„Reportér politického týmu“ serveru Seznam Zprávy Matěj Nejedlý , který v minulosti pracoval pro magistrátní „ziskovku“ Operátor ICT na kampani Lítačka a jiných „smart“ pirátských projektech, se pokusil poblít „alternativní“ politickou scénu a udělat přitom „debunking“, tedy rychlé demaskování či odhalení dezinformací a zároveň reklamu několika neziskovkám, jejichž výroky přepsal do počítače. Splácal ale páté přes deváté.
„Petr Fiala jako agent Státní bezpečnosti (StB) s krycím jménem Fialka?“, ptá se výsměšně Nejedlý. Podvrh je neumělou montáží v Photoshopu, nejspíš vzniklou z několika karet stažených z Archivu bezpečnostních složek. Říkat tomuto obrázku dezinformace je trochu nadnesené. Snad se hodící do nálevny, kde se jí bude pochechtávat hejno nic už nevědoucích osmdesátníků z jakési komunistické organizace. Je to spíše ostuda. Na přední stranu karty se NIKDY nepsalo jméno. Takže je klidně možné, že existoval nějaký agent Fialka, ale ta karta se jménem Fiala je špatný podvrh postupů nic neznalého laika. Senilní hospodský vtípek.
V zimě roku 1989 jsem navštívil tajnou tiskárnu ve sklepení „domu na nábřeží“, vybavenou mimo historických tiskařských strojů a kazet s písmy, z nichž některé snad pamatovaly ilegální tisk Rudého práva, velkým skladem různých papírů, tiskopisů, číslovaček, razítek a datumovek, inkoustů z různých dob, označených vždy cedulkou s dobou a institucemi používání. Předpokládám, že k zásobám materiálu patřily i vyplněné vzory, a popisy způsobu vyplňování, faksimile podpisů, psací stroje, kancelářské sponkovačky a další propriety. V té době existoval jeden jediný podnik, který vyráběl razítka (Znak) z poctivé gumy a každé státní, stranické a podnikové razítko nejspíše mělo svého bratříčka spolu s otiskem a podpisem osoby, která byla oprávněná ho převzít, v archivu. O doručení příslušných tiskopisů a podpisových vzorů k evidenci se postaral podnikový „pracovník pro zvláštní úkoly“, který je předal k důvěrné archivaci.
Předpokládám, že vyrobit dokonalý padělek jakéhokoliv dokumentu, který partaj či stát používaly, tak, aby ani pro forenzní analytiky nevznikla žádná pochybnost, by pro podobně vybavené tiskaře a archiváře tehdy nebyl nejmenší technický problém. Tohle byla jenom taková partajní dílnička. Pak existovala celá technická správa FMV, která se mimo desítek dalších specializovaných výrob zabývala i výrobou různých kompromateriálů a vytvářením krycích identit pro agenty nelegály. Ta byla schopna vytvářet doklady o narození či nabytí majetku, občanské průkazy a pasy včetně víz, vstupních a výstupních razítek celnic a potvrzení různých států, občanské a řidičské průkazy, musela umět vyplňovat i prvorepublikové či zahraniční dokumenty. Tito „hackeři“ tehdejší doby museli počítat s prověrkou falešných dokumentů profesionály té „druhé strany“. Na kvalitě jejich práce záviselo přežití agenta.
Podrobněji se padělkem zabývá i server Demagog.
Každý stát v každé době má agenty a každý stát v každé době potřebuje a má takové specialisty... Má je i dnes. O dvě patra níže pod Fialovou kanceláří ve sklepě na Úřadě vlády existovala ještě dlouho, dlouho po sametu podobná tajná tiskárna... Většinou tiskla na ruční papír se státním znakem jídelní lístky pro večeře vládních hostů, dopisní papíry premiéra a vizitky. Možná ji tam předseda vlády najde i dnes.
Je úpadkem komunistické strany, že její důchodci si věší na internet pro hořké pobavení stáří neumělé padělky z Photoshopu. Kdyby byli profesionálové a chtěli opravdu vytvářet profesionální životaschopnou politicky výbušnou dezinformaci, vypadalo by to jako nalezení evidenční karty agenta Bureše, která dodnes zaměstnává soudy a soudní znalce dvou států.
Senzacechtivost panu Nejedlému čiší z očí… Fakta ale chybí.
Odmysleme si Nejedlého „narativy“, ale zaměřme se na to, jaké subjekty a proč Nejedlý a jeho „zdrojové“, bývalá asistentka slovenského europoslance Vladimíra Bilčíka Kristína Šefčíková, Natália Tkáčová z německé liberální Friedrich Naumann Foundation, přidružená ke straně Svobodných (FDP) a studentka oboru American Journalism na New York University Anna Dohnalová, všechny Washingtonem řízené neziskovky Prague Security Studies Institute považují za „dezinformační“, protože to vypovídá mnoho o nich a jejich „svobodném“ myšlení. Všichni oddáni základní filozofii PSSI „Mír skrze sílu“.
