Historie, kterou nás neučili...

Odpovědět
Hektor
Samostatný redaktor
Příspěvky: 1818
Registrován: 16 úno 2017, 06:53

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Hektor » 15 bře 2025, 09:05

Zoberte si takú Fukušimu, okrem susedov Japonska to je zabudnutá téma.

Uživatelský avatar
martanus
Redaktor - závislák :-)
Příspěvky: 16726
Registrován: 01 úno 2017, 10:16

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od martanus » 21 bře 2025, 20:48

Podle šéfa výboru Rady pro finance, daně a celní politiku Hetmanceva dosáhne ukrajinská ekonomika předválečné úrovně "s takovým tempem obnovy" až v roce 2034.

Ukrajina by si měla vzít příklad ze zemí bývalé Jugoslávie, které nedokázaly obnovit svůj trh práce a infrastrukturu téměř 25 let po skončení konfliktu kvůli intervenci NATO.

Ukrajina zatím svou situaci jen zhoršuje - hromadí dluhy, nadále ztrácí území, průmyslové objekty i lidi (migranty i zabité).
https://t.me/banksta/67673
Regiony s nejvyšší nezaměstnaností jsou většinou válkou zmítané země. Země bývalé Jugoslávie nebyly od 90. let 20. století schopny snížit nezaměstnanost, a to i přes pomoc EU. @banksta
https://t.me/banksta/65541
A : "Kdo jednou poznal světlo, už nikdy nechce žít ve tmě"
Nikdy není pozdě udělat správnou věc.
Albert Einstein: „Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude.“

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 49454
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 26 bře 2025, 10:38

https://svobodny-svet.cz/nesmyslne-regu ... oucasnost/
Nesmyslné regulace oslabily kdysi Španělsko. Poučení pro současnost?
D. TOLAR
Ve Španělsku existovala ve středověku mocná organizace pastevců ovcí s názvem Mesta. Královský dvůr ji za pomoci různých regulací masivně podporoval. Na konci byl hladomor a podle některých historiků zaostávání Španělska za zbytkem Evropy při rozvoji průmyslu. Může Evropa dneška zaostat podobně?

Mesta, nebo v plné verzi „Počestná rada Mesty”, byla profesní organizace pastevců ovcí. V roce 1273 ji založil svým výnosem kastilský král a přežila až od počátku 19. století. Mesta sdružovala nejen všechny španělské chovatele a pastevce ovcí, ale dohlížela i na chovatele dobytka.

Jednalo se o mocnou organizaci, která měla úzký vztah s Kastilskou korunou, jež vládla dlouhou dobu na Pyrenejském poloostrově. Výměnou za významné příspěvky do státní pokladny dostala Mesta od krále řadu politických a dalších výsad. Svým způsobem ovlivnila i Ameriku, neboť název „mustang” pro amerického divokého koně je odvozen od koně patřícího Mestě, kterému říkali „mestengo”.

Výsady a regulace
Nejvýznamnější výsadou Mesty byla ochrana cest a rozsáhlých pastvin pro ovce. Cesty se nazývaly „cañadas” a ty nejvýznamnější dostaly navíc přívlastek „královské”. Pastevci na koních po nich hnali svá stáda na konci léta ze severnějších částí Španělska do zimních pastvin na jihu v oblasti dnešních regionů Andalusie a Extremadury. Mesta pro své členy garantovala mimo jiné volný průchod po „caňadas”, pastevci nemuseli platit mýto nebo majitelé pozemků nesměli stavět ohrady, aby nebránili průchodu stád.

V 15. století začalo Španělsko vyvážet kvalitní vlnu plemene Merino. Plemeno byl vyšlechtěno ve Španělsku, které si chtělo udržet monopolní postavení v jeho produkci, a proto dlouhou dobu tvrdě trestalo jakýkoli pokus o vývoz ovcí Merino do jiné země. Vývozcům dokonce hrozil trest smrti.

Export kvalitní vlny byl pro chovatele výnosný mimo jiné proto, že Mesta zajistila pro své členy od královské koruny různé daňové výhody při vývozu. V čím dál větší míře tak členové Mesty rozšiřovali řady španělských vyšších vrstev.

Obilí netřeba
Na konci 15. století začal chov ovcí omezovat pěstitele obilí. Majitelé pozemků, na kterých bylo do té doby pěstováno obilí, museli zrušit jejich ohrazení a Mesta zajistila významné rozšíření pasteveckých cañadas ze severu na jih. Královský dvůr pěstitele obilí dále zatížil zvláštní daní, která financovala údržbu cest.

Na počátku 16. století začala v Evropě růst cena obilí. Španělský královský dvůr se obával, že růst cen bude znamenat tlak na to, aby se na pastvinách začalo znovu pěstovat obilí. Reagoval regulací jeho cen a umožnil majitelům pozemků, aby bez ohledu na dlouhodobé smlouvy zvedli pěstitelům obilí cenu za pronájem.

Farmáři se dostali pod tlak, neboť na jedné straně jim rostly náklady na pronájem půdy a na straně druhé jim stát reguloval prodejní cenu. Výsledkem byl krach mnoha pěstitelů obilí a vylidnění venkova, neboť lidé se začali přesouvat do měst.

Hladomor a zaostávání
Španělsko muselo dovážet obilí z Evropy, ale protože jeho distribuce do centrálních oblastí země byla ve středověku náročná, postihla v průběhu 16. století španělské regiony období hladomoru. A to přesto, že pravděpodobně až třetina půdy vhodné pro pěstování obilí ležela následkem dřívějších regulací ladem.

Podle některých historiků byla podpora chovu ovcí a pastevectví rozsáhlými regulacemi včetně zasahování do majetkových práv důvodem, proč se ve Španělsku nerozvinula v následujících stoletích průmyslová výroba stejným způsobem jako ve zbytku Evropy.

To nebylo vše. Na konci 15. století zmrzačil královský dvůr slibně se rozvíjející španělskou textilní výrobu. Jak? Vydal zhruba stovku regulací.

Post scriptum
Pozn. autora:
Historická záhada
Španělsko není jediné, které uregulovalo svoji ekonomiku k úpadku. Needhamova otázka je název pro historickou záhadu, která zkoumá, proč Čína zaostala za světem, přestože ve 14. století byla technologicky daleko před západní Evropou. Vynalezla střelný prach, magnetický kompas i papír. Odpověď na Needhamovu otázku není definitivní, ale jedna z teorií říká, že důvodem postupného propadu Číny byl „úředník silnější obchodníka”.

Stát nikdy nebude schopen určit, která nová technologie bude ta vítězná, protože nemá dost informací. Nové technologie vznikají metodou pokus a omyl v nejrůznějších koutech společnosti a ta vítězná se pozná podle toho, že jsou za ni ochotni ostatní lidé zaplatit peníze. Svoje, ne z dotací.

Stejně tak není stát schopen poznat, který průmyslový obor si zaslouží, aby byl podporován jako třeba Mesta ve Španělsku, a který je nutné zatížit dodatečnými daněmi.

Největší problém
Neschopnost vybrat to, co má býti státem podporováno, není ale největším problémem. Největším problémem je zarputilost, se kterou stát trvá na tom, že společnost musí kráčet po nesprávně zvolené cestě.

Když soukromý sektor vsadí špatně třeba na elektroauta, relativně brzo se proti němu postaví nepřemožitelný soupeř. Jmenuje se Madam Ztráta. Je nestranná, naprosto spravedlivá a nezkorumpovatelná. Je jedinou silou, u které si může být každý jistý, že měří podle hesla „padni, komu padni”. Madam Ztráta přemůže každé ego, které si nechce přiznat, že tudy cesta nevede. Donutí firmu, aby změnila kurz a začala dělat něco jiného nebo něco jinak přesně v okamžiku, kdy soukromé peníze dospějí k závěru, že šance na úspěch neodpovídá riziku.

Na stát, jeho experty a státem placené aktivisty je Madam Ztráta krátká. Stát si natiskne peníze nebo je ukradne občanům. Ego elektroautařů a různých aktivistů nemá soupeře. Oni sami jsou povětšinou placeni státem, a proto jsou jejich jedinou argumentací výkřiky, že stát musí občany okrást ještě více, aby oni mohli rozhodnout, kdo si zaslouží ochranu před Madam Ztrátou.

Vláda je horší než lupič
Americký podnikatel Lysander Spooner ve svém slavném eseji kdysi napsal:

Teorie naší vlády je ale zcela odlišná od reality. Skutečnost je taková, že vláda stejně jako lupič říká člověku: Tvé peníze, nebo tvůj život.

Vláda vskutku nepřepadne člověka na osamělém místě, nevrhne se na něj z příkopu, nepřiloží mu k hlavě pistoli a neprohledá mu kapsy. Ale vládní loupež není o nic méně loupeží; je mnohem podlejší a hanebnější.

Lupič na sebe bere odpovědnost za svůj zločin a riskuje sám. Nepředstírá, že má na vaše peníze oprávněný nárok nebo že je hodlá použít ve váš prospěch. Nepředstírá, že je něco jiného než lupič. Není tak drzý, aby prohlašoval, že je pouhým „ochráncem” a že bere lidem peníze proti jejich vůli jen proto, aby je mohl „chránit”.
Protože proti státu a jeho expertům nestojí Madam Ztráta, je výsledkem zarputilé pokračování po cestě, která vede, jak historie opakovaně ukázala, k úpadku společnosti.
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 49454
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 26 bře 2025, 11:22

hodné prečítania...
http://www.regionalninovinky.cz/languag ... view=true/
Juraj Draxler: Tři zvláště hloupé mýty, které šíří propaganda o Rusku
Probereme si je postupně, nahlédneme postupně i do naprosto fascinující historie Ruska. Ale dnes začněme tím nejbrutálněji jednoduchým, mimořádně hloupým mýtem, píše na facebooku Juraj Draxler, slovenský politolog:

MÝTUS č. 1: Rusko je roztahovačné. Pokud ho nezastaví Ukrajina, do několika let napadne EU.
Bože můj, neuvěřitelná hloupost bez logiky od lidí, kteří se na jedné straně posmívají, že Rusko neumí dobýt ani Donbas, na druhé tvrdí, že se chystá v dohledné době napadnout obrovskou EU.

