Bití ze státnických důvodů: Berlínská policie se znovu zbláznila. Policisté násilně zbili „propalestinské“ účastníky demonstrace ke Dni žen. Policie své činy tajila a proti svým obětem vznesla nepodložená obvinění. Mnoho médií následovalo její příklad.
Susan Bonath popisuje řádění policie na MDŽ v Berlíně – takhle snad zacházejí s protestujícími ženami jen Turci.
Zapomeňte na „feminismus“: Berlínská policie na Mezinárodní den žen znovu ukázala, že si z toho moc nedělá. Neuvěřitelnou brutalitou zaútočila na demonstranty – jmenovitě na ty, kteří upozorňovali na pokračující izraelské ignorování práv žen v Palestině a odsuzovali nečinnost německé vlády. Genocida v přímém přenosu podporovaná USA a Německem je jedním ze zakázaných témat. Každý, kdo s ním promluví, je vystaven represím ze strany státu.
Videozáznam ukazuje policisty v přilbách, zuřivostí zcela bez sebe a křičící, jak opakovaně mlátí účastníky do obličeje, někteří z nich zřejmě měli rukavice na přitvrzení rány. Policista škrtí a bije ženu, která už je jeho kolegy přitisknutá k zemi, přičemž na bezmocnou ženu opakovaně agresivně křičí. Další záběr ukazuje policisty v plné výstroji, jak vláčejí ženu po zemi.
https://twitter.com/i/status/1898453075670511748
Policie ve své vágní zprávě ale o rozsahu vlastního násilí nic neříká. Jak se očekávalo, místo toho preventivně spojuje tvrzení o údajných přečinech demonstrantů. Přestože mají vlastní kamerové týmy a filmové záznamy, zatím o tom neposkytli žádné důkazy – běžná policejní praxe.
https://twitter.com/i/status/1898504556532613587
Když přední německá média již nemohla ignorovat násilná videa, která se objevila a šířila je i zahraniční média, byla viditelně vděčná za pokusy násilné strany konfliktu, policie, ospravedlnit své násilí. Veřejnoprávní stanice rbb dokonce „zapomněla“ použít genderově neutrální jazyk a absurdně naznačila, že mlátili pouze policisté. Bylo pro hlasatele příliš trapné referovat o ženských „mlátičkách“ v uniformách?
Aktivisté úmyslně zbiti
O co vlastně policejnímu státu šlo, lze ale vyčíst ze zprávy berlínských úřadů. Podle zprávy berlínské bezpečnostní síly již „důrazně varovaly organizátory demonstrace před jejím začátkem, že existuje propalestinský blok více než 250 lidí, z nichž někteří byli velmi emotivní“. Policie oznámila, že „všechny trestné činy z tohoto bloku bude stíhat důsledně a s nízkou hranicí pro zásah“.
Jinými slovy, policie chtěla tvrdě zasáhnout proti lidem, a proto hledala lupou obvyklá kriminalizovaná „propalestinská“ hesla, jako „Od řeky k moři…“. Krátce po začátku řekla, že už slyšela „protiizraelské pokřiky“. Jako vždy zůstává nejasné, co přesně tím policie myslí. Dává to však jasně najevo: na kritiku Izraele bude vždy odpovězeno násilím.
https://twitter.com/i/status/1898495078412194245
Tak to státní orgány udělaly. A zcela evidentně po rychlém „policejním zásahu“ – tedy použití pepřového spreje, pěstí, zatýkání a tak dále – následovala další eskalace. Policie vágně „hlásí“ „akty odporu, porušování míru, pokusy o propuštění vězňů a fyzické útoky“, včetně „úderů, kopanců a házení lahví“.
Nepodložené policejní historky
Problémem příběhu je, že policie na rozdíl od demonstrantů nepředložila žádné důkazy na podporu svých tvrzení, ačkoli „operační velení nařídilo kompletní shromažďování důkazů v obraze i zvuku“, jak uvedla ve svém prohlášení. Zkušení demonstranti nebo ti, kteří doprovázeli nevítané demonstrace – protesty proti covidovým opatřením jsou jen jedním příkladem – mají své důvody, proč jsou vůči policejním zprávám velmi podezřívaví.
Lze vyjmenovat desítky případů, kdy policie zatajila nebo překroutila to, co na demonstraci skutečně pozorovala, a někdy to doplnila jednoduše vymyšlenými historkami. Klasickým příkladem toho je demonstrace v Dessau v Sasku-Anhaltsku v roce 2012 na památku černého Afričana Ouryho Jalloha, kterého v roce 2005 upálili policisté v místní policejní cele.
