Historie, kterou nás neučili...

[gandalf]

Skeptiku myslím, že se zase pleteš! Svoboda šel "od válu", protože N. S. Chruščov a jeho přisluhovači v ČSR ..... To je osud vazalského státu, resp. jeho představitelů, občané ho nezavrhli.

[Skeptik]

Gandalf ... Zajímavé, když byl Svoboda odvolán z pozice ministra obrany v roce 1950, penzionován 1951 a zatčen 1952 v rámci "procesu Slánský".

Rehabilitován byl v roce 1954 na základě tlaku Chruščova a následně byl jmenován náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda, což vykonával v letech 1955 - 58.
Současně se po rehabilitaci stal členem předsednictva Národního shromáždění a byl jím až do svého zvolení prezidentem ČSSR v roce 1968.

[Kolja]

Svoboda byl ceněný vojáky a politici ho neměli rádi, protože byl všechno, co oni nebyli.

[bacil]

Díky Ludvíku Svobodovi jsme tu neměli žádnou vojenskou základnu SSSR, protože je dokázal přesvědčit, že se ubráníme i bez nich.

[Skeptik]

Nesmysl.
Poprvé se SSSR stáhl na základě dohody mezi SSSR a USA.
Podruhé tu základny zůstaly.

Ani v jednom případě na to L. Svoboda neměl žádný vliv.

[Kalinac]

Jak Stalin zkrotil dolar ve třech letech po válce

V poválečných letech byla celá Evropa a SSSR v horečce. Ve Svazu , na rozdíl od mnoha evropských zemí, však bylo vše stabilní. Peněžní zásoba vzrostla méně než 4krát a dolar klesl v ceně vůči rublu 10krát. Jak se to Stalinovi podařilo?
Sovětský rubl po druhé světové válce
Růst peněžní zásoby během války a bezprostředně po ní probíhal v různých zemích nerovnoměrně. V Německu se zvětšil 6krát, v Itálii - 10, v Japonsku - 11. V SSSR v letech 1935-1945 se peněžní zásoba zvýšila pouze 3,8krát, ale i to se Josifu Stalinovi zdálo příliš.
Během války se ekonomika propadla do úpadku a země byla téměř zničena. V SSSR byly peníze, ale nebylo zboží, které by se za ně dalo koupit. Existovalo také několik cenových variant (komerční, přídělové, tržní atd.), ale to zasahovalo do určité části populace: například kolchozníci stále pracovali na pracovní dny. Ale "papírové" peníze ve volném oběhu neoplývaly, protože většinu z nich převzali spekulanti.

Stalinův Rubl.jpg (61.55 KiB) Zobrazeno 1935 x

Vedení Sovětského svazu bylo zřejmé, že současný finanční systém ve světě, ve kterém je vše navázáno na dolar, je výhodný pouze pro Spojené státy. Proto byly v srpnu 1945 zahájeny reformy. První věcí, která byla udělána, bylo zrušení vojenské daně a zvýšení platů. To okamžitě umožnilo, byť mírně, zvýšit kupní sílu občanů. Stát zároveň obnovil průmysl a postupně jej vrátil do pokojného kurzu. Již v roce 1946 začalo mnoho podniků kompenzovat svým pracovníkům nevyužité dovolené během války. Jeden po druhém se v zemi otevíraly obchody, kavárny, restaurace a postupně se rozšiřoval sortiment spotřebního zboží.
Jak probíhala měnová reforma
V roce 1946 nebylo možné zbavit se přebytečné peněžní zásoby, a tak bylo v roce 1947 rozhodnuto provést měnovou reformu. V důsledku toho byla obyvatelstvu odebrána "extra" měna a rubly a byl zrušen karetní systém. V dalších vítězných zemích se "karty" používaly ještě nějakou dobu (Velká Británie nebyla schopna zrušit přídělový systém ani do roku 1950).
V rámci boje proti spekulantům byly zavedeny snížené státní ceny základních potravin a mnoha průmyslových výrobků. Například mouka za jedinou maloobchodní státní cenu "klesla v ceně" o 12-14 % ve srovnání s "přídělovými" náklady. Přibližně o stejnou částku se snížila i cena pekařských výrobků. Těstoviny a obiloviny zlevnily asi o 10 %, průmyslové zboží - o 5 % nebo více.
V důsledku reformy došlo k silnému "sevření" spekulantů, což částečně obnovilo spravedlnost porušenou během válečných let. Ale spolu se spekulanty přišli o značné sumy i "úderní dělníci" výroby, vynálezci a další skupiny populace, které legálně získávaly vysoké zisky. Utrpěli tím i občané, kteří jsou zvyklí šetřit peníze "do punčochy", tedy držet velké částky doma.
Během druhé světové války Spojené státy nahromadily solidní množství "navíc" dolarů, které Američané plánovali vrhnout na jiné země, čímž se zachránili před mnoha finančními problémy. Tak jak tomu však bylo dříve a činí i nadále. To by mohlo vést ke globální finanční dominanci Ameriky. Stalin to pravděpodobně tušil: sovětské úřady hledaly způsoby, jak snížit závislost rublu na americkém dolaru. Od roku 1937 jsou všechna vnější vypořádání navázána na dolar a současný směnný kurz byl 1 ku 53. Josif Vissarionovič neměl tuto skutečnost příliš rád a nařídil ekonomům, aby ji přepočítali, ale vzali v úvahu skutečnou kupní sílu. Ekonomové dali výsledek 1 ku 14.
Jaký směr navrhoval Stalin?
V únoru 1950 byl dokument s podrobnými výpočty a zdůvodněním výsledku již na stole vůdce národů. Ale poslední úpravu, která se stala rozhodující pro ekonomiku SSSR, přesto provedl sám Stalin. Na setkání o spolupráci mezi zeměmi, které nechtěly být závislé na "dolarové kabale" Spojených států, za přítomnosti albánského vůdce Envera Hodži a čínského premiéra Čou En-laje, přečetl tento dokument. Stalin rozhořčeně pohlédl na navrhovaný kurz, přeškrtl čísla a uvedl svou verzi: ne více než čtyři rubly za dolar.
V důsledku toho byl rubl "odvázán" od amerického dolaru a od 28. února 1950 měl rubl "zlaté" krytí. Jeden gram ryzího zlata se při oficiálním směnném kurzu prodával za 4 rublů 45 kopějek, to znamená, že jeden rubl "vážil" 0,222168 ve zlatém ekvivalentu.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: vývoz ze SSSR se do roku 1954 stal více než dvakrát efektivnějším, což zajistilo stabilní a rychlý růst sovětského průmyslu.

https://dzen.ru/a/ZE_o6mvfazET-cjq

[Alchymista]

https://www.infovojna.bz/article/profes ... ovcov-spol

Profesor Šafin o bankárskych rodinách Rothschildovcov, Schiffovcov, Warburgovcov, Morganovcov, Rockefellerovcov & spol.

