dra Koukolíka vypíchány oči. Božena Šrámková, těhotná, a její 6tiletá dcera Eva, kterou držel na ruce její manžel, byly zabity. Její manžel se zachránil. Veškerého vraždění se zúčastnili SS-Manni, posádkou na Zelené Lišce a byli mezi nimi Maďaři, Chorvati, všichni ve stáří od 17 do 21 let.

Dne 6. května 1945 v dopoledních hodinách byly přivezeny dvě baterie děl na nouzovou kolonii Na Kopečku v Praze XIV.-Michli a postaveny směrem na Vinohrady. Střelba z nich započala kolem 14. hodiny téhož dne. Pro ochranu těchto baterii přivedli němečtí vojenští katané z nedalekých domů lidi, které postavili po obou stranách hlavní děl, aby naši obránci po nich nemohli stříleti. Ve vedlejším nouzovém domku č. 27 zavraždili 2 ženy, a to 52letou Anežku Kavanovou a 46letou její sestru Annu, kterým oběma vyřízli genitálie a položili je na stůl v bytě. Svědkyně toho byla Marie Plzáková, bytem tamtéž, která ušla pozornosti tím, že si přehodila peřiny pres hlavu. Vyjma uvedených případu nahnali SS-Manni do domů ÚSP a obecních domů asi 6000 osob a z nich si vybírali muže jako rukojmí a jako ochránce při jejich bojových akcích. Při ústupu vzali SS-Manni s sebou 300 mužů a s rukama vzhůru vztyčenýma je dohnali až na Zbraslav, při čemž tito musili svými těly chrániti jejich tanky a pěchotu. Tito muži, mezi nimiž byli pol. strážmistr Jaroslav Klokočník a Jindřich Hošek, oba od 55. polic. revíru, se dostali nazpět tím, že přemluvili maďarské SS-Manny, jimž na Zbraslavi byli předáni, aby se vzdali, což tito učinili, vrátili se s nimi do Prahy a byli pak předáni Mezinárodnímu červenému kříži.

Drahomíra Matoušková, roz. Brožová, bytem v Praze XI., Svatoplukova ul. č. 10, která od září 1944 byla zaměstnána jako kuchyňská síla ve škole na Pražačce, udala, že ve dnech revoluce, v sobotu dne 5. května 1945, asi o 15. hodině, byli přivedeni příslušníky SA do školy dva mladíci ve stáří 19 až 20 let, kteří byli na strážnici týráni a pak převedeni do druhého dvora, kde byli zastřeleni.

Dne 7. května 1945 asi v 9.30 hod. byl ve škole zastřelen školník Cirmon a v týž den bylo tam zastřeleno ještě několik osob. Téhož dne k polednímu viděla vcházeti do školní budovy brankou od Libně jednoho policistu, který držel v pravé ruce bílý prapor. Když udělal asi tři kroky od branky, byl stráží, která střežila vchod, zákeřně zezadu zastřelen. Jak se později dozvěděla, byl skutečně v zákopech nalezen mrtvý polic. štáb. strážmistr Václav Bečvář, bytem ve Vršovicích čp. 454.

V noci ze dne 5. na 6. května 1945 asi o 23. hodině 30 min, viděla na zadním dvoře školy směrem k Libni nákladní auto, na které byly naloženy mrtvoly a odvezeny podle výpovědi příslušníků SA na libeňský most, kde byly shozeny do Vltavy. Mrtvol bylo asi 15 až 17.

V souvislosti s pátráním po pohřešovaných osobách, které byly dne 5. května 1945 zatčeny SS-Manny jako rukojmí na nádraží v Dejvicích a zavlečeny do budovy t.řeč. Kadetky v Dejvicích, kde další stopa po nich mizí, bylo zjištěno, že na dvoře budovy Nové techniky a na cvičišti za touto budovou jsou čerstvě vykopané hroby. Ježto se zdálo pravděpodobné, že v těchto hrobech jsou mrtvoly osob, které byly popraveny v Kadetce, byla dne 7. června 1945 o 5. hodině ranní provedena exhumace za přítomnosti orgánů bezpečnostního oddělení jako orgánů identifikačních. Ačkoliv bylo kopáno na několika podezřelých místech v okolí i v budově Nové techniky, byly pouze v jednom menším hrobě nalezeny mrtvoly 3 Čechů, kteří však nepatří ke skupině osob, popravených v Kadetce. Jsou to: Václav Kahovec, nar. 3.4.1905, bytem ve Střešovicích, Nad Hradním vodojemem čp. 794, Jan Bína, nar. 25.6.1903, bytem v Břevnově, Obecní domy čp. 1413, a neznámý asi 35 roků starý muž. Svazek fotografií, pořízených při exhumaci, se současně připojuje.