Zkusme si to ale ještě rozebrat přes následující tři otázky:

Pokud jsou chorobně roztahovační, proč se neroztahují?
Protože těch poměrně jednoduchých soust mají k dispozici dost. Rusko dosud nezabralo ani Abcházie ani Jižní Osetii, ačkoli oba regiony jsou na něm klíčově závislé. Neobsadila Gruzie, poté, co ono napadla právě zmíněnou Jižní Osetii a Rusko zasáhlo s cílem region ochránit. Gruzínce do pár dní porazili na hlavu - ale pak se stáhli!! To jak, prosím pěkně?? Z úrodné, strategicky dobře umístěné země! Rusko nikdy nenapadlo ani Ázerbájdžán či Kazachstán (naopak druhému pomohlo potlačit islamistickou revoltu a poté se stáhlo). Přestože obě země jsou mimořádně bohaté na nerostné suroviny, a mají nezávislou zahraniční politiku (včetně dobrých vztahů s EU, u Ázerbájdžánu, a USA, to zase v případě Kazachstánu). A nic! Žádné napadení. Totéž v případě Mongolska, které přitom v sovětských dobách bylo jakými protektorátem SSSR, a také je atraktivní z hlediska surovin. A prakticky nemá armádu a dobře vychází s neruskými státy. A nic, žádná invaze. Turkmenistán? Detto.

Jenže vysvětlení je jednoduché: žádná z těchto zemí nemá sice ani vazalský vztah k Rusku, ale ani otevřeně nepřátelský. Prostě s ním normálně vycházejí, udržují hospodářské vztahy tam, kde je to pro oba výhodné, nepotlačují násilná práva ruských menšin, a hlavně nejdou do spolků, které by znamenaly strategické ohrožení bezpečnosti RF. (Výjimkou bylo Gruzie za Saakašviliho, ale ne ve smyslu, že by Rusko bylo strategicky ohroženo, na to je příliš malé a příliš daleko od srdce RF. A dlouho to netrvalo.)

Čili, nejdou si vzít to, co jde vzít snadno, ale chystají se na takové mega sousto, jako země EU. To kdo, prosím, nástojí na takové logice?

Druhá otázka: jsou-li tak hrozně dobyvační, proč nedobyjí Ukrajinu?
Rusko nepřikročilo k obecné mobilizaci, takže na Ukrajině nikdy neměly ani zdaleka jednotky, kterými by mohly zabrat nějaké území, které by znamenalo konec Ukrajiny jako takové. Rusko má ještě letos výdaje na zbrojení menší, než v sovětských časech, nedošlo k žádné masové hospodářské mobilizaci.

Jak je to možné, vždyť oni nemocně chtějí dobývat? A to jak by chtěli podobným způsobem jít ne proti rozbité Ukrajině, ale NATO?

Jenže: prostě jen vojensky soustavně tlačí v té míře, která je nutná, aby dosáhly splnění svých požadavků.

No a provokativně do třetice: nejsou náhodou země EU jakože kryté jaderným deštníkem NATO?
Čili buď jsou Rusové zároveň nenasytní dobyvačníci a zároveň blázniví sebevrahové, nebo ten deštník NATO zase až tak moc neznamená.

A dodám ještě jednu věc: v Rusku NIKDO alespoň vzdáleně relevantní nekřičí, že by měly dobývat země EU.
Pokud, tak nějaký propagandista zakřičí, že by měli bombardovat Berlín, nebo něco podobně hloupé. Ale to a) křičí pro ty nejspodnější vrstvy ruské společnosti, lidi, kteří nemají nic kromě výparů vodky nebo samohonky a potřebují slyšet něco dramatické, pro politiku jako takovou to nemá žádnou relevanci (zajímavé, právě včera jeden z bývalých šéfů izraelských tajných služeb volal po jaderném j) nějaký propagandistický blbec řekne, tak ve smyslu, že když na nás útočí, přes Ukrajince, tak my bychom uměli odpovědět. NE ve smyslu: chceme vládnout Berlínu, Paříži či Trebišovu.

Naopak základní a neustálý narativ z ruské strany je: nechte nás na pokoji, tak, jak jsme. NE: chceme vám vládnout. Ani ne: chceme vás zničit, Rusové ještě dnes rádi dívají západní filmy, pokud by nebylo sankcí, kupovali by si západní značky, chodili by na dovolené do Francie, UK, Itálie či, dejme tomu, České republiky nebo Bulharska. Což, opět protilogicky, propaganda také zdůrazňuje, ale pak tvrdí, že to všechno Rusové chtějí zničit. Neboť jsou prostě takoví. No, úžasné.

Prostě dobyvačné výroky nenajdete. Ale přesto některé, s prominutím, kreatury na vysokých politických postech v některých zemích EU tento nesmysl šíří, proti vší logice a faktům, a naši místní géniové, v opozici, v médiích, to s překrásnou, přímo esteticky dechberoucí tupostí opakují
.
http://www.regionalninovinky.cz/zpravy/ ... o-rusku-2/
Juraj Draxler: Tři zvláště hloupé mýty, které šíří propaganda o Rusku (2)
MÝTUS č. 2: Kreml neuznává právo Ukrajinců na vlastní stát, neuznává Ukrajince jako národ.
Pokračujeme druhým ze tří klíčových mýtů o vztazích Ruska a Ukrajiny, píše na facebooku Juraj Draxler, slovenský politolog:
Začněme kvízem. Kdo je autorem následujících výroků?
„Věci se mění a země a společenství také. Samozřejmě, že někde se konkrétní společenství v důsledku různých příčin a historických procesů začne vnímat jako národ, oddělený od jiných. Jak se k tomu postavit? Jednoduše - s respektem. Chcete mít vlastní stát? Ať se líbí."
„Víme, že Ukrajinci jsou pracovití a talentovaní. Pokud budou tvrdě a úporně pracovat, budou úspěšní a budou vynikat. Tyto kvality stále mají, podobně jako otevřenost, optimismus a pohostinnost."
„Respektujeme ukrajinský jazyk a jejich tradice. Respektujeme snahu Ukrajinců o to, aby žili v zemi, která bude svobodná, bezpečná a blahobytná."
„Řeknu to jednoznačně – Rusko nikdy nebylo a nikdy nebude „antiukrajinské“. A jaká bude Ukrajina - to je na rozhodnutí jejích občanů."
Kdo je autorem všech těchto výroků? Vladimír Putin. Pocházejí dokonce z jednoho textu. Z eseje, kterou zveřejnil v červenci 2021. Bizarní, propaganda obvykle tvrdí, že tímto textem zpochybnil ukrajinskou státnost.

S neuvěřitelnou lehkostí to opakují lidé, kteří text nikdy nečetli.

Přestože (ještě jednou si prohlédněte ty výroky!), to zjevně není pravda.

V dané eseji se Putin, kterého pak silně dezinterpretovali, ve skutečnosti ohradil vůči dvěma věcem: Tou první byl fakt, že ukrajinskou státnost postupně začaly unášet silně nacionalistické kliky, které „ukrajinskost" přímo definovaly jako „antiruskost". V jejich pojetí nelze být Ukrajincem bez nenávisti k Rusku. Putin říká: „Dnes se za skutečného ukrajinského patriota pokládá jen ten, kdo nenávidí Rusko."

S tím se dá jen souhlasit, štafetu národovosti si pro sebe zabrali lidé, kteří bezostyšně stavějí na odkazu Bandery a dalších.

Připomenu, hned první parlament fungující po převratu v roce 2014 přijal zákony namířené proti ruskému jazyku (což přímo vedlo ke konfrontaci na Krymu a na Donbasu).

A to okamžitě a vysoce provokativní: Okleštěný parlament, ze kterého byla vyhnána velká část zástupců do té doby vládní strany, 22. 2. zbavil prezidenta moci (protiústavně) a již druhý den, 23.2. zrušil dosavadní jazykový zákon, chránící ruštinu, rumunštinu a maďarštinu jako regionální jazyky. Zastupující prezident sice tento akt odmítl podepsat, ale o několik let později se tvrdé normy namířené proti ruskému jazyku vrátily.

Zároveň v centru Kyjeva, a nejen tam, davy skandovaly, že je třeba oběsit „Moskaly", jak západoukrajinští nacionalisté říkají jednak Rusům obecně, ale v ukrajinském kontextu speciální obyvatelstvu východní a jižní Ukrajiny, které se hlásí k ruské kultuře.

Druhou věcí, vůči které se Putin v daném textu ohradil, je snaha právě těchto západoukrajinských nacionalistů přivlastnit si celé území Ukrajiny, i kulturní. Jako by všude po staletí žili lidé mluvící ukrajinsky a cítící se stejně jako Haličané.

To ale historicky vůbec nesedí, obrovská část území dnešní Ukrajiny byla ještě v 19. století vnímána jako jasně ruská. Putin v této souvislosti říká, že moderní Ukrajina je v zásadě sovětský výtvor a i když se to ne každému líbí, je v tom mnoho pravdy.