Pravoslávny kňaz, bývalý dekan Pravoslávnej bohosloveckej fakulty (PBF) Prešovskej univerzity, niekdajší šéf Katedry cirkevných dejín a byzantológie PBF PU Prof. ThDr. Ján Šafin, PhD. sa vo svojom článku bližšie pozrel na bankárske dynastie.
ANSELMO DEL BANCO (WARBURGOVCI), ROTHSCHILDOVCI, SCHIFFOVCI

O klane Warburg

Začnem Warburgovcami. Predchodca nadnárodných bankárov Warburgovcov, akcionárov Federálneho rezervného systému USA, finančníkov Prvej a Druhej svetovej vojny a zakladateľov bankovej holdingovej spoločnosti UBS, sa objavuje v Benátkach na začiatku 16. storočia pod názvom Anselmo Asher Levi Del Banco. Že tento Sefardčan mal pôvodne priezvisko Banco, čo v taliančine znamenalo lavicu alebo stôl, kde meniči peňazí rozložili svoje mince, je dosť pochybné. Apropo, súčasné slovo „banka“ je odvodené práve od tohto talianskeho slova. Del Banco bola zrejme talianska prezývka tohto najväčšieho židovského veriteľa peňazí v Benátkach. Vlastnil sieť úverových kancelárií na benátskych územiach, bol vedúcim židovskej komunity v Benátkach a spolupracoval s vládou republiky, ktorá v roku 1513 umožnila úžeru. Anselmo si dopisoval so slávnymi ideológmi kabaly a pomáhal Európskym Židom, ktorí sa plavili cez Benátky, žiť v Jeruzaleme. Keď Benátky začali prijímať reštriktívne opatrenia proti Židom a vytvárať getá, Anselmo a jeho rodina sa presťahovali do Bologne a odtiaľ do Nemecka do mesta Warburg, ktorého meno prijal ako priezvisko. Odvtedy sa del Banco stal Warburgom.

Podľa niektorých bádateľov sú Warburgovci najsilnejším bankovým klanom na svete. Čím je tento klan pozoruhodný, čo robil v minulosti a čo robí teraz? Urobte si pohodlie, teraz uvidíte všetko a bez preháňania. Možno budete šokovaní informáciami na konci článku.

Predtým, ako pohovoríme o Warburgovcoch, je potrebné poznamenať, že nie je možné uvažovať o bankovníctve v zákulisí bez rodinných väzieb, pretože väčšina z týchto klanov medzi sebou po stáročia uzatvárala manželské zväzky.

Takto sa od 19. a čiastočne už od 18. storočia vytvorila súdržná medzinárodná banková sieť pozostávajúca z blízkych aj vzdialenejších príbuzných.

Existuje takýto štatistický údaj: z 59 manželstiev uzavretých Rothschildovcami v 19. storočí manželstva medzi príbuznými tvorili polovicu.

Zapamätajte si, že jedným z hlavných bodov takzvaného „Rothschildovho testamentu“ bolo práve to, že muži si berú svoje sesternice z druhého a tretieho kolena.

Ako zisková strana boli samozrejme vybraní nielen príbuzní, ale posilnili sa aj kontakty v rámci najvyšších predstaviteľov bankového podnikania. V skutočnosti ale išlo o absorpciu určitých dynastií do najväčšieho bankového klanu, a to aj so zmenou priezviska pozdĺž mužskej línie.
Napríklad dcéra kráľovského dvorného bankára Bavorska a Pruska, sicílskeho a rakúskeho generálneho konzula Karla Rothschilda sa vydala za Maximiliána Goldschmidta, rodáka z frankfurtskej bankovej rodiny, ktorý sa v tej chvíli stal barónom Goldschmidtom-Rothschildom.

A ešte jeden podobný príklad. Abraham Montefiori, predstaviteľ najstaršej anglickej rodiny, „výkvet židovskej aristokracie“, ktorý sa stal príbuzným dcéry Amschela Rothschilda, bol požiadaný, aby si zmenil priezvisko na Rothschild, aby mohol byť dopustený k finančným záležitostiam. Neskôr sa tento Montefiore-Rothschild monopolisticky stal bankovým dozorcom nad celou Austráliou.

A manželstvo Kalmana Rothschilda s Adelheid Hertz, budúcou favoritkou neapolského kráľa, v roku 1818 zabezpečilo Rothschildovcom nielen podnikateľské, ale aj nepriame príbuzenstvo s Oppenheimermi, pričom každé z manželstiev zvýšilo ich aristokratické postavenie, čo bola cieľavedomá vnútrorodinná politika.

Druhýkrát zvýšili svoje postavenie v roku 1814, keď sa spríbuznili s Warburgovcami.

Teraz sa pozrime bližšie na tento klan, tretie najdôležitejšie priezvisko, ktoré sa „objaví“ spolu s Rothschildovcami a Schiffovcami. V roku 1480 sa v Benátkach objavuje istý Anselmo Asher Levi del Banco. Bol bohatým úžerníkom a hlavou židovskej komunity v Benátkach. Bol to Sefard, ale jeho predkovia sa zjavne nepresťahovali do Benátok v dôsledku španielskeho prenasledovania Židov, ktoré zúrilo od roku 1492 po neslávne známom Alhamberského ediktu, ktorý zahájil proces celoeurópskych perzekúcii. Keď tieto prenasledovania dostihli až Benátky, Anselmo zhromaždil svoju rodinu a presťahoval sa do nemeckého mesta Warburg, ktorého meno vzal ako priezvisko namiesto talianskej prezývky „Banco“. Apropo, americký bádateľ Gordon Duff tvrdí, že rodina pôvodne siahala svojimi koreňmi až do Chazarského kaganátu, pričom ich pôvodné meno bolo Peninsuela!

Povšimnutiahodným je tiež fakt, že to bol Levi, teda potomok levitov (služobníkov Svätostánku zhromaždenia a neskôr Chrámu). Pre niektorých to znamená, že Karl Marx, ktorého otec bol Mordechai (čo v preklade znamená „Boh Marduk je nažive!“) Levi, zo starodávnej rabínskej rodiny, bol v skutočnosti príbuzným Warburgovcov. To môže byť zaujímavé pre tých, ktorí skúmajú otázku zdrojov financovania Karla Marxa a prečo Marx takmer mlčal o finančnej a obchodnej buržoázii, zato všetok svoj zapálený boj a ohnivý hnev nasmeroval proti buržoázii výroby, čiže priemyselníkom.

Ale poďme späť k Warburgovcom. Táto sefardská rodina nesúca veľavravné meno Del Banco pochádzala z Benátok, kde bola jednou z najbohatších. Nečudo. Veď práve táto benátska židovská diaspóra sa stala kolískou súčasnej globálnej finančnej elity. Zlé jazyky pritom tvrdia, že korene benátskeho bankového klanu siahajú až do Chazarského kaganátu. Takto najbohatšia a najväčšia benátska židovská finančná skupina v Európe žila kompaktne v jednom meste.

Ale kvôli svojim historickým väzbám s inými regiónmi kontrolovala kapitálové toky v celej Eurázii. Ekonomické postavenie Benátok bola založená na úžere a obchode s otrokmi v Stredozemnom mori.

Potom v dôsledku mnohých faktorov začal obchod s otrokmi v celej Európe padať a nielen rastúce napätie medzi židovským a nežidovským obyvateľstvom Benátok, ale aj oslabenie Benátskej republiky poslúžilo ako impulz pre exodus Židov z Benátok do severných krajín Európy. Avšak k presídleniu Židov a odtoku ich kapitálu nedošlo chaoticky, ale pod kontrolou takzvanej „benátskej strany“. Finančníci tejto štruktúry pracovali nad budúcnosťou svojich kapitálov a v rámci naznačených udalostí v 16. storočí sa časť klanu o ktorom hovoríme presťahovala radšej do Škandinávie a Anglicka. Pritom kodaňska vetva rodiny si zachováva benátske priezvisko „Del Banco“.

Druhá časť rodiny prechádza do Nemecka a usadí sa v meste Warburg. Migranti zároveň menia svoje pôvodné meno na názov mesta, v ktorom sa rozhodli zostať. Dosť ambiciózne, však?

Asi pred 220 rokmi založili zástupcovia tejto nemeckej vetvy novorazeného klanu Warburgovcov, bratia Moše (Mojžiš) a Gershon banku M. M. Warburg & CO (AG & Co.) KGaA.

Počas riadenia Sigmunda a Moritza, dvoch synovcov Mošeho, jedného zo zakladateľov, sa banka stala prvou medzi súkromnými bankami v Európe.