Před Pražským hradem v Jelením příkopě byli zajatí čeští civilisté stýráni a pak bestiálním způsobem povražděni. Stříleni byli na hořejší rampě nad Jelením příkopem, odkud spadávali na spodní rampu, na níž jsou koleje pro nouzové vozíky. Když někdo zůstal na živu, skočili z hořejší rampy SS-manni za ním a kopali a píchali do něj bajonety a často ještě smrtelně zraněné shazovali do Jeleního příkopu. Nalezené mrtvoly mají stopy po střelných ranách v týlu, mají rozpáraná břicha (s vyhřezlými střevy), bodnutí do úst, bajonetem vypíchané oči, bodné rány v krku a zádech, odkud mají vyrvány kusy masa.

Toto bestiální vraždění bezbranných zajatých civilistů bylo pozorováno a také předestřeno očitými svědky, zaměstnanci Hradu a členy policie, policejního revíru na Hradě, jejichž okna byla ve směru Jeleního příkop a odkud celé to hrozné divadlo pozorovali. Oběti byly přiváděny z ministerstva spravedlnosti a Kadetky, obsazených SS-manny. Při těchto vraždách si nejstrašlivějším způsobem počínala zaměstnankyně Gestapa č. 43 a její druh, kteří svým obětem rozparovali břicha.

V Praze II., Na Pražačce byli stýráni a zavražděni civilisté a uniformovaní strážníci. Bylo zde zahrabáno asi 30 lidí, usmrcených střelnými ranami do úst, do týla, event. těžce ranění a žijící byli vhazováni do vykopaných hrobů a za živa zahrabáváni. Někteří mají úplně rozdrceny lebeční kosti a mají střelné rány mezi očima a kořenem nosu.

Další obdobné svědectví najdeme v knize Šest let okupace Prahy vydané Orbisem a Osvětovým odborem hlavního města Prahy v roce 1946:

Svědkové, vraždění ve sklepě v Úsobské ulici v čp. 255, kteří se jen náhodou zachránili, Šťastný Václav, Šťastný Ladislav, Fořt, Fořtová, Čvančara, Doušová, Králík, Maxová, Králíková Libuše, Lenochová, Eichlerová s dcerou, Šnajdrová, Dlouhý, Božena a Danuše Králíkovy, vypovídají shodně asi toto:

„SS-mani vyrazili skleněné dveře, vedoucí ze zahrady do přízemí, a vnikli do sklepa. Seděli jsme na lavicích podél zdi. Byly tam také postele a pohovky, na kterých ležely ženy a děti. Vrahů bylo šest. Začali střílet. Nastal zmatek a křik. Němci dobíjeli umírající pažbami a olupovali je. Trvalo to asi deset minut. Všichni jsme padli na zem. Když se nikdo nehýbal, odešli, ale jeden se ještě vrátil a vystřelil několik ran. Ranění začali naříkati. Kdo z nás mohl, utekl do sklepa sousedního domu. Byli jsme tak vyděšeni, že jsme nedovedli raněným pomoci.“

Pan Václav Mencl, který vstoupil s četou MUDr Koukolíka do tohoto sklepa dne 9. května, vypravuje:

„Byl to příšerný obraz hrůzy. Zde v rohu hromada těl, někteří se vztyčenou rukou, jinému visí hlava se stolu. Těla propletená. Dítě klečí na kolenou, hlava je zvrácena ke zdi. Beton podlahy je pokryt ssedlou krví. V koutku na lavičce leží svinutá československá vlajka, slepená krví. Na šedě natřených dveřích sklepa je velikými písmenami napsáno : „TOTE! NICHT EINTRETEN!“ To zde psala bestie, studená bestie. Dr Koukolík organisuje pochod smrti. Veliký nákladní automobil je plný.

Ze zápisků pana Mencla ještě uvádíme:

Hrob na rohové zahrádce kolonie „Radost ze života". Oběti SS-manů ležely na různých místech v okolí „Zelené lišky“. Byly zastřeleny v neděli dne 6. května. Druhého dne musili rukojmí z Chodova a ze Spořilova vykopati hrob. Doklady měli u sebe Kaňka a Kašpar. Poslední měl u sebe také stříbrné hodinky a 10 000 K. To vše mu bylo ukradeno. (Podle líčení svědka Františka Hirycha z čp. 177.)