Na úvod lze třeba říci, že informační podvrhy v politice jsou staré jako politika sama. Ne vojska, ale dezinformace vyhrávají. Nejstarší zmínky najdeme v 2500 let starém pojednání Umění války čínského generála Sun´c.
Mrtví zvědové
jsou určeni
k šíření matoucích zpráv
Zařídíme aby se tyto zprávy
dozvěděli naši vlastní zvědové
a posléze je prozradili zvědům nepřítele…
Dezinformace stály u většiny válek, vyprovokovaných USA a zeměmi Západu. Připomeňme letmo obvinění Afghánistánu po 11. září, i když Usáma bin Ládin měl sídlo v Pákistánu. Připomeňme 45minutovou hrozbu ohrožení Londýna chemickými zbraněmi, která měla za následek vpád do Iráku. Připomeňme zločiny plukovníka Kaddáfího, které měly za následek rozvrácení Libye. A v neposlední řadě připomeňme pokusy o převrat ve Venezuele.
Česká dezinformační scéna je podle autorem citovaného zdroje, mluvčího anonymních udavačů „Českých elfů“,
charakteristická příklonem k nacionalismu, opovrhováním demokracií, západními liberálními a demokratickými hodnotami, právním státem a samozřejmě i otevřenou fascinací Ruskem a diktátorskými režimy.
Od levice, vycházející z třídních hledisek, se očekává internacionální solidarita anonymní dělnické třídy. Dlouho tomu tak bylo, dokud existovalo funkční společenství, které se snažilo o emancipaci, o ukončení koloniální nadvlády a sebeurčení národů. Internacionalismus nebyl multikulturní tavící kotlík, ale vzájemná pomoc mezi národy a odpor k uměle nakresleným hranicím koloniálními velmocemi. Většinu té pomoci tvořilo vzdělání a samopaly.
Ideologie marxismu v té pokleslé formě, vyučované apologety ještě v osmdesátých letech minulého století, ovšem nedostatek internacionalismu nesnášela a vymezovala se tím proti národně orientovaným stranám. I z historických důvodů, mnohdy po právu. Veškerý nacionalismus ale nelze ztotožňovat s nacismem. To by nacistou musel být každý Francouz jen proto, že o sobě hrdě řekne, že je Francouz (a ne tak trochu Angličan jen proto, že umí anglicky).
Od občanů státu se očekává loajalita daná hranicemi, vymezenými pojmy MY a ONI. Loajalita k mateřskému jazyku a rodině (někde i rodu), obci, k předkům a předkům oněch předků, ke kultuře rodiny a obce, ke kultu (náboženství, zvyky)…
Je na tom, i když jsou to většinou sentimenty, něco špatného?
Etnický národ stojí primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politický národ stojí na občanství – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu. Tak pravil australský politolog John Keane, teoretik a obhájce „občanské společnosti“, editor Václava Havla.
Ti, o nichž tak pohrdlivě mluví autor Seznamu, se stále cítí být etnickým národem, i když už to není to, co bývalo… Už nejsme Češi či Chodové, Hanáci či Valaši jako před dvěma sty lety. Nejsme a nikdy jsme nebyli ani jedno etnikum, míněno geneticky. Uprostřed Evropy by to bylo směšné. Víra v Boha, ten tmel společnosti minulosti, nás už také nespojuje. Už nejsme ani katolíci, protestanti či husité. Neznáme ani Desatero. Většina z nás nejsme ani přesvědčení ateisté. Jen jsme sekulární.
Buď se definujeme podle jazyka (Češi) nebo podle regionu (Moraváci), někteří přijali identitu Masarykovy první republiky, cítí se být Čechoslováky a dokonce někteří tak i mluví…
Nechceme být ale politickým národem, protože se neidentifikujeme s politikou, kterou praktikují hloučky militantů, definujících sebe jako strany. Jejich počet je minimální – mnohdy jen stovky či tisíce osob. Jejich mandát je pofidérní – z 60 % volební účasti ve volbách do parlamentu jsou to jednotky, nebo slabé desítky procent. Ve výsledku má vítěz voleb slabou třetinu z 60% - čili jen slabá pětina občanů souhlasí s politikou jeho hloučku straníků. Vláda svou moc opírá o
mandát třiceti procent občanů. Jinými slovy
důvěru sedmdesáti procent nemá. Přesto takovou vládu tolerujeme. Přesto tolerujeme ústavní systém a „právní“ stát, stojící na zastupitelském principu s dobrovolnou účastí u voleb nižší, než 50% reprezentace. Zákony takto právního státu v tu chvíli produkuje minoritní politická elita opřená o apologety na Ústavním soudu. Lid si nevládne. Lidu je vládnuto.
Tolerujeme tím ale stav, kdy jediným naším pojítkem se státem je naše bydliště, obslužná infrastruktura a daňový domicil. Občanství Česka přitom neznamená nic moc. Dostane ho dnes, na rozdíl od občanství Saúdské Arábie, kdokoliv. I ten, kdo se zde nenarodil a nevyrůstal zde, ale jen se přistěhoval a rozhodl se, aniž se nás zeptal, zde žít. Nemusí ani řádně umět jazyk, nemusí respektovat kulturu, ve které se octl. On sám se nemusí ani jako příslušník tohoto politického národa cítit, svou loajalitu může projevovat své kultuře a svému mateřskému jazyku. Pro něj může být jen výhodné mít zdejší daňový domicil a požívat výhod veřejných služeb a relativního bohatství společnosti. Ne, politickým národem E pluribus unum se dobrovolně a s nadšením nestaneme ještě dlouho.