Ďalej Warburgovci rozširujú svoj vplyv a zakladajú banky v Londýne a New Yorku. Jeden zo synovcov, Moritz Warburg, sa zase ožení s dcérou z klanu Oppenheimerovcov. Päť synov z tohto manželstva s Charlotte Esther Oppenheimer: Abi, Max, Paul, Felix a Fritz sa stali „Veľkolepou päťkou“, ako sa im hovorilo v Nemecku.

Všetci piati sa narodili v Hamburgu a absolvovali tam Gymnázium. Ale namiesto vysokoškolského vzdelávania vykonávali prax v bankách svojho rodinného klanu. Pravda až na najstaršieho syna, Abiho, ktorý študoval na univerzitách, nestal sa bankárom a svoje „prvorodenstvo“ predal bratovi za knihy.

Mená prvých vplyvných predstaviteľov najbohatších rodín, ktoré sú dnes známe, sa objavujú po najdôležitejších udalostiach pre formovanie súčasného kapitalistického systému. Konkrétne po holandských, anglických a amerických buržoáznych revolúciách, ktoré položili základy kapitalistického sveta. Tieto revolúcie uskutočnili finančníci, obchodníci a buržoázni predstavitelia rôznych sociálnych (a asociálnych) vrstiev, ako aj predstavitelia rôznych národov. Ich priezviská sa dnes v médiách nespomínajú. Ich potomkovia buď v súčasnosti nemajú žiadny vplyv na svetovú politiku a ekonomiku, alebo boli odstránení z hraníc filistínskeho informačného poľa, všetko aj tak skryto naďalej riadiac. Aspoň tak by to malo či mohlo vyzerať.

Prvý finančný oddiel: Rothschildovci, Schiffovci a Warburgovci.

V kraji dávno zvíťaziaceho protestantizmu uprostred 17. storočia vo Frankfurte nad Mohanom v Nemecku, istý menič peňazí Aškenáz (Žid, ktorý presídlil do Nemecka v čase Rímskej ríše) Mayer Amschel Bauer (Bauer je farmár, roľník v nemčine) dokázal na základe svojej vášne pre starožitnosti obratne získať dôveru protestantského hesenského aristokrata princa Friedricha Wilhelma Hessen–Hanau. Vďaka tomu sa stal oficiálnym obchodným dodávateľom hesenského domu. Zorganizoval úžernícky obchod (banku) a zarobil slušné imanie. Volať sa aj naďalej Bauer už nebolo solídne ani úctyhodné. Zmenil si teda priezvisko na Rothschild (Roth-červený, schild-štít). Na dome, kde žil vo Frankfurte nad Mohanom, visel červený štít.

V jednom dome s Mayerom Amschelom žila aj rodiny Schiffovcov, ktorých potomkovia budú sponzorovať ruské revolučné hnutie a založia Federálny rezervný systém (FED) v USA.

Takto dostávame spojenie č. 1: Rothschildovci a Schiffovci!

Mayer Amschel Rothschild nielenže vytvoril úspešné finančné podnikanie, ale aj ho rozšíril po celej Európe. Jeho synovia prevzali rodinné finančné podniky v Londýne, Paríži, Viedni a Neapole. Stalo sa tak uprostred rozpadu štátneho zriadenia Francúzska, ktoré menilo aristokratickú katolícku monarchiu na nepriateľskú voči kresťanstvu republiku.

Tento zlom organizovali a riadili členovia ultramódnych, no zároveň mimoriadne nebezpečných slobodomurárskych spoločností, masonských lóží, ktoré už boli v tom čase v Európe veľmi rozšírené. Niekedy sa situácia vymkla spod ich kontroly, ale zakaždým, tak či onak, sa nevyhnutne vrátila späť pod húževnatú a pevnú slobodomurársku ruku. Tento proces bol riadený z Anglicka, pretože práve tam sa nachádzalo centrum medzinárodnej siete masonských lóži, oných tajných organizácii.

V roku 1782 sa v rekreačnom parku Wilhelmsbad v Hesensku konal slávny slobodomurársky konvent či zjazd, ktorý sa zaslúžil aj o koordináciu plánov budúcej francúzskej revolúcie (tá sa začala, ako je dobre známe v roku 1789 útokom na takmer prázdnu Bastilu). Tento park oddychu bol postavený v rokoch 1777-1785 na príkaz už spomínaného princa Fredericka Williama Hessen-Hanau, ktorý bol synovcom anglického kráľa Georga (Juraja) III. Neskôr Friedrich „zažiaril“ v slávnej kvázi-masonskej spoločnosti Tugendbund. V tom čase Friedrichovo pomerne veľké bohatstvo spravoval Mayer Amschel Rothschild (Bauer). Je veľmi nepravdepodobné, že by Mayer Amschel Rothschild nebol zapojený do princových slobodomurárskych záležitostí. Ako jeho finančný manažér musel minimálne vedieť o princovom financovaní masonov. Je tiež možné, že princova fascinácia starožitnosťami, prostredníctvom ktorej sa Mayer mohol priblížiť k aristokratovi, mala tiež slobodomurárske pozadie a nasmerovanie. Masoni mali a majú v mimoriadnej obľube rôzne symboly, zvlášť tie prastaré a staré, ktoré potom radi oprašujú a začleňujú do svojej doktríny a predovšetkým kultu.

Úzke spojenie Mayera Amschela so slobodomurármi potvrdzuje skutočnosť, že jeho synovia sú uvedení v oficiálnych zoznamoch slobodomurárskych lóží. Mnohí historici navyše pripisujú Mayerovi financovanie Adama Weishaupta, tvorcu odiózneho Rádu bavorských Iluminátov, ktorý sa taktiež zúčastnil kongresu vo Wilhelmsbade.

Tak či onak, Mayerovo spojenie so slobodomurármi je nesponé.

Takže spojenie č. 2: Rothschildovci a slobodomurári!

Niektorí publicisti pripisujú Mayerovi takmer úlohu inšpirátora a hlavného režiséra francúzskej buržoáznej revolúcie v roku 1789. To je však veľmi nepravdepodobné. Francúzska revolúcia sa uskutočnila podľa vzorov holandskej a anglickej revolúcie, a taktiež hneď po americkej revolúcii, s ktorou vtedajší mladý začínajúci Mayer a jeho celkom obyčajní predkovia nemohli mať nič dočinenia. V revolúcii vo Francúzsku sa dá jasne vystopovať cieľ ustanoviť tieňovú (konštitučnú, ústavnú) monarchiu, na základe anglického vzoru. Podľa veľkého počtu priamych a nepriamych indikácií bol Londýn nepochybne mozgovým a organizačným centrom revolúcie vo Francúzsku. Skôr je pravdepodobné, že Mayer bol zapojený do tohto procesu na určitej nám neznámej úrovni rozhodovania. Rozhodne sa však nenachádzal na horných, najvyšších poschodiach masonskej budovy. Jeho finančný a imidžový kapitál bol v tom čase ešte príliš mladý. Preto sú hlavní objednávatelia prvých troch európskych buržoáznych revolúcií, ktoré sa nachádzajú na vyšších úrovniach hierarchie, predmetom bádania v samostatných štúdiách.

Prvou zhodou okolností v osude Rothschildovcov a Warburgovcov je, že k vzostupu týchto dvoch priezvisk dochádza súčasne. Bratia Mojžiš a Gerson Warburgovci otvorili banku M. M. Warburg v Hamburgu & Co v roku 1798, keď krvavý protikresťanský revolučný kotol vrel vo Francúzsku už 9 rokov, a keď v tom istom roku 1798 Rothschild otvoril zastúpenie svojho novovyhláseného bankového podnikania v Londýne.

Pravnukom Mojžiša Warburga bol Paul Warburg, ktorý sa podieľal na rodinnom bankovníctve a ktorý sa v roku 1895 oženil s dcérou Solomona Loeba, zakladateľa frankfurtskej a potom americkej banky Kuhn, Loeb & Co, ktorej riaditeľom bol Jacob Schiff. Ten sa pre zmenu oženil s druhou dcérou Solomona Loeba.