V pondělí ráno vnikli SS do chudičkého nouzového domku a vyvedli odtud dva muže, Aloise Davídka a Frant. Gregora. Vedli je na ulici K Habrovce. Paní Trachrová viděla toto: „Oba mužové stáli na chodníku před vilou č. 166. Ze vzdálenosti asi dvaceti metrů střílel do nich voják vyšší postavy v gumovém plášti. Padli k zemi. Přiskočilo několik vojáků, jeden střílel revolverem do hlav ležících a druhý je dobíjel pažbou pušky.“ Proč? Byli to komunisté.

Parcela u Šplíchalů. Pět mrtvých. Svědek František Pešek vypravuje:

„V poledních hodinách 7. května přivedla četa SS několik lidí. Ještě na zemi je kopali a dostřelovali. Pokud vím, Láf se vzpíral. SS-man do něj surově strčil a střelil. Novošilov byl ještě asi čtyři hodiny živ. Volal sípavě o pomoc.“

Šimon Čupita, povozník, bojoval u Pragovaru. Potom odvážel zajaté Němce do vnitřní Prahy. Seděl vedle šoféra. Upozornil jsem jej, že má na pravé straně zkrvavenou košili. Mávl rukou: „To nic není!“ Odejel opět se zajatými, ale již se nevrátil. Zemřel v nemocnici.

Kryštof Eduard, svobodník v z., Michle, Budějovická 1106, vzal SS-manovi pušku. Druhý den na udání Němky přišla do domu prohlídka a SS-mani pušku našli. Kryštof věděl, co čeká obyvatele domu. Přiznal se, že pušku přinesl a že nikdo jiný o ní nevěděl. Odvedli jej. Byl nalezen na povrchu bahnitého rybníčka s hlubokou ranou v čelisti. Zahynul, ale ostatní zachránil.

Mrtvé snášíme do prádelny domů ÚSP. V řadě na betonové podlaze je jich velmi mnoho. Dr Bulíř a dr. Koukolík identifikují. Před řadou zohavených dětí omdlévají i tvrdí mužové. Přišli tři důstojníci: Američan, Novozélanďan a Angličan. Tlumočník Antonín Prager, člen britské legie, informuje delegaci. Nerozumíme, co povídají. Novozélanďanovi stéká po tváři slza. Již mu rozumíme a on nám také.

Delegace Mezinárodního Červeného kříže fotografuje. Nikdo nemluví. Stisk ruky nahrazuje slova.

Přicházejí i sovětští vojáci. Jeden z důstojníků před prádelnou vypravuje, co dělali Němci u nich, v Rusku. Měl zaťatou pěst. Chápeme nyní, proč.

Pan Brettschneider má v Hornokrčské ulici vilku (čp. 106/21). Takový milý, tichý, krásný kouteček Prahy. I sem vnikla hrůza. Bydlil tu se svou chotí a dvěma synky. V neděli se u nich ukryli: sedmdesátiletý Čech Jan z Čísovic, Sedláček, Jiří Petrlík, Mácháň, Arnošt Resl, Ing. Vladimír Maria Nešpor z Kačerova, Vítězslav Liška z Kačerova, František Kodet z Horního Štěpánova (okres Vlašim) a Ondráček Antonín z Bráníka. Byli skromní, vděční, že tu mohou být, nechtěli překážet a zdržovali se většinou v chodbách a ve sklepě. Nemohli odtud, střílelo se z pušek i děl tanků. Umluvili se, že kdyby někdo zvonil, půjde otevřít Kodet, který uměl německy.

V pondělí ráno před desátou hodinou přišli SS. Prohledali budovu. Zřejmé bylo, že hledají jen muže. Všechny vyvlekli na chodník před vilou. Jeden z nich odsunul sedmdesátiletého Čecha stranou, ale druhý poručil odvésti i jej. Potom ještě přivedli z domku čp. 15/40 Josefa Petříčka, Josefa Němejce, Bohumila Zimu a dr. Vlad. Koukolíka. Z domu čp. 30/36 přivedli Jana Sádeckého a Maška. Všechny postavili do řady na chodníku a vyslýchali je a mlátili. Dr Koukolíka propustili, když zvěděli, že je lékař. Všechny ani nevyslechli, ale kopance a mlácení pažbou stihlo všechny. Pak je zavedli do zahrádky Brettschneiderovy a ze vzdálenosti asi deseti kroků do nich stříleli. Pan Brettschneider padl rychle a dostal jen povrchní, ale dlouhou ránu do zad. Všemu musila přihlížet z okna paní Brettschneiderová, kterou střežil SS-man s napřaženou puškou.