Také poznamenávám, že právně čisté rozpuštění Sovětského svazu by bylo bývalo takové, kdy by území Ukrajiny bylo tak velké, jak bylo, když Ukrajina do Sovětského svazu, přesněji tehdy Sovětského Ruska, přišla (čímž se Ukrajina pokládala za jeden ze zakládajících států pozdějšího Sovětu).

To je poněkud provokativní myšlenka ale své rácio má. Každopádně, Putin ji jen zmínil a v textu už pak dále nestojí na tom, že Ukrajina by neměla existovat jako samostatný stát v hranicích, které získala po roce 1918.

Jen v textu ilustruje, kolik mají obě země společného a že by neměly být nepřáteli.

Esej končí výzvou: „Vždyť se jen podívejme na Rakousko a Německo, nebo USA a Kanadu, jak žijí bok po boku. Mají podobné etnické složení, kulturu, dokonce společný jazyk, a zároveň jsou suverénními zeměmi, s vlastními zájmy a nezávislou zahraniční politikou. Ale jsou také značně navzájem integrované. Zakládají si rodiny, studují, pracují, společně podnikají. Mimochodem, stejně jako miliony Ukrajinců, které žijí v Rusku. Rusko je otevřeno dialogu s Ukrajinou a jsme připraveni diskutovat o všech komplexních otázkách našeho vztahu."

Asi těžko to lze označit za text vyzývající po zrušení Ukrajiny, že?

Mimochodem, nedávno jsem si prohlédl diskusi s ukrajinskou novinářkou Dianou Pančenkovou s Alexandrem Duginem.

Dugin je v hloupých článcích označován za „Putinova ideologa".

To je naprostý nesmysl, z hlediska ruské politiky je okrajovou figurou. Pravidelný přístup do médií dostal až nyní, během války, kdy se režim snaží ukázat, že za ním stojí co nejrůznorodější scéna, včetně všech, kteří se hlásí k umírněnému patriotismu, jako Dugin.

Ten byl v 90. letech opravdu často provokativní a extrémní. Dnes vystupuje o dost umírněněji. A v rozhorovu s Pančenkovou (dá se podívat na jejím Youtube kanálu) sice opakuje některé své výroky o potřebě obnovy ruského impéria (které nijak nezahrnuje země mimo hranice někdejšího ruského impéria, tedy žádné zabírání území EU), ale nezpochybňuje, že část Ukrajinců má svébytnou kulturu a že to je třeba respektovat. (Věc trochu komplikuje to, že Rusové používají slovo „narod" v poněkud odlišném smyslu, než je tomu v ruštině. Třeba chápat, zda myslí tímto slovem a co tím, když mluví o „gosudarství", ale při troše snahy to není těžké pochopit.) Neříká, že Ukrajince je třeba si podmanit, naopak, Ukrajince vyzývá, aby se dobrovolně k projektu obnovení impéria přidali. Mimochodem v tom rozhovoru vystupuje mnohem umírněněji než část naší desinfo-konspi scény, která se stylizuje jako proruská.

Ta zahrnuje i lidi, kteří si takové přirozené lidské potřeby jako respekt, pozornost a lidskou sounáležitost, dokáží pořídit jen ve výprodeji, a tak si tu pozornost vynucují alespoň protofašistickými výroky o ukronacistech, kterým je třeba vynadat, které sice někteří blbci i v Rusku občas hlasitě řeknou, ale ne z vládních pozic, a se kterými by je vyhodili i ve velké části Moskvy. (Ruský režim má docela dobře rozsegmentovanou komunikaci. Samozřejmě, západní propaganda toho využívá či zneužívá tak, že vezmou nějaký výrok, který je směrován na ty nejméně sofistikované skupiny obyvatelstva nějakým pomocným propagandistou a vydává to za oficiální pozici Kremlu. To je stejné, jako byste výroky nějakého divokého republikánského senátora či redaktora extrémnějšího pořadu na Fox News vydávali za oficiální pozici Bílého domu.

Zkratka a jasně: pokud byste si reálně prohlédli, co říká Putin, viděli byste, že nezpochybňuje ani ukrajinskou kulturní svébytnost, ani nárok na vlastní stát. Kreml se toho oficiálně úzkostlivě drží.

Dokonce i kdybyste věnovali trochu pozornosti výrokům lidí, kteří mají v Rusku širší ideologickou pozornost, viděli byste, že zpochybňování Ukrajiny jako státu je tam poměrně okrajovou záležitostí a hlavně – není to vůbec oficiální linie.

To i přesto si v českém i mezinárodním tisku často přečtete, že Putin otevřeně neuznává ukrajinský stát, je jen smutným zrcadlem toho, jak fungují nejen média, ale tak hloupě, primitivně se chovají i různé „intelektuální“, „lepší“ kruhy, které takové očividné nepravdy dále spokojeně šíří.

Ke své vlastní ostudě.
http://www.regionalninovinky.cz/sloupky ... mongolove/
Mýtus č. 3: Rusové jsou Mongolové
Toto velmi rádi opakují ukrajinští nacionalisté. Nevymysleli to sami, naopak tento motiv někdy opakovali ruští intelektuálové 19. století (Gercen nazval cara Mikuláše Čingischánem s telegrafem, později to jiní aktualizovali označujíce Stalina za Čingischána s telefonem).
Splývají zde přitom dvě rozdílné věci: Motiv „orientální despocie", který se ujal, když v 19. století Evropané porovnávali své země s říšemi, kde byl stále ústředním uzlem vládnutí rozsáhlý dvůr a společnost byla značně rozvrstvená, přičemž ve spodních částech byli rolníci přivázáni k půdě, něco, co ze Západ.

Druhým byl motiv krvelačných Mongolů. Ti ale neměli téměř nic společného s obrazem hierarchické despocie, naopak, podobně jako jiné stepní kočovné národy byly dost rovnostářskou společností. (Mimochodem, ukrutní uměli být, při dobývání, i když na svou dobu nebyli výjimkou, ale při vládnutí byli mimořádně politicky, nábožensky a kulturní liberální. Ne nadarmo v jejich říši kvetly různé druhy křesťanství, islám, tengrismus, judaismus, i místní kultury.

Hlavně ale samotný vzestup Ruska je velmi úzce spjat s jeho europeizací. To, co z něj udělalo velkou říši politicky i kulturně, byla vždy období masivních snah „stát se Evropou" (i rozsáhlé kolonizační úsilí, které vedlo k vytvoření největšího státu dneška, by po konci 17. století už bylo zřejmě sotva možné bez přijetí evropských forem správy impéria).

Bez toho by Rusko nebylo Ruskem jak ho známe.

Jistě, v Rusku dodnes lze vnímat vliv mongolských a turkických kmenů. Nejvíce v jazyce - výrazy, které se spojují buď s obchodem a peněžním hospodářstvím (mongolská říše měla velmi dobře rozvinutý obchod, daňový systém a finance) nebo s chovem zvířat či tržnictvím mají často mongolský, případně turkický původ: деньги (peníze), таможня (celnice, celní správa), казна (pokladnice), лошадь (kůň), амбар (stodola), базар (trh), сундук (truhlice)...

Mongolové ovlivnili kozáckou kulturu (jelikož kozáci byli ve značné míře obyvatelé, kteří přešli na „tatarský" způsob života, v hraničních regionech) i další věci. Mimochodem, i u nás známý zvyk nepodávat ruku přes práh má podle všeho mongolský původ. Podobně jako vyhazování člověka do vzduchu, když ho chceme vyznamenat.

Podobně celá řada významných ruských osobností měla dávný mongolský či turkický původ: Kutuzov (qutuz je po turkicky divoký nebo bláznivý), Turgenev (türgen je rychlý, obratný), Bulgakov (bulgaq - mávat). Rimskij-Korsakov (qorsaq je druh stepní lišky), Godunov (gödön - hlupák), Čadajev, Tuchačevskij, Bucharin, Kandinskij, ale také slavné aristokratické dynastie jako Šeremetjevovi, Stroganovi. (Mongoli samotní vznikli částečně z turkických příměsí a při tažení na západ se spojovali s turkickými kmeny, které ovládaly stepi střední Eurasie po staletí, podobně jako před nimi protoíránské kmeny.)

Mimochodem, několik ze zmíněných slov se používá i v ukrajinském jazyce a například Gogol, kterého si rádi přisvojují „antimongolští" Ukrajinci měl částečně tatarský původ.

Bez ohledu na tento vliv se Rusko na stepní kultury po skončení mongolských chanátů nijak neorientovalo a kulturně jimi bylo málo ovlivněno. A speciálně od začátku 18. stol. se prudce snažilo europeizovat.

Vždyť to zná každý v historii trochu sečtělý člověk: Pjotr Alexejevič, později zvaný Velký, se vrátil z velké výpravy po Evropě, kde nasával evropské poznatky v oblasti techniky, ale také politické a kulturní zvyklosti. A zrušil bojary, včetně jejich privilegií, aristokracii dal evropské názvy (graf jako hrabě a podobně) a učinil z nich dvořany, čili přímé služebníky dvora a koruny. Svlékl je z orientálních kaftanů a přikázal ostříhat „orientální" brady - kterým se to nelíbilo, ostříhal je sám. Nové hlavní město nechal vystavět na místě obchodních (hanzovních) tras se západní Evropou a k jeho vystavění pozval západní architekty.