O niečo neskôr bola rodinná únia skonsolidovaná a pevná. Bratom Paula Warburga bol ďalší člen rodinného podniku Felix Warburg, ktorý sa na oplátku oženil s dcérou Jacoba Schiffa.

Máme spojenie č. 3: Schiffovci a Warburgovci!

Je ťažké preceňovať význam predstaviteľov týchto famílii pre súčasnú finančnú architektúru sveta. Paul Warburg a Jacob Schiff sú menovaní medzi zakladateľmi Federálneho rezervného systému USA, hoci sám Jacob nebol účastníkom tajného stretnutia bankárov na ostrove Jekyll v roku 1910, kde sa diskutovalo o plánoch na vytvorenie FEDu. Myšlienka konfigurácie FEDu sa pripisuje Paulovi. V roku 1913 bol zákon o vytvorení Federálneho rezervného systému prefíkaným oklamaním prijatý menšinou Kongresu a schválený „vreckovým prezidentom“ Woodrowom Wilsonom.

Zdá sa, že rodinný konglomerát Schiff-Warburg v Spojených štátoch bol španielskou stenou, tienidlom a vykonávateľom najsilnejšieho medzinárodného finančného klanu Rothschildovcov. Toto spojenie nie je „afiširované“, nie je teda vystavované na obdiv, ale prichádza v súvislosti s inými významnými medzinárodnými historickými procesmi.

Napríklad, keď ruská vláda Alexandra III. a neskôr Mikuláša II. dostala od spravodajských služieb dosť závažné informácie o tom, že ruských revolucionárov financujú zahraniční bankári, na rokovania bol nájdený vhodný agent, ktorý sa volal Artur Rafalovič, a ktorý bol členom bankovej rodiny v Odese s väzbami na dom Rothschildovcov. Po kontakte s francúzskymi a potom britskými Rothschildovcami bol agent presmerovaný priamo na Jacoba Schiffa. Ruská vláda tiež našla vzdialeného príbuzného Schiffa (Grigorija Vilenkina), ktorý mohol osobne komunikovať s Jakovom, neskrývalo sa priznávajúcim k financovaniu ruských revolucionárov. Avšak rokovať o tejto veci odmietol. Ruskí agenti sa opäť pokúsili kontaktovať Rothschildovcov, no predstavitelia tejto rodiny im jednoznačne odkázali, že sa na tom už nedá nič zmeniť, lebo cárske Rusko považujú za ntisemitskú krajinu, čo naznačuje, že Romanovci boli odsúdení na zánik.

Druhý finančný oddiel: Morgani, Rockefellerovci.

Druhým ešelonom či oddielom najvplyvnejších finančníkov na svete sú Morganovci a Rockefellerovci. Práve v doméne Johna Morgana sa uskutočnilo tajné stretnutie bankárov na Jekyll Islande. Bol to svokor Johna Rockefellera Nelson Aldrich, ktorý loboval za zákon o Federálnej rezerve v americkom parlamente.

Predkovia Morganov a Rockefellerov boli nebohatí európski kolonisti Ameriky, ktorí sa zaoberali remeslami a obchodom. Morganovci sa podvihli počas niekoľkých generácií, najskôr sa zapojili do obchodu. Potom, keď nazhromaždili dostatok peňazí, začali s bankovým podnikaním. Rockefellerovi predkovia sa tiež zaoberali obchodom. Zástupcovia tejto rodiny vyrástli vďaka tomu, že sa zaoberali ropou práve vtedy, keď sa ropná ekonomika objavila ako sociálny fenomén. Čierna olejová vlna ich vyniesla na horné poschodia spoločnosti tak ako prúd náhleho vetra v lese zdvihne a odnesie nešťastného pavúka aj s jeho pavučinou.

V každom prípade Morganovci a Rockefellerovci vlastnili mladšie kapitály ako Rothschildovci a s nimi spojení Schiffovci a Warburgovci. Tí prví preto museli brániť svoje právo na život a integrovať sa do systémov, ktoré už boli vytvorené.

Ďalšou charakteristickou črtou mladých amerických finančných kapitálov bolo, že ich majitelia hoci aj boli potomkami protestantov, no predsa len kresťanov, zatiaľ čo ich starší finanční tovaryši boli Židia. Tak či onak, „postkresťania“, ktorí náhle vyskočili na horné priečky svetového finančného systému a kapitálu museli hrať podľa „židovských“ pravidiel. Morganovci postupne finančne vyšli nazmar. Ich potomkovia sa dôstojne pripojili k americkému politickému a vojenskému establišmentu. A Rockefellerovci sa tiež stali viac vykonávateľmi cudzích príkazov a vôle než samobytným subjektom. Preto začali podporovať globalizmus, ktorého architektom zjavne neboli oni, ale iba ich starší, silnejší a vyšší finanční tovaryši a sily, ktoré za nimi stáli.

Na začiatku 20. storočia boli Morganovci a Schiffovci zjavne stáli ak nie na jednej potom na susednej úrovní hierarchie globálnej finančnej a politickej organizácie. No Morganovci stále boli skôr vykonávateľmi cudzích rozhodnutí. Schiffovci financovali revolučné organizácie na zničenie Ruského impéria a Morganovci boli spojení s Hjalmarom Schachtom, prostredníctvom ktorého bol financovaný Hitler. Taktiež poskytovali Mussolinimu finančné pôžičky. To znamená, že obe tieto rodiny vykonávali úlohy na podobnej úrovni.

Zároveň medzi prvým finančným oddielom a druhým v danom prípade existovalo úplne hmatateľné spojenie. Napríklad Sigmund George Warburg, príbuzný Paula Warburga, a súčasne agent britskej spravodajskej služby MI6, bol v roku 1939 v neustálom kontakte s Hjalmarom Schachtom vo Švajčiarsku kvôli financovaniu Hitlera. George bol predstaviteľom druhej nemeckej vetvy, ktorá pochádzala z Benátok, a to spomínanej del Banco (Warburgovcov).

Existujú teda rodiny, ktoré boli na nižšej organizačnej úrovni a ktorých činnosť zjavne riadili zástupcovia rodín starších finančných kapitálov.

Kruh sa uzavrel. Rothschildovci, pre ktorých je Londýn jedným z najdôležitejších ústredí či generálnych štábov, sú úzko prepojení so starými slobodomurármi, Schiffovcami a Warburgovcami. Warburgovci sú spojení s Morganovcami. Rockefellerovci sú zasa úzko spätí s globalizmom, ktorý je súčasným vonkajším politickým vyjadrením starej slobodomurárskej ideológie.

Zástupcovia všetkých týchto opisovaných rodín-klanov sú zároveň zjavne výkonnými manažérmi. Koniec koncov, objavili sa na javisku až po piese, hre „oburžoázovania“ sveta, to znamená, keď buržoázia musela uvoľniť miesto novým, oveľa silnejším (predovšetkým bankovým a finančným) klanom, aby na začiatku globalizácie odohrali aspoň niekoľko prvých dejstiev (revolúcie v Holandsku, Anglicku a Severnej Amerike).

Teraz sa stáva pochopiteľnejšie, prečo pred viac ako storočím vznikli také knihy ako „Protestantská etika a duch kapitalizmu“ (1905) či „Židia a súčasný kapitalizmus“ (1911). Prvá patri Maxovi Weberovi (1864-1920), druhá Walterovi Sombartovi (1863-1941). A to nie sú tuctoví autori. A to, čo sa v nich píše, napriek všetkým kritickým článkom a recenziám stojí za prečítanie.



Autor: prof. ThDr. Ján Šafin, PhD.