Když všichni již leželi bez hnutí, ptal se pan Brettschneider: „Hoši, jste živi?“ Odpovídal mu jeho syn Vilda a ještě dva jiné hlasy. Odplížil se dále do zahrady, kde jej po chvíli SS-mani opět našli. Jeden jej chtěl střelit, ale druhý řekl: „Nech, ten již dodělá sám!“

Zastřeleni byli: Vilém Brettschneider, Jan Čech, František Kodet, V. Liška, Vítězslav Maška, Miroslav Mácháň, Němejc Josef, Ing. Maria Nešpor, Antonín Ondráček, Josef Patřičný, Jiří Petrlík, Arnošt Resl, Jan Staněk, Boh. Zima.

Poranění Holeček a Sádecký se skryli v kurníku; vydrželi tam celý den a celou noc, ač i tam SS hledali. Zachránili se. Paní Brettschneiderová pomáhala raněným. Napomínala syna Vildu: „Lež, nehýbej se, ještě tu jsou!“ Měl rozbité rameno. SS-mani stříleli dum-dum patronami. Když poodešla doplazil se Vilda k vodovodu, snad mučen žízní. Tam jej zastihl SS-man a zastřelil jej. Potom šel od mrtvého k mrtvému, bral jim hodinky a naslouchal, jdou-li. Od jedněch odřízl zakrvácený řemínek.

Odpoledne se do vily oknem ze zahrady vrátili pp. Brettschneider, Sedláček a Patřičný, všichni tři těžce poranění. Také pan Staněk se odplížil ze zahrady.

Paní Fáberová, choť majora, vypravuje a přemáhá pohnutí: „Přišli dne 7. května o půl desáté ráno. Mluvila jsem s nimi německy. Ptali se: „Kolik vás tu je?"

„Pět žen a jeden muž. „Však my si toho druhého již najdeme!“ Mínili tím mého muže, který byl v Praze. Hledali, ale ovšem nenalezli ani muže, ani zbraní.

Potom nás vyvedli před domek, postavili do řady a mého syna Jana, bylo mu 23 let, oddělili. Potom přišel jeden z nich ze zahrady a hlásil, že našel zbraně, ale nenesl jich. Pochybuji, že něco našel. Jeden se obrátil k Janovi, který musil vše z kapes vyjmouti a řekl: „Komm mit!“ Udělali několik kroků za zídku zahrádky a již třeskla rána, SS-man se ihned vrátil. Ptala jsem se: „Kde je Jan?" Neodpověděl.

Odpoledne po vraždě se tam vrátili, vykradli cukr, omastek, snubní prsteny a co nemohli vzít, zničili. Prádlo nacpali do záchodu, peřiny do vany s vodou.

Ke Svobodům na krčské stráni čp. 241 SS-mani přišli asi o půl desáté dne 7. května. Ze sklepa vyvedli Františka Svobodu, Jaroslava Ševčíka, Václava Klementa a Antonína Pechara. Na zahrádce je z bezprostřední blízkosti postříleli. Dům prohledali a vykradli.

U Stalichů Na krčské stráni čp. 258/14. Němci přišli dne 7. května ráno. Všechny obyvatele domu zavedli do pokoje, stáhli rolety a tam drželi pod stráží celkem čtyři ženy, dvě děti a tři muže. Zatím vykrádali byty. Vzali patery hodinky, náramky, mýdlo na holení, kolínskou vodu a ve všech bytech peníze, celkem 51 000 K. Ženy a děti vyhnali do vedlejší vily. Řídící učitel Antonín Stalich byl potom vyveden ven, kde na něj volal jeden SS-man: „Schovej se, ty kantore, nebo ti jednu vpálím!“ Stalich odešel potom do suterénu domku a tam po něm jeden z SS-manů střelil a jiný hodil do suterénu ruční granát.

Petr Žantovský

[martanus]

Takto mohl vypadat Uruk ve 4. tisíciletí př. n. l. a takto vypadá nyní.

Uruk je nejstarší městský stát Sumerů a Babyloňanů v jižním meziříčí. V době rozkvětu Uruku kolem roku 2900 př. n. l. žilo v něm 50-80 tisíc obyvatel.

https://t.me/c/1692017017/5884

[skflanker_]