My lid od demokracie očekáváme, že lid (demos) si opravdu vládne. Ale my lid si nevládneme. Už víc než třicet let. Nám vládnou, díky naší nechuti se vzepřít a systém změnit, občas se měnící hloučky straníků. Utěšujeme se tím, že jsou z různých stran. Protestovali jsme, když byl ten hlouček z jedné strany. Vzhledem k tomu, že tolerujeme i okrajovou, ale protiústavní politickou stranu Roajalistů, která by v jiných zemích byla z principu zakázaná, jsme velmi liberální republika. Keane v knize
Život a smrt demokracie zavedl termín
monitorovaná demokracie pro fázi demokracie charakterizovanou nástroji veřejné kontroly vládní moci. To nám stačí. Koukáme z hospody na ulici a občas nadáváme.
Co jsou „západní liberální hodnoty“ a máme je povinné?
Je to
otevřená společnost Karla Raimunda Poppera a Montpelerinské společnosti, propagovaná tak vášnivě Sorosem? Postulát zodpovědnosti jedince za svá rozhodnutí a své činy vede mnohdy k bídě, rezignaci a lhostejnosti ostatních. Poppera a Henriho Bergsona vítali teoretici
ekonomického liberalismu Milton Friedman či Friedrich Hayek. Zbavil je špatného svědomí a odpovědnosti za extrémy majetkové nerovnosti a odlidštění systému kapitalismu.
Je to Keanova
monitorovaná demokracie aktivistické elity?
Je to Havlova sice antielitářská, ale
nepolitická politika pouličních demonstrací a občanských fór?
Já neznám žádné hodnoty, mimo hodnot Ústavy, které bych měl povinné.
Matěj Nejedlý se de facto dovolává Popperova paradoxu tolerance, který toleranci odmítá, když říká:
„Neomezená tolerance musí vést k zániku tolerance. Jestliže uplatníme neomezenou toleranci i vůči těm, kdo jsou netolerantní, jestliže nebudeme ochotni bránit tolerantní společnost před netolerantními lidmi, pak budou tolerantní lidé zničeni a s nimi i tolerance.“ Ale je ještě otevřená a liberální společnost, vedená netolerantními zastánci jakýchkoliv dogmat, byť dogmat o západním liberalismu?
Jestliže uplatníme netoleranci vůči těm, kteří potenciálně nejsou tolerantní, otevřeme tak společnost více? Samozřejmě že ne. Antiteze nefunguje.
Popper dochází k závěru, že liberální demokracie je jedinou formou vlády, která umožňuje
provádět reformy bez násilí a krveprolití. Přechod od kapitalismu k socialismu je ale podle Marxe možný jak mírovou cestou, tak za použití násilí. Záleží na míře odporu vládnoucí třídy. Dnes dělníci více inklinují k vyjednávání o mzdách než k plánování revoluce. Téměř nikdo netouží dnes po vyvlastnění půdy a soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Téměř nikdo netouží dnes ani po beztřídní společnosti, definované rovností a bezzásluhovostí. Nicméně Popperovy politické pamflety se v Evropě ujaly jako šidítko. Přinášejí diskuzi o změně, ve které se vyčerpá odhodlání ke změně.
V USA, kdysi vykořisťující indiány a africké otroky na plantážích a posléze celé regiony v nekoloniální závislosti, se ujala evangelikální teze o Božím předurčení kolonistů k odpovědnému vládnutí. Dnes smrštěná do amerického národního motta
In god we trust, převzatého z básně „Obrana Fort M'Henry“ z roku 1814.
V Boha věříme. Černoši i indiáni by mohli vyprávět.
Evangelikální přesvědčení o předurčenosti dalo v roce 1997 vzniknout ambiciózní ideologii o „novém americkém století“, vzešlé z názoru, že Republikánská strana postrádá „přesvědčivou vizi pro americkou zahraniční politiku“. The
Project for the New American Century, (PNAC) byl think tank amerických neokonzervativců, kritizující „absenci amerického vedení“ a verbalizující touhu
vládnout celému světu - vojenskou silou a „morální čistotou“. Popsal Spojené státy jako „přední světovou velmoc“ a uvedl, že národ čelí výzvě „vytvořit nové století příznivé americkým principům a zájmům“. Od té doby tato ideologie „vytvoření dominantní síly zítřka“ rozpoutala několik válek, které destabilizovaly Střední východ či Střední Asii. Rozpoutává desítku státních převratů. Jediné, co bylo USA v jejich světovládné touze schopno zastavit, bylo prozatím Putinovo Rusko.