[Alchymista]

Jak ukrajinská SS Galicia čistila Slovensko během SNP

[Alchymista]

https://www.echo24.cz/a/HHJAY/historie- ... v-chruscov
Puč v Kremlu. Před 60 lety převzal moc muž, který pak napadl Československo

VÝROČÍ PUČE V SSSR
Puč v Kremlu. Před 60 lety převzal moc muž, který pak napadl Československo

Nikita Chruščov byl prvním a na dlouho jediným sovětským komunistickým vůdcem, který nezemřel ve funkci. Jeho straničtí oponenti jej před 60 lety, 14. října 1964, na plenárním zasedání ÚV KSSS zbavili vedoucích stranických funkcí. Do křesla prvního tajemníka komunistické strany usedl Leonid Brežněv. Muž, který v srpnu 1968 vpadl do Československa a který "proslul" hrudí posetou metály a vášnivými polibky se stranickými soudruhy.

Prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu byl Chruščov zcela nečekaně zvolen 7. září 1953. K
dyž v březnu téhož roku zemřel sovětský vůdce Josif Stalin, nepokládal nikdo usměvavého muže se širokým obličejem rolníka za vážného kandidáta na nejvyšší stranickou funkci ve státě. Většinou svých rivalů podceňovaný politik však obratnými manévry postupně vyřadil všechny své protivníky ze hry.

Byl to Chruščov, kdo na 20. sjezdu KSSS v únoru 1956 přednesl projev, který odhalil Stalinovy zločiny a zahájil tak "dobu tání" a některých pozitivních reforem, jejichž největším přínosem bylo propuštění statisíců politických vězňů a mírné zlepšení bytové situace v zemi.

Ikonickým se stalo Chruščovovo vystoupení v OSN v říjnu 1960, kdy začal tlouct do řečnického pultíku vlastní botou. V září 1959 Chruščov jako první nejvyšší představitel SSSR navštívil USA. Hojně zmiňovaným počinem Chruščova v souvislosti s krizí kolem Ukrajiny také bylo to, že v roce 1954 připojil v rámci SSSR k Ukrajině Krym, který ale Rusko v březnu 2014 anektovalo. A v únoru 2022 napadlo Ukrajinu.

Za jeho vlády také rozdrtily sovětské tanky povstání v Maďarsku a v roce 1962 sovětský pokus instalovat rakety na Kubě přivedl svět na pokraj jaderné války.

Na jeho pádu se podle historiků podepsaly neúspěchy v zemědělství, způsobené částečně jeho experimenty. Hlavním motivem "pučistů" v čele s Brežněvem ale byla skutečnost, že Chruščov zahájil reformu stranického aparátu, což ohrožovalo pozice mnoha nejvyšších funkcionářů. Po sesazení z funkce strávil zbytek života na venkovské chatě u Moskvy. Zemřel 11. září 1971, bylo mu 77 let.

Brežněv stál pak v čele SSSR 18 let. Nikdo jiný s výjimkou Josifa Stalina nebyl tak dlouho sovětským vůdcem. Málokterý státník se ale také stal terčem posměchu jako on. Hruď pokrytá vyznamenáními, vášnivé polibky se spřízněnými soudruhy a husté obočí, tak se také vzpomíná na tohoto muže. K jeho éře patří i takzvaná Brežněvova doktrína, která přisuzovala Moskvě právo zasahovat v jiných státech východního bloku při "obraně socialismu". Výsledkem byl vpád Sovětů v roce 1968 do Československa a v roce 1979 do Afghánistánu.

Brežněv zemřel v listopadu 1982 ve věku nedožitých 76 let a pokračovateli jeho éry se stali Jurij Andropov a Konstantin Černěnko, kteří záhy zemřeli. V roce 1985 byl do čela KSSS zvolen Michail Gorbačov, který zahájil v zemi revoluční změny. Ty vedly k rozpadu sovětského impéria.

Chruščov - muž, ktorý posral skoro všetko, na čo šiahol.

[Grif]

Ze stránek Kamýka nad Vltavou

20.4. 1945 - do Kamýku a k mostu u Přívozce přišlo po jedné technické skupině 18 vojáků SS z Hradištska za účelem přípravy mostů k jejich zničení. Ke každému mostu bylo dopraveno 70 kg trhavin a byl zde rozmístěn strážní oddíl se 14 členy Wermachtu.
26.4.1945 - nálet angloamerických hloubkařů mezi Krásnou Horou a Kamýkem
1.5. 1945 - telefonická zpráva o smrti Hitlera, v Kamýku byla zorganizována z místních občanů i z obyvatel sousedních obcí partyzánská skupina pod vedením kapitána Josefa Zvěřiny, která byla součástí partyzánské organizace Smrt fašismu kapitána Olesinského členem organizace byl i velitel četnické stanice v Kamýku Bernard Vokůrka
5.5. 1945 - někteří členové německého strážního oddílu Wermachtu vyměňovali místním občanům za potraviny, zbraně a civilní oblečení zbraně a střelivo, tito vojáci pak dezertovali od své jednotky, přislíbili také pomoc při přepadení německé jednotky. Jeden z německých vojáků to však udal veliteli por. Keplerovi, zároveň byl udán jako hlavní organizátor kapitán Zvěřina. Proto byl Zvěřina vojáky SS zajištěn a vyslýchán do druhého dne v jejich ubikaci v hotelu Mantství. Por. Kepler zažádal o posilu, která dorazila večer ze Sedlčany v počtu 160 mužů s pancéřovými auty a děly.
6.5. 1945 - velitel SS nařídil obyvatelům odevzdat zbraně a radiopřijímače, byl vyhlášen výjimečný stav a zákaz vycházení od 21 do 5 hodiny ranní. Oberleitnant SS Sůremann rozhodl vybudovat v okolí Kamýka kruhovou obranu. Odešel za předsedou správní komise a chtěl několik kamýckých občanů jako rukojmí - obětoval se sám Cyril Meduňa, dále s Němci vyjednával kapitán Zvěřina, četař Karel Náhlík, poručík dělostřelectva Václav Kučera, podporučík jezdectva Karel Blažek a podporučík pěchoty Jaroslav Poustka - dokazovali Němcům, že zajistí klid a rychlý odsun.
8.5. 1945 - ráno dorazil do Kamýka velitel bojového uskupení B od 4. tankové divize plukovník Abrams. K jeho uvítání se dostavilo ve velkém počtu obyvatelstvo z Kamýka i z okolí, ze Svat. Jána přišel průvod v čele s vlajkou a hudbou. Plukovník byl přivítán na náměstí, kde došlo k jednání s německým generálem Karraschem. Bylo domluveno, že jednotky SS odjedou v klidu, ale s plnou výzbrojí do Svéradic u Horažďovic, kde složí zbraně. Před nimi měla jet hlídka - velitel vrchní strážmistr Vokůrka, štábní strážmistr Petrásek a Karel Náhlík s osobním autem. Hlídka měla ještě před průjezdem SS vyrozumět obecní úřady o sjednané úmluvě mezi americkým plukovníkem a německým generálem. Přesto došlo u Višňové k přestřelce, proto byla hlídka četnické stanice postavena na čelo. Transport pak pokračoval nerušeně.
9.5. 1945 - v 9.30 došlo k symbolickému převzetí vojsk SS na mostě pod ochrannou US Army. Do Kamýka dorazili vojáci wermachtu /20.00/ v doprovodu čs. vojáků.
11.5. 1945 - Kamýkem projely poslední transporty německé armády, za nimi již přijela Rudá armáda, která zde zanechala posádku.

https://www.obeckamyk.cz/obec/zajimavos ... ie-kamyku/
Kde se vzal v Kamýku americkej plukovník Abrams?