Ruská FSB odtajnila svedectvo Hitlerovho pobočníka o pláne prilákať USA a Britániu na stranu Ríše
Dokumenty z osobného spisu Otta Günscheho popisujú udalosti v Hitlerovom sídle koncom leta a jesene 1944. Hitler na stretnutí povedal, že dúfa v rozkol medzi ZSSR, USA a Britániou
„Dá sa očakávať, že v blízkej budúcnosti budú vzťahy medzi Anglosasmi a Rusmi také napäté, že by to mohlo viesť k otvorenému konfliktu medzi nimi. Našou úlohou, povedal Hitler, je teraz získať čas všetkými prostriedkami a všetkými možnými spôsobmi prispieť k tomu, aby naši protivníci prišli do rany. Potom bude mať Nemecko skvelú príležitosť dohodnúť sa s Anglo-Američanmi, aby spoločne s nimi zničili boľševizmus,“ píše sa v Günscheho liste.
Potom sa v Štokholme konali tajné rokovania z iniciatívy Londýna o uzavretí mieru. Plán sa nepodarilo zrealizovať pre ofenzívu Rusov v 12/1944. Ríša vrhla všetky sily do boja proti vojskám ZSSR. Vďaka tomu mohli spojenci bez väčších problémov vstúpiť na územie Tretej ríše.

Zdroj https://t.me/russianews12/11141 z 06.05.2024

[Alchymista]

https://sputnikglobe.com/20240506/nazi- ... 87707.html
Nacistické sily chceli poraziť ZSSR za 3 týždne, v roku 1941 zajať Stalina ako rukojemníka - dokumenty

MOSKVA (Sputnik) - Ruské ministerstvo obrany (MO) odovzdalo odtajnené spisy sovietskej vojenskej rozviedky ruskému Múzeu víťazstva, ktoré je popredným múzeom vojenskej histórie v krajine. Z dokumentov vyplýva, že vodca nacistického Nemecka Adolf Hitler chcel poraziť Sovietsky zväz za tri týždne a vziať Josifa Stalina ako rukojemníka.
Ide o prvý prípad odtajnenia takýchto cenných dokumentov. Tieto spisy obsahujú správy šéfov vojenskej rozviedky a šifrované telegramy zo zahraničných veliteľstiev o prípravách Nemecka na útok na ZSSR, spravodajské správy o medzinárodnej situácii a situácii na fronte, ako aj osobné spisy, fotografie a veci významných spravodajských dôstojníkov.
V jednej z dešifrovaných správ adresovanej náčelníkovi spravodajského oddelenia Generálneho štábu Červenej armády sa uvádzalo, že nemecké velenie očakáva, že do troch týždňov od začiatku Veľkej vlasteneckej vojny dosiahne konečné víťazstvo, s pomocou komplicov v ZSSR zajme Josifa Stalina a sovietsku vládu, v auguste úplne ukončí vojnu na východnom fronte a v septembri napadne Anglicko.
Niektoré dokumenty z 25. marca 1941 poukazujú na zámer nacistického Nemecka zaútočiť na ZSSR, čo potvrdzuje aj osobná korešpondencia Adolfa Hitlera s politickým vedením Rumunska.

Translated with DeepL.com (free version)

[martanus]

K kapitulaci Němců je mnoho pochybných článků. Ale tady je to zatím hezky popsané

Německá kapitulační listina[a] byla právním dokumentem, který znamenal bezpodmínečnou kapitulaci zbývajících německých ozbrojených sil Spojencům a ukončil druhou světovou válku v Evropě; k podpisu došlo 8. května 1945 ve 22:43 SEČ (9.5. v 00:43 Moskevského času) a kapitulace vstoupila v platnost téhož dne ve 23:01 SEČ ( 9.5. v 01:03 Moskevského času ) .

Podmínky kapitulace pro Německo byly původně projednány na prvním zasedání EAC dne 14. ledna 1944. Definitivní třídílný text byl dohodnut 28. července 1944 a přijat třemi spojeneckými mocnostmi.
EAC dále navrhl, aby listinu o kapitulaci podepsali zástupci německého vrchního velení. Úvahy za tímto doporučením měly zabránit opakování tzv. mýtu o bodnutí do zad , kdy extremisté v Německu tvrdili, že od příměří z 11. listopadu 1918 podepisovali pouze civilisté, vrchní velitelství armády nenesl žádnou odpovědnost za nástroj porážky ani za porážku samotnou.

Když došlo k německé kapitulaci, text EAC byl nahrazen zjednodušenou, pouze vojenskou verzí založenou na znění dokumentu o částečné kapitulaci německých sil v Itálii podepsaného při kapitulaci Caserty . [10] Důvody změny jsou sporné, ale mohly odrážet povědomí o vyjádřených výhradách ohledně schopnosti německých signatářů souhlasit s ustanoveními úplného znění nebo přetrvávající nejistotu ohledně sdělení „doložky o rozdělení“ Francouzům.