Mnoho Čechů starší generace pamatuje z vyprávění rodičů příběhy o bestialitě banderovců. Katyňský masakr a další zvěrstva. Mnoho Čechů pamatuje z vyprávění rodičů zvěrstva německých nacistů. Mnozí předkové skončili v koncentračních táborech, mnozí nepřežili. Židé tu dobu nazývají šoa. Češi nikdy neuvěřili pohádce o hodných sudetských Němcích, kteří volili Henleina z nerozumu. Ví, že osvobození od nacistů a jejich Volksdeutsch nepřišlo do Prahy a Berlína samo, ale za cenu milionů životů vojáků Rudé armády. Málokdo z těch, kteří k Němcům nepatří, se bude zastávat vysídlených, i když byli vyhnáni - třeba bičem nebo samopalem. Heim ins Reich. Chtěli to, měli to. Mohli být rádi, pokud přežili. A málokoho co přesvědčí k sympatiím vůči Zelenského Ukrajincům, nepokrytě se hlásících k dědictví Bandery a ukrajinských SS. Ještě dnes. To je síla historie, to je síla práva Ruska postavit se ukrajinskému nacionalismu, který nezkrotil ani Sovětský svaz.
Většina Čechů, obviňovaných popperovskými liberály z „fascinace Ruskem a diktátorskými režimy“, netouží po životě v Rusku, ale po kulturně konzervativnějším a bezpečnějším životě doma. Odmítají vnucovanou agendu homosexuálů a její propagaci ve veřejném prostoru a navíc za veřejné peníze. Vnímají potřebu multipolární kulturní politiky stejně jako multipolárně vyvážené globální politiky. A omezení dominance USA a agresivního NATO.
To jsou naprosto legitimní požadavky.
Češi vnímají vcelku moderní multinárodní, multikulturní a multináboženské Rusko, stejně jako například Assadovu multináboženskou Sýrii či o něco exotičtější Indii a Čínu jako inspirativní modely soužití různých kultur.
Pod vládou Komunistické strany Číny s ideologií „socialismu s čínskými rysy“ a osmi dalších menších politických stran žije více než 1,4 miliardy lidí, vyznávající „tři doktríny“ - buddhismus, taoismus a konfucianismus, ale i mongolský šamanismus, čínské lidové náboženství (kulty Huangdi, Guandi, Caishen, Pangu a mnoho dalších), křesťanství či islám. Bez vyznání, plně nevěřících nebo ateistů je v Číně pouze čtvrtina občanů a komunistů není ani desetina. Čína uznává 56 etnických skupin a 292 živých jazyků. Asi nikdo z Čechů by nechtěl žít a pracovat tak, jako Číňan. Asi nikdo z Čechů netouží po asketismu Indů. Přesto tyto kultury mohou inspirovat.
Češi pohrdají evropským tavícím kotlíkem, preferující náboženské a kulturní menšiny, ve který se pokusily Evropu proměnit imigrační politikou Francie (De Gaulle) a Německo (Merkelová) za mohutného hýkání bruselských socialistů. Namísto rasově a nábožensky smíšené „otevřené“ společnosti vznikly v západní Evropě islámská ghetta a šíří se zde sektářství a násilí. A to přesto, že země jsou formálně sekulární. Sekularismus ale nejsou schopny prosadit v praxi. Dnes už i dříve sekulární němečtí Turci sní o chalífátu a vládě práva šaría. S právem EU naprosto nekompatibilním.
Zatímco USA a země EU touží Rusko rozbít na několik částí a ty ekonomicky ovládnout, ve střední Evropě vzrůstá proti unitaristickým snahám EU a expansionismu NATO potřeba zachování národních států a ve středoevropském regionu udržení oboustranně výhodných vztahů. To není láska k Sovětskému svazu, to není láska ke komunismu. Rusko je dnes tvrdě kapitalistická země s omezenými sociálními a důchodovými systémy, omezeným rozsahem a kvalitou zdravotní péče. Putin není ani Lenin, ani Brežněv. Ale není jen jedna víra, není jen jeden Bůh a není jen jedno politické přesvědčení. I tak lze žít v jedné zemi. Rusko je ale zárukou, že nebudeme žít po americku.
Ignorování přesvědčení lidí a prosazování jedné cizorodé doktríny vede k pohrdání lidí vládou a vzestupu antisystémových politických formací, které usilují o změnu. V minulosti došlo po rozčarování z gerontokracie Husáka a Jakeše k státnímu převratu. Havlovo OF nevydrželo ani jedno volební období. Pak zklamání z budování Klausova „kapitalismu bez přívlastků a na úvěr“ vedlo k „šokujícímu“ vítězství Zemanových sociálních demokratů a vytváření „sociálně citlivějšího kapitalismu s českými rysy“. Jen patnáct procent lidí tehdy volilo komunisty a ani to nezměnilo systém. Nyní se schyluje k další změně vládnoucí koalice. Důvodem není Putinova infiltrace české politiky prokremelskými dezinformacemi, ale dlouhodobá neschopnost a neochota vlád vedených ODS naslouchat občanům, kterým vládne.