[Alchymista]

https://sputnikglobe.com/20241015/resea ... 52441.html
Vedci objavili v Arménsku jeden z najstarších kresťanských kostolov na svete

Názov starobylého mesta má iránske korene, ktoré možno preložiť ako „radosť z pravdy“.
Tím archeológov z Národnej akadémie vied v Arménsku a Münsterskej univerzity v Nemecku objavil ruiny doteraz neobjaveného kresťanského kostola v blízkosti mesta Artašat v Arménsku. Skupina skúma osadu od roku 2018 v rámci širšieho výskumného projektu.
„Stavba, ktorá pochádza zo 4. storočia, je najstarším archeologicky zdokumentovaným kostolom v krajine - senzačné svedectvo o ranom kresťanstve v Arménsku,“ povedal Achim Lichtenberger, profesor Münsterskej univerzity, ktorý pracuje na archeologickom projekte v Artašate.
Predpokladá sa, že pochádza zo 4. storočia n. l. (pred viac ako 1 500 rokmi), čo by z neho robilo najstarší archeologicky zdokumentovaný kostol v Arménsku, informovali Archaeology News s odvolaním sa na prácu tímu.
Kostol pripomínal ranokresťanské pamätné stavby, uviedla Münsterská univerzita. Ruiny tvoria tvar osemuholníkovej stavby s krížovými nadstavcami a mali by mať priemer približne 30 metrov (98 stôp). Pôvodne mal maltové podlahy, ktoré boli zhotovené z piesku a cementu a terakotových dlaždíc. Objavili sa aj zvyšky mramoru, o ktorých sa predpokladá, že boli dovezené zo Stredomoria. Osemuholníkové kostoly, ktoré boli v Arménsku doteraz neznáme, boli vo východnom Stredomorí v 4. storočí n. l. bežné, vysvetlil Dr. Mkrtich H. Zardaryan z Národnej akadémie vied v Amenii, ktorý sa podieľal na výskume.
Kostol sa našiel v starovekom meste Artaxata, ktoré bolo kedysi prosperujúcou metropolou a obchodným centrom a slúžilo ako hlavné mesto starovekého arménskeho kráľovstva. Mesto založil v roku 188 pred n. l. Artaxias, prvý arménsky kráľ z dynastie Artaxiadovcov, uvádza portál Livius.org. Kráľ konal na radu svojho vojenského poradcu Hannibala Barca, ktorý údajne mesto navrhol.
Výskumníci sa domnievajú, že kostol bol postavený v 4. storočí n. l., čo by bolo približne v rovnakom čase ako výstavba katedrály v Ečmiadzine, ktorá sa tiež nachádza v Arménsku a často sa považuje za najstaršiu katedrálu na svete.
Predpokladá sa tiež, že Gregor Osvietiteľ bol zodpovedný za obrátenie arménskeho kráľa Tiridata III. na kresťanstvo v roku 301 n. l., čím by sa Arménsko stalo prvým kresťanským štátom na svete.

[palo satko]

Etnogeneza Kurdov:

[palo satko]

[Alchymista]

https://svobodny-svet.cz/pribeh-o-otroc ... -krestane/
Příběh o otrocích, který nikoho nezajímá. Byli to bílí křesťané
D. TOLAR

Šéf OSN hovoří o reparacích za atlantický obchod s otroky, Kamala Harris řekla během oslav objevení Ameriky, že kolonizátoři přinesli zkázu a násilí. Západní společnost je neustále vyzývána, aby se vypořádala se svou minulostí, neboť ta položila základy bílé nadřazenosti. Je to úmysl, nebo náhoda?

O základech bílé nadřazenosti hovořil šéf OSN António Guterres v březnu tohoto roku. Ve stejné době vydalo OSN tiskovou zprávu, ve které se píše:

„Kompenzační spravedlnost se musí vypořádat s vážným porušování lidských práv, které je hluboko zakořeněno v dědictví kolonialismu a otroctví. Výsledky dědictví zotročování a kolonialismu jsou devastující.”

Columbus Day
12. října slaví v Americe celonárodní svátek Columbus Day, den Kryštofa Kolumba, jako připomínku příjezdu slavného mořeplavce. Při této příležitosti řekla před několika dny Kamala Harris:

„Evropští cestovatelé přinesli vlnu devastace, násilí, krádeže půdy a pandemie nemocí.”

A v minulosti
Kdysi dávno, před 370 lety, byl na severu Afriky napsán jeden dopis. Francouzský konzul v Tunisu Jean LeVacher jej poslal v roce 1654 kardinálům v Římě. V dopise popisuje podmínky křesťanských otroků v oblasti Tunisu a píše:
Výběr, překlad, mezititulky autor:

Věřím, že Vaše Excelence si je velice dobře vědoma, kolik toho musí vytrpět křesťané zotročení těmito barbary.

Jakmile se zmocní lodi nebo člunu, seberou křesťanům vše, co mají, a mnohdy jim nenechají ani žádný oděv na zakrytí a spoutají je řetězy. Pokud je na lodi nějaký mladý člověk, je první, koho zbijí, aby od něj zjistili, kdo na lodi má peníze a kde je ukrývá nebo odkud jsou za účelem získání vyššího výkupného.

Jakmile dorazí do přístavu, odvedou zajatce do vězení nebo do privátních domů Turků, kteří vlastní loď, jež je zajala. Dva nebo tři dny po příjezdu jim oholí hlavy a dají jim ošacení.

Poturčenec horší Turka
Ne všichni otroci žijí ve vězeních, kterých je v Tunisu celkem 14, ale jen ti, kteří patří nejvýznamnějším lidem. Běžní lidé nechávají otroky ve svých domech a nejvíce trýznění otroci jsou ti, kteří jsou v rukou lidí z Andalusie, křesťanských odpadlíků, Řeků a méně bohatých Turků, protože ti jim dávají méně jídla, než je normou ve vězení, a požadují po nich více práce. Někteří dokonce chtějí po svých otrocích, aby po dokončení domácích prací šli do města prodávat vodu a přinesli domů peníze za prodej každý večer. Pokud peníze nepřinesou, není o bití nouze.

Z tohoto velkého množství otroků jsem ještě nezmínil ty nejpostiženější, tedy mladé lidi, po kterých Turci chtějí, aby páchali velké hříchy nebo aby se vzdali své víry, a pokud nestačí sliby a hrozby, přidávají bití a tolik špatného zacházení, že je s podivem, jak jej mohou vydržet.

S ženami zacházejí velmi špatně, bijí je, dávají jim mnoho práce, aniž by jim poskytli alespoň polovinu toho, co je nutné k přežití, a to všechno s cílem, aby se vzdaly své víry. Mezi ženami jsou takové, které neopustily dům svého pána deset nebo čtyřicet let od svého zotročení, protože Turci chtějí, aby se naučily zvykům jejich manželek, které po sňatku nevycházejí z domu.

Kruté tresty
Křesťané, kteří chtěli utéci na lodi a které chytili, byli různým způsobem mučeni. Jednomu utrhli zaživa končetiny, druhého rozčtvrtili a vláčeli městem, třetího vystavili nahého a jeho křesťanským spoluvězňům nařídili, že jej musí zabít jehlicemi, další byl pověšen hlavou dolů a upálen. Čtyřem otrokům uřízli nos a obě uši, čtrnácti dalším pouze jedno ucho, které si museli uvařit a sníst.

Toto je, vážení pánové, stav těchto ubohých věřících, jejichž nešťastný osud je těžké popsat těm, kteří to nezažili nebo alespoň neviděli.

Takto popsal osud bílých otroků v severní Africe francozský konzul. Součástí dokumentu o jeho dopise je i rytina z publikace ze 17. století, na které je zobrazeno 22 způsobů mučení, které používali barbarští piráti pro své křesťanské otroky.