Podobně postupovali jeho následovníci, mimořádně úspěšně například Kateřina Velká (jinak Němka). Mimořádně podporovala rozvoj věd, takže ze Západu pozvala špičky matematiky (Euler) a podobně. Totéž v oblasti umění, koncem 18. století v Rusku skládali opery a vytvářeli balet pozvaní Italové a Francouzi.
(Pro úplnost, za Kateřiny se pěkně skloubilo to snažení o europeizaci a tradice Ruska jako „následovníka" Byzance, která fungovala již od pádu Konstantinopole. Proto Němka Kateřina v rámci této tradice po porážce Turků na územích poblíž Černého moře zakládala města s „řeckými" názvy a zvala sem řecké, přesněji pravoslavné obyvatelstvo z Osmanské říše: Oděsa, Cherson, Mariupol, Sevastopol, Simferopol...).

Tyto novoty neprocházely bez protestů. I Petr i Kateřina se ale ke svému lidu uměli stavět s otcovskou a mateřskou něžností: například skupiny rebelů, které šířily konspiraci o tom, že Petr je buď koupen Západem nebo přímo převtělený Satan (opravdu, tak to šířili) a chystali se ho svrhnout, nechal Petr potrestat holemi a kyjemi. Rebelové pochopili a své vůdce pak i sami podřezali.

Podobně Kateřina nechala trochu tvrději, ale s určitou laskavostí, potrestat aristokraty, kteří se stavěli proti její očkovací politice. A tak, dokud se proti ní hodně frflalo, i proti její „německé" (rozuměj evropské) politice, nahlas se proti ní stavět moc neodvážili, za ty modřiny a krev to nestálo.
(Od té doby se stalo Rusko dost liberálně změkčilé: Například během pandemie se jen přijaly zákony hrozící mnohaletým vězením lidem šířícím paniku konšpi teoriemi - pokud by jeden zmocněnec působil ne v jisté malé zemi, ale v Rusku, byl by s největší pravděpodobností. tradičnější, ostřejší fyzické násilí, maximální hrozba obuškem.)

Jistě, už v 18. století si někteří dělali legraci z těch, co to přeháněli s evropskými manýry, byly z toho různé divadelní satiry. A v 19. století naplno vypukly spory o to, nakolik má být Rusko evropské a nakolik si zachovat svou „ruskou duši". Ale to je právě pointa toho vývoje. Europeizace dala zemi masivní kulturní impuls, a ta konfrontace domácího a importů vedla k masivnímu rozmachu toho, co dnes vnímáme jako obrovská ruská kultura: Rusové produktivně převzali západní hudební vzory a udělali z nich „ruský" balet a ruskou operu, vzali literární formu, kterou do konce 18. století téměř neznali, román, a vytvořili z ní jeden ze svých největších přínosů světovému umění..

Zatímco koncem 18. století ruských aristokratů na jejich Grand Tour (evropští aristokraté tehdy jezdili na jakési „poznávací" výlety do severní Itálie i jiných koutů „rozvinuté" Evropy, jmenovalo se to Grand Tour) vítali s překvapením, že se vůbec na Západě umí domluvit, v první polovině 19. století už užaslí západní hosté obdivovali lesk a ostrovtip petrohradských salonů, kde hostitelky plynule konverzovaly v 5-6 jazycích a literáti jako Puškin recitovali brilantní díla v "nověobjeveném" ruském jazyce. (Aristokraté do začátku 19. století mezi sebou mluvili zejména francouzsky a ruštinu většinou ovládali, pokud vůbec, na úrovni primitivních vět, aby se domluvili se služebnictvem, ale byly rodiny, kde se až do konce 19. století rusky nemluvilo. Každopádně po invazi Napoleona aristokracie, která invazi přežila v těsnějším životě s poddaými než dříve, protože společně bojovali, léčili se, umírali v masovém měřítku, začala objevovat a obdivovat ruský jazyk, lidové zvyklosti, to vedlo například k rychlému rozvoji ruštiny jako literárního jazyka.)

Jistě, politicky bylo Rusko „nezápadní" v tom smyslu, že absolutistický stát neměl protiváhu v nezávislé aristokracii ani v silné kupecké třídě, a mnohé mezilidské a sociální zvyklosti a práva zůstaly „východní", protože země si dlouho zachovávala nevolnický systém.

Ale právě proto tam byl vždy silný ten proud přebírání západních zvyklostí a pokud konfrontace, tak většinou velmi produktivní.
To trvá dodnes. Dnešní režim je mimořádně „prozápadní", ačkoli si to lidé oslepení propagandou i jedné i druhé strany neumějí kvůli pár hlasitým výkřikům uvědomit. V právu, v politice, v hospodářství dnešní Rusko kopíruje nikoli moderní čínské, ne staré mongolské vzory ale Evropu.

Zůstává kulturně v mnohém své a proto v mnohém vítaným protipólem některých prvků „Západu" (ostatně, také nic nového, již před dvěma sty lety ruské elity v mnohém Západ obdivovaly, na druhé straně při návštěvě západní Evropy také kritizovaly tamní materialismus, přetvářku, teatrálnost a podobně – opravdu nic nového).
Vytahovat hlouposti o mongolském dědictví může být zajímavé opravdu maximálně tak na úrovni té nejprimitivnější propagandy, u banderovců.

Nikdo civilizovaný by se do toho neměl pouštět.

Rusko je v mnohém osobité, jiné než Západ, a civilizačně je to užitečné. Přesně ve stejném duchu, jako ta ruská osobitost již dvě stě let obohacuje Západ přes své umění.

Zároveň je Rusko v mnohém i „západní“, mnohem více, než Čína, Indie či Indonésie.

I proto bylo neuvěřitelnou hloupostí hluboko si s Rusy v posledním čtvrtstoletí přetrhat vztahy, což v posledních letech graduje přes neuvěřitelně tupou propagandu. Válka je válka, při tomto tématu je konfrontace do značné míry pochopitelná, na politické úrovni, ale je zcela neobhajitelné, pokud se do toho mísí ještě i kulturní propaganda čistě namířená proti Rusům a Rusku.

Je to na škodu Rusů i nás zde na Západ.

A proto je třeba se té propagandě tvrdě postavit a snažit se o co nejrychlejší zlepšení vztahů.
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Uživatelský avatar
palo satko
Sponzor fóra
Příspěvky: 8196
Registrován: 16 úno 2017, 07:51

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od palo satko » 26 bře 2025, 14:12

Zasadna otazka je či je byt "zapadny" naozaj dobre pre spoločnosť. Da sa povedat, že až do akože ukončenie segregacie v USA a bolo celkom nedavno, bol Zapad rasistickou a zlodejskou spoločnosťou. Použivat život zapadnej elity ako meradlo celej zapadnej spoločnosti je čiste klamanie.
Iste v roku 1939 mala väčšina obyvatelstva solidne zachody a mnohi aj splachovacie a došla vojna sme sa posrali. Došiel mužik z tajgy a porazil toho najvzdelanejšieho a najnamyslenejšieho Zapadoeuropana - Nemca. Jednocho treba zmenit kriteria a ako hlavne určit životaschopnost spoločnosti v zlych časoch.
"Ego sum rex Romanus et super grammaticam" Žigmund - liška ryšava v Kostnici. Nie som cisar, ale gramatiku tiež nezvladam. :)

hans
Redaktor
Příspěvky: 370
Registrován: 09 dub 2022, 17:24

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od hans » 27 bře 2025, 09:42

No, asi byl opatrný ohledně tvrzení, že Mesta byla organizací "pastevců". Byl to spolek vlastníků pozemků a stád. Vesměs šlechty, taky církevních vlastníků...

No a co píše pan Tolar o "nesmyslných regulacích co zničily Anglii"? Protože v Anglii, přesně jako ve Španělsku, se, v procesu takzvaného "ohrazování" pomocí "nesmyslných státních regulací", ve velké části anglického venkova nahradilo pěstování obilí chovem ovcí. Protože v Anglii, stejně jako ve Španělsku, byl chov ovcí mnohem ziskovější než pěstování obilí. Akorát o anglickém případě ti různí myslitelé co píší o "nesmyslných regulacích" mlčí, protože v Anglii ty "nesmyslné regulace" byly nezbytnou a nutnou podmínkou vzniku a rozvoje kapitalismu, nejdříve na venkově (od 16. století) a později ve městech. Kromě toho že taky vedly ke zbídačení obyvatelstva.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 49454
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 06 dub 2025, 19:53

https://casopisargument.cz/62913

České ženy v druhém odboji
Historik Jiří Malínský se dnes věnuje tématu ženských účastnic druhého odboje, na jejichž významnou úlohu v odboji se často neoprávněně zapomíná.

Při líčení historických dějů se setkáváme v drtivé většině případů s mužskými postavami; ženy jsou v těchto podáních líčeny spíše jako objekty mužských tahů a protitahů. Mateřský kult, vzpomínky čelných osobností na dětství, ale i partnerské a manželské vztahy však velmi často vypovídají o opaku. Druhý odboj domácí i zahraniční nečiní z tohoto pravidla žádnou výjimku. Ale v mučírnách gestapa, na popravištích nacistické éry i na frontách druhé světové války a v pracovních i vyhlazovacích koncentračních táborech a plynových komorách neumírali zdaleka jen muži. Vražděny byly i tisíce, statisíce a mnohdy miliony žen a dětí. Vedle starých lidí těch nejzranitelnějších lidských bytostí. Připomenutí tohoto faktu na příkladech více či méně nahodile vybíraných českých žen má zdůraznit jejich hrdinství i formy odboje, v nichž působily a podle svých sil a možností napomáhaly po boku svých mužských druhů vítězství Spojených národů. Vítězství sil světla, humanismu, demokracie nad hrozící gangsterskou apokalypsou tmy, zločinu a totality v její dějinně nejpokleslejší podobě.

