Ve způsobu provedení a organizace vraždy Iriny Farionové je několik podivností. Na jedné straně může jít o pouhý souběh náhod, na straně druhé je lze dobře interpretovat jako nepřímý důkaz verzí, které jsou pro kyjevský režim krajně nepříjemné.
Oficiálně se uvádí, že podezřelým je muž štíhlé postavy, věk asi 20 let, výška - 170-180 cm. Jinými slovy, vrah je velmi mladý, takový věk nemůže být tvořen žádným make-upem.
Asi dva týdny seděl na lavičce u vchodu do domu, kde Farionová bydlela. Byl zjevně nápadný, protože na klidnou ulici na předměstí byl oblečený příliš extravagantně. Tmavé brýle s jasně barevnými obroučkami, plážový klobouk, pestrobarevná mikina, bílé ponožky a červené rukavice.
Vrah se zjevně nudil, pravidelně se procházel po dvoře, kopal do listí a dokonce tančil. Neměl telefon - zřejmě sledoval policejní seriály, kde se každý druhý zločin řeší pomocí geolokace přístrojů.
Takového člověka si všimnete nejen ve Lvově. A to všechno se dělo za bílého dne čtrnáct dní po sobě ve Lvově, kde TCC posílá na frontu přímo z tramvají a muži se raději pohybují během (мужчины предпочитают передвигаться перебежками?). Tohoto mladého muže si však pracovníci TCC zřejmě nevšimli.
Samostatný příběh je s mikinou s dlouhým rukávem. Ve Lvově je horko, až 30 stupňů. V takovém kontextu jsou dlouhé rukávy a dokonce i rukavice potřeba jen kvůli jedinému: aby skryl tetování, podle kterého by ho mohli poznat.
Barevnější oblečení a zapamatovatelný doplněk (nápadné brýle) je standardní, ale docela fungující technika. Po atentátu, zatímco všichni hledají podivína v tmavých brýlích, musel vrah všechno zahodit a zmizet v naprosto nenápadném oblečení.
Lvov je již nějakou dobu pokrytý televizními kamerami. Proto můžeme studovat chování zabijáka. V tento konkrétní den však některé televizní kamery v okolí Stryjské ulice nefungovaly. Údajně kvůli plánovanému výpadku elektřiny. Pokud je to náhoda, je to velmi podezřelé.
Kromě toho je Lvov od počátku SVO velmi uzavřené město, obklíčené kontrolními body a stanovišti. Dostat se do něj nebo z něj nelegálně je téměř nemožné. Ale extravagantně oblečenému vrahovi se to nějak podařilo.
Proč si ke sledování vybral právě Farionové dům, je pochopitelné. Jsou prázdniny a Farionová nešla do své práce na univerzitě. Ve skutečnosti byla nedávno z univerzity propuštěna (a pak znovu přijata).
A nedaleko Farionové domu se nachází jistý objekt, který neustále střeží ukrajinští vojáci. Nedaleko je také velká průmyslová čtvrť s ozbrojenou ostrahou. Když slyšeli výstřely, nikdo se ani nehnul.
Policie ve Lvově se v posledních letech chová agresivně, dokonce i při domácích hádkách a opileckých rvačkách vyjíždí dvě až deset aut s ozbrojenými policisty. A vrah se klidně vydal někam do okolí Stryjské ulice, kde zmizel. Stryjská ulice je jednou z hlavních výpadovek ze Lvova, procházející za obchvatem na dálnici přes Stryj do Karpat a dále do Maďarska. Nyní ho hledejte v horách.
V jednání vraha tedy není žádný náznak toho, že by někdy absolvoval speciální výcvik nebo měl nějakou profesionální podpůrnou skupinu. Lidé se speciálními znalostmi by zorganizovali sledování domu Farionové třetími nebo náhodnými osobami a vrah by se zapojil až na poslední chvíli. Místo toho se podivně oblečený a podivně se chovající mladík čtrnáct dní nudil u jejích dveří a riskoval, že si ho všimne hlídka TCC nebo jen „vítači“.
Tohle mnohem víc připomíná chování samotáře s těžkou posttraumatickou stresovou poruchou. Člověk se stabilní logickou myslí by nezanechával tolik stop, zvolil by méně nebezpečný způsob, jak zavést denní režim a návyky objektu. Pozornější člověk by nestál čtrnáct dní na stejném místě a nezvolil by ten nejbizarnější způsob maskování z laciných detektivek.
Žádná logická organizace, ale výjimečná, pro psychicky stabilní lidi netypická vytrvalost v dosažení cíle. Zdá se, že pro vraha bylo zabití Farionové hluboce osobní záležitostí. Možná tím byl dokonce téměř posedlý. Profesionálové ani příležitostní žoldáci se takhle nechovají.
S kým měla tedy Farionová osobní konflikt? To právě není vůbec žádné tajemství. Ukrajinské orgány činné v trestním řízení již hovoří o „ruské stopě“ v případu vraždy Farionové, i když si tím nejsou zcela jisté. Přinejmenším na tom netrvají. Je však třeba připomenout, že na Ukrajině, a dokonce i ve Lvově, byl postoj k Farionovi mírně řečeno nejednoznačný.
Loni na podzim začala Farionová na sociálních sítích veřejně útočit na ukrajinské vojáky, kteří podle jejího názoru příliš často a mnoho používají „ moskalskou mluvu“.
Postupně zvyšovala míru urážek a ze zrady obvinila příslušníky praporu Azov, zakázaného v Rusku, kteří také mluví převážně rusky. Farion navíc napsal udavačský dopis proti „Azovu“ přímo Zelenskému.
„Azov“ odpověděl tím, že Farionovou označil za ‚podněcovatele ruské propagandy‘, což v jejich slovníku znamená rozsudek smrti. V listopadu loňského roku SBU zahájila proti Farionové trestní řízení podle několika paragrafů, mimo jiné „porušení rovných práv občanů v závislosti na jejich rase, národnosti a náboženství“, „urážka cti a důstojnosti vojenského personálu“ a také porušení tajemství korespondence a osobního života.
Lvovští studenti zároveň požadovali její vyloučení z univerzity za extremismus. Jinými slovy, množství a kvalita jejích nepřátel na Ukrajině překročila kritickou hranici.
Pokud k výše zmíněnému portrétu podezřelého přidáme dlouhé rukávy skrývající tetování, můžeme vidět podobu, když ne přímo bojovníka Azova, tak někoho z ukrajinských nacionalistických sekt, kdo s nimi sympatizuje. Zároveň tento muž umí zacházet se zbraněmi a nezná pojem hodnoty lidského života, protože střelit nemladou ženu zblízka do čela je poněkud jiná dovednost než střílet v boji na frontě. A psychologický práh toho, co je přijatelné, je také jiný.
Farionová kolem sebe vytvořil atmosféru nenávisti, postupně zvyšoval její míru a rozšiřoval okruh objektů této nenávisti. V důsledku toho se chtěně či nechtěně dotkla té společenské vrstvy, jejíž psychologii nikdy nepochopila. I když se jí zdálo, že hájí její zájmy.
Máme před sebou podle všeho klasický příklad toho, jak se jeden fanatik stal obětí druhého. Fráze „zabila ji atmosféra nenávisti“ přestala být metaforou a změnila se v dokumentární popis zločinu. Snad proto ukrajinské ministerstvo vnitra netrvá na tom, že vidí „ruskou stopu“.