Matěj Nejedlý se zaštiťuje neziskovou, když ve svém článku zveřejňuje YouTube kanály, na kterých PSSI nedoporučuje inzerovat a uvádí důvody. Je to velmi různorodá směsice. Vedle lidí, ze kterých by měl psychiatr radost, zcela bezostyšně nálepkují aktivisté levicové i pravicové politické protivníky vlády a dokonce zvolené europoslance. A to už je moc.
Kanál „Aby bylo jasno“ provozuje za vlastní peníze podnikatelka, ekonomka a publicistka, bývalá vysokoškolská pedagožka a europoslankyně
Jana Bobošíková. Chcete-li, konzervativně středopravicová (dle mého názoru, a znám ji osobně 35 let). Chcete-li, odmítající vměšování Sudetoněmeckého landsmanšaftu do české politiky prostřednicvím křesťanských stran. Jinak zastávající se lidických žen. Zde je nálepkovaná jako antidemokratická, proruská, protiukrajinská. Asi proto, že nehýká nadšením z vojenské podpory Ukrajině. V jejím pořadu jsem měl jednou příležitost se vyskytnout. Z jejího moderování mám lepší pocit, než z řady redaktorů České televize.
Jana Bobošíková byla vždy perfektně informovaná, veškerá témata měla vždy precizně vyrešeršovaná. Při svém působení v TV NOVA byla jako moderátorka ekonomického magazínu obávaným protivníkem všech politiků. Vzdělaná, chytrá, rychlá, jízlivá. Zmije lovící myšky.
Jako „dezinformační aktér“ v té souvislosti zmíněná Hana Lipovská je ekonomka a určitou dobu také vysokoškolská pedagožka. Konzervativně pravicová katolička, která už dnes dokonce nevypadá jako konzervativně pravicová katolička. Bývalá analytička Institutu Václava Klause. Mezi jejími tématy je i vystoupení Česka z Evropské unie. Nemusím s ní souhlasit skoro v ničem, ale za dezinformaci bych považoval pouze, kdyby řekla onu slavnou dogmatickou větu, že „trh vyřeší vše“.
Petr Bureš TV je „televize z obýváku“, někdy prostřednictvím videochatu. Petr Bureš je komunista. Moderátor, který neklade útočné otázky, ale dává svým hostům prostor pro vyjádření. Své názory neprezentuje, ani jednostranným výběrem otázek či hostů. Pracuje s širokým spektrem dotazovaných, od konzervativní pravice po krajní levici. Zde nálepkován jako protidemokratický, protivládní, protiunijní, proruský. Někteří jeho hosté možná protiunijní, proruští jsou. A proč ne... Protidemokratický nikdo. Ale o tom je svoboda slova. Jednou jsem byl jeho hostem i já. Proti mě konzervativní komunista Josef Skála. S řadou jeho vět jsem nesouhlasil, ale polemiky se vzdělanými lidmi mám rád.
Jedinou nálepku bych Burešovi přiznal. Ale... Proboha, co je špatného na tom, že je televizní kanál
protivládní? To se nesmí? Od kdy?
Kateřina Konečná je předsedkyně Komunistické strany Čech a Moravy, lídr úspěšné koalice Stačilo! Druhé volební období europoslankyně, bývalá poslankyně Parlamentu České republiky. Bylo by trapné, kdyby nebyla prokomunistická. Jako proruskou bych ji nenazval, jako radikálně protiválečnou ano. Ví, že střední Evropu už nedělí železná opona ani od Východu, ani od Západu a že tlusté roury donedávna přinášely z Východu na Západ laciný plyn a ropu. Protievropská není. Je krajně kritická vůči Evropské unii Leyenové, proti Evropské unii nadnárodních korporací a amerických imperiálních zájmů. Naprosto legitimní názor. Kdyby zde někdo nalepil ceduli protivládní, tak by se trefil. Ale jednoznačně pro Fialovu vládu je pouze 2 % občanů. Takže slogan Stačilo! sedí.
Ivan David. Europoslanec SPD druhé volební období, v minulém období se v EP zabýval zemědělstvím. Bývalý ministr zdravotnictví Zemanovy vlády, tehdy bylo proč být v ČSSD. Jeden z mála Zemanových ministrů, kteří nehlasovali pro bombardování Jugoslávie a byli vždy striktně proti válce. Jakékoliv válce. U lékaře je to pochopitelné. Střelná zranění se léčí blbě. Posttraumatické syndromy také. Konzervativní socialista i v rámci ČSSD, dnes kritik liberálních politik Evropské unie a Leyenové. Označovat jeho názory za „krajní pravici“ bych se neodvažoval nikdy.
Protiproud TV je pravicově konzervativní web a videoblog, řízený bývalým asistentem prezidenta Václava Klause Hájkem. Je to opravdově pravý protiproud, který fialovou ODS považuje za bezzubou levici. Prý také proruský, protidemokratický... Geopolitika střední Evropy se za slogany neschová.