První Nástroj kapitulace podepsán v Remeši ve 02:41 středoevropského času (SEČ) dne 7. května 1945. Podepsání proběhlo ve školní budově z červených cihel, Collège Moderne et Technique de Reims [ fr ] , která sloužila jako ústředí SHAEF. [20] Mělo vstoupit v platnost 8. května ve 23:01 SEČ (jedna minuta po 23:00 britského dvojitého letního času ).

Asi šest hodin po podpisu v Remeši přišla odpověď sovětského vrchního velení, že akt kapitulace je nepřijatelný jednak proto, že se text liší od textu odsouhlaseného VKS, jednak proto, že Susloparov nebyl zmocněn k podpisu.23 Tyto námitky však byly jen záminkami; podstatná sovětská námitka spočívala v tom, že akt kapitulace by měl být jedinečnou, ojedinělou historickou událostí, která plně odráží vedoucí podíl sovětského lidu na konečném vítězství. Tvrdili, že by se neměla konat na osvobozeném území, které se stalo obětí německé agrese, ale v sídle vlády, odkud tato německá agrese vzešla: v Berlíně. 14] Dále Sověti poukazovali na to, že ačkoli podmínky kapitulace podepsané v Remeši požadovaly, aby německé jednotky zastavily veškeré vojenské aktivity a zůstaly na svých dosavadních pozicích; výslovně se nepožadovalo, aby složily zbraně a vzdaly se, "to, co se zde musí stát, je kapitulace německých vojsk, které se vzdávají jako zajatci". [24] Eisenhower okamžitě souhlasil a uznal, že akt kapitulace podepsaný v Remeši by měl být považován za "stručný nástroj bezpodmínečné vojenské kapitulace"[25], a zavázal se, že se zúčastní spolu se správně akreditovanými zástupci německého vrchního velení "formálnějšího podpisu" vhodně upraveného textu, jemuž bude 8. května v Berlíně (hlavním městě nacistického Německa) předsedat maršál Georgij Žukov[26].

Účinek podpisu v Remeši se omezil na upevnění účinného příměří mezi německými silami a západními spojenci. Boje na východě však pokračovaly v neztenčené míře, zejména proto, že německé síly nyní zintenzivnily svůj letecký a pozemní útok proti Pražskému povstání,[16] zatímco pokračovala námořní evakuace německých vojsk přes Balt. Dönitz vydal nové rozkazy, aby byl zachován odpor proti sovětským silám, a využil 48hodinového odkladu k nařízení zdvojnásobit úsilí o záchranu německých vojenských jednotek ze sovětského zajetí; brzy se ukázalo, že schválil podepsání generální kapitulace v Remeši ve zlé víře, a že tudíž ani sovětské velení, ani německé síly nepřijmou kapitulaci v Remeši jako účinek ukončení vzájemných nepřátelských akcí.

Eisenhower proto zařídil, aby vrchní velitelé všech tří německých ozbrojených sil byli 8. května brzy ráno letecky přepraveni z Flensburgu do Berlína, kde čekali přes den až do 22:00, kdy dorazila spojenecká delegace, které byl předán pozměněný text kapitulace.Definitivní akt vojenské kapitulace byl datován jako podepsaný před půlnocí 8. května[28] v sídle sovětské vojenské správy v Berlíně-Karlshorstu

Generál de Gaulle požadoval, aby generál de Tassigny podepsal samostatně za francouzské vrchní velení; v takovém případě by však bylo politicky nepřijatelné, aby na definitivním kapitulačním dokumentu nebyl žádný americký podpis, zatímco Sověti by nesouhlasili s tím, aby na něm byli celkem více než tři spojenečtí signatáři - jedním z nich by musel být Žukov. Po opakovaných předělávkách, z nichž všechny bylo třeba přeložit a přepsat, bylo nakonec dohodnuto, že podpisy Francouzů i Američanů budou v roli svědků. Důsledkem však bylo, že konečné verze byly připraveny k podpisu až po půlnoci. V důsledku toho byl fyzický podpis odložen téměř do 01:00 hodin 9. května středoevropského času; a poté zpětně datován na 8. května, aby byl v souladu s dohodou z Remeše a veřejnými prohlášeními o kapitulaci, která již učinili západní představitelé. 27] Oficiální sovětská depeše však uváděla, že k podpisu došlo 8. května ve 22:43 hodin středoevropského času, což znamenalo, že k podpisu došlo ještě předtím, než německá kapitulace vstoupila v platnost.