Působení v odboji má nebo mělo pro ženy výrazně odlišný charakter. Soustředění především na zprostředkované agendy (články konspirativních řetězců) je tlačilo do pozadí: ustlaná postel v konspirativním bytě nebo skrýši, nákup potravin pro tyto ilegály, praní prádla, tiché předávání peněz pro rodiny postižených nacistickou perzekucí nenesou velké oslnivé zprávy o „užší“ statečnosti, s níž je spojována mužská nebo převážně mužská rezistence. Ale bez tohoto tichého, doslova diskrétního odporu by se odboj neobešel a v rovině technických předpokladů je nejen nepominutelný, ale také a především nenahraditelný. Je to ale důvod, proč se o činnosti hrdinek odboje často dozvídáme ze skrovných zmínek ve vzpomínkách jejich mužských spolubojovníků. A to i tehdy, když zasáhly do ryze „mužských“ aktivit. Ad hoc výběr těchto osobností československé rezistence se proto snaží postihnout jak tyto navenek nenápadné, tak také ty „mužské“ polohy. Obě dvě v něm nalezneme.
Účastí v druhém odboji byly „postiženy“ i ženy-choti některých našich prezidentů. Hana/Anna Benešová-Vlčková (1885–1974) stále svému muži bok po boku v obou odbojích. V tom prvním jí to vyneslo mnohaměsíční věznění, v tom druhém reprezentovala svou zemi jako první dáma prozatímního státního zřízení a vůdčí osobnost exulantského Československého červeného kříže ve Spojeném království. Její působení nebylo zdaleka omezeno na tuto organizační a reprezentační činnost; v soukromí byla v jedné osobě sekretářkou i důvěrnou spolupracovnicí svého vždy pracovitého manžela. Tuto stránku jejího působení vystihl ve svém benešovském medailonu František Xaver Šalda: „… našel jako zcela mladičký muž v Haně Vlčkové, dceři pražského úředníka železničního, nejen opojení svého jara, ale i trvalou lásku svého mužství, nadto i svou spolupracovnici, duši stejné víry a stejné statečnosti, kterou osvědčila ve zkouškách nejtěžších.“ Ctěnou a respektovanou osobností zůstala tato dáma ve svém zátiší i po únorovém převratu r. 1948.

Obdobného rázu bylo i působení a činnost dalších prezidentských žen. Marie Zápotocká-Skleničková (1890–1981) byla prostou ženou z lidu; toto své osobnostní vymezení si zachovala i po vstupu svého rozporuplného manžela do vrcholové politiky na konci čtyřicátých a počátku padesátých let minulého století. Její ilegální činnost poznáváme zprostředkovaně: pomyslnou špičkou jejího protinacistického působení jsou nedobrovolná věznění v terezínské Malé pevnosti a brutálním koncentračním táboře Ravensbrück. Na konci svého života všechny až zaskočila svým příklonem k obrodnému procesu šedesátých let a podporou reformního Dubčekova vedení KSČ.

Irena Svobodová-Stratilová (1901–1980), mlynářská dcera z hanáckých Cvrčovic, byla nadána dvěma dětmi: synem Miroslavem (1924–1942) a dcerou Zoe (1925–2022). Participovala na odbojových aktivitách svého manžela prezidenta armádního generála Ludvíka Svobody; mimoto spolupůsobila při přechodech československých důstojníků do exilu a pomoci rodinám zatčených. Od listopadu 1941 do května 1945 se skrývala v ilegalitě a pohybovala se doslova na pokraji života a smrti. V nacistických koncentračních táborech zahynula mimoto její matka, dva bratři a synovec. Sdílela i manželovy poválečné osudy v sovětizovaném Československu a plně podporovala reformně komunistický kurs Ledna 1968 (Pražského jara). Její život se uzavřel 17. července 1980.

Nelehké byly i životní strázně představitelek meziválečné československé ženské emancipace. Poslankyně a senátorka Františka Ferdinanda Plamínková (1875–1942), životním posláním pedagožka a politička, ale také novinářka bojovala větší část svého života proti protiženskému učitelskému celibátu; zasloužila se i o stavbu areálu smíchovských Ženských domovů a sídla Ženského klubu českého v ulici Ve Smečkách i realizaci dalších pozoruhodných architektur. Zakladatelka Ženské národní rady úzce spolupracovala se Sdružením akademicky vzdělaných žen (mezi jeho členkami byly i Alice Masaryková a Milada Horáková). Své široké vzdělání odborné i jazykové využila i při svých početných mezinárodních kontaktech a vystoupeních na globálních ženských kongresech i ve vedeních světových ženských organizací; to už jako členka strany československých (národních) socialistů. Poutnice po českých regionech – mluvila o řešení tzv. ženské otázky – usilovala i o věci ryze praktické: ženinu hospodářskou samostatnost, mechanizaci trudných domácích prací i budování mateřských škol. Společný jmenovatel tohoto úsilí – plná rovnoprávnost muže a ženy – navazoval na úsilí jejích velkých předchůdkyň: Boženy Němcové, Karolíny Světlé, Elišky Krásnohorské a Terézy Novákové i Karly Máchové/Machové. Bojovná stoupenkyně Masarykova a Benešova napsala 14. září ostře nesouhlasný osobní dopis Adolfu Hitlerovi; během okupace zachovávala stárnoucí žena výrazný odstup od protektorátních struktur a neodsoudila atentát na válečného zločince Reinharda Heydricha. Život jedné z nejspanilejších československých žen násilně vyhasl 30. června 1942 na Kobyliské střelnici.

Nejvýraznější pokračovatelkou Plamínkové byla dr. Milada Horáková-Králová (1901–1950). Rodilá Pražanka se s Plamínkovou poprvé setkala r. 1924. Bojovná středoškolská studentka začala r. 1921 studovat právnickou fakultu; ukončila ji r. 1926, kdy se vdala za ekonomického redaktora Československého rozhlasu ing. Bohuslava Horáka; získala v něm trvalé, povzbudivé porozumění a zázemí pro své emancipační snahy. Pod jeho vlivem také přestoupila z katolické do českobratrské církve s celou svou rodinou. Horlivá členka Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen byla od r. 1929 národní (československou) socialistkou a vedoucí pracovní skupiny Ženské národní rady Postavení ženy v zákonech a veřejných řádech. Byť únorová ústava (schválena 29. února 1920) vyhlásila rovnost pohlaví, v praktických momentech i dnes zbývá mnohé k jejímu dosažení. Zpracovávala připomínky k zastaralému občanskému zákoníku z r. 1811, i novým či novelizovaným zákonům Národního shromáždění. Nejvýraznějším úspěchem snah Horákové bylo v tomto ohledu prolomení profesní bariéry v sociálních službách pro ženy-právničky. Horáková se v třicátých letech také účastnila řady mezinárodních ženských kongresů. Zapálená Masarykova a Benešova obdivovatelka jako členka pololegálních struktur Ženské národní rady vstoupila do sítí významné odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“ a stala se autorkou ženské kapitoly profilujícího programu demokratického domácího odboje Za svobodu. Gestapo ji i s manželem zatklo 2. srpna 1940; během války prošla věznicemi a koncentračními tábory Malou pevností, Lipskem a Drážďany, kde při vlastní obhajobě byla r. 1944 odsouzena k 8 letům káznice; zbytek války strávila ve věznici v Aichachu u Mnichova. Po válce se vrátila do veřejného života a obnovila pod pozměněným názvem Rada československých žen činnost zaniklé ŽNR. V Národním shromáždění se sblížila s řadou poslankyň; nechyběla mezi nimi ani Marie Švermová. První výrazný mezník sovětizace ji vzdálil z veřejného života a podnítil k snahám o ilegální činnost. 27. září 1949 byla zatčena a dostala se do soukolí stalinistických politických procesů padesátých let; po své statečné obhajobě v květnovém procesu se stala obětí justiční vraždy 8. června 1950. A to přesto, že za její omilostnění orodovaly přední osobnosti světového veřejného života Winston Churchill, Albert Einstein, Jean Paul Sartre, Eleanor Rooseveltová a mnoho dalších. Dnes je všeobecně uznávaným symbolem boje za demokracii a humanismus.

Do jisté míry jejich protikladem i doplňkem zároveň byla další, dnes zapomenutá dělnická žena, současně novinářka, příležitostná spisovatelka, politička a sociální pracovnice Božena Betty Karpíšková (1882–1944). Žižkovská rodačka, dlouholetá šéfredaktorka sociálně demokratických Ženských novin, členka ústředního výkonného výboru a představenstva Československé sociálně demokratické strany dělnické a posléze i místopředsedkyně této strany, patřila k předním feministkám své doby. Prvorepubliková parlamentnice se nejvýrazněji projevovala v sociálně politických tématech a ohlasem své osobnosti dosáhla i na členství v Mezinárodním výboru žen při Socialistické dělnické internacionále; v letech 1936–1938 byla i jeho předsedkyní. Mimoto byla také dopisující členkou Mezinárodního úřadu práce. Během nacistické okupace tato veřejně známá žena udržovala soustavné kontakty s domácím odbojem a byla zárukou nezcizitelnosti majetku strany a hnutí. 6. května 1941 byla zatčena, na podzim 1942 poslána do vyhlazovacího komplexu koncentračních táborů Auschwitz-Osvěčim a 31. října 1942 se stala jednou z prvých obětí jeho plynových komor. V Praze dnes její památku připomíná zašlá pamětné deska na vile v smíchovské ulici Na Šumavě.