Barbarské státy
Ve středověku vzkvétal obchod s evropskými otroky. Islámské státy ze severu Afriky nazývané „barbarské státy” nejenže přepadaly lodě ve Středozemním moři, ale zejména pořádaly nájezdy na evropské pobřežní osady, odkud unášely bílé otroky pro prodej do muslimských zemí. Pirátské nájezdy měly za následek vylidnění některých pobřežních oblastí v Itálii nebo ve Španělsku, ale piráti chytali otroky až v dalekém Irsku.

Zotročování Evropanů trvalo stovky let. Již ve 12. století posvětil papež Inocenc řád, jehož cílem bylo vykupování bílých otroků. Staletí trvající obchod s evropskými otroky ukončily až nově vzniklé Spojené státy. Krátce po svém vzniku, v roce 1801, vyslal nově zvolený americký prezident Thomas Jefferson válečné lodě k břehům Lybie, aby ukončily pirátské výpady. Výsledkem několik let trvajících bojů byla dohoda, že barbarské státy nebudou útočit na americké lodě.

Evropské státy ale platily barbarským státům na severu Afriky výkupné ještě do roku 1830 výměnou za to, že nebudou zajímat jejich lodě a zotročovat posádku. Lov bílých otroků ukončilo až obsazení Alžíru Francouzi.

Historické srovnání
Pro srovnání je dobré uvést, že první loď s africkými otroky dorazila k břehům Ameriky v roce 1619. USA zakázaly dovoz otroků v roce 1807. Velká Británie ve stejném roce zakázala mezinárodní obchod s otroky a vyslala svoje válečné lodě k jeho vynucování.

V turecké Osmanské říši vzkvétalo otroctví do počátku 20. století a při genocidě Arménů v letech 1915 až 1917 byly arménské ženy vystavovány nahé na trzích v syrském Damašku a prodány jako sexuální otrokyně. Teprve v roce 1933 se Turecko zavázalo dodržovat mezinárodní konvence o potlačování otroctví.

Post scriptum
Pozn. autora: Obyvatelé Evropy a celá západní civilizace je vystavena systematické antivzdělávací kampani, během které jsou některá historická fakta omílána neustále dokola a některá fakta zůstávají ležet skrytá pod tlustou vrstvou prachu. Proč? To není osud milionů bílých otroků v severní Africe nebo osud arménských žen hoden pozornosti?

Je to prosté opomenutí, nebo je cílem oslabit jakoukoli snahu občanů o obranu vlastní civilizace?

D. Tolar

[hans]

Mamlas netuší, že nepíše o zemích "barbarských", ale "berberských". Rozdíl mezi barbary a Berbery mu úplně uniká.

A těžký život otroků v severní Africe mě nechává chladným. Byla taková doba. Být nevolníkem, poddaným nebo i svobodným člověkem na opačné straně Středozemního moře (nebo v USA) taky nebyla žádná selanka.

Jako jo, Američani udělali ve Středozemí kus dobré práce při hubení otrokářů. Ale přesto se ti američtí důstojníci a politici v pekle vaří v kotlech sousedících s kotly jejich berberských nepřátel. Protože to byla jedna otrokářská a rasistická pakáž.

(Imo že obyvatelé severní Afriky chytali kdekoho, včetně bělochů, za účelem zotročení, nám nikdo netajil. I lidi nedotknutí školských dějepisem to vědí z Angeliky... Akorát se moc nevědělo a neví o těch amerických vojenských operacích ve Středomoří. Ale to platí o spoustě věcí, co prováděli ve Středomoří Rusové ví taky málokdo.)

[Alchymista]

Berberi zo severnej Afriky mali až do začiatku 18. storočia pod palcom obchod s otrokmi na oboch stranách Sahary, ale aj na celom Blízkom Východe, prakticky až po Perziu a Indiu.

[tomaspetr]

Pro Boha nehodnoťte dnešními měřítky dobu minulou.

[sardaukar]

Pokleknete a kajte se za mozne hrichy svych predku. .. Ne. Minulost byla. Je dobre si ji pripominat. Je dobre se z ni poucit. Jsou ciny, za ktere je vhodne se omluvit s prihlednutim na kontext doby. Ale neni to dozivotni stigma dedicu.

Zabil tvuj prapraded neci matku? Muzes toho litovat, ale tvuj hrich to neni. Provinenim je, pokud z toho dal tezis a zneuzivas kdysi nabyte moci v rozporu se SOUCASNOU moralkou. Ja otroka nemam. Nebudu predstirat dluh k nekomu, koho nekdy zotrocili. Ale budu se zasazovat o to, aby se to znovu nemuselo stavat. Dluh necitim. Az bude muj cerny soused prispivat k obecnemu blahu stejne jako ja, pak bude rovnost a poradek. A pak se, stejne, jako on za me, postavim za jeho prava.

[Alchymista]

https://www.pokec24.cz/politika/ktere-n ... hitlerovi/
Které neutrální státy pomáhaly Hitlerovi?

Na snímku cvičení švýcarské armády v roce 1939 s německým flakem.

Během 2. Sv. války Hitlerovi pomáhaly i státy, které byly formálně neutrální, přičemž dodávaly mu nezbytné strategické suroviny. Wolfram, chrom, železo, různé potraviny. sardinky, tvrdí expert Národního centra historické paměti při prezidentovi RF Oleg Matvejev. Po rozpoutání 2. Sv. války zůstaly iv Evropě státy, které si zachovaly neutralitu a vyhnuly se účasti v bojích: Švýcarsko, Švédsko, Turecko, Portugalsko, Španělsko a Irsko.

“Čistota této neutrality, s výjimkou Irska, byla pošpiněna vzájemně výhodnými tajnými dohodami s Hitlerem, na což si dnes v těchto státech jaksi nechtějí vzpomenout,” zdůrazňuje Matvejev.

Jenže všechno tajné se jednou stane zřejmým a tak tomu bylo is Hitlerovými dohodami. Sovětské kontrarozvědce o nich hovořil při výslechu v NKVD SSSR bývalý člen Reichstagu legační poradce Obchodního oddělení německého MZV Wilhelm Bisse,“ uvedl Matvejev a dodal, že Bisse byl členem NSDAP od roku 1931, poslancem Reichstagu v letech 1933 v Berlíně 26. 6. 1945.

Z jeho výslechu vyplývá, že \”Německo mělo tajné dohody se státy, které se prohlásily za neutrální vůči válce Německa se Sovětským svazem … Podepisování tajných dohod řídil z německé strany ředitel Obchodně-politického oddělení při MZV Emil Wil,\” uvedl Bisse.

Konkrétnosti dohod
Hitler měl plán na dobytí Švýcarska za 2-3 dny v rámci operace Tannenbaum, ale nakonec usoudil, že z jeho neutrality bude mít větší prospěch. Měl s ním však dohodu, že bude propouštět německá vojska do Itálie, že bude Německu dodávat zařízení a přesné měřiče, ložiska pro německý vojenský průmysl.*) Německo za to Švýcarsku dodávalo uhlí, železo, ocel a také zbraně, zvláště PVO. Dohoda fungovala do listopadu 1944, uváděl Bisse.

Matvejev však k tomu dodává, že „bývalý diplomat buď zapomněl, nebo jen o tom nevěděl, že kromě dopravní a ekonomické obchodní dohody, ve smlouvě byla i finanční část, na jejímž základě se Švýcarsko zavazovalo prodávat Německu zlato a jiné cenné kovy za říšské marky , aby ty byly konvertibilní jako světová měna”.

Sardinky z Portugalska
„S Portugalskem Německo podepsalo dohodu na začátku války se SSSR. Portugalsko se zavázalo každoročně dodávat Německu 1500 tun wolframu a tyto dodávky byly plněny,“ uváděl Bisse a konkretizujíc dodávku hovořil o „do jednoho milionu krabic rybích konzerv (sardinky). Německo na oplátku dodávalo Portugalsku protiletadlové zbraně. Německo se také zavazovalo, že nebude torpédovat švédské lodě, které do Portugalska dopravovaly PHM z USA.