Ačkoli slogan „Oury Jalloh – Byla to vražda” bylo dříve dokonce soudem považováno za chráněné svobodou projevu, policie na to 7. ledna 2012 neměla náladu. Shromáždění bez varování obklíčili, vtrhli na něj, strhli příslušné nápisy a účastníky nevybíravě zbili. Dokoncedva lidé, kteří shromážděnímonitorovali, nenesli transparenty a pokusili se situaci deeskalovat, jeden z nich skončil bezvědomí v nemocnici.
Oběť později útočníky nahlásila a z incidentu byl i videozáznam. Policie ale zareagovala jako obvykle: podala obžalobu, soud pachatele zprostil viny – a oběť odsoudil k čtyřmístné pokutě za údajný odpor vůči státní moci. Důvod: Policista si vymkl prst – ale to bylo soudci jedno. Nevadilo mu ani to, že se policejní tiskové zprávy k této záležitosti ukázaly jako z velké části lživé. I u soudu si stát užívá „bonus za pravdu“.
Oběti ženské genocidy
Když už mluvíme o filmovém materiálu: Na palestinských územích je také spousta izraelských válečných zločinů, některé z nich zveřejnili online sami izraelští vojáci. Je těžké popřít, že izraelská odvetná kampaň je otevřeně namířena proti civilnímu obyvatelstvu. A to je přesně to, co mnohá média ignorují a co je rozhodně téma pro Mezinárodní den žen.
Z nejméně 50 000 zabitých a více než 100 000 zraněných v pásmu Gazy jsou asi dvě třetiny žen nebo nezletilých. Izrael také stále více bombarduje Západní břeh do trosek; stovky mimozákonných vražd a tisíce vysídlení jsou od konce roku 2023 odpovědností okupační armády. Trpí tím samozřejmě i ženy a jejich děti, které Izrael a německá média s oblibou dehumanizují jako „vedlejší škody“ nebo „lidské štíty“.
Jak známo, Izrael nedeportuje „jen“ palestinské muže, ale i ženy a nezletilé do svých mučících táborů a nechává je tam shnít, většinou bez obvinění. A již téměř dva týdny vojenský stát podporovaný USA znovu blokuje veškeré dodávky potravin, vody, léků a paliva do pásma Gazy. Izrael mezitím také přerušil veškeré dodávky elektřiny.
To je nejen nezákonné podle mezinárodního práva, ale pro každého jasně uvažujícího člověka je to masová vražda. A rozhodně to nemá nic společného s feminismem, když se ženy musí dívat, jak jejich děti umírají po pití špinavé vody, nebo je musí vyškrabovat z trosek poté, co byly rozbombardovány – o nedostatku hygieny a soukromí ani nemluvě. Na ženské oběti se často zapomíná.
Bití ze státního důvodu
Německá média to všechno většinou moc nezajímá. Pozorují genocidu z velmi vzdálené perspektivy a nazývají to „objektivitou“. Nejen v mainstreamovém mediálním byznysu se izraelská propaganda i zprávy německé policie těší větší důvěryhodnosti než výpovědi svědků, a dokonce i videozáznamy.
Tisk již opouští základní žurnalistické standardy: Stejně jako označil kritiky covidových opatření za „nacisty“ a „konspirační teoretiky“ a mírové aktivisty jako „konspirační teoretiky“ nebo „Putinovy trolly“, mění odpůrce genocidy v „antisemity“, často kódované jako „nenávidící Izrael“. Z nežádoucích tak opět konstruuje bezcenné, které pak policie může bez ostychu zmlátit bez ohledu na to, zda jde o muže či ženy, bez ohledu na všechna lidská práva.
I když někdo nesouhlasí s názory demonstrantů, jedno zbývá říci: těžce ozbrojení muži mlátili neozbrojené ženy, protože se jim nelíbily jejich názory – a v některých případech, jak prozrazují nahrávky, tak činili téměř v bojové extázi.
Politické a mediální tlachání o rovnosti žen a mužů, které již nadále selhává kvůli nerovnému odměňování, se opět zvrhává v pouhý politický stylistický prostředek, který je podle libosti používán, negován nebo dokonce zneužíván. Berlínští policisté by se však měli jmenovat tak, jací jsou: násilníci a popírači genocidy v uniformách, kteří prosazují německý „státní zájem“ pěstmi a obušky.
Každý je svého štestí strůjce. 
.