Výraznou osobností odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“ byla Anna Pollertová-Baumová (1899–1945). Dlouhá léta žila v zahraničí, mj. v dnešní Jihoafrické republice a Brazílii. Dcera vinohradského velkoobchodníka se po návratu do Československa věnovala se svým manželem podnikání. Členka Ženské národní rady byla do odboje přivedena svou přítelkyní dr. Miladou Horákovou. Mimoto spolupracovala i s další odbojovou, zpravodajsky zaměřenou organizací RU-DA; úzce tu kooperovala se svým bratrem, přírodovědcem Rudolfem Baumem; v PVVZ udržovala kontakty s jeho vedoucím činitelem dr. Karlem Bondym. Její byt v dnešní ulici Anny Letenské byl de facto konspirativní; sloužil také jako archivní prostor svého druhu. Na půdě RU-DY se podařilo zmenšit fotokopie až na formát 7×5 mm. Mimo rozmnožování odbojových tiskovin participovala i na akci Mikrofona (informace o radiopřístrojích určených pro přistávání letadel) nebo fotografiích připravovaných nových leteckých modelů. Podílela se i na úhradách nájmů konspirativních bytů určených protagonistům PVVZ prof. Čížkovi, doc. Josefu Fischerovi nebo generálu Čihákovi. Participovala rovněž na finančních pomocích rodinám zatčených. Byla zatčena 21. října 1941. Proslulá svou odvahou, chovala se statečně i ve vězení, kde udržovala pravidelný motákový kontakt s vnějším světem. Vystřídala několik věznic. Na podzim r. 1944 byla pro přípravu velezrady nacistickým soudem odsouzena k trestu smrti; rozsudek byl vykonán 19. ledna 1945 v Berlíně-Plötzensee. Její památku připomíná pamětní deska na domě č. 34/7 v ulici Anny Letenské v Praze-Vinohradech.

Exilový ráz měla rezistence nejvýznamnější představitelky československého ženského komunistického hnutí Marie Švermové-Švábové (1902–1992), původně sociální demokratky a členky Gottwaldova vedení KSČ. Na přelomu dvacátých a třicátých let zastupovala KSČ v ústředí Kominterny, poté pracovala v ženském úseku ústředního sekretariátu KSČ. Během druhé světové války v sovětském exilu byla činná v československém vysílání moskevského rozhlasu. Spolu se svým manželem se podílela na zpracování programatických podkladů, z nichž vznikl program pro parlamentní volby r. 1946. Za Třetí republiky i v prvních poúnorových měsících byla členkou předsednictva ÚV KSČ a organizační tajemnicí téhož orgánu; zasloužila se rozhodnou měrou o poválečný masový nábor členů do této strany. Podléhala Rudolfu Slánskému. Na přelomu let 1950–1951 doplatila na svůj prostořeký despekt vůči pokynům z Moskvy a stala se jednou z obětí stalinistického teroru. R. 1954 v tzv. procesu krajských tajemníků byla odsouzena na doživotí, r. 1956 propuštěna a r. 1963 rehabilitována; současně se „směla“ vrátit do KSČ. Postupně se vracela ke svému reformně komunistickému přesvědčení (byla jednou ze signatářek prohlášení starých členů KSČ na podporu Dubčekova vedení) a v době Ledna 1968 se začala vracet do vrcholové politiky. 21. srpen 1968 pro ni znamenal druhé vyloučení z KSČ a r. 1977 podpis Charty 77. Svůj bohatý nevšední život zachytila v posmrtně vydané knize Vzpomínky (2008). Marie Švermová odešla z tohoto světa 4. února 1992.

Zapomínána by neměla být ani účast československých žen v jednotkách zahraničního druhého odboje. Plukovnice Irena Malínská-Schmidtová (1925–2012) je neprávem zapomínanou osobností této formy odboje. Rodačka z východoevropské volyňské vsi Mlynove jihovýchodně od Brestu na bělorusko-ukrajinském pomezí byla přímou i nepřímou svědkyní nacistických a banderovských zvěrstev a stalinistických přehmatů během prvních dnů po osvobození Volyně; proto v dubnu 1944 vstoupila do formujících se jednotek svobodovského 1. československého armádního sboru. Jako zdravotnice podléhala dr. Trudě Engelové a prošla jak karpatsko-dukelskou operací, tak osvobozováním severního Slovenska. Nemocnice nárazově prodělávala odlivy i přílivy raněných; pracovalo se podle potřeby až do úmoru. Konec války přivítala ve Vsetíně. V říjnu 1946 se stala studentkou zdravotnické školy. Po jejím absolvování byla povýšena na poručici. V listopadu 1947 prošla tísnivou zkušeností s reicinovským Obranným zpravodajstvím; byla vězněna týden a absurdně dostala nálepku „politicky nespolehlivé“. Její armádní dráhu ukončil srpen 1968: po přepadu Československa působila na ambulanci vojenské zdravotní fakulty v Hradci Králové; rozhořčena agresí Varšavské smlouvy pomáhala tamějšímu studiu Československého rozhlasu při tlumočení zpráv, které přicházely od občanů. Na počátku normalizace se odmítla „odmýlit“ a skončila v invalidním důchodu. Zemřela 15. července 2012.

Jen o jeden hodnostní stupeň níže dosáhla dcera Jana Švermy podplukovnice RNDr. Jiřina Kopoldová-Švermová, CSc. (1923–2009). V dětských a dívčích letech ji vychovávaly spíše babičky než rodiče; teprve po jejich nedobrovolném rodinném odchodu do SSSR na konci třicátých let nabyly jejich kontakty relativně na intenzitě a pravidelnosti. V roce 1942 v Ufě dokončila své středoškolské vzdělání. V srpnu 1943 se přihlásila do 1. československé samostatné brigády generála (plukovníka) Ludvíka Svobody. Po absolvování poddůstojnického kurzu se stala zástupkyní spojovacího důstojníka 2. protitankového dělostřeleckého pluku. Během karpatsko-dukelské operace byla zdravotnicí. V říjnu 1944 se stala zástupkyní velitele radioroty na štábu 1. československého armádního sboru. V lednu 1945 byla převelena do osvětového oddělení 1. brigády, byla činná při vojenském vysílání Československého rozhlasu a přispívala do časopisu Za svobodné Československo; spolupodílela se na budování národních výborů na osvobozeném území. Do Prahy dorazila 14. května 1945. Stala se také jednou z prvních poválečných studentek přírodovědné fakulty UK, kde vystudovala chemii; od r. 1950 byla doktorkou přírodních věd. Během studia se jí narodily dvě děti; zčásti to bylo v čase, kdy byla StB zatčena její matka a manžel i strýc. U ní se stalinistický postih „zúžil“ na dvouletou internaci. Také se odmítla „odmýlit“ a když byla její matka propuštěna z vězení, ujala se jí a umožnila jí důstojné zahájení života na svobodě. Po své rehabilitaci r. 1956 nastoupila do izotopové laboratoře biologických ústavů ČSAV. Po listopadu 1989 vstoupila do okruhu Klubu Obroda a soustavně zpracovávala literárně dokumentaci vojáků-svobodovců i svých rodičů. Zesnula 14. února 2009.

Třetí v pořadí důstojnic také plukovnice, dr. Gertruda Truda Engelová-Frankensteinová (1910 –2003), absolvovala smíšeně jazykově české a německé školy; absolutorium složila na lékařské fakultě Německé univerzity. Jako členka komunistické esperantské organizace Interhelpo se dostala roku 1939 do Katovic, kde seznámila se svým manželem dr. Františkem Englem. S polským legionem se oba dostali do SSSR, kde se r. 1942 přihlásili do formující se československé jednotky svobodovců v Buzuluku. Svou vojenskou dráhu zahájila jako vojínka; byla vůbec první československou ženou, která se do východní jednotky přihlásila. Po absolvování výcviku přešla do zdravotní služby. Bojovala u Sokolova a na podzim téhož roku i ve střední a západní Ukrajině. Byla účastna i v těžkých bojích karpatsko-dukelské operace. R. 1944 byla povýšena na podporučici a 1. února 1945 se stala vrchní lékařkou 1. československého armádního sboru. V poválečném období již jako plukovnice dále působila v armádě: byla lékařkou střešovické Ústřední vojenské nemocnice. Po roce 1950 její armádní působení skončilo; dále byla obvodní lékařkou v Okresním ústavu národního zdraví ve Slapech. Zemřela 10. října 2003. Bližší informace o těchto ženách v zeleném podává dizertační práce Aleny Vitákové Ženy v řadách čs. vojenské jednotky v SSSR v letech 1942–1945. Některé aspekty jejich přítomnosti v armádě (2015). (Podle Vitákovou zjištěných údajů bojovalo ve východní armádě do vstupu do Československa kolem 1 000 žen několika generací pestrého národnostního složení; byly nejen zdravotnicemi a radistkami, ale i dělostřelkyněmi, odstřelovačkami a samopalnicemi).