Co se týče Španělska, německé štáby Wehrmachtu rozpracovávaly v letech 1940-1941 operační plány vpádu na Pyrenejský poloostrov vojsky armádní skupiny “D” (plány Feliks, Ilona a Izabela) s cílem zachvácení Gibraltaru i španělské a portugalské přístavu.
„Kromě toho byla plánována i okupace Kanárských ostrovů, ostrovů Zeleného mysu a obsazení francouzského přístavu Dakar na západním pobřeží Afriky.
V případě, že by Franko odmítl propustit německá vojska na své území, počítalo se s jeho výměnou na jiného „caudillo“,“ dodal Matvejev a upřesnil, že tyto záležitosti chtěl Hitler řešit až po ukončení války se SSSR.

Frankův režim projevil Hitlerovi vděk za pomoc v občanské válce i povolením účasti španělských dobrovolníků proti SSSR. Od června 1941 po říjen 1943 bojovalo na východní frontě kolem 45 tisíc Španělů, včetně „Modré divize“, což byla 250. pěchotní divize Wehrmachtu. Tajná dohoda Německa se Španělskem byla především o dodávkách 1400 tun wolframu ročně. Ve skutečnosti však Německo dostávalo jen 700-800 tun. Další součástí dohody bylo téma námořního loďstva, což však obsahovalo, Matvejev tvrdí, že neví. Německo podle dohody dodávalo Španělsku všechny druhy zbraní, zejména PVO, včetně trofejních zbraní. Matvejev však tvrdí, že německý diplomat asi neměl vědomost o tom, že kromě wolframu Španělsko dodávalo Německu i jiné strategické suroviny, jako: železnou rudu, zinek, olovo a rtuť. Španělsko bylo pro Německo i překládkou zboží z Latinské Ameriky, včetně průmyslových drahokamů a platiny.

Švédské železo
Navzdory neutralitě Švédsko povolilo zapojit se do bojů na straně Německa přes 300 svým dobrovolníkům a dalších více než tři tisíce Švédů bojovalo proti SSSR ve finské armádě v sestavě Švédského dobrovolnického sboru a Švédské dobrovolnické roty.
„Německo mělo se Švédskem i tajnou dohodu, na jejímž základě Švédsko propouštělo svým územím německá vojska, směřující do Norska a Finska. Německo za to Švédsku platilo protiletadlovými zbraněmi a dodávkami uhlí v objemu 6 milionů tun ročně. Švédsko navíc dodávalo Německu ložiska,“ prozradil k výslechu Bisse. Nezmínil však, že během celé války Švédsko dodávalo Německu vysoce kvalitní železnou rudu, zdůraznil Matvejev. „Historici vypočítali, že kolem 40 % německé výzbroje bylo vyrobeno ze švédského železa. Celkově bylo v letech 1941-1944 přes švédské území převezeno do 2 milionů německých vojáků a kolem 100 tisíc vagónů vojenských nákladů,“ zdůraznil Matvejev.

Lavírování podle východních zvyklostí
“U Turecka vyhlášené neutralitě ve 2. Sv. válce byla jeho politická orientace učebnicovým příkladem chování podle východních zvyklostí. Směr orientace určoval přesně pohyb fronty,“ řekl Matvejev.

„Pokud se do propadu SSSR Německem Turci přidržovali spíše probritské linie, od června 1941 po podpisu Smlouvy o nenapadení s Německem začala turecká vláda otevřeně sympatizovat s Hitlerem a byla připravena vstoupit do války na jeho straně hned po pádu Stalingradu. Téměř milionová zmobilizovaná turecká armáda stála v Zakavkazsku, jižně od Batumi, a čekala na svůj čas,“ dodal.

V srpnu 1942 turecký premiér Mehmed Şükrü Saracoglu v rozhovoru s velvyslancem Německa v Turecku Franzem von Papenem prohlásil, že „zničení Ruska je staletou touhou tureckého národa“, připomněl historik. Po porážce Wehrmachtu u Stalingradu a jeho následný ústup ze severního Kavkazu učinily tyto plány nedosažitelnými, podtrhl Matvejev.
„Antihitlerovští spojenci se poté začali snažit o přinucení Turecka ke vstupu do války proti Německu na jaře 1943. Jenže neustálé lavírování mezi bojujícími státy přivedlo k roztržení ekonomických vztahů s Německem až na začátku srpna 1944, a vyhlášení války Německu se událo 1945, avšak i to bez bezprostřední účasti v bojích,” uvedl Matvejev.

O charakteru dohod hitlerovců s Tureckem
„Německo mělo s Tureckem dvě dohody. První byla hospodářsko-politická a druhou tajná, obě byly podepsány přibližně v roce 1939 nebo na začátku roku 1940,“ dodal bývalý diplomat.

„Turecko, které se prohlásilo za neutrální stát během války Německa s Anglií, a poté se Sovětským svazem, pomáhalo Německu, zajišťující jej strategickými surovinami pro válečný průmysl. Zavázalo se dodat Německu 100 tisíc tun chromové rudy, nutné k výrobě všech palných zbraní. Namísto 100 tisíc tun ročně bylo dodáno 50 tisíc tun v letech 1940, 1941 a 1942. No a od roku 1943 bylo dodáno ne více než 30 tisíc tun ročně,” tvrdil Bisse.

Turecko také podepsalo dohodu o propouštění obchodních a vojenských lodí přes Dardanely ze Středozemního do Černého moře a zpět, poznamenal Bisse. Německé obchodní lodě byly řazeny do konvojů vojenských plavidel, aby byly chráněny před anglickými ponorkami ve Středozemním moři, vyplynulo z tajné dohody, kterou Bisse okomentoval při výslechu. “Ta byla, podle mě, účinná do roku 1944, protože tehdy byly učiněny jakési dohody s Tureckem, ale o jejich obsahu nic nevím,” tvrdil Bisse.

Vojenský tribunál berlínské posádky odsoudil 16. 4. 1946 Bisseho, na základě výnosu Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR z 19. 4. 1943, k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán v Berlíně. Dne 13. 11. 2002 hlavní vojenská prokuratura RF rozhodla, že Bisse nebude rehabilitován.

Současná “neutralita” po švýcarsku
Švýcarsko sice není členem EU a NATO, jenže Bern se stejně připojil k téměř všem protiruským sankcím od 24. 2. 2022. Švýcarští vojáci se zapojují, jen v roce 2024, do 20 mezinárodních manévrů za svými a čtyř na svém území. Všech těchto cvičení se účastní státy NATO. Bern také zablokoval ruské finance v hodnotě 8,8 miliardy. USD, vláda Švýcarska zablokovala i kolem 7,4 miliardy. švýcarských franků (cca 8,45 USD) ruské centrální bance. Ministr zahraničí RF S. Lavrov na základě tohoto prohlásil, že Švýcarsko ztratilo svůj neutrální statut. No a to, že v roce 2024 začalo ve velkém prodávat zbraně, tento postoj jen potvrdilo.

Zdroj : Vladimír Mikunda, Armádny Magazín Sk

*) příkladem kolaborace švýcarských firem s Hitlerem v jeho tažení na východ bylo založení velké mlékárny na sušené a kondenzované mléko určené pro německý Wehrmacht a SS v roce 1939 v Protektorátu Čechy a Morava švýcarskou firmou Nestlé. Po válce byla mlékárna za spolupráci s hitlerovským Německem československým státem vyvlastněna. Dnes je to mlékárna Tatra v Hlinsku v Čechách a patří do společnosti Agrofert.

[GrAnToR]

Jen, ze jsem to cetl a neco mi tady nedava smysl.

Vojenský tribunál berlínské posádky odsoudil 16. 4. 1946 Bisseho, na základě výnosu Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR z 19. 4. 1943, k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán v Berlíně. Dne 13. 11. 2002