Ale to už je všechno pryč. Vláda byla jmenována, ministři si přeberou resorty, programové prohlášení je jak opsané z Kydů. Na Evropskou radu už pojede Babiš a kvůli prezidentskému trucu ohledně Filipa Turka se koalice nerozklížila. Teď nás čeká klasický cimrmanovský prvek očekávání, který bude následován prvkem zklamání. Tak to v demokracii chodí. Opozice bude Andrejovi vládu komplikovat, zdržovat a dělat mu potíže. Miliony chvilek budou žalovat, demonstrovat a tvrdit, že mluví za lid, i když budou mluvit za své donátory. Trump bude bezohledný, Orbán bude sledovat i svoje zájmy a Babiš bude muset pečlivě vyvažovat, protože pořád platí, že prakticky všechno, co u nás vyrobíme, jde přes Německo.
Ti, co jsou ve sněmovně, ti povedou své politické bitvy, my je budeme sledovat, hlídat, hodnotit, i podporovat. Kromě Milionu chvilek i Člověka v tísni už naštěstí existuje i Společnost pro obranu svobody projevu, Jungmannova akademie, spolek Svatopluk, KTV Live, TV Bureš, Modrý jelen, Rádio Universum, Vidlákovy kydy… a statisíce stejně smýšlejících lidí, kteří se v posledních čtyřech letech několikrát potkali na Václaváku i v sokolovnách.
Stýskal jsem si tady, že jsme doufali v lepší volební výsledek, že poměr sil se příliš nezměnil, ale když si vezmu, co se za poslední čtyři roky vybudovalo a spojilo, tak se možná nezměnil poměr sil, ale rozhodně jsme mnohem sjednocenější i poučenější. Stojíme v mnohem pevnějších řadách než před čtyřmi roky. Původně partyzánské skupiny se dokázaly postavit pravdě a lásce v otevřené bitvě. Liberální hodnoty jsme ještě neposlali na smetiště dějin, ale sundali jsme je z oltáře a přestaly být nedotknutelné.
V uplynulých čtyřech letech jsme pracovali na tom, aby se spojili ti, kteří měli stejný názor na válku na Ukrajině, na grýndýlovou válku proti uhlíku, kteří byli skeptičtí k Evropské unii a naopak měli sympatie k Orbánovi. Teď máme čtyři roky na to, abychom zakopali ty foltýnovské příkopy. Pravda a láska to neudělá, to musíme udělat my.
Víte, v uplynulých dnech jsem zažil jeden záblesk ve kterém jsme byli stejné mysli s liberály. To když se ztratil ten kluk z Halenkovic a čtyři dny byl nezvěstný. A mně najednou tlouklo srdce stejně jako třeba Ziggymu Horváthovi, který je jinak úplně na opačné straně a kdyby se mi stala smrtelná nehoda, on první by se z toho radoval. Ale teď, když hledali toho kluka, tak jsme se modlili za to samé. Aby se domů vrátil živý a zdravý.
Naše modlitby byly vyslyšeny… a prý to bylo za minutu dvanáct.
Ještě máme něco společného i s druhou stranou. Příkopy ještě nejsou vykopány v souvislém pásu. Když Milion chvilek pořádal demonstraci proti mně a já tam byl, přiběhlo za mnou několik mladých slečen s tím, že se chtějí vyfotit. Ony volí sice Piráty, ale jejich tatínek mě sleduje a tak mu pošlou fotku… Ještě existují mosty a existují lidé, kteří po nich občas přejdou.
Během příštích čtyřech let se můžeme (a vlastně musíme) pokusit o to, aby současný stav nebyl jako Minské dohody. Aby to nebyl jen čas využitý pro zbrojení a další kolo konfrontace. Za uplynulé čtyři roky jsem příliš často slyšel o tom, že děti svým rodičům zakazují přístup k vnoučatům. Příliš často jsem slyšel o rozpadlých vztazích, o nemožnosti mluvit otevřeně. Zjistil jsem, že v této zemi žijí desetitisíce lidí, kteří byli vyobcováni z církví za své politické názory. Zjistil jsem, že víc křesťanů se už pohybuje mimo oficiální struktury než je těch, kteří chodí do kostela… tihle pořád hledají a nenacházejí společenství. Tahle studená válka zanechala hodně zraněných srdcí i duší.
Je nám třeba smíření a jestli stojí za to, se pro něco nasadit, tak pro to, aby se za čtyři roky neopakovala současná předvolební atmosféra. Jestliže jsme se čtyři roky scházeli my, co máme na věci stejný názor, tak teď je třeba napřáhnout ruku k těm, kdo mají názor opačný. Jestliže jsem čtyři roky hostil doma ty, se kterými jsme pak stáli pod stejnou korouhví, teď je zapotřebí hostit ty, kteří jsou na opačné straně. Ne proto, abychom měnili naše názory, ale prostě proto, aby pravda a láska viděla, že jsme jiní, než se o nás v médiích říká.
Je třeba těm, kteří na nás plivou, ukázat, že jim o nás lhali.
Před volbami jsme měli heslo „Nový začátek.“ Když ho nemohu splnit ve sněmovně, zkusím ho splnit zde na blogu. A zkusím to pokřesťansku. Milováním svých nepřátel a činěním dobře těm, kteří nás nenávidí. A vírou, že Bůh se k takovému konání přizná. Už nejsou žádní nerozhodnutí, které bychom mohli získat. Teď už můžeme získávat jen ty, kteří jsou tam za příkopem.
Jestliže se našel JEDEN dárce, který na pokračování války na Ukrajině poslal spolku Dárek pro Putina sto milionů korun, chci věřit, že se najdou i dárci, kteří na komunitní centrum dají desetkrát méně peněz. Musíme se scházet, musíme tvořit společenství a musíme napřahovat ruce k těm, co zůstali za Foltýnovým ostnatým drátem. To my jsme volný prostor, to tady je svoboda.
Je třeba sloužit těm, kteří v té čtyřleté válce přišli o děti, které s nimi už nechtějí mluvit. Je třeba pomoci těm, kteří už roky neviděli svá vnoučata. Je třeba dávat naději těm, kteří přišli o přátele či sousedy. Je třeba ovazovat rány těm, kteří byli šikanováni a kriminalizováni. To se nedá udělat jinak, než laskavostí, setkáváním a ochotou mluvit s těmi, kteří na nás ještě před dvěma měsíci posílali své bojůvky a podávali na nás žaloby.
Já nechci, abychom za čtyři roky měli další kolo této studené občanské války a jestli stojí se za něco ještě nasadit, tak právě za toto. Pravda a láska příkopy zasypávat nejspíš nebude. TO MUSÍME UDĚLAT MY!
Nevím, nakolik se nám to podaří. Nevím, co přinesou příští týdny a měsíce. Ale slibuju, ať se stane cokoliv, každý den najdete na Vidlákových kydech nový článek a každou neděli kázání. Budu pracovat na tom, aby se naše virtuální setkávání co nejvíce stalo skutečným. Musíme být víc než fejsbůková nebo blogová skupina.