V domácím odboji působila mladičká Marie Maruška Kudeříková (1921–1943). Politováníhodné pochybné polistopadové zpochybňování jejího nedobrovolně ukončeného života neobstojí při rekapitulaci dostupných faktů. Evropsky významná osobnost druhého domácího odboje se narodila v lidovecké legionářské rodině na slovácké vesnici. Po pobytu na Slovensku, kde její otec pracoval jako železniční úředník, se rodina vrátila na podzim 1938 do západní části republiky. Studovala na strážnickém gymnáziu, kde maturovala roku 1940. Poté pokračovala ve studiu na jazykové škole v Brně; zde se ztotožnila s ilegálním komsomolem (Svaz mladých), který měl kontakt s I. ilegálním ÚV KSČ. Podílela se na tisku a distribuci ilegálních letáků, převodech členů odboje a sabotážích. 1. prosince 1941 byla zatčena a zmužile vzdorovala výslechům gestapa – výraz hartnäckiges Schweigen (tvrdošíjné mlčení) byl nechtěným komplimentem nacistů pro její neokázalou statečnost. 16. listopadu byla ve Wroclawi odsouzena k trestu smrti; z wroclawské věznice během 4měsíčního čekání (byla gilotinována krátce po svých 21. narozeninách 26. března 1943) napsala 32 dopisů, které se staly podkladem pro ojedinělý film režiséra Jaromila Jireše … a pozdravuji vlaštovky (1972) s vynikajícím výkonem někdejší slovenské herečky Magdy Vášáryové v titulní roli. Česká Sophie Schollová slynula nadějným talentem pro veřejnou práci i výraznou literární dispozicí. Dnes je již překonán polistopadový odpor k její údajné (ne dost blíže určené) ilegální činnosti a naopak je její památka znovu a znovu nově připomínána.

Neobvyklý byl odbojový i poválečný osud lékařky doc. dr. Ludmily Sinkulové-Eliášové, CSc. (1910–1988). Vdova po prvorepublikovém redaktoru Rudého práva a interbrigadistovi Václavu Sinkulem se jako ilegální bojovnice dostala – a včas se o tom dozvěděla – do hledáčku gestapa. Pro svou záchranu zvolila neobvyklou cestu: pod cizím jménem (nejčastěji Marie Nedbalová) se ukryla v totálním nasazení a jako nejčastěji uklízečka během v Třetí říši se pohybovala, věrna svým ideálům, od Lipska k Vídni, vstříc vojskům Rudé armády. Gestapo po zbytek války marně docházelo na policejní adresu jejího bydliště. V pozoruhodné vzpomínkové knize Byla jsem někdo jiný (1983) vypsala podrobně tuto část svého pohnutého života včetně ojedinělých sociologických reflexí o všednodennosti nacistického Německa, ohraničené platnosti nacistické propagandy v německém vnitrozemí (novoroční představení Smetanovy Prodané nevěsty na Nový rok 1943) i osobité postřehy o výrazně odlišných rakouských reflexích (1944–1945) nacistické okupace našeho jižního souseda včetně prvních dnů po rozporuplném osvobození Vídně Rudou armádou. V poválečném období se podílela na reformě zdravotnického odvětví a posléze byla redaktorkou Praktický lékař. Působila v řadě dalších odborných redakčních rad a stala se přednostkou Ústavu pro dějiny lékařství. Zesnula 9. března 1988.

Pronikavě do českého povědomí zasáhl tragický osud výrazné herečky Anny Letenské-Svobodové (1904–1942). Pocházela z herecké rodiny. Přes angažmá v herecké společnosti záhy začala stoupat po jednotlivých příčkách pomyslného kariérního žebříčku své profese. Profesionální dráhu zahájila v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích (1921–1929), pokračovala krátkodobě v Košicích, kde její první manžel Ludvík Hrdlička získal angažmá, dále v Olomouci (1931–1932), aby trvaleji zakotvila v Bratislavě (1931–1935). Hostovala také v Osvobozeném divadle a spolupracovala s Československým rozhlasem. Trvalejší zakotvení nalezla ve Vinohradském divadle (od r. 1939). Od r. 1937 natáčela i filmy, z nichž za uvedení stojí Žena u benzínu (1939), Babička (1940), Minulost Jany Kosinové (1940), Valentin Dobrotivý (1941) a Městečko na dlani (1942). Nejvíce byl ceněn její robustní komický talent. Prostřednictvím svého druhého manžela Vladimíra Čalouna byla pojata do domácího demokratického sokolského odboje. Během druhé heydrichiády se spolupodílela na skrývání lékaře dr. Lyčky, který poskytl zdravotnickou péči parašutistovi Janu Kubišovi. Na zakročení Miloše Havla jí bylo umožněno dokončení natáčení jejího posledního filmu Přijdu hned. Proto byla zatčena „až“ 3. září 1942; krátce nato byla převezena do terezínské Malé pevnosti a odtud dále do hornorakouského koncentračního tábora Mauthausen, kde byla zavražděna 24. října 1942 (zřejmě jako předurčená oběť tzv. zvláštního zacházení /Sonderbehandlung/). Její tragický osud přibližuje dnes již historický československý televizní film Kat nepočká (1971) režiséra Františka Filipa; hlavní roli ztvárnila velká česká herečka Jiřina Bohdalová. Annu Letenskou připomíná busta ve Vinohradském divadle i nedaleká ulice, která byla po ní pojmenována r. 1948. Prezident Beneš ji in memoriam vyznamenal Československým válečným křížem. Její život se stal také námětem pro stejnojmennou povídku spisovatele Norberta Frýda (1963).

Vnějšková nenápadnost většiny ženami zastávaných odbojových protinacistických aktivit svádí k podceňování kvality jejich statečnosti a výše přínosů. V této souvislosti lze uvést ještě jedno významné jméno: Karla Rašínová-Janská (1877–1959 /uváděn i rok 1960/), manželka hrdiny prvního odboje, ministra financí Aloise Rašína, se za své prvoodbojové aktivity stala nositelkou Československé revoluční medaile. Že se v obdobném duchu chovala i během nacistické okupace, lze doložit jen z okrajové vzpomínky v memoárech budoucího vrchního veřejného žalobce retribuční legislativy dr. Jaroslava Drábka. Tím spíše je nutné docenit a ocenit statečnost něžnější části české pospolitosti (komunity), která, jak se při bližším pohledu ukazuje, byla s to zvládnout většinově i ty formy odboje, ve kterých se uplatňovali jejich mužští kolegové. I ony byly soukupovskými Masarykovými dětmi a Benešovými vojáky. Osmdesáté výročí osvobození je nad jiné vhodnou příležitostí k připomenutí této závažné skutečnosti.
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Uživatelský avatar
martanus
Redaktor - závislák :-)
Příspěvky: 16726
Registrován: 01 úno 2017, 10:16

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od martanus » 07 dub 2025, 11:04

Hitlerovské Německo plánovalo vyjednávat s USA a Británií proti SSSR - odtajněné dokumenty

▪️ Odtajněné dokumenty SVR zveřejnila Prezidentská knihovna.
▪️ Náměstek ministra zahraničí USA v roce 1945 tajně informoval britského velvyslance ve Washingtonu o zachycení telegramu z německého ministerstva zahraničí.
▪️ Ribbentrop pověřil vyslance v Dublinu, aby informoval britské a americké představitele o blížící se porážce Německa v důsledku ofenzívy Rudé armády. A spolupráce s nacisty byla pro Státy a Británii jedinou nadějí, jak zabránit „bolševizaci Evropy“.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)
https://t.me/RVvoenkor/89558
photo_2025-04-07_11-03-38.jpg
photo_2025-04-07_11-03-41.jpg
photo_2025-04-07_11-03-44.jpg
A : "Kdo jednou poznal světlo, už nikdy nechce žít ve tmě"
Nikdy není pozdě udělat správnou věc.
Albert Einstein: „Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude.“

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 49454
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 09 dub 2025, 20:56

https://www.czechfreepress.cz/rusko/zap ... valky.html
Zapomenuté příběhy z druhé světové války
Hitler potřeboval provést nějakou veřejnou demonstraci, aby tím zvýšil morálku německé armády! Jeho tehdejší ministr propagandy, Joseph Goebbels, se rozhodl zrealizovat to tak, že bude veřejnosti ruský voják představen jako ubohé bezvýznamné nic! Měl v úmyslu natočit krátký dokumentární film, na němž bude zobrazeno, jak se ruští vojáci mezi sebou navzájem bijí o pouhý kousek chleba!

Podle některých informací, na natáčení tohoto "historického dokumentu" dorazil sám Goebbels! Podle jeho představ bylo zapotřebí, a to ještě před započetím osudové bitvy o Moskvu, pozvednout pokleslého ducha německých vojáků! Těm se tehdy, a to za nebývalých obtíží, podařilo obsadit Smolensk. Fašisté byli předtím zvyklí, a to během jediného měsíce, obsadit celý stát a tady najednou na dva a půl měsíce uvízli v ruském vnitrozemí!

Z řad ruských válečných zajatců byli z tohoto důvodu vybráni lidé neevropského vzhledu! Bylo naplánováno nechat je vyhladovět až do zvířeckého stavu, aby v nich pak již nezůstalo vůbec nic lidského, aby se jim pak předhazovalo jídlo jako smečce hladových zvířat...

Po nějaké době pak do tábora dorazili významní němečtí důstojníci a spolu s nimi i celá skupina těch nejlepších německých kameramanů a režisérů! Světlo, kamera, začínáme!

Po obvodu výběhu, do nějž umístili Uzbeky, se seřadili Árijci! Vysocí, krásní, světlovlasí, modroocí, zkrátka jak z nějakého módního žurnálu! Dokonale to kontrastovalo s postavami špinavých a vyhublých vězňů!

Pak dorazil automobil a byl otevřen jeho zavazadlový prostor. A odtud se okolím rozlila nemyslitelná vůně čerstvě upečeného chleba, z níž se sbíhaly sliny dokonce i těm dobře živeným a sytým Árijcům!