Definitivní akt vojenské kapitulace se od podpisu v Remeši lišil především tím, že vyžadoval tři německé signatáře, kteří mohli plně zastupovat všechny tři ozbrojené složky spolu s německým vrchním velením. Jinak pozměněný text stanovil rozšířený článek 2, který nyní požadoval, aby německé jednotky odzbrojily a odevzdaly své zbraně místním spojeneckým velitelům. Tato klauzule měla za následek, že německé vojenské síly nejen ukončí vojenské operace proti pravidelným spojeneckým silám; ale také se odzbrojí, rozpustí a budou vzaty do zajetí. Polní maršál Keitel se zpočátku stavěl proti pozměněnému znění a navrhoval, aby byla kapitulaci německých sil poskytnuta dodatečná lhůta 12 hodin, než budou moci být vystaveny trestnímu opatření za nedodržení podmínek podle článku 5. V tomto případě se však jednalo o lhůtu 12 hodin. Nakonec se musel spokojit s ústním ujištěním Žukova[29].

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

https://en.wikipedia.org/wiki/German_In ... _Surrender

[martanus]

↑ Jen připomenu s okolky kapitulace Německa a intrikami GB na konci IIWW v Evropě operaci Unthinkable.

Operace Unthinkable byl název dvou souvisejících možných budoucích válečných plánů, které v roce 1945 vypracoval britský Výbor náčelníků štábů proti SSSR. Plány nebyly nikdy realizovány. Vytvoření plánů nařídil britský premiér Winston Churchill v květnu 1945 a vypracoval je Společný plánovací štáb britských ozbrojených sil v květnu 1945 na konci druhé světové války v Evropě[1].

Jeden z plánů předpokládal překvapivý útok na sovětská vojska umístěná v Německu s cílem vnutit Rusku "vůli Spojených států a britského impéria"[2]. "Vůle" byla kvalifikována jako "rovná dohoda pro Polsko",[3] což pravděpodobně znamenalo prosazení nedávno podepsané Jaltské dohody. Plánovači usoudili, že bez americké pomoci by Britové pravděpodobně neuspěli. Závěr hodnocení, podepsaného náčelníkem generálního štábu armády 9. června 1945, zněl: "Nebylo by v našich silách dosáhnout rychlého, ale omezeného úspěchu a byli bychom zavázáni k vleklé válce proti těžké přesile."[2] Kódové označení bylo nyní místo toho znovu použito pro druhý plán, kterým byl obranný scénář, podle něhož se Britové měli po stažení amerických sil z kontinentu bránit proti sovětskému tažení k Severnímu moři a Atlantickému oceánu. Když se Labouristická strana dostala k moci v parlamentních volbách v roce 1945, návrh plánu ignorovala.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Unthinkable

USA potřebovali pomoc SSSR s Japonci tak se chovali jinak než GB.

[Skeptik]

K té kapitulaci Německa.

Je nutné si uvědomit, že ke kapitulaci Německa nedošlo jednorázově až toho 8. resp. 9. května 1945 (podle toho dle jakého času se to bere).

První kapitulovala německá vojska v severní Itálii a západním Rakousku ... podepsána 30.4. s účinností od 00:00 dne 2.5.1945

Následovala kapitulace německých vojsk v Dánsku, severozápadním Německu a Holandsku ... podepsána 4.5. s účinností od 00:00 dne 5.5.1945

Poté kapitulace německých vojsk v Bavorsku a jihozápadním Německu ... podepsána 5.5. s účinností od 00:00 dne 6.5.1945

Kapitulace německých vojsk v Horním Rakousku ... podepsána 7.5. s účinností od 00:00 dne 8.5.1945

S výjimkou té poslední byly všechny kapitulace pouze a jen do rukou západních spojenců.
A teprve potom přišla bezpodmínečná kapitulace.

Poznámka:
Z výše uvedeného vyplývají zajímavé (a nepříjemné) závěry.

1) "Pražské povstání" bylo naprosto zbytečným vražděním v již končící 2. světové válce. Vypuklo v okamžiku kdy německá vojska již kapitulovala do rukou západních spojenců a příslušníci Wehrmachtu a vojsk SS se pouze snažili dosáhnout "amerického" zajetí dříve, než bude podepsána bezpodmínečná kapitulace a oni přejdou do zajetí tam, kde právě jsou ... tj. do sovětského zajetí.