Modrý jelen – prý pseudo-analytický kanál. Je to portál profesionálního novináře Petra Bohuše, bývalého šéfredaktora ostravského zpravodajství a publicistiky České televize, poté šéfredaktora publicistiky ČT, kde mimo jiné dozoroval investigativní pořad Klekánice. Bohuš byl členem Správní rady Syndikátu novinářů České republiky. Dnes se hlásí spolu s několika bývalými vysokými státními úředníky ke spolku Národní rada obnovy. Ušlechtilé, i když k ničemu.
Mimo tyto výsostně politické a naprosto legitimní projekty si cenzoři z PSSI a pan „reportér politického týmu“ serveru Seznam Zprávy Matěj Nejedlý zasedli na různé ezokraviny, a ezokrávy, odpůrce očkování, popíječe sava a provozovatele kurzů emoční inteligence. Zde se můžeme o dezinformacích bavit, ale pokud nechce tento stát v médiích zavést fašistický pořádek. Nic z obsahů není hodno udání na státním zastupitelství. Nic nevyčnívá z houštiny svobody slova, uplatňovaného na českém internetu či v různých pestrobarevných magazínech pro ženy v přechodu. I blázen, pokud mu to soud výslovně nezakáže, může publikovat v tisku či na internetu obsah, který nevyzývá k trestným činům a či jiným důvodům, pro který lze svobodu slova podle článku 17 Listiny omezit. A to musí říci pravomocně soud, ne nějaký pošuk z neziskovky nebo redaktor obskurního lososového plátku.
Několik zkroucených paragrafů, zvláště pro vydavatele: Dle § 4 tiskového zákona 46/2000 Sb. i obdobného paragrafu vysílacího zákona 231/2001 Sb.
za vydaný obsah odpovídá vydavatel / vlastník média. Ne host, který lhal do mikrofonu. Ne redaktor, který to připravil k vydání či napsal pomluvu. Ne editor, který to pustil do vydání. Dokonce ani ne šéfredaktor. Ale majitel. Takže bych si dovolil poučený názor, že peněženka vydavatele Seznamu Zprávy je v potenciálním ohrožení.
Existuje něco jako
občanská čest fyzické osoby (§ 81 odst. 2 NOZ), které požívají ochrany v článku 10 Listiny základních práv a svobod , článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech a článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, odpovídající dobré pověsti právnické osoby. Jde o úctu, společenský respekt projevující se zejména přízní veřejnosti, příznivým míněním spotřebitelů o zboží nebo službách pocházejících z jednoho zdroje ( § 248 odst. 1 TZ a § 324 TZ). Čest má poslanec, čest má vysokoškolský pedagog. Čest má i podnikatel, pokud nepřestupuje zákon a to je mu třeba dokázat před soudem.
Trestného činu pomluvy (§ 184 trestního zákoníku)
se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Sakra, pane vydavateli, to bude drahý...
Pouze zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání uvádí, co se nesmí říkat v médiu, které je registrováno jako televize či rádio (§ 31 - § 54a zákona 231/2001 Sb.) Odvysílané pořady například
nesmí podněcovat k násilí nebo nenávisti vůči skupině osob nebo členovi skupiny z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání nebo přesvědčení, politických nebo jiných názorů, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, státního občanství, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, rodu, zdravotního postižení, věku, sexuální orientace nebo jiného postavení,
nesmí vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj nezletilých osob zejména tím, že obsahují pornografii nebo hrubé samoúčelné násilí,
nezařazovat pořady, které mohou utvrzovat stereotypní předsudky týkající se etnických, náboženských nebo rasových menšin...
Takže prosím neříkejte v televizi, že všichni muslimové jsou teroristi. Jen někteří.
Na evropské úrovni § 10 Úmluvy, stejně jako § 17 české Listiny základních práv a svobod, zajišťuje svobodu slova. Ať si o tom myslí Foltýni co chtějí.
Článek 2. odst,. 3 a 4 Ústavy České republiky totiž praví, že
(3) Státní moc slouží všem občanům a
lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan
může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Ona zlořečená Listina základních práv a svobod v článku 17 odst. 4 (stejně jako Úmluva v článku 10 odst. 2 obdobně) říká:
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně
vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Je potřeba jen zajistit, aby byla zaručena nejen svoboda projevu, ale i svoboda po projevu.
Je obecně uznávanou zásadou, že u difamujících skutkových tvrzení je důvodem vylučujícím omezení zákonem či kriminalizaci zpravidla skutečnost, že taková
tvrzení jsou pravdivá (resp. že příslušná informace odpovídá pravdě). Pravdivost těchto tvrzení ovšem musí
prokázat jeho původce (důkaz pravdy). Takže
dokazatelnou pravdou pomlouvat nelze a pověst člověka i dobré jméno firmy postavené na lži o sobě samém vede ke zničené pověsti zveřejněním pravdy.
Je pak také obecně uznávanou zásadou, že
svoboda slova není institutem bezbřehým. Za výkon tohoto práva obecně
nelze považovat tvrzení nepravdivých, resp. pravdě neodpovídajících skutečností. To se ale týká tvrzení skutkových, popisujících skutečnost, nikoliv propagandu. A netýká se to úsudku, čili komentáře.