Vyvrcholením tohoto odporného představení měl pak být bochník chleba, vhozený do ohrady mezi tyto utýrané chudáky! A to přímo před filmovými kamerami!

Měl se z toho stát významný dokument Třetí Říše, vypovídající o tom, jak se nelidská zvěř rve mezi sebou o pouhý kousek chleba!

Pro německé vojáky to pak mělo být důrazným poučením: "Toto nejsou lidé, s nimi nesmíte mít žádný soucit"!
Jenže se to vše německému velení nějak vymklo... Doprostřed výběhu dopadl bochník chleba... Přistoupil k němu nejmladší chlapec... Nastalo hrobové ticho! Chlapec uchopil bochník, po třikráte jej políbil a přiložil ke svému čelu, jakoby to byla svátost! Pak jej předal nejstaršímu z Uzbeků...

Uzbekové se sesedli do kruhu, orientálním způsobem zkřížili nohy a začali si mezi sebou chléb předávat jako na Samarkandské svatbě! Každý z nich dostal svůj kousek, zahřál ho v rukou, zavřel oči a snědl ho, aby ho předal dalšímu! Na konci této zvláštní hostiny pak zaznělo: "Chudoga Šukur" (Sláva Bohu).

Němci zuřili! Goebbelsovy plány ztroskotaly na ušlechtilosti tohoto lidu! Neměli ani jen to nejmenší tušení, jak majestátní mohou být lidé jiné rasy, jaké mohou mít mezi sebou vztahy, jak moc lze milovat svoji vlast a důstojným způsobem uctít chléb!

Závěrečná část tohoto příběhu je pro tu dobu již jen tradiční! Zajatci byli opět brutálně zbiti! Nepopravili je však hned, po dobu několika měsíců je ještě ponechali v táboře. Do dubna 1942 přežilo 77 z nich...

Pak je vyhnali do lesa a postříleli je tam...

Jejich posledními slovy byla píseň o jejich rodné vlasti! Hrdě ji zpívali svým rodným jazykem a modlili se...

Avjerkij Bjelov

(z VK stránek СССР Фото - Avjerkij Bjelov)

Zdroj: https://vk.com/clubussrfoto?z=photo-128 ... 1dc9832693
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Uživatelský avatar
martanus
Redaktor - závislák :-)
Příspěvky: 16726
Registrován: 01 úno 2017, 10:16

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od martanus » 13 dub 2025, 18:43

MOžná jo, možné ne. Ale to že to CIA zaznamenala je pravdivé :))))

Podle odtajněného dokumentu zveřejněného na webových stránkách CIA zemřeli sovětští vojáci po setkání s mimozemským UFO, píše Fox News.

V dokumentu se uvádí, že sovětští vojáci údajně sestřelili UFO letící nad vojenskou základnou. Humanoidní mimozemšťané se údajně katapultovali z vraku, spojili se do jednoho objektu a zableskli jasným světlem, čímž všechny z 23 sovětských vojáků kromě dvou proměnili v kámen.

"Pokud je spis KGB pravdivý, jedná se o mimořádně hrozivý případ. Mimozemšťané mají zbraně a technologie, které překonávají všechny naše předpoklady. V případě napadení se dokáží sami o sebe postarat," citovala zpráva nejmenovaného pracovníka CIA.

Kanadský týdeník Weekly World News odhaduje, že k údajnému incidentu došlo v letech 1989-1990 a poprvé byl zveřejněn v roce 1993.
Podle dokumentu obsahovaly informace, které obdržela americká rozvědka, zprávy o "nízko letícím kosmickém plavidle ve tvaru talíře" nad sovětskou jednotkou účastnící se cvičení.

Úředníci napsali, že "z neznámých důvodů" vojáci vypálili na neidentifikovaný letoun raketu země-vzduch, která způsobila jeho havárii v blízkosti vojenské základny.

Zpráva popisuje, jak se z havarovaného kosmického plavidla vynořilo "pět krátkých humanoidů s 'velkými hlavami a velkýma černýma očima'", kteří se spojili v jeden "jediný objekt" a vydávali přitom hlasitý bzučivý zvuk. Uvádí se, že kulovitý objekt poté zazářil oslnivě jasným světlem. Dva muži údajně střet přežili, protože stáli ve stínu a nebyli plně vystaveni záblesku světla.
https://t.me/bbbreaking/204566
photo_2025-04-13_18-43-27.jpg
Naposledy upravil(a) martanus dne 13 dub 2025, 19:08, celkem upraveno 1 x.
A : "Kdo jednou poznal světlo, už nikdy nechce žít ve tmě"
Nikdy není pozdě udělat správnou věc.
Albert Einstein: „Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude.“

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 49454
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 13 dub 2025, 18:58

inu...
Zdroj informácie má byť Holos Ukrayiny v ukrajinštine z 27. 3. 1993 strana 5 ako reprint z Ternopil Vecrirniy

a inu ... jedna osobná:
Vykladal onehdá vtedy major od rakeťákov PVOS, že na streľbách v sojuze "nemnožka popili" s rusmi...
A prišla reč aj na UFO, a že občas na radaroch vidieť "divné veci". A že američania nejaké UFO majú...
Jeden sovietsky generálmajor na to údajne prehodil: "... nu štož, u nas tože uže četyry pojmanych..."
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Hektor
Samostatný redaktor
Příspěvky: 1818
Registrován: 16 úno 2017, 06:53

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Hektor » 13 dub 2025, 20:09

Preklad prosím. :zed:
Poprosím zmazať.
Alchy ďakujem.
Ešte by som ta poprosil. Teória že život potrebuje skodivé prostredie aby sa rozvíjal? Nejaké slovo na “H” to bolo.
Naposledy upravil(a) Hektor dne 13 dub 2025, 20:21, celkem upraveno 1 x.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 49454
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 13 dub 2025, 20:18

... no čo, aj my už mám štyri chytené/zajaté ...

Homeostáza? Aj keď to znamená skôr "udržiavania (vnútornej) stability"...

niekto niekde napísal (voľne):
Správna planéta pre život nemôže byť ani arkadia, pretože v arkadii nie je dôvod k rozvoju, ale ani purgatorium, pretože v purgatoriu je život neustále zrážaný na najnižší možný stupeň. Ale musí mať kúsok každého.
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Uživatelský avatar
gandalf
Sponzor fóra
Příspěvky: 3676
Registrován: 07 úno 2017, 18:22

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od gandalf » 13 dub 2025, 20:53

Jak už jsem kdysi psal - já ho dokonce "vedl". Trasu jsem musel překreslit na pauzák /po vojensky na oleátu/ a předat kurýrovi. Stíhači se nechytali ani z Budějovic, ani z Plzně. Potom to frnklo vzhůru. Rychlost byla ukrutná.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 49454
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 13 dub 2025, 21:15

Od školy som sa poznal z "chalanmi", čo robili na Osnove a na Vozduchu... Občas niečo videli - príliš rýchle a príliš vysoko na Blackbirda, dvadsaťpäťku i jastreba, ale prinízko a pomalé na družicu (občas boli sledované - ale bol k nim povel na "preladenie", "aby sa ukázali" - zrejme filtrácia cieľov). Ako píšeš - občas sa robila oleáta, častejšie šiel preč záznamový film. A samozrejme zákon omerty...
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Hektor
Samostatný redaktor
Příspěvky: 1818
Registrován: 16 úno 2017, 06:53

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Hektor » 13 dub 2025, 21:29

tentokrát preklad pre neznalých.
Jastreb?
Zákon omerty?
Meteor to byť nemohol.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 49454
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 13 dub 2025, 21:48

:roll: Jastreb - Tu-123 a podobné; zákon omerty = zákon mlčania...
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Uživatelský avatar
Polite
Redaktor - závislák :-)
Příspěvky: 6954
Registrován: 07 úno 2017, 21:48

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Polite » 16 dub 2025, 13:28

Vlasovci a US Army
ROA a US ARMY.mp4
(27.9 MiB) Staženo 33 x
Chcel by som byť Stalinom. Nie preto aby som bol ako on. Ale preto, aby som vedel, či mohol konať inak...

PoloSVK
Redaktor
Příspěvky: 335
Registrován: 07 úno 2017, 15:13

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od PoloSVK » 16 dub 2025, 14:28

A nie je to náhodou skôr ústup ROA cez Čechy (okrem toho začiatku). Čs vlajky a plná výzbroj.
Som štatista, nie prognostik....

Uživatelský avatar
martanus
Redaktor - závislák :-)
Příspěvky: 16726
Registrován: 01 úno 2017, 10:16

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od martanus » 17 dub 2025, 10:10

Takto vypadá smlouva z roku 1686 o získání Kyjeva Ruskem od Rzeczpospolité za 146 tisíc rublů. Tato mezinárodní smlouva je dodnes uložena v archivech.

Dne 26. dubna 1686 podepsaly Rusko a Rzeczpospolita polsko-litevská dohodu nazvanou "Věčný mír" (podle polských historiků "Mír Grzymultowského"). Dokument se skládal z 33 článků, z nichž jeden se týkal Kyjeva. Ruský stát odkoupil od svého západního souseda veškerá práva na toto město a oficiálně si jej zajistil pro sebe.
https://t.me/c/1692017017/9041
photo_2025-04-17_10-09-46.jpg
A : "Kdo jednou poznal světlo, už nikdy nechce žít ve tmě"
Nikdy není pozdě udělat správnou věc.
Albert Einstein: „Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude.“

Odpovědět