2) "Plzeňské povstání" bylo úspěšné, ale jen proto, že Plzeň spadala do zóny USA. Jen proto 500 slabě vyzbrojených a nevycvičených civilistů "zahnalo" 8.000 plně vyzbrojených německých vojáků do kasáren. Naštěstí plzeňský vojenský velitel měl dost rozumu a do těch kasáren se stáhl, odmítl se vzdát civilistům (logicky jinak jim hrozilo lynčování) a počkal si na vojáky US Army, kteří dorazili druhý den ráno (6.5.1945) ... tedy již za platnosti kapitulace německých vojsk v Bavorsku (kam Plzeň v té době patřila). Ostatně proto měla při osvobození Plzně US Army jedinou ztrátu ... a to ještě ne v Plzni, ale v Kozolupech u Plzně, kde dezorientovaná skupina německých vojáků zápala palbu na čelní jednotky 16. obrněné divize.

[martanus]

Nevíte kdo navrhl ten čas 23:01 jako čas kapitulace. Byla to GB?

Jen připomenu že

25. 4. 1945 došlo na řece Labe v severozápadním Sasku k prvnímu vzájemnému kontaktu sovětských vojsk, postupujících od východu, a Američanů.
30. 4. 1945 Hitler spáchal sebevraždu
2. 5. 1945 byl dobyt Berlín

Mapa osvobození ČR
https://t.me/neCT24/55509

[Alchymista]

V roku 1945 bol už Konev dávno maršál - a to od februára 1944.
V roku 1945 sa T-34-76 na fronte u prvosledových jednotiek už pravdepodobne vôbec nevyskytovali.

[Skeptik]

Nevíte kdo navrhl ten čas 23:01 jako čas kapitulace. Byla to GB?

Nikoli, účinnost bezpodmínečné kapitulace byla stanovena na 00:01 Středoevropského letního (tedy berlínského) času dne 9.5.1945!!!

Ale odpovídalo to vlastně odpovídalo i britskému času, protože GB v době války používala v létě tzv. BDST (British Double Summer Time), který odpovídal středoevropskému letnímu času (CEST) - byl totiž vůči GMT posunut ne o jednu, ale dvě hodiny.

Pozn. Výše uvedené vlastně potvrzuje, že pro všechny země Evropy, vzhledem k tehdy používanému času, skončila válka až 9. května 1945 (s malou výjimkou Irska, které BDST nepoužívalo). To, že dnes slavíme den Vítězství již 8.5. je vlastně historický nesmysl ... ale koho to zajímá, když suzerén tak rozhodl

[PoloSVK]

V roku 1945 sa T-34-76 na fronte u prvosledových jednotiek už pravdepodobne vôbec nevyskytovali.

Myslím, že boli aj v Berlíne.

[Skeptik]

V roku 1945 sa T-34-76 na fronte u prvosledových jednotiek už pravdepodobne vôbec nevyskytovali.

Určitě vyskytovaly. T-34-76 byl masové vyráběn do března 1944 a poslední kusy se v Omsku vyrobily v červenci 1944, než se plně přešlo na T-34-85.
T-34-85 se do konce války v Evropě vyrobilo "pouze" 15.000 kusů, z toho cca 10.000 kusů do konce roku 1944. Oproti tomu T-34-76 se vyrobilo 35.000 kusů.
Všech 15.000 ks T-34-85 se na frontu určitě nedostalo, a tak lze předpokládat, že i v roce 1945 určitá část středních tanků T-34-76 na frontě byla.

Pozn. Pro představu 1. čs. tanková brigáda, která dosáhla bojové připravenosti v únoru 1942, měla ve své výzbroji 52 tanky T-34/85, 12 tanků T-34/76.

[PoloSVK]

https://www.worldwarphotos.info/gallery ... 85-berlin/

[tomaspetr]

V Německu "slaví" 9.května a ti o tom opravdu něco ví, kdy to bylo.

[hans]

To, že dnes slavíme den Vítězství již 8.5. je vlastně historický nesmysl ... ale koho to zajímá, když suzerén tak rozhodl [/i]

On vlastně suzerén nerozhodl.

Na Západě se slaví 8. 5. protože osmého si lidi v anglických a amerických městech přečetli v novinách a uslyšeli v rozhlase o remešské kapitulaci Německa a začali jásat a slavit.

Z přesně stejného důvodu se v Rusku (resp. Sovětském svazu) slaví 9. května - protože ten den se obyvatelstvo z médií dozvědělo o německé kapitulaci a konci války.

Ani na Západě, ani na Východě přitom nezáleželo na dnu, hodině a minutě kdy kapitulace vstoupila v platnost.

V Česku se slavil konec války 9. 5. primárně protože ten den byla osvobozena Praha, první oslavy tak probíhaly v Praze spontánně 9. května odpoledne. To že v současnosti je státní svátek 8. května není rozhodnutí suzeréna, ale rozhodnutí českých patolízalů (návrh na změnu podal ve federálním shromáždění poslanec Miloš Zeman).