Tolik judikát českého Nejvyššího soudu
30 Cdo 1385/2006.
Evropský soud pro lidská práva, pokud náhodou všechny vnitrostátní soudy zjourovatí, musí věnovat
maximální pozornost zásadám, které charakterizují „demokratickou společnost“. Svoboda projevu je jedním ze esenciálních pilířů takové společnosti, jednou ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého člověka. S výhradou odst. 2 článku 10 Úmluvy se vztahuje nejen na „informace“ nebo „myšlenky“, které jsou příznivě přijímány nebo považovány za neškodné nebo lhostejné,
ale také na ty, které urážejí, šokují nebo narušují stát nebo jakoukoli část populace. Takové jsou požadavky onoho pluralismu, tolerance a velkorysosti, bez nichž neexistuje „demokratická společnost“. To mimo jiné znamená, že každá „formalita“, „podmínka“, „omezení“ nebo „trest“ uložený v této oblasti musí být
úměrný sledovanému legitimnímu cíli.
Z jiného hlediska,
kdo vykonává svou svobodu projevu, přebírá „povinnosti a odpovědnost“, jejichž rozsah závisí na jeho situaci a technických prostředcích, které používá. Soud nemůže přehlížet „povinnosti“ a „odpovědnosti“ takové osoby, když se ptá, jako v tomto případě, zda „omezení“ nebo „sankce“ vedly k „ochraně morálky“, která je učinila „nezbytnými“ v „demokratické společnosti".
Ono totiž
není možné nalézt ve vnitrostátním právu jednotlivých států Evropy jednotné evropské pojetí mravů. Pohled jejich příslušných zákonů na požadavky morálky se čas od času a místo od místa liší, zejména v naší době, která se vyznačuje rychlým a dalekosáhlým vývojem názorů na toto téma.
To je poučení všech soudců z přelomového rozsudku Evropského soudu pro lidská práva
5493/72 1 Handyside v. UK. Budete se divit, ale rozsudek byl publikován v roce 1976.
Pamatujete na film Lid versus Larry Flynt? Tento spor pornomagnáta s americkým nábožensky orientovaným moralismem, ukončený po dvaadvaceti letech v roce 1999, se týkal obdobného případu, v americké judikatuře zásadního, protože se v první fázi2 zabýval „parodií, kterou nebylo možné rozumně považovat za pravdivou“, i když mohla karikovanému způsobit „emocionální úzkost“.
Při střetu garantovaných práv a svobod je věcí soudu, aby zvážil význam proti sobě stojících zájmů na principu proporcionality, tvrdí daleko mladší judikát českého Nejvyššího správního soudu 6 As 21/2007–109 3. Prozatím svoboda slova dostávala vždy přednost.
V rozsudku
Jersild v. Dánsko se Evropský soud pro lidská práva zabýval stížností novináře, který byl sankcionován za to, že dal v televizním pořadu
prostor k vyjádření příslušníkům neonacistického hnutí (to je něco stejně toxického, jako onen proruský narativ)... Soud uplatnil zásadu, že
posel je chráněn, i když přináší špatné zprávy a dospěl k závěru, že uložení sankce představovalo porušení svobody slova dle čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
Přestože nesmí média překračovat určité meze, zejména pokud jde o pověst a práva druhých, jejich povinností je předávat – způsobem, který je v souladu se svými povinnostmi a odpovědností – informace a myšlenky
o všech záležitostech veřejného zájmu.
Nejen, že tisk má za úkol tyto informace a myšlenky předávat: veřejnost má také právo je dostávat. Pokud by tomu bylo jinak, tisk by nemohl hrát svou zásadní roli „veřejného hlídacího psa“.
V češtině vyzýváme někoho tak, že pátým pádem voláme. Pokud tedy nevoláme pátým pádem Židy do plynu nebo Palestinu od moře k řece, nezneužíváme-li svobody slova proti smyslu svobod, abychom například svými výroky rozdmýchávali etnickou nenávist či svým ignorantstvím způsobili šíření nakažlivé choroby, nebo způsobili popáleniny jícnu savem, ale pouze vyjadřujeme svůj kritický názor na věci veřejné, včetně oprávněnosti nebo šance vyhrát válku, nikoliv však na délku něčího pohlaví (což jest sféra soukromá), požíváme ochrany, práv a svobod světa postaveného na vládě práva.
Politici to mají trochu jinak. Musí snést víc. Hranice přijatelné kritiky jsou širší, pokud jde o politika – nebo politickou stranu – jako je pan Le Pen a Front National – jako takové, než pokud jde o soukromou osobu. Pan Le Pen, přední politik,
je známý pro své kruté projevy a extremistické názory, kvůli kterým byl několikrát odsouzen za podněcování k rasové nenávisti, bagatelizace zločinů proti lidskosti, zohledňování zvěrstev, omlouvání válečných zločinů, urážky veřejných činitelů a urážlivé poznámky.
V důsledku toho se vystavil tvrdé kritice, a proto musí v této souvislosti projevit obzvláště vysokou míru tolerance, pravil Evropský soud pro lidská práva a předznamenal tím výsledek českého Ústavního soudu v případě, známém jako „Pitomio II“. …
Svoboda projevu není cílem sama o sobě, ale prostředkem k vytvoření demokratické společnosti, pravil soud.
Informují-li média o válce na základě informací jedné strany sporu (ta druhá je přece fuj), je to vždy špatně, protože ve válce každý lže a my máme právo pro vytvoření samostatného názoru slyšet lži obou stran. Jako soud.
Audiatur et altera pars. Nechť je slyšena i druhá stana. Informační válka je integrální součástí bojových taktik na oklamání protivníka všech armád světa a všech režimů, ruské, ukrajinské, izraelské či palestinské nevyjímaje. Ani Hizballáh nemluví pravdu. Tím méně Brusel. Za druhé světové lhala i BBC, ten etalon žurnalistiky.
Komu nelétají kulky nad hlavou a není na bojišti, aby vše viděl na vlastní oči, musí si „objektivní a vyvážené informace pro vytvoření názoru“ opatřit z obou stran. Komu věřit a komu nevěřit nikdo neporadí. Ale lze se podívat na měsíc staré zprávy a zjistit, kdo a o čem lhal víc. To je jediné kritérium: klasifikace zdrojů a křížové porovnání zpráv. Já na to už mám plugin v prohlížeči a tím se blížím analytickému oddělení rozvědky. Druhý plugin mám na rozpoznávání popularity zpráv a tak uhodnu, kterým zprávám uvěří třeba v redakci zpravodajství České televize. Od té chvíle vás zpravodajství začne bavit jako koníček.
Kdysi to bylo složité. Nacisti trestali poslech zahraničního rozhlasu zastřelením. A tak nevěřili, ani když jim oznámili, že válku prohráli. Matěj Nejedlý a jeho zdroje by chtěli trestat vyhladověním. Naštěstí stále ještě máme obsahově inertní internet, který přinese stejně rychle pravdu i lež. Obojí nám v okamžiku robotický překladač přeloží z desítek jazyků do toho našeho. Není problém číst Žen-min ž'-pao v češtině. A tak JEDNOU PROVŽDY skončila doba Foltýnů, kteří by chtěli určovat, kdo smí a kdo nesmí co vidět nebo slyšet. Ten ošklivý technologicky neutrální a demokratický internet přináší mimo jiné i aplikace VPN, které nám umožní podívat se i na stránky, které před námi chce Evropská unie utajit a tak je zakázala. Ale i když si z Prahy nekliknu na „Putinův“ Sputnik, kliknu si z Brazílie nebo Thajska přes onu VPN. Ale ono to není potřeba... Dnes už pravdu přizná nejen RaptorTV nebo Kateřina Konečná, ale i Washington Post. Protože utajit už nic nejde.
Hlupáci, jako bývalá komisařka Jourová, se ještě pokoušejí bojovat s pokrokem zastrašováním, směrnicemi a nařízeními, ale marně. Internet neví, co je to Evropská unie. Pro něj je to jedna doména ze stovek jiných. Čas mezi dezinformací a informací se zkracuje. Politický boj se plynule přizpůsobuje a metody politického marketingu všech politiků všech stran všech zemí už počítají s nezjistitelností polopravd i pololží.
Je to cesta, která nezná dobré zprávy. Na jejím konci nahradí víra (v to, že se něco nějak někde stalo) znalost. Protože dezinformace neexistují. Existuje pouze jedna informace a druhá informace. Jeden zdroj a druhý zdroj. Pokud se liší, nemáme jiné kritérium výběru, než naše sympatie k jednomu nebo druhému zdroji. Případně znalost kontextu a dlouhodobou klasifikaci zdrojů, při které se musíme spolehnout pouze na znalosti. Žádný google ani facebook to za nás neudělá. Spolehnout se budeme moci pouze na svoje oči a svoje uši, a u naprosté většiny událostí nebudeme. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. To pravil apoštol Jan před dvěma tisíci lety (Jan 8:32). Věříte mu? Já ne.
1 Rozsudek ECHR 5493/72 Handyside v. UK. ECHR 1976. nakladatelství Stage 1 – vydání „pobuřující“, „obscénní“ a „podvratné“ knihy „The Little Red Schoolbook“
HTML EN:
https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57499
2 Rozsudek NS USA 485 US 46 Hustler Magazine v. Falwell, 1988
HTML EN:
https://supreme.justia.com/cases/federal/us/485/46/
3 Rozsudek NSS 6 As 21/2007–109 Prima v. RRTV
HTML CZ:
https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/ns ... 1-2007-109
4 Rozsudek ECHR 15890/89 Jersild v. Denmark, ECHR 1994
HTML EN:
https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57891
5 Rozsudek ECHR 19983/92 Rozsudek De Haes, Gijsels v. Belgium, ECHR 1997. pomluva soudce novinářem
HTML EN:
https://hudoc.echr.coe.int/spa?i=001-58015
6 § 45 rozsudku ECHR 5493/72 Handyside v. UK
7 Rozsudek GC ECHR 21279/02 a 36448/02 Lindon, Otchakovsky-Laurens, July v. France. ECHR 2007
https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-82846
